Konrad Adenauer

Konrad Adenauer
Konrad Adenauer
	Konrad Adenauer (1952)
1. spolkový kancléř Německa
	Ve funkci:; 15. září 1949 – 16. října 1963
Prezident	Theodor Heuss; Heinrich Lübke
Předchůdce	funkce zřízena ; (vojenští guvernéři a velitelé okupačních zón)
Nástupce	Ludwig Erhard
1. předseda CDU
	Ve funkci:; 21. října 1950 – 23. března 1966
Předchůdce	funkce zřízena
Nástupce	Ludwig Erhard
Stranická příslušnost
Členství	Centrum (1906–1945); CDU (1945–1967)
Rodné jméno	Conrad Hermann Joseph Adenauer
Narození	5. ledna 1876 ; Kolín nad Rýnem, Německá říše
Úmrtí	19. dubna 1967 (ve věku 91 let) ; Rhöndorf, Bad Honnef, Západní Německo
Místo pohřbení	Waldfriedhof
Choť	Emma Weyer; Auguste (Gussie) Zinsser
Děti	Konrad Adenauer; Max Adenauer; Maria Adenauer; Ferdinand Adenauer; Paul Adenauer; Charlotte Adenauer; Libet Werhahn; Georg Adenauer
Příbuzní	August Adenauer, Johannes Franz Richard Adenauer, Emilie Helene Marie Louise Adenauer a Maria Johanna Elisabeth Adenauer (sourozenci); Paul Bauwens-Adenauer, Patrick Adenauer a Konrad Adenauer (vnoučata)
Alma mater	Freiburská univerzita; Mnichovská univerzita; Bonnská univerzita
Profese	právník, politik
Náboženství	římské katolictví
Ocenění	Merit Cross for War Aid (1917); Iron Cross 2nd Class on white ribbon (1918); Řád červené orlice 4. třídy (1918); Decoration for Services to the Red Cross (1922); Ehrenzeichen für Verdienste um die Republik Österreich 1922 (1927); … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Konrad Adenauer
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konrad Hermann Joseph Adenauer (5. ledna 1876, Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967, Rhöndorf) byl německý konzervativní politik, státník, první poválečný kancléř Německa (1949–1963) a první předseda Křesťanskodemokratické unie (1950–1966).

Život[editovat | editovat zdroj]

Život do konce druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z katolické úřednické rodiny z Porýní. Jeho otec Johann Konrad Adenauer (1833–1906) bojoval v roce 1866 v bitvě u Hradce Králové.^[2]

Studoval práva a ekonomii ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Zprvu pracoval jako soudní přísedící (1902–1904), pak v advokátní kanceláři v Kolíně nad Rýnem. Od r. 1906 městský radní za katolické Centrum v Kolíně, 1917–1933 ve funkci vrchního starosty města. Od 1920 člen pruské státní rady, později její prezident. Během rúrské krize (1923) podporoval myšlenku správního oddělení Porýní od Pruska, avšak distancoval se od separatistických tendencí. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 byl nacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn.

Život po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1945 jej Američané znovu dosadili do úřadu vrchního starosty Kolína, v říjnu ho sesadili Britové. Od března 1946 byl předsedou CDU v britské okupační zóně, následně předsedou frakce CDU na sněmu Severního Porýní-Vestfálska, v roce 1948 se Adenauer stal předsedou parlamentní rady a 15. září 1949 zvolen prvním kancléřem Západního Německa. Adenauerovým hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu k Francii. Jeho významnými úspěchy byl podpis pařížské dohody 23. října 1954, které znamenaly uznání plné suverenity SRN a její přijetí do NATO (ratifikace 1955), ukončení válečného stavu se SSSR, navázání diplomatických styků a návrat válečných zajatců (1955) a začlenění Sárska do SRN (1955). Udržoval blízký vztah k Ch. de Gaullovi a J. F. Dullesovi. Na domácí scéně oslabila Adenauerovu pozici aféra vyvolaná zásahem policie proti listu Der Spiegel. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. Byl zakladatelem Křesťanskodemokratické unie. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem všech dob. Adenauer po druhé světové válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude možná jen v těsné spolupráci s USA. Vždy prosazoval proamerický kurs a mezi Němci byl výrok: Adenauer, to je největší Američan v Evropě! Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německých válečných zajatců ze Sovětského svazu v roce 1955, postupné znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO a znovupřipojení Sárska ke Spolkové republice Německo (1957). Jen Helmut Kohl a Angela Merkelová sloužili jako spolkový kancléř Německa déle než Adenauer.

Politické úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Adenauer se právě vrací z Moskvy, kde vyjednával návrat západoněmeckých zajatců z druhé světové války…
… a rovnou mu jedna z německých matek, jejíž syn je v sovětském zajetí, srdceryvně děkuje.
Adenauer a Walter Hallstein (vlevo) 23. října 1954 v Paříži, kde byla podepsána dohoda o zapojení SRN do NATO
Adenauer, Walter Hallstein a Antonio Segni při podpisu Římských smluv 25. března 1957

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Jedním z hlavních poradců a spolupracovníků kancléře Adenauera byl bývalý nacista Hans Globke, který se v nacistickém Německu jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77 % vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti.^[3] Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND.^[4] Ze zveřejněných materiálů CIA vyplývá, že se Adenauer obával zatčení nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna, protože Eichmann mohl odhalit Globkeho nacistickou minulost. Západní Německo mělo možnost Eichmanna dopadnout již v roce 1958.^[5] Snažil se také ovlivnit proces proti Eichmannovi v Jeruzalémě po jeho dopadení izraelskou tajnou službou a Izraeli pohrozil, že omezí zbrojní dodávky z Německa, pokud by bylo při procesu s Eichmannem zmíněno Globkeho jméno.^[6]

Již v roce 1946 požadoval ukončení denacifikace, která podle něj „způsobila mnoho neštěstí a mnoho škod“. V roce 1951 prohlásil, že „drtivá většina německého národa“ byla odpůrci nacismu.^[7]

Adenauer využíval Spolkovou zpravodajskou službu (BND) ke sledování politické opozice i koaličních partnerů, včetně budoucího kancléře Willyho Brandta.^[8] Podle německého týdeníku Der Spiegel „Špiclováním právník Adenauer porušil elementární základy parlamentní demokracie. Šlo o porušení práva, které by ho pravděpodobně připravilo o úřad, kdyby vyšlo na veřejnost.“^[9]

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Konrad Adenauer během svého života obdržel řadu státních i nestátních, národních i mezinárodních ocenění a vyznamenání, která odráží jeho funkci německého kancléře, kterou zastával od roku 1949. Byl také držitelem více než dvaceti čestných doktorátů, které obdržel od německých i zahraničních univerzit. Také po něm byla pojmenována řada staveb, ulic i dalších objektů.

Ze soutěže Naši nejlepší, který vysílala německá veřejnoprávní televize ZDF, vyšel vítězně Konrad Adenauer.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Adenauer im Dritten Reich (Adenauer ve Třetí říši), Berlin – Rhöndorf 1991.
Erinnerungen (Paměti), Frankfurt nad Mohanem 1970.
Teegespräche 1950–1954 (Rozhovory u čaje), Berlin – Rhöndorf 1984.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ ^a ^b ^c ^d Dostupné online.
↑ Čtyřicet let od úmrtí Konrada Adenauera. ČT24 [online]. Česká televize, 2007-05-17 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online.
↑ Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají. Reflex [online]. 27. listopadu 2016. Dostupné online.
↑ Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?. Český rozhlas [online]. 7. března 2012 [cit. 2021-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-01.
↑ CIA tajila úkryty válečných zločinců. Aktuálně.cz [online]. Economia, 7. června 2006. Dostupné online.
↑ Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty. iDNES.cz [online]. MAFRA, 11. dubna 2011. Dostupné online.
↑ Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta. Echo24.cz [online]. Echo Media, 30. června 2017. Dostupné online.
↑ BAHOUNKOVÁ, Petra. Podle Spiegelu nechával Adenauer špehovat své politické odpůrce. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-04-08 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online.
↑ Kancléř Adenauer nechával špiclovat politické odpůrce, ale i koaliční partnery, vyplývá z dokumentů. Aktuálně.cz [online]. Economia, 8. dubna 2017. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

NOVÁK, Miloslav. Kancléř Adenauer. Praha: Irma, 1995. 182 s. ISBN 80-901353-3-1.
WILLIAMS, Charles. Adenauer: otec nového Německa (Adenauer: the Father of the New Germany). Praha: BB art, 2002. 470 s. ISBN 80-7257-931-2.
BECKER, Winfried. De Gasperi und Adenauer. Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 251–279. ISBN 80-7308-093-1.
Berwid-Buquoy, Jan / Paul B. Wink: Konrad Adenauer – Člověk a politik, vydal Konrad-Adenauer-Stiftung (dvojjazyčná publikace – čeština, němčina v jednom svazku), ISBN 3-937731-97-0, Berlín 2005.
Hamšík, Dušan: Oběd s Adenauerem, Praha 1966.
TAMMANN, Gustav Andreas; HOMMEL, Engelbert. Die Orden und Ehrenzeichen Konrad Adenauers. The orders and decorations awarded to Konrad Adenauer.. Bad Honnef: Stiftung Bundeskanzler-Adenauer-Haus, 1999. 205 s. ISBN 3-9806090-1-4. dále jen Tammann.
SCHWARZ, Hans-Peter. Konrad Adenauer: prvý kancelár Spolkovej republiky Nemecko. Bratislava: Hlbiny, 2014. 190 s. ISBN 978-80-970986-7-4. (slovensky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Konrad Adenauer na Wikimedia Commons
Osoba Konrad Adenauer ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Konrad Adenauer

Galerie Konrad Adenauer na Wikimedia Commons
Ladislav Mrklas: Konrad Adenauer
Konrad Adenauer [online]. Česká televize, 2007-04-07 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online. video z cyklu České televize Historický magazín

[f0ea431dac9d855e47b5ac194012daafff4bd133-1] Dostupné online.

[2] Čtyřicet let od úmrtí Konrada Adenauera. ČT24 [online]. Česká televize, 2007-05-17 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online.

[3] Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají. Reflex [online]. 27. listopadu 2016. Dostupné online.

[4] Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?. Český rozhlas [online]. 7. března 2012 [cit. 2021-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-01.

[5] CIA tajila úkryty válečných zločinců. Aktuálně.cz [online]. Economia, 7. června 2006. Dostupné online.

[6] Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty. iDNES.cz [online]. MAFRA, 11. dubna 2011. Dostupné online.

[7] Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta. Echo24.cz [online]. Echo Media, 30. června 2017. Dostupné online.

[8] BAHOUNKOVÁ, Petra. Podle Spiegelu nechával Adenauer špehovat své politické odpůrce. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-04-08 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online.

[9] Kancléř Adenauer nechával špiclovat politické odpůrce, ale i koaliční partnery, vyplývá z dokumentů. Aktuálně.cz [online]. Economia, 8. dubna 2017. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

Osobnosti roku časopisu Time

1927–1950	Charles Lindbergh (1927) Walter Chrysler (1928) Owen D. Young (1929) Mahátma Gándhí (1930) Pierre Laval (1931) Franklin Delano Roosevelt (1932) Hugh Samuel Johnson (1933) Franklin Delano Roosevelt (1934) Haile Selassie I. (1935) Wallis Simpsonová (1936) Čankajšek / Sung Mej-ling (1937) Adolf Hitler (1938) Stalin (1939) Winston Churchill (1940) Franklin Delano Roosevelt (1941) Stalin (1942) George Catlett Marshall (1943) Dwight D. Eisenhower (1944) Harry S. Truman (1945) James F. Byrnes (1946) George Catlett Marshall (1947) Harry S. Truman (1948) Winston Churchill (1949) americký voják (1950)

1951–1975	Muhammad Mosaddek (1951) Alžběta II. (1952) Konrad Adenauer (1953) John Foster Dulles (1954) Harlow Curtice (1955) maďarský bojovník za svobodu (1956) Nikita Sergejevič Chruščov (1957) Charles de Gaulle (1958) Dwight D. Eisenhower (1959) američtí vědci: George Beadle / Charles Draper / John Enders / Donald Arthur Glaser / Joshua Lederberg / Willard Libby / Linus Pauling / Edward Purcell / Isidor Rabi / Emilio Segrè / William Bradford Shockley / Edward Teller / Charles Townes / James Van Allen / Robert Woodward (1960) John Fitzgerald Kennedy (1961) papež Jan XXIII. (1962) Martin Luther King (1963) Lyndon B. Johnson (1964) William Westmoreland (1965) generace Baby boomers (1966) Lyndon B. Johnson (1967) posádka Apolla 8: William Anders / Frank Borman / Jim Lovell (1968) střední společenská třída Američanů (1969) Willy Brandt (1970) Richard Nixon (1971) Henry Kissinger / Richard Nixon (1972) John Sirica (1973) král Fajsal (1974) americké ženy: Susan Brownmillerová / Kathleen Byerlyová / Alison Cheeková / Jill Conwayová / Betty Fordová / Ella Grassová / Carla Hillsová / Barbara Jordanová / Billie Jean Kingová / Carol Suttonová / Susie Sharpová / Addie Wyattová (1975)

1976–2000	Jimmy Carter (1976) Anvar as-Sádát (1977) Teng Siao-pching (1978) Rúholláh Chomejní (1979) Ronald Reagan (1980) Lech Wałęsa (1981) počítač (1982) Ronald Reagan / Jurij Andropov (1983) Peter Ueberroth (1984) Teng Siao-pching (1985) Corazon Aquinová (1986) Michail Gorbačov (1987) ohrožená Země (1988) Michail Gorbačov (1989) George H. W. Bush (1990) Ted Turner (1991) Bill Clinton (1992) mírotvůrci: Jásir Arafat / Nelson Mandela / F. W. de Klerk / Jicchak Rabin (1993) papež Jan Pavel II. (1994) Newt Gingrich (1995) David Ho (1996) Andrew Grove (1997) Bill Clinton / Ken Starr (1998) Jeff Bezos (1999) George W. Bush (2000)

2001–dosud	Rudolph Giuliani (2001) whistlebloweři: Cynthia Cooperová / Coleen Rowleyová / Sherron Watkinsová (2002) americký voják (2003) George W. Bush (2004) dobří Samaritáni: Bono / Bill Gates / Melinda Gatesová (2005) ty (2006) Vladimir Putin (2007) Barack Obama (2008) Ben Bernanke (2009) Mark Zuckerberg (2010) protestující (2011) Barack Obama (2012) papež František (2013) bojovníci proti ebole: Jerry Brown / Kent Brantly / Ella Watsonová-Strykerová / Foday Gollah / Salome Karwahová (2014) Angela Merkelová (2015) Donald Trump (2016) ti, kteří prolomili mlčení (2017) ochránci: Džamál Chášukdží / Maria Ressaová / Wa Lone / Ťjo Sou U / zaměstnanci The Capital (2018) Greta Thunbergová (2019) Joe Biden / Kamala Harrisová (2020) Elon Musk (2021) Volodymyr Zelenskyj / duch Ukrajiny (2022)

Kancléři Německé spolkové republiky (od roku 1949)

Konrad Adenauer (1949–1963) • Ludwig Erhard (1963–1966) • Kurt Georg Kiesinger (1966–1969) • Willy Brandt (1969–1974) • Walter Scheel (1974) • Helmut Schmidt (1974–1982) • Helmut Kohl (1982–1998) • Gerhard Schröder (1998–2005) • Angela Merkelová (2005–2021) • Olaf Scholz (od 2021)