Cenzura v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Cenzura v Česku probíhala prakticky od počátku tvorby obsahů pro veřejnost. Cenzura byla dříve uplatňována jak na ručně psané spisy a letáky, tak následně i na tiskoviny, které se objevily po příchodu knihtisku ve 40. letech 15. století. Cenzura byla jak světská, tak katolická, následně i protestantská. České země jako významná součást evropského historického dění měly obdobné přístupy k cenzuře jako v sousedních zemích. Vykonávání cenzurních povinností měly v průběhu dějin různé instituce, například, byrokratický aparát, policejní složky či soudy.

Za druhé světové války zde byla cenzura řízená nacistickými orgány. a po nástupu komunistů k totalitní moci zde byla komunistická cenzura, která trvala až do sametové revoluce. Po pádu komunismu byla cenzura zrušena zákonem č. 86/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. V současné době je možná jen autocenzura samotného autora mediálního obsahu nebo šéfredaktora dané redakce.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V době habsburské monarchie a První republiky[editovat | editovat zdroj]

Státem řízená cenzura panovala v habsburské monarchii (a tedy i v českých zemích) od druhé poloviny 18. století, kdy vznikem cenzurní komise (1851) převzal stát kontrolu od duchovních.[1] Poté byla uplatňována ve zmírněné podobě za první republiky.

V Českých zemích cenzura existovala nejen před rokem 1918 (noviny někdy musely vyjít se zabílenými stránkami, potíže s cenzurou měl např. novinář a básník Karel Havlíček Borovský) a během nacistické a komunistické totality, ale i za tzv. první a druhé republiky, kdy byly ovšem zakázány především komunistické a nacionalistické spisy (a také písně).[2][3]

Stát za první republiky cenzuroval obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní akce a zájmové oblasti politiky státu. Cenzurovány byly proto standardně za první republiky také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických, diplomatických důvodů před kritikou hájit. Viz například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci.

Během druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

V období Protektorátu byl výrazně rozšířen rozsah zakázané literatury postupně až na čtyři tisíce literárních děl českých i zahraničních. Od roku 1941 rostl počet děl, jejichž vydání bylo zakázáno. Úplným zákazem vydávání byli postiženi nejen židovští spisovatelé a němečtí exulanti, levicoví a marxističtí autoři, ale i řada dalších jako Jaroslav Hašek, František Langer či dokonce některá díla Jindřicha Šimona Baara (Paní komisarka a Osmačtyřicátníci). V květnu 1945 obsahoval seznam zakázaných autorů 97 českých spisovatelů. Z veřejných knihoven bylo v období 1940– 1943 odstraněno přes 2 milióny svazků. Přibližně 3 milióny jich byly zabaveny vydavatelům a knihkupcům. Ve školách se cenzura projevovala začerňováním a přelepováním textů v čítankách. Okupační režim toleroval péči o český jazyk a vydávání klasických i současných děl, pokud nevyjadřovaly požadavky na státní samostatnost. (Např. Babička Boženy Němcové se dočkala v roce 1940 29 a v roce 1941 13 vydání, což překonalo počet vydání v letech předchozích i následujících.)[4]

Během druhé světové války byly např. v Příručním slovníku jazyka českého místo normálních šifer (= zkratek) „nevhodných“ autorů používány šifry krycí (Mas. pro T. G. Masaryka, zatímco Masar. pro Edv. Beneše; v elektronické verzi slovníku je už zkratka Masar. nahrazena správným údajem Beneš)[5], nebo byly šifry autorů nahrazovány šiframi vydavatelství.[6]

V době komunistického režimu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Cenzura v Česku v době komunistického režimu.

V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu (1953–1966).[7] HSTD měla pod správou cenzory, tzv. plnomocníky, kteří vykonávali předběžnou cenzuru v každé redakci oficiálního periodika. Jedna třetina všech cenzorů měla dokončené pouze základní vzdělání. Poté byla přejmenována na Ústřední publikační správa (1966–1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968–1989).

Kromě tištěných periodik byl cenzurován i rozhlas, televizní vysílání či poštovní zásilky. V roce 1950 byl vydán dílčí tiskový zákon č. 184/1950 Sb., který říkal, že tisk má vychovávat k socialismu. Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění (např. překlad Karafiátových Broučků určený jako učebnice ruštiny nebo Defoeův Robinson Crusoe převyprávěný J. V. Plevou – z obou knih byl odstraněn jejich původní náboženský smysl). Podobně Mayův originální Vinnetou umírá se slovy „Jsem křesťan.“, což poválečná cenzura změnila v propagaci myšlenky všeobecného porozumění mezi národy (ve slavném filmu má Vinnetou pocit, že ho k sobě volají zvony).[8] Hrabalova kniha Poupata (1970) šla do stoupy, kniha Příliš hlučná samota byla šířena postupně ve třech různých verzích.

Cenzura byla oficiálně zrušena novelou tiskového zákona v roce 1968 (během pražského jara),[9] po sovětské invazi do Československa ovšem neoficiálně pokračovala až do roku 1989.[7] Cenzuru tehdy vykonávala státní organizace nazývaná Úřad pro tiskový dozor.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 dochází k cenzuře z důvodu snahy po tzv. politické korektnosti. Např. v knize Bohumila Říhy Honzíkova cesta byly odstraněny zmínky o výprasku nebo obezitě.[10][11] Mediální rozruch vyvolala také snaha vyřadit Ladovu knihu Kocour Mikeš ze školní výuky kvůli zobrazování Romů jako zločinců z roku 2010.[12] Romské sdružení Romea se od této snahy distancovalo s tím, že šlo o soukromou iniciativu předsedy hnutí Roma Realia Václava Miky.[13]

Vedle legitimní legální cenzury zakotvené v legislativě v souladu s ústavou se projevují v médiích prvky moderní cenzury státem přímo nestanovené a nevynucované, prováděné mimo a nad rámec platné legislativy (k prvkům moderní cenzury uplatňované v médiích soudobá věda řadí: manipulativní selekci informací a informačních zdrojů, stranickou a zájmovou interpretaci, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupci novinářů a médií, placenou inzerci vydávanou za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu (PR články).[14]

V roce 2018 byla Česká republika hodnocena v žebříčku svobody tisku organizace Reportérů bez hranic jako 34. z celkového počtu 180. zemí.[15] Oproti předchozímu roku kdy se země umístila na 23. místě, se situace zhoršila, zejména protože se stal premiérem Andrej Babiš, který zároveň vlastní nejčtenější média v zemi. Dalším důvodem byl prezident Miloš Zeman, který na tiskové konferenci v říjnu 2017 převzal dárek v podobě zbraně AK-47 s nápisem „na novináře", zároveň novináře označil za hyeny a hnůj.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WÖGERBAUER, Michael. V zájmu rozumu a spásy duše. In: KOL. V obecném zájmu - Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola Od spásy k obecnému blahu, s. 66-82.
  2. http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/95-cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html
  3. Srov. František Frenzel: Seznam knih a písní zakázaných v Československu: [od roku 1918 do konce roku 1936]. Hora Svaté Kateřiny: nákladem vlastním, 1937–1938.
  4. JANÁČEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava: expanze cenzury, plánování literatury (1939-1945). In: KOL. V obecném zájmu - Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře II.. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola V zájmu národa, s. 915-983.
  5. http://bara.ujc.cas.cz/psjc/PDF/PSJC/VYSVETLENI_ZKRATEK_A-B.pdf
  6. http://www.lexiko.ujc.cas.cz/index.php?page=3#psjc
  7. a b NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola C, s. 33 - 36. 
  8. Petr Mašek in Historie.cs. Dostupné online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/213452801400016/ Čas 14:48–15:27.
  9. Zákon č. 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích online.
  10. SEGI, Stefan. O Honzíkově cestě a liberální cenzuře. In: KOL. V obecném zájmu - Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře II.. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola Případové studie 1989–2014, s. 1495-1507.
  11. SEGI, Stefan. Honzíkova cesta za cenzurou a politickou korektností. In: Vesmír 95 [online]. 2016, č. 1, s. 40 [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://casopis.vesmir.cz/clanek/honzikova-cesta-za-cenzurou-a-politickou-korektnosti
  12. http://www.lidovky.cz/romove-chteji-zakazat-ladovy-knihy-kvuli-rasismu-mikese-pec-/zpravy-domov.aspx?c=A100414_153217_ln_domov_hs, navštíveno 23. ledna 2016.
  13. http://www.lidovky.cz/podporuji-kocoura-mikese-hlasa-namestek-blazek-a-desetitisice-lidi-s-nim-1ov-/zpravy-domov.aspx?c=A100415_135423_ln_domov_spa navštíveno 23. ledna 2016.
  14. SILBER, Radomír. Partisan media and modern censorship : media influence on Czech political partisanship and the media's creation of limits to public opposition and control of exercising power in the Czech Republic in the 1990s. First edition in Brno. vyd. Brno: Tribun EU, 2017. 86 s. ISBN 9788026311744, ISBN 8026311744. OCLC 986530451 
  15. World press freedom index. RSF. Dostupné online [cit. 2018-08-18]. (anglicky) 
  16. Czech Republic: Journalists welcomed with AK-47. Reporters without borders [online]. [cit. 2018-08-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 597 s. ISBN 978-80-7294-697-6.
  • RACHŮNKOVÁ, Zdeňka; PŘIDAL, Antonín. Zamlčovaní překladatelé: bibliografie 1948–1989. Praha: Ivo Železný, 1992. 246 s.
  • ŠUSTROVÁ, Petruška. Služebníci slova. Praha: Pulchra, 2008. 328 s. ISBN 978-80-904015-3-2. Hovory, sv. 1. [Rozhovor se čtyřiceti českými překladateli.]
  • TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno!, aneb, Ze života soudružky cenzury. Praha: Vyd. a nakl. MV ČR, 1994. 157 s. ISBN 80-85821-16-8.