Keynesiánství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Keynesiánství, keynesovství či Keynesova ekonomie je ekonomický směr, jemuž položil základy britský ekonom John Maynard Keynes, profesor ekonomie na Cambridgeské univerzitě.

Cambridgeská ekonomická škola byla tehdy[kdy?] jednou z nejvýznamnějších ekonomických doktrín na světě, jejímu největšímu rozvoji přispěly kapacity jako Alfred Marshall (jeden ze tří účastníků tzv. marginalistické revoluce v ekonomii) a Arthur Cecil Pigou (autor teorie tzv. reálných peněžních zůstatků – také nazývaný Pigouův efekt a také teorií externalit).

Příčiny vzniku keynesiánství[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější knihou keynesiánců je kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vydaná v roce 1936. Kniha byla reakcí na velkou hospodářskou krizi z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Ekonomie do té doby obecně věřila, že pokud není volný trh deformován státními zásahy, při jakékoliv změně v prostředí se tržní podmínky automaticky přizpůsobí dlouhodobě nejefektivnějšímu trendu. Krize však zasadila ránu neoklasické ekonomii (která byla tehdy uznávaná jako ekonomie hlavního proudu).

Toto selhání si ekonomové té doby nedokázali vysvětlit (s alternativním vysvětlením přišel o 40 let později ekonom Milton Friedman, člen chicagské ekonomické školy a duchovní otec teorie monetarismu). Keynes tedy na základě makroekonomických analýz dospěl k závěru, že existuje ještě obecnější teorie, a ekonomie neoklasická je pouze jejím speciálním případem. Tedy vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký a nezaměstnanost vysoká. Takovými podmínkami může být např. tzv. spekulativní motiv poptávky po penězích či past na likviditu, která v určitých případech (např. hluboká a dlouho trvající krize) může způsobit totální neúčinnost monetární (měnové) politiky (ta je alfou a omegou monetaristické teorie, proto jsou tyto faktory monetaristy hlasitě odmítány).

Právě nezaměstnanost je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice (monetaristé naopak za největší zlo považují vysokou inflaci).

Z těchto důvodů vidí keynesiánská politika východisko v politice fiskální (rozpočtové). Tímto východiskem je státní rozpočtová stimulace agregátní poptávky v dobách deprese a krytí jejího schodku v době konjunktury. Jinými slovy, v době ekonomické prosperity stát vytváří přebytky, kterými pak stimuluje ekonomiku v době krize, kdy ekonomika stagnuje.

V souladu s touto teorií byl rozpracováván i politicko-hospodářský program New Deal prezidenta USA Franklina D. Roosevelta, jehož součástí byl i jeden z největších projektů z veřejných zakázek v historii lidstva, mamutí projekt TVA (regulace břehu řeky Tennessee s výstavbou množství přehrad a vodních nádrží).

Uplatnění ve světě[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce přejaly keynesiánství v podstatě veškeré vyspělé země a jejich představitelé se jí inspirovali při sestavování svých politických programů. Nicméně v 70. letech 20. století utrpěla tato teorie zdrcující kritiku a byla z větší části nahrazena právě monetarismem. Důvodem byly nové jevy v ekonomii, které keynesiánci nedokázali vysvětlit – například stagflace či slumpflace.

Aplikace keynesiánství[editovat | editovat zdroj]

Klasičtí ekonomové tvrdí, že keynesiánství je zodpovědné za problémy státních rozpočtů, v 60. a 70. letech (staly hluboce deficitními), kdy bylo keynesiánství hlavním ekonomickým proudem v západním světě (zejména ve Spojených státech a Velké Británii). Tehdy došlo k velké inflaci a problémům ekonomiky a v reakci na to začal převládat vliv (neo)klasických ekonomických škol.

V souvislosti s poslední krizí zkoušely některé vlády aplikovat některé neokeynesiánské strategie.

Neokeynesiánství a neoliberalismus (klasické ekonomické školy) jsou dnes dvěma hlavními soupeřícími proudy ekonomie.