Vojenská okupace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Okupace. Tento článek pojednává o vojenské okupaci. Další významy jsou uvedeny v článku okupace (rozcestník).
Sovětští a němečtí vojáci v okupovaném Polsku (Brest-Litovsk, 20. září 1939)
Maršál Montgomery, generál Eisenhower, maršál Žukov a generál de Lattre de Tassigny po podpisu Berlínské deklarace, kterou byla upravena spojenecká okupace Německa

Vojenská okupace je efektivní dočasná kontrola[1] nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.[2][3] Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna.

Definice[editovat | editovat zdroj]

V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem.[4] Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe. [5] Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci.

Válečné právo[editovat | editovat zdroj]

Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů [6]. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v Čtvrté úmluvě druhé haagské konference [7] a Čtvrté ženevské úmluvě [8]. Tyto předpisy také stanovily základní pravidla okupace. Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti. [4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam okupací a okupovaných území.

V průběhu první světové války okupovalo Německo Belgii, východ Francie a západ Ruska, Rakousko-Uhersko okupovalo Srbsko a Černou horu. V průběhu druhé světové války okupovalo Německo a Itálie většinu Evropy, nicméně o skutečnou vojenskou okupaci šlo v případě Belgie, severní části Francie, Řecka, Srbska a částí SSSR, ostatní území byla pod civilní správou (např. Česko nebo Norsko) nebo v nich vládly loutkové režimy (např. vichistická Francie nebo ustašovské Chorvatsko). Po druhé světové válce bylo Spojenci okupováno Německo, Rakousko a také Japonsko.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

  1. A Roberts. Prolonged Military Occupation: The Israeli-Occupied Territories Since 1967 - Am. J. Int'l L., 1990, p. 47.
  2. Eyāl Benveniśtî. The international law of occupation. Princeton University Press, 2004. ISBN 0-691-12130-3, 9780691121307, p. xvi
  3. Eran Halperin, Daniel Bar-Tal, Keren Sharvit, Nimrod Rosler and Amiram Raviv. Socio-psychological implications for an occupying society: The case of Israel. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  4. a b PŘÍRUČKA VOJÁKA AČR. 2. vyd. Vyškov : Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2007. 252 s. Dostupné online. S. 20.  
  5. David M. Edelstein. Occupational Hazards: Why Military Occupations Succeed or Fail. Journal of Peace Research 2010; 47; 59
  6. VATTEL, Emerich de. Droit des gens. [s.l.] : [s.n.], 1758.  
  7. Oddíl třetí, vyhlášeno pod č. 180/1913 ř. z.
  8. Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 65/1954 Sb.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]