Konrad Adenauer
| Konrad Adenauer | |||||||||||||
 Konrad Adenauer (1952) | |||||||||||||
| |||||||||||||
| |||||||||||||
| |||||||||||||
|
| |||||||||||||
| Narození |
5. ledna 1876  Kolín nad Rýnem, Německé císařství | ||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Úmrtí |
19. dubna 1967  Rhöndorf, Bad Honnef, Západní Německo | ||||||||||||
| Choť |
Emma Weyer Auguste (Gussie) Zinsser | ||||||||||||
| Děti |
Konrad August Emil Emanuel Adenauer Max Adenauer Maria Adenauer Ferdinand Adenauer Paul Adenauer Charlotte Adenauer Elisabeth Adenauer Georg Adenauer Libet Werhahn | ||||||||||||
| Alma mater |
Freiburská univerzita Mnichovská univerzita Bonnská univerzita | ||||||||||||
| Profese | právník, politik | ||||||||||||
| Náboženství | římské katolictví | ||||||||||||
| Ocenění |
velkohvězda čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku (1927) honorary citizen of Cologne (1951) velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1953) Velkokříž za zásluhy Spolkové republiky Německo (1954) Cena Karla Velikého (1957) … více na Wikidatech | ||||||||||||
| Podpis |
 | ||||||||||||
| Commons | Konrad Adenauer | ||||||||||||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||||||||||||
Konrad Hermann Joseph Adenauer (5. ledna 1876, Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967, Rhöndorf) byl německý konzervativní politik, první poválečný kancléř Německa (1949–1963) a první předseda Křesťanskodemokratické unie (1950–1966).
Obsah
Život[editovat | editovat zdroj]
Život do konce druhé světové války[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z katolické úřednické rodiny z Porýní. Studoval práva a ekonomii ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Zprvu pracoval jako soudní přísedící (1902–1904), pak v advokátní kanceláři v Kolíně nad Rýnem. Od r. 1906 městský radní za katolické Centrum v Kolíně, 1917–1933 ve funkci vrchního starosty města. Od 1920 člen pruské státní rady, později její prezident. Během rúrské krize (1923) podporoval myšlenku správního oddělení Porýní od Pruska, avšak distancoval se od separatistických tendencí. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 byl nacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn.
Život po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]
V květnu 1945 jej Američané znovu dosadili do úřadu vrchního starosty Kolína, v říjnu ho sesadili Britové. Od března 1946 byl předsedou CDU v britské okupační zóně, následně předsedou frakce CDU na sněmu Severního Porýní-Vestfálska, v roce 1948 se Adenauer stal předsedou parlamentní rady a 15. září 1949 zvolen prvním kancléřem SRN. Adenauerovým hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu k Francii. Jeho významnými úspěchy byl podpis pařížských dohod 23. 10. 1954, které znamenaly uznání plné suverenity SRN a její přijetí do NATO (ratifikace 1955), ukončení válečného stavu se SSSR, navázání diplomatických styků a návrat válečných zajatců (1955) a začlenění Sárska do SRN (1955). Udržoval blízký vztah k Ch. de Gaullovi a J. F. Dullesovi. Na domácí scéně oslabila Adenauerovu pozici aféra vyvolaná zásahem policie proti listu Der Spiegel. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí.
Význam[editovat | editovat zdroj]
Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. Byl zakladatelem Křesťanskodemokratické unie. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem všech dob. Adenauer po 2. světové válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude možná jen v těsné spolupráci s USA. Vždy prosazoval proamerický kurs a mezi Němci byl výrok: Adenauer, to je největší Američan v Evropě! Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německých válečných zajatců ze Sovětského svazu v roce 1955, postupné znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO a znovupřipojení Sárska ke Spolkové republice Německo (1957). Jen Helmut Kohl sloužil jako spolkový kancléř Německa déle než Adenauer.
Politické úspěchy[editovat | editovat zdroj]
Adenauer se právě vrací z Moskvy, kde vyjednával návrat západoněmeckých zajatců z druhé světové války…
… a rovnou mu jedna z německých matek, jejíž syn je v sovětském zajetí, srdceryvně děkuje.
Kontroverze[editovat | editovat zdroj]
Jedním z hlavních poradců a spolupracovníků kancléře Adenauera byl bývalý nacista Hans Globke, který se v nacistickém Německu jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77% vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti.[1] Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND.[2] Z nově zveřejněných materiálů CIA vyplývá, že se Adenauer obával zatčení nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna, kterého mohlo Západní Německo dopadnout již v roce 1958, protože Eichmann mohl odhalit Globkeho nacistickou minulost.[3] Snažil se také ovlivnit proces proti Eichmannovi po jeho dopadení izraelskou tajnou službou a pohrozil Izraeli omezením zbrojních dodávek z Německa, pokud by bylo při procesu s Eichmannem zmíněno Globkeho jméno.[4]
Adenauer využíval Spolkovou zpravodajskou službu (BND) ke sledování politické opozice i koaličních partnerů, včetně budoucího kancléře Willyho Brandta. Podle německého týdeníku Der Spiegel „Špiclováním právník Adenauer porušil elementární základy parlamentní demokracie. Šlo o porušení práva, které by ho pravděpodobně připravilo o úřad, kdyby vyšlo na veřejnost.“[5]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
- Adenauer im Dritten Reich (Adenauer ve Třetí říši), Berlin – Rhöndorf 1991.
- Erinnerungen (Paměti), Frankfurt nad Mohanem 1970.
- Teegespräche 1950–1954 (Rozhovory u čaje), Berlin – Rhöndorf 1984.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BECKER, Winfried. De Gasperi und Adenauer. Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 251-279. ISBN 80-7308-093-1.
- Berwid-Buquoy, Jan / Paul B. Wink: Konrad Adenauer - Člověk a politik, vydal Konrad-Adenauer-Stiftung (dvojjazyčná publikace – čeština, němčina v jednom svazku), ISBN 3-937731-97-0, Berlín 2005.
- Hamšík, Dušan: Oběd s Adenauerem, Praha 1966.
- Novák, Miloslav: Kancléř Adenauer, Praha 1995.
- Williams, Charles: Adenauer - Otec nového Německa (Překlad z angličtiny: Adenauer, The Father of the New Germany, Londýn 2000), ISBN 80-7257-931-2, Praha 2002.
Související články[editovat | editovat zdroj]
- První vláda Konrada Adenauera
- Druhá vláda Konrada Adenauera
- Třetí vláda Konrada Adenauera
- Čtvrtá vláda Konrada Adenauera
- Pátá vláda Konrada Adenauera
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají. Reflex [online]. 27. listopadu 2016. Dostupné online.
- ↑ Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?. Český rozhlas [online]. 7. března 2012. Dostupné online.
- ↑ CIA tajila úkryty válečných zločinců. Aktuálně.cz [online]. 7. června 2006. Dostupné online.
- ↑ Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty. iDnes.cz [online]. 11. dubna 2011. Dostupné online.
- ↑ Kancléř Adenauer nechával špiclovat politické odpůrce, ale i koaliční partnery, vyplývá z dokumentů. Aktuálně.cz [online]. 8. dubna 2017. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Konrad Adenauer ve Wikimedia Commons 
Osoba Konrad Adenauer ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Konrad Adenauer
- Galerie Konrad Adenauer ve Wikimedia Commons
- Ladislav Mrklas: Konrad Adenauer
- Konrad Adenauer – video z cyklu České televize Historický magazín
