Přeskočit na obsah

Okupační zóny Německa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Německo
Deutschland
← Nacistické Německo 1945–1949 Západní Německo →
Východní Německo →
Sársko (1947–1956) →
Západní Berlín →
Vlajka státu
Vlajka
Geografie
Mapa
Obyvatelstvo
Státní útvar
vláda
Státní útvary a území
Předcházející
Nacistické NěmeckoNacistické Německo
 Následující
Západní NěmeckoZápadní Německo
Východní NěmeckoVýchodní Německo
Sársko (1947–1956)Sársko (1947–1956)
Západní BerlínZápadní Berlín

Celé Německo bylo vojensky okupováno a spravováno spojenci druhé světové války od Berlínské deklarace dne 5. června 1945 až do vzniku Západního Německa dne 23. května 1949. Nacistické Německo bylo zbaveno své suverenity a jeho vláda byla zcela rozpuštěna. Poté, co Německo formálně kapitulovalo dne úterý 8. května 1945, čtyři země zastupující spojence (Spojené státy, Spojené království, Sovětský svaz a Francie) uplatnily společnou moc a svrchovanost prostřednictvím Spojenecké kontrolní rady (ACC).

Německo po válce bylo zpustošenou zemí – přibližně 80 % jeho infrastruktury vyžadovalo opravu nebo rekonstrukci[1] – což podpořilo představu, že Německo vstupuje do nové fáze dějin („nultá hodina“). Zpočátku bylo spojenecky okupované Německo vymezeno jako všechna území Německa před nacistickou anexí Rakouska v roce 1938. Postupimská dohoda ze dne 2. srpna 1945 stanovila novou východní hranici Německa tím, že přiznala Polsku a Sovětskému svazu všechny oblasti Německa na východ od linie Odra-Nisa (východní části Pomořanska, Nové marky, Poznaňska-Západního Pruska, Východního Pruska a většinu Slezska) a rozdělila zbývající „Německo jako celek“ do čtyř okupačních zón, z nichž každou spravoval jeden ze spojenců.[2]

Všechna území anektovaná Německem před válkou od Rakouska a Československa byla těmto zemím vrácena. Memelské území, anektované Německem od Litvy před válkou, bylo v roce 1945 připojeno Sovětským svazem a převedeno na Litevskou sovětskou socialistickou republiku. Všechna území anektovaná Německem během války od Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Polska a Jugoslávie byla vrácena příslušným státům. Odchýlením se od okupačních zón plánovaných podle Londýnského protokolu z roku 1944 schválily Spojené státy, Spojené království a Sovětský svaz v Postupimi oddělení území na východ od linie Odra-Nisa od Německa, přičemž přesná hranice měla být stanovena v konečné německé mírové smlouvě. Očekávalo se, že tato smlouva potvrdí posun polských hranic na západ, neboť Spojené království a Spojené státy se zavázaly podpořit trvalé začlenění východního Německa do Polska a Sovětského svazu. Od března do července 1945 byla tato bývalá východní území Německa spravována sovětskými vojenskými okupačními orgány, avšak po Postupimské dohodě byla předána sovětské a polské civilní správě a přestala být součástí spojenecky okupovaného Německa.

V závěrečných týdnech bojů v Evropě americké síly postoupily za dohodnuté hranice budoucích okupačních zón, místy až o 320 km (200 mil). Takzvaná linie kontaktu mezi sovětskými a americkými silami na konci bojů, většinou ležící východně od v červenci 1945 stanovené vnitroněmecké hranice, byla dočasná. Po dvou měsících, během nichž držely oblasti přidělené sovětské zóně, se americké síly v prvních dnech července 1945 stáhly.[3] Někteří dospěli k závěru, že šlo o zásadní krok, který přesvědčil Sovětský svaz, aby umožnil vstup amerických, britských a francouzských sil do jejich vyhrazených sektorů v Berlíně, k čemuž došlo přibližně ve stejné době; faktorem mohla být také potřeba získávání zpravodajských informací (Operace Paperclip).[4] Po vystoupení Sovětského svazu ze Spojenecké kontrolní rady dne 20. března 1948 vedlo rozdělení k vytvoření dvou nových německých států v roce 1949: Spolkové republiky Německo (SRN, Západní Německo) a Německé demokratické republiky (NDR, Východní Německo) a analogickému rozdělení Berlína.[5]

Vznik zón

[editovat | editovat zdroj]
Nejvyšší velitelé čtyř okupačních mocností 5. června 1945 v Berlíně: Bernard Montgomery, Dwight D. Eisenhower, Georgij Žukov a Jean de Lattre de Tassigny.

5. června 1945 v Berlíně generál Dwight D. Eisenhower, maršál Georgij Konstantinovič Žukov, maršál Bernard Law Montgomery a generál De Lattre de Tassigny podepsali dokument známý jako Berlínská deklarace, který upravoval základní aspekty okupace německého území, jehož rozdělení na okupační zóny bylo smluvně potvrzeno Konferencí čtyř mocností v Londýně (26. června – 8. srpna 1945). Hranice okupačních zón v zásadě respektovaly dosavadní hranice pruských provincií i (s výjimkou dosavadního Pruska) hranice stávajících zemí – někdejších spolkových zemí Výmarské republiky. Několik stávajících pruských provincií, země Bavorsko a Brunšvicko však přesto byly rozděleny mezi více okupačních zón. Došlo i k několika dodatečným korekcím hranic jednotlivých okupačních zón.[6]

Na území svých okupačních zón jednotlivé okupační mocnosti postupně přetvořily dosavadní německý správní systém vytvořením následujících zemí, které více či méně odpovídaly původním zemím Výmarské republiky a pruským provinciím.

Americká zóna

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Americká okupační zóna Německa a Okupační zóny Rakouska.

Americká okupační zóna v jižním Německu zahrnovala Bavorsko (bez Falckého okruhu a okresu Lindau, které náležely k francouzské zóně) a Hesensko (bez Rýnského Hesenska a oblasti Montabaur, rovněž součástí francouzské zóny), s novým hlavním městem ve Wiesbadenu, a dále severní části Württemberska a Badenska. Tyto oblasti vytvořily zemi Württembersko-Bádensko a staly se severními částmi dnešní německé spolkové země Bádensko-Württembersko, založené roku 1952.

Přístavy Brémy (na dolním toku řeky Vezeray) a Bremerhaven (u ústí Wesery do Severního moře) byly rovněž umístěny pod americkou kontrolu, protože Spojené státy požadovaly určité opěrné body v severním Německu.

Sídlem americké vojenské vlády byla bývalá budova I.G. Farben ve Frankfurtu nad Mohanem.

Britská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Britská okupační zóna Německa a Okupační zóny Rakouska.
Malcolm Club Královského letectva (Royal Air Force) ve Šlesvicku, původně hotel Stadt Hamburg, koncem roku 1945.
Malcolm Club Královského letectva (Royal Air Force) ve Šlesvicku, původně hotel Stadt Hamburg, koncem roku 1945.
Britský obrněný automobil u Braniborské brány v Berlíně, 1950.
Britský obrněný automobil u Braniborské brány v Berlíně, 1950.

Do května 1945 britská a kanadská armáda osvobodily Nizozemsko a dobyly severní Německo. Po německé kapitulaci se kanadské jednotky vrátily domů a severní Německo zůstalo pod britskou okupací.

Britská armáda na Rýně byla vytvořena 25. srpna 1945 z British Liberation Army.[7]

V červenci se Britové stáhli z meklenburského hlavního města Schwerin, které převzali od Američanů jen několik týdnů předtím, protože bylo již dříve dohodnuto, že toto území obsadí sovětská armáda. Kontrolní komise pro Německo (CCG/BE) postoupila Sovětskému svazu další části svého okupačního území – konkrétně Amt Neuhaus z provincie Hannoversko a některé exklávy a okrajové oblasti Brunšvicka, například okres Blankenburg – a v rámci dohody Barber–Ljaščenko si vyměnila některé vesnice mezi britským Holštýnskem a sovětskou Meklenburskou oblastí.

V rámci britské okupační zóny CCG/BE znovu ustavila město Hamburg jako německou zemi, přičemž hranice odpovídaly vymezení provedenému nacistickou vládou v roce 1937. Britové rovněž vytvořili nové německé země:

Také v roce 1947, kdy byla americká okupační zóna vnitrozemská a neměla přístavní zařízení, se Svobodné hanzovní město Brémy a Bremerhaven staly exklávami uvnitř britské zóny.

Britské velitelství sídlilo od roku 1946 původně v Bad Oeynhausen, v roce 1954 však bylo přemístěno do Mönchengladbachu, kde bylo známo jako JHQ Rheindahlen.

Dalším zvláštním rysem britské zóny byla enkláva Bonn. Ta vznikla v červenci 1949 a nepodléhala britské ani žádné jiné spojenecké kontrole; byla místo toho podřízena Spojenecké vysoké komisi. V červnu 1950 se Ivone Kirkpatrick stal britským vysokým komisařem pro Německo. Kirkpatrick nesl značnou odpovědnost zejména při vyjednávání bonsko-pařížských úmluv v letech 1951–1952, které ukončily okupaci a připravily cestu k opětovnému vyzbrojení Západního Německa.

Belgická, polská a norská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Polská okupační zóna Německa.
Belgická okupační podzóna v Německu

V rámci britské okupační zóny byly rozmístěny také jednotky armád dalších států.

  • Belgičané obdrželi území, které bylo obsazeno jejich jednotkami.[8] Zóna tvořila pás o délce 200 km od belgicko-německé hranice na jihu britské zóny a zahrnovala významná města Kolín nad Rýnem a Cáchy. Belgická okupační armáda v Německu (od roku 1951 označovaná jako Belgické síly v Německu) se stala v roce 1946 autonomní, zpočátku pod velením Jeana-Baptista Pirona.[9] Belgické jednotky zůstaly v Německu až do 31. prosince 2005.[10]
  • Polské jednotky, především z 1. obrněné divize, byly rozmístěny v severní části okresu Emsland a rovněž v oblastech Oldenburgu a Leeru. Tento region sousedil s Nizozemskem a rozkládal se na ploše 6 500 km2. Původně měl sloužit jako shromažďovací a přerozdělovací území pro miliony polských vysídlených osob v Německu a západní Evropě po válce. Rané britské návrhy, aby se tato oblast stala základem formální polské okupační zóny, však byly brzy opuštěny kvůli sovětskému odporu. V zóně byl vybudován rozsáhlý tábor určený převážně pro vysídlené osoby a oblast byla spravována polskou exilovou vládou. Správním centrem polské okupační zóny bylo město Haren, jehož německé obyvatelstvo bylo dočasně vystěhováno. Město bylo v letech 1945–1947 přejmenováno na Maczków (podle Stanisława Maczka). Poté, co Británie uznala prosovětskou vládu v Polsku a odvolala uznání londýnské exilové vlády, se emslanská zóna stala politicky problematickou. Polské jednotky v rámci britské armády byly demobilizovány v červnu 1947. Vyhnané německé obyvatelstvo se mohlo vrátit a poslední polští obyvatelé oblast opustili v roce 1948.
  • V roce 1947 (během léta) obsadila dánská brigáda v Německu o síle 4 000 mužů, pod britským velením, město Oldenburg na základě dohody podepsané v Kodani v dubnu 1947 mezi Dánskem a Spojeným královstvím.[11] Dánské okupační síly byly formálně ustaveny 7. října 1949. Velitelství se nacházelo ve městě Jever ve Východním Frísku. V říjnu 1949 bylo rozhodnuto brigádu přesunout do Itzehoe a přejmenovat ji na Tysklandsbrigaden.[12] Pod názvem Dánské velitelství v Německu zůstala dislokována v Itzehoe až do roku 1958.
  • Londýnská konference ze dne 23. dubna 1949 přiznala Nizozemsku, po neúspěchu plánu Bakker–Schut, méně rozsáhlé územní úpravy hranic. V poledne toho dne nizozemské jednotky obsadily oblast o rozloze 69 km2 (17 000 akrů), jejíž nejvýznamnější části tvořily Elten (u Emmerich am Rhein) a Selfkant. Byla provedena i řada dalších drobných hraničních korekcí, zejména v okolí Arnhemu a Dinxperlo, které rovněž patřily do této malé nizozemské okupační podzóny.

Francouzská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Francouzská okupační zóna Německa.
Francouzské jednotky před Braniborskou branou v Berlíně, 1946

Francouzské republice zpočátku nebyla v Německu přidělena okupační zóna, avšak britská a americká vláda později souhlasily s postoupením některých západních částí svých okupačních zón francouzské armádě.[13] V dubnu a květnu 1945 obsadila 1. francouzská armáda Karlsruhe a Stuttgart a získala území sahající až k Hitlerovu Orlímu hnízdu a do nejzápadnější části Rakouska. V červenci Francouzi Stuttgart přenechali Američanům a výměnou získali kontrolu nad městy západně od Rýna, jako byly Mohuč a Koblenz.[14] Výsledkem byly dvě jen obtížně souvislé oblasti Německa podél francouzské hranice, které se dotýkaly pouze v jediném bodě na řece Rýn. Byly vytvořeny tři německé země (Land): Porýní-Falc na severu a západě a dále Württembersko-Hohenzollernsko a Jižní Bádensko, které se později spolu s Württembersko-Bádenskem z americké zóny sloučily do spolkové země Bádensko-Württembersko.[15]

Francouzská okupační zóna zahrnovala také Sárské území (Sársko), které bylo z této zóny vyčleněno 16. února 1946. Do 18. prosince 1946 byly mezi Sárskem a Spojenci okupovaným Německem zavedeny celní kontroly. Francouzská zóna postoupila Sársku další přilehlá území (v polovině roku 1946, na začátku roku 1947 a na začátku roku 1949). Součástí francouzské zóny bylo také město Büsingen am Hochrhein, německá exkláva oddělená od zbytku země úzkým pásem neutrálního švýcarského území. Švýcarská vláda souhlasila s tím, že umožní omezenému počtu francouzských jednotek průchod svým územím za účelem udržení pořádku v Büsingen.

Lucemburská zóna

[editovat | editovat zdroj]

Od listopadu 1945 byla Lucembursku přidělena zóna v rámci francouzského sektoru.[16] 2. pěší prapor lucemburské armády byl dislokován v Bitburgu a 1. prapor byl vyslán do Saarburgu.[16] Poslední lucemburské jednotky v Německu, v Bitburgu, odešly v roce 1955.[16]

Sovětská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Sovětská okupační zóna Německa.
Růžově: části Výmarského Německa východně od linie Odra-Nisa připojené k Polsku (s výjimkou severní části Východního Pruska a přilehlého území Memel, které zde nejsou zobrazeny a byly přímo připojeny k Sovětskému svazu). Červeně: sovětská okupační zóna Německa.

Sovětská okupační zóna zahrnovala Durynsko, Sasko, Sasko-Anhaltsko, Braniborsko a Meklenbursko. Sovětská vojenská správa v Německu měla své sídlo v Berlíně-Karlshorstu, kde se zároveň nacházela hlavní rezidentura sovětských zpravodajských služeb v Německu.[17]

Bizónie a trizónie

[editovat | editovat zdroj]

Vzrůstající neshody mezi velmocemi o budoucnosti Německa vedly roku 1947 k vytvoření tak zvané bizónie (dvouzóna, Bizone), tedy ke sdružení americké a britské okupační zóny. Příslušnou smlouvu podepsali 2. prosince 1946 v New Yorku britský ministr zahraničí Ernest Bevin a jeho americký kolega James F. Byrnes, v platnost vstoupila 1. ledna 1947.[6]

Jedním z hlavních cílů bylo vytvoření předpokladů pro hospodářskou obnovu válkou zničeného Německa. Za tímto účelem byla 5. až 11. září 1946 vytvořena Hospodářská rada (Wirtschaftsrat) se sídlem v Mindenu a 10. června 1947 Správa sjednoceného hospodářského území (Verwaltung des Vereinigten Wirtschaftsgebiets) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.

K tomuto území se 17. dubna 1948 přidružila i Francie, čímž došlo k vytvoření tak zvané trizónie (trojzóna, Trizone) – s výjimkou Sárska, které se ke Spolkové republice Německo připojilo až 1. ledna 1957 (po referendu v roce 1955).Trizónie se stala 23. května 1949 základem nově vzniklé Spolkové republiky Německo, ze Sovětské okupační zóny vznikla 7. října 1949 Německá demokratická republika.[5]

Berlín

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Rozdělení Berlína a Čtyřmocenský status.
Schematická mapa rozdělení Berlína

Berlín, hlavní město poraženého Německa, zcela obklopený sovětskou okupační zónou, byl z tohoto členění vyjmut. Město bylo rozděleno do čtyř sektorů, které měly být spravovány jako celek společnou tzv. Komandaturou.

Tento stav trval v důsledku vzrůstajícího napětí mezi mocnostmi jen krátkou dobu, 1. července 1948 se zástupci Sovětského svazu z práce Komandatury stáhli. Roku 1948/1949 situace eskalovala a v důsledku Berlínské blokády pak došlo k faktickému politickému rozdělení Berlína.

Ztracená území

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Východní území Německé říše a Sársko (1947–1956).
Obálka sárské ústavy z roku 1947

V roce 1945 bylo východní Německo za linií Odra–Nisa na Postupimské konferenci přiděleno Polsku k „dočasné správě“ až do uzavření konečné mírové smlouvy o Německu mezi čtyřmi Spojenci a budoucím německým státem; nakonec (na základě mírové smlouvy z září 1990) se severní část Východního Pruska stala Kaliningradskou oblastí v rámci Sovětského svazu (dnes Ruská federace). Malá oblast západně od Odry, poblíž Štětína, rovněž připadla Polsku. Většina německých občanů, kteří v těchto oblastech žili, byla následně vyvlastněna a vyhnána. Uprchlíkům, kteří utekli před válečnými boji, byl návrat odepřen.

Sársko, oblast ve francouzské okupační zóně, bylo odděleno od Spojenci okupovaného Německa a stalo se francouzským protektorátem; jeho ústava vstoupila v platnost 17. prosince 1947. Toto oddělení však bylo odmítáno Sovětským svazem a německé obyvatelstvo zde nebylo vysídleno.

Populace

[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1946 byla populace jednotlivých zón a sektorů následující:[18]

Země, sektor nebo jiné území Zóna Populace
Bavorsko Americká 8,7 milionu
Hesensko 3,97 milionu
Württembersko-Bádensko 3,6 milionu
Brémy 0,48 milionu
Severní Porýní-Vestfálsko Britská 11,7 milionu
Dolní Sasko 6,2 milionu
Šlesvicko-Holštýnsko 2,6 milionu
Hamburk 1,4 milionu
Porýní-Falc Francouzská 2,7 milionu
Jižní Bádensko 1,2 milionu
Württembersko-Hohenzollernsko 1,05 milionu
Sasko Sovětská 5,5 milionu
Sasko-Anhaltsko 4,1 milionu
Durynsko 2,9 milionu
Braniborsko 2,5 milionu
Meklenbursko-Přední Pomořansko 2,1 milionu
Berlín (západní sektory) Americká, Britská, Francouzská 2,0 milionu
Berlín (sovětský sektor) Sovětská 1,1 milionu

Správa a vznik dvou německých států

[editovat | editovat zdroj]
Východoněmecká politická akce z 21. dubna 1946: Otto Grotewohl (vpravo) a Wilhelm Pieck (vlevo) symbolickým podáním ruky stvrzují sjednocení dvou komunistických stran – SPD a KPD. Toto sloučení vytvořilo SED, komunistickou stranu, která se později stala dominantní silou budoucího východoněmeckého státu. Walter Ulbricht sedí v popředí napravo od Grotewohla.
Starostové a ministerští předsedové západoněmeckých zemí přebírají od britských, amerických a francouzských okupačních mocností Frankfurtské dokumenty, které obsahovaly doporučení k vytvoření nového státu a zároveň sloužily jako pracovní základ pro Základní zákon Spolkové republiky Německo; 1. července 1948

Původní spojenecký plán spravovat Německo jako jeden celek prostřednictvím Spojenecké kontrolní rady se fakticky zhroutil 20. března 1948 (obnoven 3. září 1971) v kontextu narůstajícího napětí mezi Spojenci. Británie a Spojené státy usilovaly o spolupráci, Francie bránila jakékoli spolupráci s cílem rozdělit Německo na mnoho nezávislých států a především Sovětský svaz od samého počátku jednostranně zaváděl prvky marxistického politicko-ekonomického systému (vynucená pozemková reforma, znárodňování podniků).

Dalším sporným bodem bylo přijímání poválečných vysídlenců. Zatímco Spojené království, Spojené státy a Sovětský svaz se dohodly, že ve svých zónách přijmou, ubytují a zajistí obživu přibližně šesti milionům vysídlených německých občanů z bývalých východních území Německa a čtyřem milionům vysídlených a zbavených československé státní příslušnosti, Poláků, Maďarů a Jugoslávců německé národnosti, Francie obecně s odsuny schválenými Postupimskou dohodou nesouhlasila (šlo o rozhodnutí přijaté bez účasti Francie).

Francie proto důsledně odmítala přijímat do své okupační zóny – natož do odděleného Sárského protektorátu – válečné uprchlíky, jimž byl odepřen návrat do jejich domovů v zabraných východoněmeckých územích, i zbídačené poválečné vysídlence, kteří tam byli vyvlastněni.[19]

Původní obyvatelstvo, které se vracelo po nucených přesunech za nacistického režimu (např. političtí a židovští uprchlíci) a po válečných evakuacích (např. kvůli leteckým náletům), však mělo v oblastech pod francouzskou kontrolou návrat domů povolen. Ostatní Spojenci si stěžovali, že na ně dopadla hlavní zátěž spojená se zajištěním potravin, ubytování a ošacení pro vysídlence, kteří museli opustit svůj majetek.

V praxi vykonávala každá ze čtyř okupačních mocností vládní pravomoci ve své příslušné zóně a uplatňovala zde odlišné politiky vůči obyvatelstvu i místním a zemským vládám. Ve západních zónách se postupně vytvořila jednotná správa, nejprve známá jako Bizone (sloučení americké a britské zóny k 1. lednu 1947) a později jako Trizona (po připojení francouzské zóny). Úplný rozpad východo-západní spojenecké spolupráce a společné správy Německa se jasně projevil sovětským uvalením berlínské blokády, která byla vynucována od června 1948 do května 1949. Tři západní zóny byly v květnu 1949 sloučeny do Spolkové republiky Německo (SRN), tj. Západního Německa, a poté Sověti v říjnu 1949 následovali založením Německé demokratické republiky (NDR), tj. Východního Německa.

Na západě okupace pokračovala až do 5. května 1955, kdy vstoupila v platnost Všeobecná smlouva (německy Deutschlandvertrag). Již při vzniku Spolkové republiky v květnu 1949 však byli vojenští guvernéři nahrazeni civilními vysokými komisaři, jejichž pravomoci se pohybovaly někde mezi pravomocemi guvernéra a velvyslance. Když německy Deutschlandvertrag vstoupila v platnost, okupace skončila, západní okupační zóny přestaly existovat a vysocí komisaři byli nahrazeni běžnými velvyslanci. Západní Německo také získalo povolení vybudovat vlastní armádu a 12. listopadu 1955 byla zřízena Bundeswehr, tedy Spolková obrana.

Podobná situace nastala i ve Východním Německu. NDR byla založena 7. října 1949. Dne 10. října byla Sovětská vojenská správa v Německu nahrazena Sovětskou kontrolní komisí, avšak omezená suverenita byla vládě NDR udělena až 11. listopadu 1949. Po smrti Josifa Stalina v březnu 1953 byla Sovětská kontrolní komise dne 28. května 1953 nahrazena úřadem sovětského vysokého komisaře. Tento úřad byl zrušen (a nahrazen velvyslancem) a NDR byla přiznána (obecná) suverenita, když Sovětský svaz uzavřel s NDR státní smlouvu (Staatsvertrag) dne 20. září 1955. Dne 1. března 1956 zřídila NDR vlastní armádu, Národní lidovou armádu (NVA).

Navzdory udělení obecné suverenity oběma německým státům v roce 1955 neměla žádná německá vláda plnou a neomezenou suverenitu podle mezinárodního práva až do období po znovusjednocení Německa v říjnu 1990. Přestože bylo Západní Německo fakticky nezávislé, západní Spojenci si zachovali omezenou právní jurisdikci nad „Německem jako celkem“, a to ve vztahu ke Spolkové republice Německo a Berlínu. Současně se Východní Německo vyvíjelo od postavení satelitního státu Sovětského svazu k rostoucí samostatnosti v jednání, i když v otázkách bezpečnosti se nadále podřizovalo sovětské autoritě. Ustanovení Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, známé také jako „smlouva dva plus čtyři“, která Německu přiznala plné suverénní pravomoci, vstoupila v platnost až 15. března 1991, poté co ji ratifikovaly všechny zúčastněné vlády. Jak smlouva předpokládala, poslední okupační jednotky opustily Německo po ukončení ruské vojenské přítomnosti v roce 1994, ačkoli belgické jednotky v Německu zůstaly na německém území až do konce roku 2005.

Plebiscit v roce 1956 ukončil francouzskou správu Sárského protektorátu a ten se 1. ledna 1957 připojil ke Spolkové republice jako Saarland, čímž se stal jejím desátým spolkovým státem.

Město Berlín nebylo součástí žádného z obou států a de jure zůstávalo až do října 1990 pod spojeneckou okupací čtyř mocností. Pro správní účely byly tři západní sektory Berlína sloučeny do celku Západní Berlín, který byl de facto součástí Spolkové republiky Německo. Sovětský sektor se stal známým jako Východní Berlín a ačkoli jej západní mocnosti neuznávaly jako součást Východního Německa, NDR jej prohlásila za své hlavní město (Hauptstadt der DDR).

Okupační politika

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Čtyři D a Denacifikace.

Spojenecké cíle ve vztahu k poválečnému Německu byly poprvé formulovány na jaltské konferenci, kde Roosevelt, Churchill a Stalin podepsali dohodu, v níž uvedli, že mají v úmyslu: odzbrojit a rozpustit německé ozbrojené síly; rozbít německý generální štáb; odstranit nebo zničit veškeré německé vojenské vybavení; eliminovat nebo kontrolovat německý průmysl, který by mohl být využit pro vojenskou výrobu; potrestat válečné zločince; vymoci reparace za škody způsobené Německem; zlikvidovat nacistickou stranu a její instituce; provést odstranění veškerých nacistických a militaristických vlivů z veřejného života; a přijmout v Německu jakákoli další opatření, která by mohla být nezbytná k zajištění budoucího míru a bezpečnosti.[20] Shoda mezi spojenci panovala v tom, že je nutné zajistit, aby Německo nemohlo vyvolat další světové války; nad rámec tohoto cíle se však jejich názory na to, jak by měla budoucnost Německa vypadat, lišily.[21]

Americká okupační politika

[editovat | editovat zdroj]
Americký propagandistický plakát využívající snímky obětí koncentračních táborů k varování před bratrstvím s Němci.

Spojené státy původně zvažovaly represivní přístup prosazovaný ministrem financí prezidenta Franklina D. Roosevelta, Henrym Morgenthauem mladším (tzv. „Morgenthauův plán“). Podle tohoto plánu mělo být Německo rozděleno do čtyř autonomních států a nejen demilitarizováno, ale také deindustrializováno natolik, aby se stalo převážně agrární zemí.[22] Morgenthauův plán byl kritizován ministrem zahraničí Cordellem Hullem a ministrem války Henrym L. Stimsonem a Roosevelt se od této myšlenky distancoval poté, co o ní informovaly významné americké noviny.[23] Nakonec byla okupační politika USA určována především ministerstvem války, přičemž dlouhodobé cíle byly shrnuty do čtyř D: denacifikace, demokratizace, demilitarizace a decentralizace (resp. dekartelizace).[24][23]

Zpočátku byly Spojené státy mimořádně přísné v úsilí zabránit bratrství s německými civilisty. Americkým vojákům bylo zakázáno podávat si s Němci ruce, navštěvovat jejich domovy, hrát s nimi hry či sportovat, vyměňovat si dárky, účastnit se společenských akcí nebo se s nimi společně procházet po ulicích. Míra důslednosti při uplatňování této politiky se lišila podle místa, avšak na mnoha místech byla omezení často porušována, v důsledku čehož byla politika brzy opuštěna.[25] Němcům bylo rovněž zakázáno obývat jakoukoli část budovy, v níž byli ubytováni američtí vojáci, což vedlo k vystěhování velkého počtu Němců z jejich domovů.[25]

Denacifikace v americké zóně zahrnovala úplné uzavření všech médií nacistického Německa; poté začala americká vojenská správa udělovat licence Němcům, kteří se nepodíleli na nacistické propagandě, k zakládání nových publikací. Mezi noviny vzniklé tímto postupem patřily Frankfurter Rundschau (srpen 1945), Der Tagesspiegel (Berlín, září 1945) a Süddeutsche Zeitung (Mnichov, říjen 1945). Rozhlasové stanice byly zpočátku provozovány výhradně sítí American Forces Network, mezi jejíž stanice patřily AFN Munich, AFN Frankfurt a AFN Stuttgart. V roce 1946 zahájil z Berlína vysílání Rundfunk im amerikanischen Sektor (RIAS), který byl pod dohledem oddělení pro kontrolu informací vojenské správy. Později se k nim připojily německými pracovníky provozované stanice Hessischer Rundfunk, Bayerischer Rundfunk a Süddeutscher Rundfunk.

Britská okupační politika

[editovat | editovat zdroj]

Britská okupační politika byla podobná politice Spojených států, avšak s větším důrazem na hospodářské problémy. Britská okupační zóna zahrnovala průmyslovou oblast Porúří, která byla vystavena nejintenzivnějšímu bombardování, a proto zde panoval největší nedostatek bytů a potravin. Počáteční britské okupační směrnice se soustředily především na ekonomické otázky a zásobování potravinami.[23]

V zájmu naplnění dlouhodobého cíle demokratizace Britové zavedli systém správy inspirovaný britským modelem, s výrazným důrazem na demokracii na místní úrovni. Cílem bylo vytvořit správu britského typu s úředníky, kteří by se chápali jako veřejní služebníci, což mělo přispět k převýchově Němců k demokratickému způsobu myšlení. Za tímto účelem Britové zavedli nové struktury místní samosprávy, včetně nepolitické funkce podobné anglickému městskému tajemníkovi („city director“), která nahradila úřad starosty.[23]

Obecně Britové pevně věřili v převýchovu jako prostředek k dosažení demokracie, což je vedlo k upřednostnění obnovení školní výuky a univerzitního vzdělávání ve své okupační zóně.[26]

Francouzská okupační politika

[editovat | editovat zdroj]

Francouzi se méně soustředili na zlepšování morálního a občanského charakteru Německa a více na zajištění budoucí bezpečnosti Francie a na využití zdrojů své okupační zóny k podpoře hospodářské obnovy samotné Francie.[23] Jelikož jedním z jejich klíčových cílů bylo zajistit, aby Německo už nikdy nebylo schopno ohrozit Francii, Francouzi se důrazně stavěli proti jednotnému přístupu k okupaci a upřednostňovali politické struktury co nejvíce decentralizované.[23]

V hospodářské oblasti Francouzi využili příležitosti k těžbě uhlí a oceli z Sárska, které začlenili do celní a měnové unie s Francií a podporovali zde rozvoj exportně orientovaných průmyslových odvětví. V důsledku toho se Francouzům podařilo ze své okupační zóny získat hospodářský přebytek a zabránit tomu, aby se stala finanční zátěží, jakou byly britská a americká zóna pro své příslušné okupační mocnosti.[23]

Sovětská okupační politika

[editovat | editovat zdroj]

Sovětské cíle v Německu byly podobné cílům Francie; hlavním záměrem bylo zabránit budoucí agresi ze strany Německa a získat válečné reparace.[23]

Politická činnost v sovětské okupační zóně byla pod dohledem Sovětské vojenské správy v Německu (SMAD), která udržovala nad Němci přísnou kontrolu a ponechávala jen velmi malý prostor pro samostatné jednání místních německých úředníků.[23] Klíčové pozice v místní správě, zejména ty související s bezpečností, byly svěřovány členům komunistické strany.[25]

Sovětské okupační orgány rovněž realizovaly rozsáhlý program pozemkové reformy, v jehož rámci byly vyvlastněny velké pozemkové statky a nad velkou částí hospodářské činnosti v zóně byla zavedena přímá státní kontrola.[23] V červenci 1945 byly uzavřeny hlavní banky a pojišťovny a zabaven byl majetek, který dříve patřil německému státu, Wehrmachtu, nacistické straně a nacistickým organizacím.[23]

Sověti využívali podezření z údajné činnosti Werwolfu jako záminku k posílení policejní kontroly a k zajištění nucené práce.[25]

Podmínky v okupačních zónách

[editovat | editovat zdroj]
Trümmerfrauen při práci, Berlín

Potravinová situace v okupovaném Německu byla zpočátku velmi zoufalá. Na jaře roku 1946 činila oficiální přídělová dávka v americké zóně nejvýše 1 275 kalorií (5,330 kJ) denně, přičemž v některých oblastech zřejmě dosahovala jen asi 700 kalorií (2 900 kJ) denně. V britské zóně byla potravinová situace rovněž kritická, jak bylo zjištěno během návštěvy britského (a židovského) nakladatele Victora Gollancze v říjnu a listopadu 1946. V Düsseldorfu měla běžná 28denní přídělová dávka činit 1 548 kalorií (6 480 kJ) včetně 10 kg (22 lb) chleba, avšak vzhledem k omezeným zásobám obilí činila přídělová dávka chleba pouze 8,5 kg (19 lb). Jelikož však bylo k dispozici jen tolik chleba, aby pokryl přibližně 50 % této „vyhlášené“ dávky, činil skutečný nedostatek asi 50 %, nikoli 15 %, jak bylo uvedeno v ministerské odpovědi v britském parlamentu dne 11. prosince. To znamená, že bylo dodáno pouze asi 770 kalorií (3 200 kJ) denně, a Gollancz uvedl, že zimní příděl pro Němce bude činit 1 000 kalorií (4 200 kJ), protože nedávné zvýšení bylo „z velké části mýtické“. Jeho kniha obsahuje fotografie pořízené během této návštěvy a také kritické dopisy a novinové články, které publikoval v několika britských denících, jako byly The Times, Daily Herald, Manchester Guardian aj.[27]

Někteří okupační vojáci zneužívali zoufalé potravinové situace tím, že využívali své bohaté zásoby potravin a cigaret (měny černého trhu) k navazování vztahů s místními německými dívkami, což se stalo známým pod označením frau bait (The New York Times, 25. června 1945). Někteří vojáci přitom stále považovali tyto ženy za nepřátele, přesto je využívali k sexu.[28]

Matky takto narozených dětí, často samy v krajní nouzi, obvykle nedostávaly žádné výživné. V nejranějších fázích okupace nebylo americkým vojákům dovoleno platit výživné na dítě, jehož otcovství sami přiznali, protože by to bylo považováno za „napomáhání nepříteli“. Sňatky mezi bělošskými americkými vojáky a rakouskými ženami nebyly povoleny až do ledna 1946 a s německými ženami až do prosince 1946.[28]

Děti černošských vojáků, běžně označované jako Negermischlinge[29] („míšenci s černochy“), které tvořily přibližně tři procenta celkového počtu dětí zplozených americkými vojáky, byly znevýhodněny zejména proto, že nemohly skrýt cizí původ svých otců. Pro mnoho bělošských amerických vojáků této éry byla rasová míšenost i s „nepřátelskou“ bělošskou populací považována za nepřijatelný skandál. Afroameričtí vojáci proto často neochotně přiznávali otcovství těchto dětí, protože by tím riskovali odvetu a dokonce obvinění ze znásilnění – trestného činu, který byl vojenskými orgány proti Afroameričanům stíhán mnohem přísněji než proti bělošským vojákům, s výrazně vyšší pravděpodobností odsouzení vojenským soudem (částečně proto, že německá žena byla méně ochotná přiznat dobrovolný sexuální styk s Afroameričanem a zároveň byla pravděpodobněji považována za důvěryhodnou, pokud Afroameričana obvinila ze znásilnění) a který mohl vést až k trestu smrti. I v těch vzácných případech, kdy byl afroamerický voják ochoten převzít odpovědnost za zplození dítěte, americká armáda až do roku 1948 zakazovala mezirasové sňatky.[29] Matky těchto dětí často čelily obzvlášť tvrdé společenské ostrakizaci.[30]

V letech 1950–1955 Spojenecká vysoká komise pro Německo zakazovala „řízení k určení otcovství nebo povinnosti vyživovat dítě“. [29] I po zrušení tohoto zákazu měly západoněmecké soudy jen velmi omezené pravomoci vůči americkým vojákům.

Ačkoli spojenečtí příslušníci ozbrojených sil měli v Německu povinnost dodržovat místní zákony, nemohli být za trestné činy spáchané na německých občanech stíháni německými soudy, pokud to výslovně nepovolily okupační orgány. V praxi dávaly okupační úřady při obvinění vojáka z trestné činnosti přednost projednání případu v rámci vojenského soudnictví. To někdy vedlo k přísnějším trestům, než jaké by přicházely v úvahu podle německého práva – zejména příslušníci amerických ozbrojených sil mohli být po odsouzení vojenským soudem za znásilnění popraveni.[30]

Povstalecká činnost

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Werwolf.

Poslední postupy spojeneckých armád do Německa i plány na spojeneckou okupaci byly ovlivněny zvěstmi o nacistickém plánu povstání Werwolf, skutečné povstalecké aktivity však byly minimální.[31] Řada historiků, včetně Antonyho Beevora, Earla F. Ziemkeho, Gola Manna a Richarda Bessela, poukázala na to, že k rozsáhlému odporu ve skutečnosti nikdy nedošlo.[32][33][25] Přesto byla hrozba spojenci brána vážně; Sověti využívali nepodložených podezření z činnosti Werwolfu jako záminky k zesílení policejní kontroly a k zajištění nucených prací.[25]

Perry Biddiscombe sice rovněž charakterizuje německý odpor jako okrajový, tvrdí však, že způsobil škody na majetku v řádu desítek milionů dolarů a odhaduje celkový počet obětí v důsledku akcí Werwolfu a následných represí na 3 000–5 000 osob.[34] Zejména v počátečních fázích okupace reagovaly americké vojenské úřady na takové útoky tvrdě, mimo jiné i uplatňováním trestu smrti vůči osobám dopadeným při zabití či napadení amerických vojáků.[35]

Politika odsunu

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Útěk a vyhnání Němců z Východních území.
Srpen 1948: německé děti deportované z východních oblastí převzatých Polskem přijíždějí do západního Německa.

Na Postupimské konferenci, na níž vítězní spojenci vypracovali plány pro budoucnost Německa, bylo v článku XIII Postupimské dohody ze dne 1. srpna 1945 konstatováno, že „přesun německého obyvatelstva… z Polska, Československa a Maďarska do Německa bude nutno provést“; „divoký odsun“ již v té době probíhal.

Maďarsko, které bylo spojencem Německa a jehož obyvatelstvo bylo proti odsunu německé menšiny, se snažilo tomuto přesunu bránit. Nakonec však muselo ustoupit tlaku vyvíjenému především Sovětským svazem a Spojeneckou kontrolní radou.[36] Miliony lidí byly vyhnány z bývalých východních území Německa, z Polska, Československa, Maďarska a dalších zemí do okupačních zón Spojeného království, Spojených států a Sovětského svazu, které se v Postupimské dohodě zavázaly přijmout poválečné vysídlence do svých zón. Mnozí z nich zůstávali dlouhou dobu v uprchlických táborech. Někteří Němci zůstali v Sovětském svazu a byli po řadu let nasazeni na nucené práce.

Francie nebyla na Postupimskou konferenci pozvána. V důsledku toho se rozhodla některá ustanovení Postupimských dohod přijmout a jiná odmítnout. Francie zastávala stanovisko, že neschvaluje poválečné odsuny, a proto nenese odpovědnost za ubytování a zaopatření zbídačených vysídlenců ve své okupační zóně. Zatímco několik válečných uprchlíků, kteří se do oblasti pozdější francouzské zóny dostali ještě před červencem 1945, bylo postaráno, francouzská vojenská vláda v Německu odmítla přijímat poválečné vysídlence deportované z východu do své zóny. V prosinci 1946 však francouzská vojenská vláda v Německu přijala do své zóny německé uprchlíky z Dánska, kde mezi únorem a květnem 1945 nalezlo útočiště po moři před Sověty 250 000 Němců.[19] Ti však byli jednoznačně válečnými uprchlíky z východních částí Německa, nikoli poválečnými vysídlenci.

Vojenské vedení

[editovat | editovat zdroj]
okupační zóny v Německu

americká
britská

francouzská
sovětská

Země Německa vzniklé v okupačních zónách v letech 1946–1947 (hranice a názvy černě, pokud se liší od dnešních) a v bývalé NDR znovu po sjednocení v roce 1990 (stav 1990 červeně).

Spojené státy americké Americká zóna

[editovat | editovat zdroj]
Vojenští guvernéři
  1. 8. květen – 10. listopad 1945 Dwight D. Eisenhower
  2. 11. – 25. listopad 1945 George S. Patton (úřadující)
  3. 26. listopad 1945 – 5. leden 1947 Joseph T. McNarney
  4. 6. leden 1947 – 14. květen 1949 Lucius D. Clay
  5. 15. květen – 1. září 1949 Clarence R. Huebner (úřadující)
Vysocí komisaři
  1. 2. září 1949 – 1. srpen 1952 John J. McCloy
  2. 1. srpen – 11. prosinec 1952 Walter J. Donnelly
  3. 11. prosinec 1952 – 10. únor 1953 Samuel Reber (úřadující)
  4. 10. únor 1953 – 5. květen 1955 James Bryant Conant

Spojené království Britská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Vojenští guvernéři
  1. 22. květen – 30. duben 1946 Bernard Law Montgomery
  2. 1. květen 1946 – 31. říjen 1947 William Sholto Douglas
  3. 1. listopad 1947 – 21. září 1949 Brian Hubert Robertson
Vysocí komisaři
  1. 21. září 1949 – 24. červen 1950 Brian Hubert Robertson
  2. 24. červen 1950 – 29. září 1953 Ivone Kirkpatrick
  3. 29. září 1953 – 5. květen 1955 Frederick Millar

Francie Francouzská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Vojenský velitel
  1. květen – červenec 1945 Jean de Lattre de Tassigny
Vojenský guvernér
  1. červenec 1945 – 21. září 1949 Marie Pierre Kœnig
Vysoký komisař
  1. 21. září 1949 – 5. květen 1955 André François-Poncet

Sovětský svaz Sovětská zóna

[editovat | editovat zdroj]
Vojenský velitel
  1. duben – 9. červen 1945 Georgij Konstantinovič Žukov
Vojenští guvernéři
  1. 9. červen 1945 – 10. duben 1946 Georgij Konstantinovič Žukov
  2. 10. duben 1946 – 29. březen 1949 Vasilij Danilovič Sokolovskij
  3. 29. březen – 10. říjen 1949 Vasilij Ivanovič Čujkov
Předseda Sovětské kontrolní komise
  1. 10. říjen 1949 – 28. duben 1953 Vasilij Ivanovič Čujkov
Vysocí komisaři
  1. 28. květen 1953 – 16. červenec 1954 Vladimir Semjonovič Semjonov
  2. 16. červenec 1954 – 20. září 1955 Georgij Maksimovič Puškin

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Allied-occupied Germany na anglické Wikipedii.

  1. ↑ RUMLER, Frank. Rebuilding Post War Germany: A Century-Long Project. Berlin Germany Life: City Info Guide. 2012-11-21. Dostupné online [cit. 2016-12-10]. (anglicky)
  2. ↑ STATES, United. Treaties and Other International Agreements of the United States of America, 1776–1949: Multilateral, 1931–1945. [s.l.]: Department of State, 1968. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2023. (anglicky)
  3. ↑ What Is to Be Done?. content.time.com. Time, 9 July 1945. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 February 2023.
  4. ↑ KNOWLES, Chris. Germany 1945–1949: a case study in post-conflict reconstruction [online]. 29 January 2014 [cit. 2016-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 June 2023.
  5. 1 2 Trizonie - začátek západního Německa. Hospodářské noviny [online]. Economia, 1998-08-14 [cit. 2022-04-28]. Dostupné online.
  6. 1 2 BAHOUNKOVÁ, Petra. Divide et impera: Pokus o zachování jednoho Německa zkrachoval. ČT24 [online]. Česká televize, 2015-07-26 [cit. 2022-04-28]. Dostupné online.
  7. ↑ British Army of the Rhine [online]. BAOR Locations [cit. 2015-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 September 2015.
  8. ↑ BRÜLL, Christoph, 2011. Entre ressentiment et ré-éducation, L'Armée belge d'Occupation et les Allemands, 1945–1952. Cahiers d'Histoire du Temps Présent. S. 55–56. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2013.
  9. ↑ Brüll, s. 55–94.
  10. ↑ Brüll, s. 55.
  11. ↑ Agreement concerning the participation of a Danish contingent in the occupation of Germany. Signed at Copenhagen, April 22, 1947 [online]. [cit. 2023-01-18]. url=http%3A%2F%2Funtreaty.un.org%2Funts%2F1_60000%2F1%2F7%2F00000327.pdf%2Findex.html#federation=archive.wikiwix.com&tab=url Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2023.
  12. ↑ The Danish Brigade in Germany 1947–1958 [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2023.
  13. ↑ REINISCH, Jessica. The Perils of Peace. [s.l.]: OUP, 2013. S. 261.
  14. ↑ DE GAULLE, Charles. Mémoires de guerre : Le Salut 1944–1946. [s.l.]: Plon, 1959. S. 170, 207.
  15. ↑ CAMPION, Corey. Remembering the Forgotten Zone: Recasting the Image of the Post-1945 French Occupation of Germany. French Politics, Culture & Society. 2019, s. 79–94. doi:10.3167/fpcs.2019.370304. S2CID 210491528.
  16. 1 2 3 L'Armée luxembourgeoise après la libération (1944–1967) [online]. Armée.lu [cit. 2013-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 July 2013.
  17. ↑ MURPHY, David E.; KONDRASHEV, Sergei A.; BAILEY, George. Battleground Berlin: CIA vs. KGB in the Cold War. New Haven: Yale University Press, 1997. ISBN 978-0-300-07871-8. S. 33.
  18. ↑ „I. Gebiet und Bevölkerung“ July 2020/https://web.archive.org/web/20200727180032/http://www.digizeitschriften.de/dms/img/?PID=PPN514402342_1952%7Clog10 Archivováno 27. 7. 2020 na Wayback Machine.. Statistisches Bundesamt. Wiesbaden.
  19. 1 2 Srov. zprávu Zemského hlavního archivu Porýní-Falc o prvních vysídlencích, kteří do této země dorazili roku 1950 z jiných německých zemí v bývalé britské či americké zóně: „Kromě toho [skutečnosti, že až do převzetí kontroly Francií se do její zóny dostalo jen málo východních válečných uprchlíků] Francie již od léta 1945 odmítala přijímat transporty vysídlenců do své zóny. Francie, která se neúčastnila Postupimské konference, na níž byly odsuny východních Němců rozhodnuty, a která se proto necítila odpovědná za jejich důsledky, se obávala neúnosné zátěže pro svou zónu, jež již tak silně trpěla následky války.“ N. N., „Vor 50 Jahren: Der 15. April 1950. Vertriebene finden eine neue Heimat in Rheinland-Pfalz“ July 2013/https://web.archive.org/web/20130731081922/http://www.landeshauptarchiv.de/index.php?id=485&printView=1 Archivováno 31. 7. 2013 na Wayback Machine., na: Rheinland-Pfalz Landesarchivverwaltung April 2009/https://web.archive.org/web/20090425060148/http://www.landeshauptarchiv.de/ Archivováno 25. 4. 2009 na Wayback Machine., citováno 4. března 2013.
  20. ↑ Foreign Relations of the United States: The Conferences at Malta and Yalta 1945. [s.l.]: U.S. Department of State, 12 February 1945. Kapitola Document 500: Communiqué Issued at the End of the Conference.
  21. ↑ BESSEL, Richard. Germany 1945: From War to Peace. eBook. vyd. London: Pocket Books, 2010. ISBN 978-1-84983-201-4. chpt. 10, „Visions of a New World“.
  22. ↑ MACDONOGH, Giles. After the Reich: The Brutal History of the Allied Occupation. New York: Basic Books, 2007. ISBN 978-0-465-00337-2. S. 7.
  23. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Bessel 2010, chpt. 10.
  24. ↑ MacDonogh 2007, s. 7.
  25. 1 2 3 4 5 6 Bessel 2010, chpt. 7.
  26. ↑ MacDonogh 2007, s. 253–254.
  27. ↑ Gollancz, Victor. In Darkest Germany. [s.l.]: Victor Gollancz, London, 1947. S. 116, 125–126.
  28. 1 2 BIDDISCOMBE, P. Dangerous Liaisons: The Anti-Fraternization Movement in the U.S. Occupation Zones of Germany and Austria, 1945–1948. Journal of Social History. 2001, s. 611–647. doi:10.1353/jsh.2001.0002. S2CID 145470893.
  29. 1 2 3 Children of the Enemy June 2008/https://web.archive.org/web/20080603215325/http://www.spiegel.de/international/spiegel/0,1518,456835,00.html Archivováno 3. 6. 2008 na Wayback Machine. by Mary Wiltenburg and Marc Widmann, Der Spiegel, 2 January 2007
  30. 1 2 HITCHCOCK, William I. The Bitter Road to Freedom. New York: Free Press, 2008.
  31. ↑ BENJAMIN, Daniel. Condi's Phony History [online]. Slate magazine, 29 August 2003 [cit. 2008-07-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 July 2008.
  32. ↑ DOBBINS, James; MCGINN, John G.; CRANE, Keith; JONES, Seth G.; LAL, Rollie; RATHMELL, Andrew; SWANGER, Rachel M. America's Role in Nation-Building From Germany to Iraq. RAND. RAND Corporation, January 2003. Dostupné online [cit. 2007-08-03].
  33. ↑ MANN, Golo. The History of Germany Since 1789. [s.l.]: Vintage/Ebury, 1984. ISBN 978-0-7011-1346-9. S. 560.
  34. ↑ BIDDISCOMBE, Perry. Werwolf!: The History of the National Socialist Guerrilla Movement, 1944–1946. [s.l.]: University of Toronto Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-8020-0862-6. S. 276.
  35. ↑ BIDDISCOMBE, Perry. Attacks on American Troops in Postwar Germany [online]. September 2003. Dostupné online.
  36. ↑ [http://cadmus.iue.it/dspace/bitstream/1814/2599/1/HEC04-01.pdf The Expulsion of the 'German' Communities from Eastern Europe at the End of the Second World War] October 2009/https://web.archive.org/web/20091001022039/http://cadmus.iue.it/dspace/bitstream/1814/2599/1/HEC04-01.pdf Archivováno 1. 10. 2009 na Wayback Machine. Steffen Prauser a Arfon Rees, European University Institute, Florence, Department of History and Civilization

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Okupační_zóny_Německa&oldid=25674091“