Vojenská okupace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Okupace. Tento článek pojednává o vojenské okupaci. Další významy jsou uvedeny v článku okupace (rozcestník).
Sovětští a němečtí vojáci v okupovaném Polsku (Brest-Litovsk, 20. září 1939)

Vojenská okupace je efektivní dočasná kontrola[1] nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.[2][3]

Takto (obvykle vojensky) ovládané území je okupované území nebo okupační zóna. Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace, pokud není vznesen nárok trvalé svrchovanosti, odlišuje od kolonialismu nebo anexe.[4] Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů (francouzsky Droit des gens, 1758). Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v haagských úmluvách (1907) a čtvrté ženevské úmluvě (1949).

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Historicky lze okupaci území klasifikovat také podle toho, jestli území před okupací náleželo jinému státu:

  • Prvotní okupace[zdroj?] je způsob nabytí státního území, které nepodléhá moci žádného jiného státu a faktickým dlouhodobým výkonem suverénní moci nad ním. V minulosti námořní mocnosti takto rozšiřovaly svá zámořská území.
  • Vojenská okupace[zdroj?] je násilný čin státu, který proti vůli jiného státu se zmocní a vojensky obsadí jeho státní území – jde o válečný akt. Okupační mocnost ustavujeokupační správu nebo kolaborační vládu, orgán spravující okupované území. Okupace může být dočasná (v případě druhé světové války) nebo trvalá[zdroj?] (v případě pobaltských zemí v roce 1940, kdy byly začleněny do SSSR)

Válečné právo[editovat | editovat zdroj]

Od druhé poloviny 18. století mezinárodní právo odlišuje vojenskou okupaci země a získání území invazí a následnou anexí, rozdíl vyložil Emerich de Vattel v Zákoně národů (1758). Toto rozlišení se poté stalo jasným a bylo uznáno jako princip mezinárodního práva od konce napoleonských válek. Zvykové právo vojenské okupace se vyvíjelo jako část válečného práva a zakotvuje právní ochranu obyvatelstva pod vojenskou okupací nepřítele. Práva a povinnosti okupační mocnosti a právo obyvatel upravují Haagské úmluvy a čtvrtá Ženevská úmluva.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam okupací a okupovaných území.

Po první světové válce bylo Porýní obsazeno spojeneckými vojsky na základě Versailleské smlouvy. Po druhé světové válce bylo Spojenci okupováno Německo, Rakousko a také Japonsko.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

  1. A Roberts. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967 - Am. J. Int'l L., 1990, p. 47.
  2. Eyāl Benveniśtî. The international law of occupation. Princeton University Press, 2004. ISBN 0-691-12130-3, 9780691121307, p. xvi
  3. Eran Halperin, Daniel Bar-Tal, Keren Sharvit, Nimrod Rosler and Amiram Raviv. Socio-psychological implications for an occupying society: The case of Israel. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  4. David M. Edelstein. Occupational Hazards: Why Military Occupations Succeed or Fail. Journal of Peace Research 2010; 47; 59

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]