Přeskočit na obsah

Západní Německo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Spolková republika Německo
Bundesrepublik Deutschland
← Britská okupační zóna Německa
← Americká okupační zóna Německa
← Francouzská okupační zóna Německa
← Sársko (1947–1956)		 1949–1990 Spolková republika Německo →
Vlajka státu
Vlajka		 Státní znak
Znak
Hymna Ich hab mich ergeben (do 1952)
Hymna 3. strofa písně Das Lied der Deutschen (od 1952)
Motto Gott mit uns (1949–1962)
Einigkeit und Recht und Freiheit (od 1962)
Geografie
Mapa
248 577 km²
Obyvatelstvo
63 254 000 (1990)
Státní útvar
Vznik
23. května 1949 – vytvoření z okupačních zón
Zánik
3. října 1990 – znovusjednocení Německa
Státní útvary a území
Předcházející
Britská okupační zóna NěmeckaBritská okupační zóna Německa
Americká okupační zóna NěmeckaAmerická okupační zóna Německa
Francouzská okupační zóna NěmeckaFrancouzská okupační zóna Německa
Sársko (1947–1956)Sársko (1947–1956)
 Následující
Spolková republika NěmeckoSpolková republika Německo

Západní Německo[pozn. 1] byl běžný historický a neoficiální český název pro Spolkovou republiku Německo (SRN)[pozn. 2] od jejího vzniku 23. května 1949 do znovusjednocení s Východním Německem 3. října 1990. Někdy byla označována jako Bonnska republika[1][pozn. 3] podle svého hlavního města Bonn, nebo jako Druhá německá republika.[2] Během studené války byly západní část Německa a přidružené území Západního Berlína součástí západního bloku. Západní Německo bylo jako politický útvar vytvořeno během spojenecké okupace Německa po druhé světové válce z dvanácti států zformovaných na území třech spojeneckých okupačních zón, které držely Spojené státy, Velká Británie a Francie.

Na počátku studené války byla Evropa rozdělena na západní a východní blok. Německo bylo de facto rozděleno na dvě země a dvě zvláštní území, Sársko a rozdělený Berlín. Spolková republika Německo původně požadovala výhradní mandát pro celé Německo a považovala se za jediné demokraticky reorganizované pokračování Německé říše z let 1871–1945.[3] Vycházelo z toho, že Německá demokratická republika (NDR) byla ilegálně ustaveným loutkovým státem. Přestože NDR pořádala pravidelné volby, nebyly ani svobodné, ani spravedlivé. Ze západoněmeckého pohledu proto byla NDR nezákonná.[pozn. 4]

Tři jihozápadní země Západního Německa se v roce 1952 sloučily a vytvořily Bádensko-Württembersko, a Sársko se připojil k Západnímu Německu jako spolková země v roce 1957 poté, co byl Francií oddělen jako Sárský protektorát od okupovaného Německa (oddělení nebylo právně platné, neboť nebylo uznáno Spojeneckou kontrolní radou). Kromě výsledných deseti zemí byl Západní Berlín považován za neoficiální de facto jedenáctou zemi. Ačkoli de jure nebyl součástí Západního Německa, protože Berlín podléhal kontrole Spojenecké kontrolní rady, Západní Berlín se politicky orientoval na Západní Německo a byl přímo či nepřímo zastoupen v jeho spolkových institucích.

Základ pro dnešní vlivné postavení Německa byl položen během německého hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder) v 50. letech, kdy se západní Německo přeměnilo z válkou zničené země na třetí největší ekonomiku na světě. První kancléř Konrad Adenauer, který zůstal ve funkci až do roku 1963, pracoval spíše na úplném příklonu k NATO než na neutralitě. Zajistil nejen členství v NATO, ale byl také zastáncem dohod, ze kterých se vyvinula dnešní Evropská unie. Když byla v roce 1975 založena skupina G6, nebylo pochyb o tom, zda se Německá spolková republika stane členem.

Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě v roce 1989, symbolizovaném otevřením berlínské zdi, došlo k rychlému posunu k opětovnému sjednocení Německa. Východní Německo hlasovalo v roce 1990 o rozpuštění a přistoupení ke Spolkové republice. Jeho pět poválečných států (Länder) bylo rekonstruováno společně se sjednoceným Berlínem, který ukončil svůj zvláštní status a vytvořil další spolkovou zemi. Formálně se ke Spolkové republice připojili 3. října 1990 a počet států se zvýšil z deseti na šestnáct, čímž bylo ukončeno rozdělení Německa. Sjednocení nevedlo ke vzniku nové země; místo toho byl tento proces v zásadě dobrovolným aktem o přistoupení, přičemž západní Německo bylo rozšířeno o další státy východního Německa, které přestalo existovat. Rozšířená Spolková republika si udržela západoněmeckou politickou kulturu a pokračovala ve svém stávajícím členství v mezinárodních organizacích, jakož i v západoevropské zahraniční politice a přidružení k západním aliancím, jako jsou OSN, NATO, OECD a Evropská unie.

Název a zkratka

[editovat | editovat zdroj]
     Západní Německo

Před znovusjednocením bylo Německo rozděleno mezi Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo; běžně známá jako Západní Německo) a Deutsche Demokratische Republik (DDR; Německá demokratická republika; běžně známá jako Východní Německo). Znovusjednocení bylo dosaženo přistoupením (Beitritt) Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo, takže Bundesrepublik Deutschland se stal oficiálním názvem sjednoceného Německa.

Ve Východním Německu byly v 50. a 60. letech preferovány pojmy Westdeutschland (Západní Německo) nebo westdeutsche Bundesrepublik (Západoněmecká spolková republika). To se změnilo po ústavní novele z roku 1974, kdy Východní Německo opustilo myšlenku jednoho německého národa. V důsledku toho oficiálně považovalo Západní Němce i obyvatele Západního Berlína za cizince. Zkratka BRD (v angličtině FRG) začala ve východoněmeckém užívání převládat na počátku 70. let, počínaje novinami Neues Deutschland. Ostatní státy východního bloku je brzy následovaly.

V roce 1965 vydal západoněmecký spolkový ministr pro celoněmecké záležitosti Erich Mende „Směrnice pro označování Německa“, v nichž doporučoval vyhýbat se zkratce BRD. 31. května 1974 doporučili předsedové západoněmeckých spolkových a zemských vlád, aby se v oficiálních publikacích vždy používal plný název. Od té doby se západoněmecké zdroje vyhýbaly zkrácené formě, s výjimkou levicově orientovaných organizací, které ji používaly. V listopadu 1979 informovala spolková vláda Bundestag, že západoněmečtí veřejnoprávní vysílatelé ARD a ZDF souhlasili s tím, že zkratku nebudou používat.[4]

Dvouznakový kód země ISO 3166-1 alpha-2 pro Západní Německo byl DE (pro Deutschland, Německo), který zůstal kódem Německa i po znovusjednocení. Kódy ISO 3166-1 alpha-2 patří mezi nejpoužívanější kódy zemí a kód DE se používá zejména jako identifikátor země, v rozšířených poštovních směrovacích číslech a jako internetová národní doména nejvyšší úrovně .de. Méně používaný tříznakový kód ISO 3166-1 alpha-3 pro Západní Německo byl DEU, který zůstal kódem sjednoceného Německa. Naproti tomu nyní zrušené kódy pro Východní Německo byly DD v ISO 3166-1 alpha-2 a DDR v ISO 3166-1 alpha-3.

Hovorový výraz „Západní Německo“ nebo jeho ekvivalent se používal v mnoha jazycích. Westdeutschland byl rovněž rozšířeným hovorovým označením v německy mluvících zemích, obvykle bez politických konotací.

Komunistický režim v Československu zavedl český název státu Německá spolková republika, se zkratkou NSR.[5] Po znovusjednocení Německa jsou v českém prostředí používány pro označení Německa (Spolkové republiky Německo) zkratky SRN a NSR, zkratka NSR se již od poloviny devadesátých let přestala používat.[6]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Hranice okupačních zón v Německu na počátku roku 1946. Území na východ od linie Odra–Nisa, pod polskou a sovětskou správou/anexí, jsou vyznačena krémovou barvou, stejně jako oddělený Sárský protektorát. Brémy byly americkou enklávou v rámci britské zóny. Berlín byl oblastí čtyř mocností uvnitř sovětské zóny.

Ve dnech 4.–11. února 1945 se představitelé Spojených států, Spojeného království a Sovětského svazu sešli na jaltské konferenci, kde byla projednávána budoucí uspořádání poválečné Evropy a spojenecká strategie proti Japonsku v Tichomoří. Dohodli se, že hranice Německa k 31. prosinci 1937 budou určeny jako vymezující německé národní území oproti územím Německem okupovaným; všechny německé anexe po roce 1937 byly automaticky prohlášeny za neplatné. Následně, a ještě v 70. letech, měl západoněmecký stát za to, že tyto hranice z roku 1937 zůstávají „platné podle mezinárodního práva“, přestože se spojenci již mezi sebou dohodli, že území na východ od linie Odra–Nisa musí být v rámci jakékoli mírové smlouvy převedena Polsku a Sovětskému svazu. Konference se dohodla, že poválečné Německo, s výjimkou těchto převodů, bude rozděleno do čtyř okupačních zón: francouzské zóny na dalekém západě; britské zóny na severozápadě; americké zóny na jihu; a sovětské zóny na východě. Berlín byl samostatně rozdělen do čtyř zón. Tato rozdělení neměla Německo rozčlenit, nýbrž pouze vymezit zóny správy.

Nizozemské tanky vyfotografované v Západním Německu v roce 1956 jako součást rozsáhlé přítomnosti zahraničních vojsk vedených Británií a Spojenými státy v zemi

Na základě následné Postupimské dohody čtyři spojenecké mocnosti prohlásily společnou svrchovanost nad „Německem jako celkem“, definovaným jako souhrn území v rámci okupačních zón. Bývalá německá území na východ od řek Odra a Nisa a mimo „Německo jako celek“ byla v srpnu 1945 oficiálně vyňata z německé svrchovanosti a převedena ze sovětské vojenské okupace pod polskou a sovětskou (v případě území Kaliningradu) civilní správu, přičemž jejich polský a sovětský status měl být potvrzen v konečné mírové smlouvě. V návaznosti na válečné závazky spojenců vůči exilovým vládám Československa a Polska se Postupimské protokoly rovněž dohodly na „uspořádaném a humánním“ přesunu etnických německých obyvatel z Polska, Československa a Maďarska do Německa jako celku. Osm milionů německých vyhnanců a uprchlíků se nakonec usadilo v Západním Německu. Mezi lety 1946 a 1949 se tři z okupačních zón začaly slučovat. Nejprve byly britská a americká zóna spojeny do kvazistátu Bizonie. Krátce poté byla do Trizonie zahrnuta i francouzská zóna. Naopak sovětská zóna se stala Východním Německem. Současně byly ve spojeneckých zónách vytvořeny nové spolkové země (Länder), které nahradily geografii přednacistických německých států, jako byly Svobodný stát Prusko a Republika Bádensko, jež původně vycházely z někdejších nezávislých německých království a knížectví.

V dominantním poválečném narativu Západního Německa byl režim nacistického Německa charakterizován jako „zločinný“ stát,Šablona:Sfnp nezákonný a nelegitimní již od samého počátku; zatímco Výmarská republika byla označována za „selhávající“ stát,Šablona:Sfnp jehož vnitřní institucionální a ústavní nedostatky byly zneužity Hitlerem při jeho nezákonném uchopení diktátorské moci. V důsledku toho byly po Hitlerově smrti v roce 1945 a následné kapitulaci německých ozbrojených sil národní politické, soudní, správní a ústavní instituce jak nacistického Německa, tak Výmarské republiky považovány za zcela zaniklé, takže nové Západní Německo mohlo být založeno ve stavu ústavní nulity.[7] Nové Západní Německo si však přesto nárokovalo svou základní kontinuitu s „celkovým“ německým státem, který měl od Frankfurtského parlamentu roku 1848 ztělesňovat sjednocený německý národ a který byl od roku 1871 reprezentován v rámci Německé říše; byť tento celkový stát se stal fakticky nečinným již dlouho před 8. květnem 1945.

V roce 1949, s pokračováním a vyostřením studené války (například leteckým mostem do Berlína v letech 1948–1949), se dva německé státy, které vznikly v západních spojeneckých a sovětské zóně, začaly mezinárodně označovat jako Západní Německo a Východní Německo. Stát běžně známý jako Východní Německo, bývalá sovětská okupační zóna v Německu, se nakonec stal Německou demokratickou republikou neboli NDR. V roce 1990 Západní a Východní Německo společně podepsaly Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (známou také jako „Dva plus čtyři“); kterou byl definitivně ukončen přechodný status Německa po druhé světové válce a čtyři spojenecké mocnosti se vzdaly své společné zbytkové svrchované pravomoci nad Německem jako celkem, včetně oblasti Západního Berlína, která oficiálně zůstávala pod spojeneckou okupací pro účely mezinárodního práva a práva NDR (status, který západní státy vztahovaly na Berlín jako celek, přestože Sověti jednostranně vyhlásili ukončení okupace Východního Berlína již o mnoho desetiletí dříve). Dohoda Dva plus čtyři rovněž znamenala, že obě části Německa potvrdily své poválečné vnější hranice jako konečné a nezvratné (včetně převodu bývalých německých území na východ od linie Odra-Nisa v roce 1945), a spojenecké mocnosti potvrdily svůj souhlas s německým znovusjednocením. Od 3. října 1990, po obnovení zemí (Länder) NDR, se východoněmecké země a Východní Berlín v rámci znovusjednocení Německa připojily ke Spolkové republice.

Členství v NATO

[editovat | editovat zdroj]

S územími a hranicemi, které se z velké části shodovaly s těmi starého středověkého Východofranské říše a s Napoleonským Rýnským spolkem z 19. století, byla Spolková republika Německo založena 23. května 1949 na základě Bonnsko–pařížských konvencí, na jejichž základě získala 5. května 1955 „plnou pravomoc suverénního státu“ (ačkoli „plná suverenita“ byla získána až Dohodou dva plus čtyři v roce 1990).[a] Bývalé okupační západní jednotky zůstaly na místě, nyní jako součást Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), k níž se západní Německo připojilo 9. května 1955 a zavázalo se brzy znovu vyzbrojit.[9]

Západní Německo se stalo ohniskem studené války vzhledem ke svému sousedství s Východním Německem, členem později založené Varšavské smlouvy. Bývalé hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů, přičemž západní spojenci spojili své sektory a vytvořili Západní Berlín, zatímco Sověti drželi Východní Berlín. Západní Berlín byl zcela obklopen územím Východního Německa a v letech 1948–1949 zažil sovětskou blokádu, která byla překonána díky leteckému mostu do Berlína.

Konrad Adenauer byl německý státník, který působil jako první kancléř Spolkové republiky Německo.

Vypuknutí korejské války v červnu 1950 vedlo k výzvám Spojených států k přezbrojení Západního Německa, aby pomohlo bránit západní Evropu před vnímanou sovětskou hrozbou. Partneři Německa v Evropském společenství uhlí a oceli navrhli vytvoření Evropského obranného společenství (EDC) s integrovanou armádou, námořnictvem a letectvem, složenými z ozbrojených sil jeho členských států. Západoněmecká armáda by podléhala plné kontrole EDC, avšak ostatní členské státy EDC (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko) by v rámci EDC spolupracovaly při zachování nezávislé kontroly nad svými vlastními ozbrojenými silami.

Ačkoli byla smlouva o EDC podepsána (květen 1952), nikdy nevstoupila v platnost. Francouzští gaullisté ji odmítli s odůvodněním, že ohrožuje národní suverenitu, a když ji Francouzské národní shromáždění odmítlo ratifikovat (srpen 1954), smlouva zanikla. Bylo tedy nutné nalézt jiné prostředky k umožnění přezbrojení Západního Německa. V reakci na to byl na londýnských a pařížských konferencích upraven Bruselský pakt, aby zahrnovala Západní Německo a vytvořila Západoevropskou unii (WEU). Západnímu Německu mělo být umožněno přezbrojení (myšlenka, kterou mnozí Němci odmítali) a získat plnou suverénní kontrolu nad svými ozbrojenými silami, nazývanými Bundeswehr. Unie by však regulovala velikost ozbrojených sil povolených každému ze svých členských států. Německá ústava rovněž zakazovala jakoukoli vojenskou akci s výjimkou případu vnějšího útoku proti Německu nebo jeho spojencům (Bündnisfall). Němci také mohli odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí a vykonávat civilní službu.[10]

Tři západní spojenci si ponechali okupační pravomoci v Berlíně a určité odpovědnosti za Německo jako celek. V rámci nových ujednání rozmístili spojenci vojska na území Západního Německa pro obranu NATO na základě dohod o rozmístění a statutu ozbrojených sil. S výjimkou 55 000 francouzských vojáků byly spojenecké síly pod společným obranným velením NATO (Francie v roce 1966 vystoupila z integrované vojenské struktury velení NATO).

Reformy během 60. let

[editovat | editovat zdroj]

Konradu Adenauerovi bylo 73 let, když se v roce 1949 stal spolkovým kancléřem, a z tohoto důvodu byl zpočátku považován za přechodnou postavu. Ve funkci však setrval 14 let. Velký státník německé poválečné politiky musel být v roce 1963 z úřadu téměř doslova vyvlečen.[11]

V říjnu 1962 zveřejnil týdeník Der Spiegel analýzu obrany Západního Německa. Závěr zněl, že v systému existuje několik slabin. Deset dní po zveřejnění byly kanceláře Der Spiegel v Hamburku přepadeny policií a bylo zabaveno množství dokumentů. Kancléř Adenauer prohlásil v Bundestagu, že článek se rovná velezradě a že jeho autoři budou stíháni. Šéfredaktor a vlastník časopisu Rudolf Augstein strávil určitý čas ve vězení, než veřejné pobouření nad porušováním zákonů o svobodě tisku zesílilo natolik, že jej nebylo možné ignorovat. Členové FDP v Adenauerově kabinetu rezignovali na své funkce ve vládě a požadovali odstoupení Franze Josefa Strausse, ministra obrany, který během krize zjevně překročil své pravomoci. Adenauer byl stále oslaben svým krátkým pokusem o zvolení prezidentem a tato epizoda dále poškodila jeho pověst. Oznámil, že na podzim roku 1963 odstoupí. Jeho nástupcem se měl stát Ludwig Erhard.[12]

Na počátku 60. let se tempo hospodářského růstu výrazně zpomalilo. V roce 1962 činila míra růstu 4,7 % a následující rok 2,0 %. Po krátkém oživení růst znovu zpomalil až do recese, přičemž v roce 1967 nedošlo k žádnému růstu.

K řešení tohoto problému byla vytvořena nová koalice. Erhard odstoupil v roce 1966 a byl nahrazen Kurtem Georgem Kiesingerem. Vedl velkou koalici mezi dvěma největšími stranami Západního Německa, CDU/CSU a Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD). To bylo důležité pro zavedení nových nouzových zákonů: velká koalice poskytla vládním stranám dvoutřetinovou většinu hlasů potřebnou k jejich ratifikaci. Tyto kontroverzní zákony umožňovaly v případě výjimečného stavu omezit základní ústavní práva, jako je svoboda pohybu.

Rudi Dutschke, studentský vůdce

V období před přijetím zákonů proti nim panoval ostrý odpor, především ze strany Svobodné demokratické strany, rostoucího západoněmeckého studentského hnutí, skupiny nazývající se Notstand der Demokratie („Demokracie v krizi“) a členů Kampaně proti jadernému zbrojení. Klíčovou událostí ve vývoji otevřené demokratické debaty byl rok 1967, kdy šáh Íránu, Muhammad Rezá Pahlaví, navštívil Západní Berlín. Několik tisíc demonstrantů se shromáždilo před budovou Opery, kde se měl zúčastnit zvláštního představení. Stoupenci šáha (později známí jako Jubelperser), vyzbrojení holemi a cihlami, napadli protestující, zatímco policie přihlížela a nezasáhla. Demonstrace v centru města byla násilně rozehnána, když byl kolemjdoucí jménem Benno Ohnesorg střelen do hlavy a zabit policistou v civilu. (Nyní bylo zjištěno, že policista Kurras byl placeným špionem východoněmeckých bezpečnostních složek.)[13] Protestní demonstrace pokračovaly a některé skupiny studentů začaly vyzývat k aktivnějším formám odporu. V rozsáhlé kampani proti demonstrantům je tisk, zejména bulvární list Bild-Zeitung, líčil jako závažné narušení života v Berlíně. Protesty proti americké intervenci ve Vietnamu, spojené s hněvem nad razancí, s jakou byly demonstrace potlačovány, vedly k rostoucí radikalizaci studentů na berlínských univerzitách. Jedním z nejvýraznějších aktivistů byl mladý muž z Východního Německa jménem Rudi Dutschke, který rovněž kritizoval formy kapitalismu patrné v Západním Berlíně. Těsně před Velikonocemi roku 1968 se mladý muž pokusil Dutschkeho zabít, když jel na kole do studentské unie, a vážně jej zranil. Po celém Západním Německu demonstrovaly tisíce lidí proti novinám koncernu Springer, které byly považovány za hlavní příčinu násilí vůči studentům. Nákladní automobily převážející noviny byly zapalovány a okna kancelářských budov rozbíjena.[14]

V důsledku těchto demonstrací, v nichž začala hrát stále významnější roli otázka americké úlohy ve Vietnamu, se mezi studenty objevila touha dozvědět se více o roli rodičovské generace v období nacismu. Průběh Norimberského tribunálu pro válečné zločiny byl v Německu široce medializován; státní zástupce Fritz Bauer shromáždil důkazy proti dozorcům v koncentračním táboře Auschwitz a přibližně dvacet z nich bylo postaveno před soud ve Frankfurtu v roce 1963 v rámci Osvětimských procesů. Každodenní novinové zprávy a návštěvy školních tříd při soudních jednáních odhalily německé veřejnosti povahu systému koncentračních táborů a vyšlo najevo, že Holocaust měl mnohem větší rozsah, než se německá populace domnívala. Termín „holokaust“ pro systematické masové vyvražďování Židů se začal používat až v roce 1979, kdy byl v západoněmecké televizi uveden americký miniseriál z roku 1978 s tímto názvem. Procesy zahájené Osvětimskými procesy doznívaly ještě po desetiletích.

Zpochybňování kroků a politik vlády vedlo k novému klimatu veřejné debaty. Otázky emancipace, kolonialismu, environmentalismu a participativní demokracie byly diskutovány na všech úrovních společnosti. V roce 1979 dosáhla environmentální strana Zelených pětiprocentní hranice potřebné k získání parlamentních mandátů ve volbách do zemského sněmu Svobodného hanzovního města Brémy. Velký význam měl také postupný růst feministického hnutí, v jehož rámci ženy demonstrovaly za rovná práva. Až do roku 1977 musela vdaná žena získat souhlas svého manžela, pokud chtěla nastoupit do zaměstnání nebo si otevřít bankovní účet.[15] Další reformy rodičovského práva v roce 1979 přiznaly matce a otci rovnocenná právní práva a zrušily zákonnou autoritu otce.[16] Paralelně s tím začalo ve větších městech, zejména v Západním Berlíně, růst hnutí homosexuálů, kde byla homosexualita během dvacátých let ve Výmarské republice široce akceptována.

Logo Frakce Rudé armády

Hněv nad zacházením s demonstranty po smrti Benna Ohnesorga a po útoku na Rudi Dutschkeho, spolu s rostoucí frustrací z nedostatku úspěchu při prosazování svých cílů, vedl k narůstající radikalizaci mezi studenty a jejich stoupenci. V květnu 1968 zapálili tři mladí lidé dva obchodní domy ve Frankfurtu; byli postaveni před soud a soudu jasně sdělili, že svůj čin považují za legitimní akt v tom, co označovali za „boj proti imperialismu“.[14] Studentské hnutí se začalo štěpit na různé frakce, od nezařazených liberálů přes maoisty až po stoupence přímé akce ve všech podobách – anarchisty. Několik skupin si jako cíl stanovilo radikalizaci průmyslových dělníků; inspirováni aktivitami Rudých brigád (Brigate Rosse) v Itálii šli mnozí studenti pracovat do továren, avšak s malým nebo žádným úspěchem. Nejznámější z podzemních skupin byla Frakce Rudé armády, která začala přepady bank za účelem financování svých aktivit a nakonec přešla do ilegality poté, co zabila několik policistů, několik kolemjdoucích a nakonec dva prominentní Západní Němce, které unesla s cílem vynutit si propuštění vězňů sympatizujících s jejími myšlenkami. V 90. letech byly útoky stále páchány pod názvem „RAF“. Poslední akce se uskutečnila v roce 1993 a skupina v roce 1998 oznámila ukončení své činnosti. Důkazy o tom, že skupiny byly infiltrovány agenty německé rozvědky působícími v utajení, se od té doby objevily, částečně na základě naléhání syna státního zástupce Siegfried Bubacka, který byl v roce 1977 zastřelen členy RAF.[17]

Willy Brandt

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Willy Brandt.

V říjnu 1969 se spolkovým kancléřem stal Willy Brandt. Udržoval těsné spojenectví Západního Německa se Spojenými státy a soustředil se na posilování evropské integrace v západní Evropě, přičemž zahájil novou politiku Ostpolitik zaměřenou na zlepšení vztahů s východní Evropou. Brandt byl kontroverzní jak na pravici, kvůli své Ostpolitik, tak na levici, kvůli své podpoře pravicových autoritářských režimů a americké politiky, včetně války ve Vietnamu. Brandtova zpráva se stala uznávaným měřítkem pro popis obecného rozdělení Sever–Jih ve světové ekonomice a politice mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Brandt byl rovněž znám svými výrazně antikomunistickými domácími opatřeními, která vyvrcholila přijetím Radikalenerlass (protiradikálního dekretu) v roce 1972. V roce 1970 během návštěvy památníku povstání ve varšavském ghettu, které bylo potlačeno Němci, Brandt nečekaně poklekl a v tichosti rozjímal — okamžik, jenž je připomínán jako Varšavské pokleknutí.

Brandt rezignoval na funkci kancléře v roce 1974 poté, co byl Günter Guillaume, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, odhalen jako agent Stasi, východoněmecké tajné služby.

Helmut Schmidt

[editovat | editovat zdroj]

Ministr financí Helmut Schmidt (SPD) sestavil koaliční vládu a působil jako spolkový kancléř v letech 1974 až 1982. Přední představitel FDP Hans-Dietrich Genscher se stal vicekancléřem a ministrem zahraničních věcí. Schmidt, silný zastánce Evropského společenství (ES) a atlantické aliance, zdůrazňoval svůj závazek k „politickému sjednocení Evropy v partnerství se Spojenými státy“.[18] Narůstající vnější problémy přinutily Schmidta soustředit se na zahraniční politiku a omezily domácí reformy, které mohl uskutečnit. SSSR modernizoval své rakety středního doletu, což Schmidt označil za nepřijatelnou hrozbu pro rovnováhu jaderných sil, protože to zvyšovalo pravděpodobnost politického nátlaku a vyžadovalo západní reakci. NATO odpovědělo přijetím dvojkolejné strategie. Vnitropolitické dopady byly uvnitř SPD závažné a oslabily její koalici s FDP.[19] Jedním z jeho hlavních úspěchů bylo ve spolupráci s francouzským prezidentem Valéry Giscard d'Estaingem zahájení Evropského měnového systému (EMS) v dubnu 1978.[20]

Helmut Kohl

[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1982 se rozpadla koalice SPD–FDP, když FDP spojila síly s CDU/CSU, aby zvolila předsedu CDU Helmuta Kohla spolkovým kancléřem prostřednictvím konstruktivního vyslovení nedůvěry. Po celostátních volbách v březnu 1983 se Kohl pevně ujal kontroly jak nad vládou, tak nad CDU. CDU/CSU těsně nedosáhla na absolutní většinu v důsledku vstupu Zelených do Spolkového sněmu, kteří obdrželi 5,6 % hlasů.

V lednu 1987 se vláda Kohl–Genscher vrátila do úřadu, avšak FDP a Zelení posílili na úkor větších stran. Kohlova CDU a její bavorská sesterská strana CSU klesly z 48,8 % hlasů v roce 1983 na 44,3 %. SPD klesla na 37 %; dlouholetý předseda SPD Brandt následně v dubnu 1987 rezignoval a byl nahrazen Hansem-Jochenem Voglem. Podíl FDP vzrostl ze 7 % na 9,1 %, což byl její nejlepší výsledek od roku 1980. Podíl Zelených vzrostl na 8,3 % z jejich 5,6 % v roce 1983.

Znovusjednocení

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Znovusjednocení Německa a Staré spolkové země.

Po zhroucení východního bloku v roce 1989, symbolizovaném otevřením Berlínské zdi, došlo k rychlému posunu směrem ke znovusjednocení Německa; a k konečnému urovnání poválečného zvláštního postavení Německa. Po demokratických volbách vyhlásilo Východní Německo své přistoupení ke Spolkové republice za podmínek stanovených Smlouvou o sjednocení mezi oběma státy; a poté Západní i Východní Německo radikálně změnily své příslušné ústavy v souladu s ustanoveními této smlouvy. Východní Německo se následně samo rozpustilo a jeho pět poválečných států (Länder) bylo znovu ustaveno spolu se znovusjednoceným Berlínem, který ukončil své zvláštní postavení a vytvořil další Land. Tyto státy formálně přistoupily ke Spolkové republice dne 3. října 1990, čímž se počet spolkových zemí zvýšil z 10 na 16 a bylo ukončeno rozdělení Německa. Rozšířená Spolková republika si zachovala politickou kulturu Západního Německa a pokračovala ve svém dosavadním členství v mezinárodních organizacích, stejně jako ve své západní zahraničněpolitické orientaci a příslušnosti k západním aliancím, jako jsou NATO a Evropská unie.

Oficiální ceremonie znovusjednocení Německa dne 3. října 1990 se konala v budově Reichstag, za účasti spolkového kancléře Helmuta Kohla, spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera, bývalého spolkového kancléře Willyho Brandta a mnoha dalších. O den později se parlament sjednoceného Německa sešel v symbolickém aktu v budově Reichstagu.

V té době však ještě nebyla rozhodnuta role Berlína. Teprve po ostré debatě, kterou mnozí považovali za jedno z nejpamátnějších zasedání parlamentu, dospěl Bundestag dne 20. června 1991 poměrně těsnou většinou k závěru, že jak vláda, tak parlament by se měly přesunout z Bonnu do Berlína.

Spolkové země

[editovat | editovat zdroj]
Hranice mezi Bavorskem a Československem (z německé strany) – fotografie z roku 1980.
Číslo (staré) Spolkové země Zemské
hlavní město		 Rozloha
(km²)
1Bádensko-Württembersko (od roku 1952)Stuttgart35 752
Württembersko-Bádensko (do roku 1952)Stuttgart 
Württembersko-Hohenzollernsko (do roku 1952)Tübingen 
Bádensko (do roku 1952)Freiburg im Breisgau 
2Svobodný stát BavorskoMnichov70 552
3Svobodné hanzovní město BrémyBrémy404
4Svobodné a hanzovní město HamburkHamburk755
5HesenskoWiesbaden21 115
6Dolní SaskoHannover47 387
7Severní Porýní-VestfálskoDüsseldorf34 085
8Porýní-FalcMohuč19 853
9Šlesvicko-HolštýnskoKiel15 799
10Sársko (přistoupilo roku 1957)Saarbrücken2 569
Celkem248 271

Vláda a politika

[editovat | editovat zdroj]

Struktura vlády

[editovat | editovat zdroj]

Západní Německo bylo federální parlamentní republikou, jejímž hlavním městem byl Bonn. Výkonnou moc tvořili prezident a kancléř; prezident byl hlavou státu a jeho role byla převážně ceremoniální, zatímco kancléř byl předsedou vlády a vykonával funkci podobnou funkci premiéra. Kancléř byl volen zákonodárným sborem na čtyřleté funkční období a během tohoto období nemohl být odvolán z funkce, pokud Bundestag nezvolil jeho nástupce.[21]

Země měla dvoukomorový parlament skládající se z horní komory, Bundesratu, a dolní komory, Bundestagu.[21]

Bundesrat měl 45 členů, kteří byli voleni jednotlivými zeměmi (Länder).[21] Počet hlasujících členů Bundestagu se v průběhu času měnil – od původních 402 v roce 1949 na 497 v roce 1987, přičemž nejvyšší počet, 499 členů, byl zaznamenán v roce 1961.[22] Členové ze Západního Berlína byli voleni do Bundesratu i Bundestagu, avšak neměli hlasovací právo.[23][24]

Politická dynamika

[editovat | editovat zdroj]

Politický život v západním Německu byl pozoruhodně stabilní a uspořádaný. Éru Konrada Adenauera (1949–1963) vystřídalo krátké období vlády Ludwiga Erharda (1963–1966), jehož následně nahradil Kurt Georg Kiesinger (1966–1969). Všechny vlády v letech 1949–1966 byly tvořeny sjednoceným poslaneckým klubem Křesťanskodemokratické unie (CDU) a Křesťanskosociální unie (CSU), buď samostatně, nebo v koalici s menší Svobodnou demokratickou stranou (FDP) či dalšími pravicově orientovanými stranami.

Vláda Brandtova kabinetu roku 1969 na schodech rezidence prezidenta Heinemanna v Bonnu, Villa Hammerschmidt

Kiesingerova „velká koalice“ z let 1966–1969 byla tvořena dvěma největšími západoněmeckými stranami, CDU/CSU a Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD). To bylo důležité pro přijetí nových nouzových zákonů – velká koalice poskytla vládním stranám dvoutřetinovou většinu hlasů potřebnou k jejich schválení. Tyto kontroverzní zákony umožňovaly v případě nouzového stavu omezit základní ústavní práva, například svobodu pohybu.

Přijetí zákonů předcházela silná opozice, především ze strany FDP, sílícího západoněmeckého studentského hnutí, skupiny nazývající se „Notstand der Demokratie“ („Demokracie ve stavu nouze“) a odborových svazů. Demonstrací a protestů přibývalo a v roce 1967 byl student Benno Ohnesorg zastřelen policistou do hlavy. Tisk, zejména bulvární deník Bild-Zeitung, zahájil proti demonstrantům kampaň.

Do roku 1968 se posílila snaha vyrovnat se s minulostí nacismu. V 70. letech se environmentalismus a antinacionalismus staly základními hodnotami mezi levicově orientovanými Němci. V důsledku toho se v roce 1979 Zeleným podařilo dosáhnout pětiprocentní hranice potřebné k získání parlamentních mandátů ve volbách ve spolkové zemi Svobodné hanzovní město Brémy a po založení celostátní strany v roce 1980 se vyvinuli v jedno z politicky nejúspěšnějších ekologických hnutí na světě.

Dalším důsledkem nepokojů 60. let bylo založení Frakce Rudé armády (RAF). RAF byla aktivní od roku 1968 a během 70. let provedla v západním Německu řadu teroristických útoků. Ještě v 90. letech byly útoky páchány pod názvem RAF. Poslední akce proběhla v roce 1993 a v roce 1998 skupina oznámila ukončení své činnosti.

Helmut Kohl v roce 1987

Ve volbách roku 1969 získala SPD dostatek hlasů k vytvoření koaliční vlády s FDP. Předseda SPD a spolkový kancléř Willy Brandt zůstal v čele vlády do května 1974, kdy rezignoval po aféře Guillaume, při níž byl odhalen jeden z jeho blízkých spolupracovníků jako špion východoněmecké zpravodajské služby Stasi. Aféra je však obecně považována spíše za bezprostřední podnět Brandtovy rezignace než za její hlavní příčinu. Brandt, sužovaný skandály souvisejícími s alkoholem a depresí[25][26] a také hospodářskými důsledky ropné krize roku 1973, podle všeho jednoduše vyčerpal své síly. Jak později sám uvedl: „Byl jsem vyčerpaný, z důvodů, které neměly nic společného s tehdy probíhajícími událostmi.“[27]

Ministr financí Helmut Schmidt (SPD) poté sestavil vládu a pokračoval v koalici SPD–FDP. Ve funkci kancléře působil v letech 1974–1982. Přední představitel FDP Hans-Dietrich Genscher byl ve stejném období vicekancléřem a ministrem zahraničí. Schmidt, silný zastánce Evropského společenství (ES) a atlantické aliance, zdůrazňoval svůj závazek k „politickému sjednocení Evropy v partnerství se Spojenými státy“.

Cíle SPD a FDP se na konci 70. a na počátku 80. let začaly rozcházet. Dne 1. října 1982 se FDP spojila s CDU/CSU a zvolila předsedu CDU Helmuta Kohla spolkovým kancléřem prostřednictvím konstruktivního vyslovení nedůvěry. Po celostátních volbách v březnu 1983 získal Kohl pevnou kontrolu jak nad vládou, tak nad CDU. CDU/CSU těsně nedosáhla absolutní většiny kvůli vstupu Zelených do Bundestagu, kteří obdrželi 5,6 % hlasů.

V lednu 1987 byla vláda Kohla a Genschera znovu potvrzena ve funkci, avšak FDP i Zelení posílili na úkor větších stran. Sociální demokraté dospěli k závěru, že Zelení nejenže pravděpodobně nevytvoří koalici, ale že by taková koalice měla navíc daleko k parlamentní většině. Ani jedna z těchto okolností se nezměnila až do roku 1998.

Denacifikace

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Denacifikace a Naumannův kruh.

Denacifikace byla iniciativa Spojenců zaměřená na odstranění ideologie a personálního vlivu nacismu z německé politiky, justice, společnosti, kultury, tisku a hospodářství po druhé světové válce. Byla prováděna odstraňováním osob, které byly členy NSDAP nebo SS, z pozic moci a vlivu, rozpuštěním organizací spojených s nacismem a soudním stíháním prominentních nacistů za válečné zločiny.[28] Program byl v Západním Německu značně nepopulární a stavěla se proti němu i nová vláda Konrada Adenauera.[29] Roku 1951 bylo přijato několik zákonů, které poskytly amnestie a proces denacifikace ukončily. V důsledku toho se mnoho osob s nacistickou minulostí znovu dostalo do politického aparátu Západního Německa.[30]

V letech 1951–1953 se dokonce tajná skupina bývalých nacistických funkcionářů známá jako Naumannův kruh pokusila infiltrovat Svobodnou demokratickou stranu (FDP) s cílem vytvořit základ pro případný návrat k moci. Přestože byl tento pokus odhalen a zmařen, mnozí bývalí nacisté přesto získali významné pozice moci a vlivu v politickém systému.[31] Prezident Západního Německa (1974–1979) Walter Scheel i spolkový kancléř (1966–1969) Kurt Georg Kiesinger byli bývalými členy NSDAP. Státní tajemník Konrada Adenauera Hans Globke sehrál významnou roli při přípravě antisemitských norimberských rasových zákonů v nacistickém Německu.[32] Roku 1957 bylo 77 % vedoucích úředníků západoněmeckého ministerstva spravedlnosti bývalými členy NSDAP.[33]

Geografické rozložení vlády

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Staré spolkové země.

V Západním Německu byla většina politických institucí a budov umístěna v Bonnu, zatímco německá burza sídlila ve Frankfurtu, který se stal hospodářským centrem. Soudní moc — Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) i nejvyšší odvolací soud — sídlila v Karlsruhe.

Západoněmecká vláda byla výrazně více decentralizovaná než její socialistický východoněmecký protějšek: první byla federálním státem, zatímco druhý státem unitárním. Zatímco Východní Německo bylo rozděleno na 15 správních okresů (Bezirke), které představovaly pouze místní pobočky centrální vlády, Západní Německo bylo rozděleno na spolkové země (Länder) s nezávisle volenými zemskými parlamenty a kontrolou nad Bundesratem, druhou zákonodárnou komorou spolkové vlády.

Zahraniční vztahy

[editovat | editovat zdroj]

Postoj k Východnímu Německu

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Znovusjednocení Německa.
Willy Brandt a Willi Stoph v Erfurtu, 1970; spolkový kancléř se poprvé setkal s předsedou vlády NDR

Oficiální postoj Západního Německa vůči Východnímu Německu byl zpočátku takový, že západoněmecká vláda byla jediným demokraticky zvoleným, a tudíž jediným legitimním, představitelem německého lidu. Podle Hallsteinovy doktríny by jakákoli země (s výjimkou SSSR), která uznala orgány Německé demokratické republiky, neudržovala diplomatické vztahy se Západním Německem.

Na počátku 70. let vedla politika Willyho Brandta nazývaná „Neue Ostpolitik“ k formě vzájemného uznání mezi Východním a Západním Německem. Moskevská smlouva (srpen 1970), Varšavská smlouva (prosinec 1970), Čtyřmocenská dohoda o Berlíně (září 1971), Tranzitní dohoda (květen 1972) a Základní smlouva (prosinec 1972) pomohly normalizovat vztahy mezi Východním a Západním Německem a vedly k tomu, že oba německé státy vstoupily do Organizace spojených národů. Hallsteinova doktrína byla opuštěna a Západní Německo přestalo nárokovat výlučný mandát pro celé Německo.

Po období Ostpolitik byl západoněmecký pohled takový, že Východní Německo bylo de facto vládou v rámci jednoho německého národa a de jure státní organizací částí Německa mimo Spolkovou republiku. Spolková republika nadále zastávala názor, že ve svých vlastních strukturách nemůže de jure uznat NDR jako svrchovaný stát podle mezinárodního práva; současně však uznávala, že v rámci struktur mezinárodního práva je NDR nezávislým svrchovaným státem. V tomto smyslu pak Západní Německo samo sebe považovalo ve svých hranicích nejen za de facto a de jure vládu, ale také za jediného de jure legitimního představitele neaktivního „Německa jako celku“.[34] Obě německé státy se vzdaly jakéhokoli nároku zastupovat ten druhý v mezinárodních vztazích, což uznaly jako nutně znamenající vzájemné uznání jejich schopnosti de jure zastupovat vlastní obyvatelstvo při účasti v mezinárodních organizacích a dohodách, jako jsou Organizace spojených národů a Helsinský závěrečný akt.

Toto hodnocení Základní smlouvy bylo potvrzeno rozhodnutím Spolkového ústavního soudu v roce 1973;Šablona:Sfnp

„… Německá demokratická republika je ve smyslu mezinárodního práva státem a jako taková subjektem mezinárodního práva. Toto zjištění je nezávislé na uznání Německé demokratické republiky Spolkovou republikou Německo v mezinárodním právu. Takové uznání nejenže nebylo Spolkovou republikou Německo nikdy formálně vysloveno, ale naopak bylo opakovaně výslovně odmítáno. Posuzuje-li se jednání Spolkové republiky Německo vůči Německé demokratické republice ve světle její politiky uvolňování napětí, zejména uzavření smlouvy jako uznání de facto, lze je chápat pouze jako uznání de facto zvláštního druhu. Zvláštností této smlouvy je, že ačkoli jde o dvoustrannou smlouvu mezi dvěma státy, na kterou se vztahují pravidla mezinárodního práva a která má stejně jako každá jiná mezinárodní smlouva platnost, je uzavřena mezi dvěma státy, které jsou součástmi stále existujícího, byť neakceschopného, protože nereorganizovaného, celistvého státu Německa jako celku s jediným politickým tělesem.“[35]

Západoněmecká ústava (Grundgesetz, „Základní zákon“) obsahovala dva články umožňující sjednocení s dalšími částmi Německa:

  • Článek 23 poskytoval možnost, aby se jiné části Německa připojily ke Spolkové republice (na základě ústavy Spolkové republiky Německo).
  • Článek 146 poskytoval možnost sjednocení všech částí Německa na základě nové ústavy.

Po pokojné revoluci roku 1989 ve Východním Německu vyhlásila Volkskammer NDR dne 23. srpna 1990 přistoupení Východního Německa ke Spolkové republice podle článku 23 Základního zákona, čímž zahájila proces znovusjednocení, který měl vstoupit v platnost 3. října 1990. Samotný akt znovusjednocení (s mnoha konkrétními podmínkami a ustanoveními, včetně zásadních změn západoněmeckého Základního zákona) však byl ústavně uskutečněn až následnou Smlouvou o sjednocení ze dne 31. srpna 1990 – tedy prostřednictvím závazné dohody mezi bývalou NDR a Spolkovou republikou, které se nyní vzájemně uznávaly jako samostatné svrchované státy podle mezinárodního práva.Šablona:Sfnp Tato smlouva byla poté dne 20. září 1990 schválena jak Volkskammer, tak Bundestagem ústavně požadovanou dvoutřetinovou většinou; tím bylo na jedné straně dosaženo zániku NDR a znovuobnovení spolkových zemí Länder na území Východního Německa a na druhé straně provedeny dohodnuté změny Základního zákona Spolkové republiky. Mezi tyto změny patřilo i zrušení samotného článku 23, na jehož základě NDR nominálně vyhlásila své následné přistoupení ke Spolkové republice.

Oba německé státy vstoupily v červenci 1990 do měnové a celní unie a dne 3. října 1990 se Německá demokratická republika rozpustila a nově obnovených pět východoněmeckých zemí (spolu se sjednoceným Berlínem) se připojilo ke Spolkové republice Německo, čímž skončilo rozdělení na Východ a Západ.

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]

Hospodářský zázrak

[editovat | editovat zdroj]
Vůz Volkswagen Brouk, po mnoho let nejúspěšnější automobil na světě, na montážní lince továrny ve Wolfsburgu, 1973

Západoněmecký Wirtschaftswunder („hospodářský zázrak“, termín zavedený deníkem The Times) začal v roce 1950. Tento rozmach byl podpořen měnovou reformou z roku 1948, která nahradila Říšskou marku měnou Německou markou a zastavila prudkou inflaci. Demontáž západoněmeckého uhelného a ocelářského průmyslu ze strany spojenců definitivně skončila v roce 1950.

Jak po druhé světové válce rostla poptávka po spotřebním zboží, vzniklý nedostatek pomohl překonat přetrvávající odpor vůči nákupu německých výrobků. Německo tehdy disponovalo velkým množstvím kvalifikované a levné pracovní síly, částečně v důsledku útěku a vyhnání Němců ze střední a východní Evropy, které postihlo až 16,5 milionu osob. To pomohlo Německu během války více než zdvojnásobit hodnotu jeho exportu. Vedle těchto faktorů představovaly tvrdá práce a dlouhá pracovní doba obyvatelstva na plnou kapacitu a v pozdních 50. a 60. letech také dodatečná pracovní síla poskytovaná tisíci Gastarbeitery („hostujících pracovníků“) zásadní základ hospodářského vzestupu. To mělo později důsledky pro následující německé vlády, které se snažily tuto skupinu pracovníků integrovat.[36]

Po ukončení spojeneckých reparací, uvolnění německých práv k duševnímu vlastnictví a díky stimulačním účinkům Marshallova plánu vybudovalo západní Německo jednu z nejsilnějších ekonomik světa, téměř stejně silnou jako před druhou světovou válkou. Ekonomika východního Německa zaznamenala určitý růst, avšak ne tak výrazný jako v západním Německu, částečně v důsledku pokračujících reparací vůči SSSR.[37]

V roce 1952 se západní Německo stalo součástí Evropského společenství uhlí a oceli, které se později vyvinulo v Evropskou unii. 5. května 1955 bylo západní Německo prohlášeno za stát s „pravomocí suverénního státu“.[a] Britské, francouzské a americké ozbrojené síly v zemi nadále zůstaly, stejně jako sovětská armáda ve východním Německu. Čtyři dny po získání „pravomoci suverénního státu“ v roce 1955 vstoupilo západní Německo do NATO. Spojené království a USA si v západním Německu udržely zvláště silnou přítomnost jako odstrašující prostředek pro případ sovětské invaze. V roce 1976 se západní Německo stalo jedním ze zakládajících států Skupiny šesti (G6). V roce 1973, kdy západní Německo s přibližně 1,26 % světové populace vykazovalo čtvrtý nejvyšší HDP na světě ve výši 814 796 milionů, činil HDP východního Německa 129 969 milionů,[38] dohromady tedy 944 755 milionů, což představovalo 5,9 % světového celku.[39] V roce 1987 měla SRN podíl 7,4 % na celkové světové produkci.

Historický vývoj HDP Západního Německa

[editovat | editovat zdroj]
Srovnání HDP v paritě kupní síly (v milionech Int$ roku 1990) zahrnující území Západního Německa, Východního Německa a současného Německa[38]
Západní Německo v hranicích roku 1990Východní Německo v hranicích roku 1990Německo v hranicích roku 1991
182016 390
187044 094
1913145 045
1936192 91074 652267 572
1950213 94251 412265 354
1973814 786129 969944 755
19901 182 26182 1771 264 438
19911 242 09685 9611 328 057

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel

[editovat | editovat zdroj]
Historie počtu obyvatel
RokObyv.± %
195050 958 000—    
196055 958 000+9,8 %
197061 001 000+9 %
198061 658 000+1,1 %
199063 726 000+3,4 %

Celkový počet obyvatel podle Statistisches Bundesamt.

Rok Populace[40] Živě narození Úmrtí Přirozená změna Hrubá míra porodnosti (na 1000 obyv.) Hrubá míra úmrtnosti (na 1000 obyv.) Přirozená změna (na 1000 obyv.) Plodnost
1946 732 998 588 331 144 667 15,9 12,7 3,2 1,89
1947 781 421 574 628 206 793 16,6 12,2 4,4 2,01
1948 806 074 515 092 290 982 16,7 10,6 6,1 2,07
1949 832 803 517 194 315 609 16,9 10,5 6,4 2,14
1950 50 958 000 812 835 528 747 284 088 16,3 10,6 5,7 2,10
1951 51 435 000 795 608 543 897 251 711 15,7 10,8 4,9 2,06
1952 51 864 000 799 080 545 963 253 117 15,7 10,7 5,0 2,08
1953 52 454 000 796 096 578 027 218 069 15,5 11,3 4,2 2,07
1954 52 943 000 816 028 555 459 260 569 15,7 10,7 5,0 2,12
1955 53 512 000 820 128 581 872 238 256 15,7 11,1 4,6 2,11
1956 53 340 000 855 887 599 413 256 474 16,1 11,3 4,8 2,19
1957 54 064 000 892 228 615 016 277 212 16,6 11,5 5,1 2,28
1958 54 719 000 904 465 597 305 307 160 16,7 11,0 5,7 2,29
1959 55 257 000 951 942 605 504 346 438 17,3 11,0 6,3 2,34
1960 55 958 000 968 629 642 962 325 667 17,4 11,6 5,8 2,37
1961 56 589 000 1 012 687 627 561 385 126 18,0 11,2 6,8 2,47
1962 57 247 000 1 018 552 644 819 373 733 17,9 11,3 6,6 2,45
1963 57 865 000 1 054 123 673 069 381 054 18,4 11,7 6,7 2,52
1964 58 587 000 1 065 437 644 128 421 309 18,3 11,1 7,2 2,55
1965 59 297 000 1 044 328 677 628 366 700 17,8 11,6 6,2 2,51
1966 59 793 000 1 050 345 686 321 364 024 17,8 11,6 6,2 2,54
1967 59 948 000 1 019 459 687 349 332 110 17,2 11,6 5,6 2,54
1968 60 463 000 969 825 734 048 235 777 16,3 12,3 4,0 2,39
1969 61 195 000 903 456 744 360 159 096 15,0 12,4 2,6 2,20
1970 61 001 000 810 808 734 843 75 965 13,4 12,1 1,3 1,99
1971 61 503 000 778 526 730 670 47 856 12,7 11,9 0,8 1,92
1972 61 809 000 701 214 731 264 -30 050 11,3 11,8 -0,5 1,72
1973 62 101 000 635 663 731 028 -95 395 10,3 11,8 -1,5 1,54
1974 61 991 000 626 373 727 511 -101 138 10,1 11,7 -1,6 1,51
1975 61 645 000 600 512 749 260 -148 748 9,7 12,1 -2,4 1,45
1976 61 442 000 602 851 733 140 -130 289 9,8 11,9 -2,1 1,46
1977 61 353 000 582 344 704 922 -122 578 9,5 11,5 -2,0 1,40
1978 61 322 000 576 468 723 218 -146 750 9,4 11,8 -2,4 1,38
1979 61 439 000 581 984 711 732 -129 748 9,5 11,6 -2,1 1,39
1980 61 658 000 620 657 714 117 -93 460 10,1 11,6 -1,5 1,44
1981 61 713 000 624 557 722 192 -97 635 10,1 11,7 -1,6 1,43
1982 61 546 000 621 173 715 857 -94 684 10,1 11,6 -1,5 1,41
1983 61 307 000 594 177 718 337 -124 160 9,7 11,7 -2,0 1,33
1984 61 049 000 584 157 696 118 -111 961 9,5 11,4 -1,9 1,29
1985 61 020 000 586 155 704 296 -118 141 9,6 11,6 -2,0 1,28
1986 61 140 000 625 963 701 890 -118 141 10,3 11,5 -1,2 1,34
1987 61 238 000 642 010 687 419 -45 409 10,5 11,3 -0,8 1,37
1988 61 715 000 677 259 687 516 -10 257 11,0 11,2 -0,2 1,41
1989 62 679 000 681 537 697 730 -16 193 11,0 11,2 -0,2 1,39
1990 63 726 000 727 199 713 335 13 864 11,5 11,3 0,2 1,45

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Náboženská příslušnost v Západním Německu od 60. let klesala – u protestantů rychleji než u katolíků, tudíž římskokatolická církev v 70. letech předstihla EKD jako největší denominaci v zemi.

Náboženství v NSR, 1970
Víra Procent
Protestantství EKD
 
 49 %
Katolicismus
 
 44,6 %
Nepřidruženi
 
 6,4 %
Rok EKD protestanti [%] Římští katolíci [%] Muslimové [%] Bez vyznání/jiné [%][41]
1950 50,6 45,8 – 3,6
1961 51,1 45,5 – 3,5
1970 49,0 44,6 1,3 3,9
1980 42,3 43,3 – –
1987 41,6 42,9 2,7 11,4

Kultura

[editovat | editovat zdroj]

V mnoha ohledech německá kultura pokračovala navzdory diktatuře a válečným letům. Staré i nové formy existovaly vedle sebe a americký vliv, již silný ve 20. letech, dále rostl.[42]

Literární scéna

[editovat | editovat zdroj]

Vedle zájmu o starší generaci spisovatelů se objevili noví autoři formovaní zkušeností války a poválečného období. Wolfgang Borchert, bývalý voják, který zemřel mladý v roce 1947, patří k nejznámějším představitelům Trümmerliteratur. Heinrich Böll je považován za pozorovatele mladé Spolkové republiky v 50.–70. letech a vyvolal několik politických kontroverzí kvůli svému stále kritičtějšímu pohledu na společnost. Frankfurtský knižní veletrh (a jeho Mírová cena německých knihkupců) se brzy vyvinul v uznávanou instituci. Jako příklady literatury západního Německa lze uvést mimo jiné Siegfrieda Lenze (Německá hodina) a Güntera Grasse (Plechový bubínek a Platýs).

Sport

[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. století se největším sportem v Německu stal fotbal. Německá fotbalová reprezentace, založená roku 1900, pokračovala ve své tradici ve Spolkové republice Německo a po překvapivém vítězství známém jako „zázrak v Bernu“ vyhrála mistrovství světa 1954. Dříve nebyl německý tým považován za součást mezinárodní špičky. Mistrovství světa 1974 se konalo ve městech západního Německa a v Západním Berlíně. Po porážce od východoněmeckého týmu v základní skupině reprezentace Německé fotbalové federace znovu získala titul, když ve finále porazila Nizozemsko 2:1. V létě 1990, kdy již probíhal proces sjednocení, získali Němci třetí titul mistra světa, přičemž hráči, kteří nastupovali za východní Německo, se ještě nemohli zapojit. Německo rovněž zvítězilo na mistrovství Evropy v letech 1972 a 1980.[43][44]

Po tom, co se olympijské hry 1936 konaly v Německu, byl Mnichov vybrán jako hostitel letních olympijských her 1972. Šlo také o první letní hry, na nichž východní Němci vystoupili se samostatnou vlajkou a hymnou NDR. Od 50. let bylo Německo na olympijských hrách zastupováno společným týmem vedeným předválečnými představiteli německého olympijského výboru, protože MOV odmítl požadavky NDR na samostatnou reprezentaci. Na olympijských hrách 1956 se týmy západního Německa, východního Německa a Sárska spojily a reprezentovaly Německo společně. O čtyři roky dříve se Sársko účastnilo jako samostatný tým, zatímco východní Německo se nezúčastnilo. Po letech 1956, 1962 a 1964 startovala NDR na letních olympijských hrách jako samostatný člen MOV.

Studie o rozsahu 800 stran Doping in Germany from 1950 to today ukazuje, jak západoněmecká vláda pomáhala financovat rozsáhlý program dopingu.[45][46] Západní Německo po desetiletí podporovalo a zakrývalo dopingovou kulturu v mnoha sportech.[47][48]

Stejně jako v roce 1957, kdy se Sársko připojilo k SRN, přestaly sportovní organizace východního Německa na konci roku 1990 existovat, protože jejich pododdíly i členové se připojili k západním protějškům. Současné německé organizace a týmy ve fotbale, olympijských sportech a dalších odvětvích jsou proto totožné s těmi, které byly před rokem 1991 neformálně označovány jako „západoněmecké“. Tyto organizace a týmy zároveň z velké části pokračovaly v tradicích reprezentujících Německo již před druhou světovou válkou, a dokonce i před první světovou válkou, čímž byla navzdory politickým změnám zachována více než stoletá kontinuita. Naproti tomu samostatné východoněmecké týmy a organizace vznikly v 50. letech; představovaly epizodu trvající méně než čtyři desetiletí, avšak v tomto období poměrně úspěšnou.

Západní Německo odehrálo na mistrovství Evropy 43 zápasů, více než kterýkoli jiný národní tým.[49]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ německy Westdeutschland
  2. ↑ německy Bundesrepublik Deutschland, BRD
  3. ↑ německy Bonner Republik.
  4. ↑ Tato pozice se však časem změnila. Ve svém prohlášení z 28. října 1969 spolková vláda poprvé oficiálně uznala existenci dvou německých států. Na jaře 1970 došlo mezi kancléřem Willym Brandtem a předsedou vlády NDR Willi Stophem ke dvěma významným setkáním – v březnu ve východoněmeckém Erfurtu a v květnu v západoněmeckém Kasselu. V prosinci 1972 pak byla podepsána „Smlouva o základech vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou“ (Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, zkráceně Grundlagenvertrag). Obě země vzájemně uznaly po 23 letech suverénní existenci toho druhého, nicméně mezi oběma státy nedošlo k úplnému vzájemnému diplomatickému uznání. Smlouva znovu upravovala dopravu a pohyb občanů mezi oběma státy a dovolovala ze závažných rodinných důvodů návštěvu občana NDR v NSR.
  1. 1 2 Detlef Junker z Heidelberské univerzity uvádí: „V pařížských dohodách z 23. října 1954 Adenauer prosadil následující lakonické znění: ‚Spolková republika bude mít tedy [po ukončení okupačního režimu] plnou pravomoc suverénního státu nad svými vnitřními i vnějšími záležitostmi.‘ Pokud to mělo být konstatování faktu, je třeba připustit, že šlo částečně o fikci, a pokud to bylo míněno jako zbožné přání, šlo o slib, který zůstal nesplněn až do roku 1990. Spojenci si ponechali svá práva a odpovědnosti týkající se Berlína a Německa jako celku, zejména odpovědnost za budoucí znovusjednocení a budoucí mírovou smlouvu.“[8]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku West Germany na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The Bonn Republic — West German democracy, 1945-1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997
  2. ↑ The Bonn Republic — West German democracy, 1945–1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997
  3. ↑ Encyclopædia Britannica. Germany. Online. vyd. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  4. ↑ See in general: Stefan Schmidt, "Die Diskussion um den Gebrauch der Abkürzung «BRD»", in: Aktueller Begriff, Deutscher Bundestag – Wissenschaftliche Dienste (ed.), No. 71/09 (4 September 2009)
  5. ↑ Federální shromáždění schválilo smlouvu, která normalizovala vztahy mezi SRN a Československem, Vyprávěj, Česká televize
  6. ↑ Spojení NSR s NDR 1990, Euroskop.cz. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2010-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-04.
  7. ↑ JUTTA LIMBACH. How a constitution can safeguard democracy:The German Experience. [s.l.]: Goethe-Institut Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2016.
  8. ↑ The United States and Germany in the Era of the Cold War, A Handbook. Redakce Junker Detlef; překlad Robertson Sally E.. [s.l.]: [s.n.] (Publications of the German Historical Institutes; sv. 1, 1945–1968). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2015. ISBN 0-511-19218-5. S. Section "The Presence of the Past", paragraph 9.
  9. ↑ KAPLAN, Lawrence S. NATO and Adenauer's Germany: Uneasy Partnership. International Organization. 1961, s. 618–629. doi:10.1017/S0020818300010663. S2CID 155025137.
  10. ↑ John A. Reed Jr, Germany and NATO (National Defense University, 1987) Online March 2021/https://web.archive.org/web/20210308041411/https://apps.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a264257.pdf Archivováno 8. 3. 2021 na Wayback Machine..
  11. ↑ William Glenn Gray, "Adenauer, Erhard, and the Uses of Prosperity." German Politics and Society 25.2 (2007): 86–103.
  12. ↑ Alfred C. Mierzejewski, Ludwig Erhard: A Biography (Univ of North Carolina Press, 2005) p 179. Online April 2020/https://web.archive.org/web/20200412065325/https://www.questia.com/library/120073119/ludwig-erhard-a-biography Archivováno 12. 4. 2020 na Wayback Machine.
  13. ↑ Spy Fired Shot That Changed West Germany, New York Times, 27 May 2009
  14. 1 2 Wolfgang Kraushaar, Frankfurter Schule und Studentenbewegung, vol. 2 Dokumente, Rogner und Bernhard, 1998 Dokument Nr. 193, p. 356
  15. ↑ CORNELIUS GREBE. Reconciliation Policy in Germany 1998–2008, Construing the 'Problem' of the Incompatibility of Paid Employment and Care Work. [s.l.]: Verlag für Sozialwissenschaften, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2017. ISBN 978-3-531-91924-9. doi:10.1007/978-3-531-91924-9. S. 92.
  16. ↑ Comparative Law: Historical Development of the Civil Law Tradition in Europe, Latin America, and East Asia, by John Henry Merryman, David Scott Clark, John Owen Haley, p. 542
  17. ↑ DENSO, Christian. RAF: Gefangen in der Geschichte. Die Zeit. 13 August 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2013.
  18. ↑ MAX OTTE; JÜRGEN GREVE. A rising middle power?: German foreign policy in transformation, 1989–1999. [s.l.]: [s.n.], 2000.
  19. ↑ Frank Fischer, "Von Der 'Regierung Der Inneren Reformen' zum 'Krisenmanagement': Das Verhältnis Zwischen Innen- und Aussenpolitik in der Sozial-Liberalen Ära 1969–1982". ["From the 'government of internal reforms' to 'crisis management': the relationship between domestic and foreign policy in the social-liberal era, 1969–82"] Archiv für Sozialgeschichte (January 2004), Vol. 44, pp. 395–414.
  20. ↑ Jonathan Story, "The launching of the EMS: An analysis of change in foreign economic policy." Political Studies 36.3 (1988): 397–412.
  21. 1 2 3 HathiTrust. Background notes, Federal Republic of Germany. [s.l.]: United States Department of State, 1985. (Department of State publication; Background notes series,7834). Dostupné online. S. 1 & 4.
  22. ↑ Distribution of Seats in the Bundestag 1949 - 2017 [online]. [cit. 2026-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  23. ↑ WEHLING, Hans-Georg. The Bundesrat. Publius. 1989, s. 53–64. Dostupné online. ISSN 0048-5950.
  24. ↑ HOADLEY, Steve. West Berlin: the political dilemma. New Zealand International Review. 1987, s. 19–22. Dostupné online. ISSN 0110-0262.
  25. ↑ Talk by Hans-Jochen Vogel September 2009/https://web.archive.org/web/20090901014759/http://www.bwbs.de/Beitraege/130.html Archivováno 1. 9. 2009 na Wayback Machine. on 21 October 2002
  26. ↑ Gregor Schöllgen: Willy Brandt. Die Biographie. Propyläen, Berlin 2001. ISBN 3-549-07142-6
  27. ↑ quoted in: Gregor Schöllgen. Der Kanzler und sein Spion. January 2009/https://web.archive.org/web/20090113174538/http://www.zeit.de/2003/40/P-Schreiber?page=all Archivováno 13. 1. 2009 na Wayback Machine. In: Die Zeit 2003, Vol. 40, 25 September 2003
  28. ↑ TAYLOR, Frederick. Exorcising Hitler: The Occupation and Denazification of Germany. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2011. Dostupné online. ISBN 978-1408822128. S. 253–254.
  29. ↑ GODA, NORMAN J. W., 2007. Tales from Spandau: Nazi Criminals and the Cold War. Cambridge: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-86720-7. S. 101–149.
  30. ↑ Zentner a Bedürftig 1997, s. 189–190.
  31. ↑ Der Naumann-Kreis September 2024/https://web.archive.org/web/20240915032817/https://www.zukunft-braucht-erinnerung.de/der-naumann-kreis/ Archivováno 15. 9. 2024 na Wayback Machine. in Zukunft braucht Erinnerung
  32. ↑ Tetens, T.H. The New Germany and the Old Nazis, New York: Random House, 1961 pages 37–40.
  33. ↑ Germany's post-war justice ministry was infested with Nazis protecting former comrades, study reveals. The Daily Telegraph. 10 October 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2019.
  34. ↑ QUINT, Peter E. The Imperfect Union; Constitutional Structures for German Unification. [s.l.]: Princeton University Press, 1991. S. 14.
  35. ↑ Texas Law: Foreign Law Translations 1973. [s.l.]: University of Texas Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2016.
  36. ↑ David H Childs and Jeffrey Johnson, West Germany: Politics And Society, Croom Helm, 1982 May 2016/https://web.archive.org/web/20160519121934/https://books.google.com/books?id=PJUOAAAAQAAJ&dq=West+Germany+-+politics+and+society&printsec=frontcover&source=bl&ots=Ga1ab-mhef&sig=SQ_14UMa9GfjbECQA7pXF0RSe_Y&hl=en&ei=eO7uSouhMof6-Abkt8juCw&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CBEQ6AEwAA Archivováno 19. 5. 2016 na Wayback Machine.
  37. ↑ GIERSCH, Herbert. The fading miracle : four decades of market economy in Germany. Cambridge [England]: Cambridge University Press, 1992. ISBN 0-521-35351-3. OCLC 24065456
  38. 1 2 Maddison, Angus; 2003: Development Centre Studies The World Economy: Historical Statistics. OECD Publishing. pp. 27–28, table 1-2.
  39. ↑ Maddison, Angus; 2003: Development Centre Studies The World Economy: Historical Statistics. OECD Publishing. p. 261, table 8b.
  40. ↑ Current population. Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. (anglicky)
  41. ↑ Zahrnuje protestanty mimo EKD.
  42. ↑ The Impact of the First World War and Its Implications for Europe Today | Heinrich Böll Stiftung | Brussels office – European Union [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online.
  43. ↑ UEFA.COM. Season 1972 [online]. [cit. 2023-08-20]. Dostupné online. (anglicky)
  44. ↑ UEFA.COM. Season 1980 [online]. [cit. 2023-08-20]. Dostupné online. (anglicky)
  45. ↑ Report: West Germany systematically doped athletes. USA Today. 3 August 2013. Dostupné online.
  46. ↑ Study Says West Germany Engaged in Sports Doping. The New York Times. 8 August 2013. Dostupné online.
  47. ↑ Report exposes decades of West German doping. France 24. 5 August 2013. Dostupné online.
  48. ↑ West Germany cultivated doping culture among athletes: report. CBC News. 5 August 2013. Dostupné online.
  49. ↑ GLENDAY, Craig. Guinness World Records 2014. [s.l.]: 2013 Guinness World Records Limited, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-908843-15-9. S. 257.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Západní_Německo&oldid=25718676“