Měnová politika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Monetární politika je nástrojem hospodářské politiky. Monetární politiku tvoří souhrn opatření a zásad, které mají prostřednictvím měnových nástrojů prosazovat plnění měnových cílů. Monetární politika je nástroj centrální banky a jejím základním cílem je hlídání a aktivní ovlivňování míry znehodnocení peněz - inflace. V české republice plní funkci centrální banky Česká národní banka (ČNB).[1]

Cíle měnové politiky[editovat | editovat zdroj]

Otázkou centrálních bank se stává, zda si zvolit pouze jeden cíl, nebo se snažit dosáhnout více cílů zároveň. Centrální banky většinou upřednostňují cestu jednoho cíle. Především se jedná o udržení stability domácí měny.  A díky dodržení tohoto primárního cíle lze modelovat ostatní cíle v domácí hospodářské politice. Stabilní cenová hladina je velmi důležitou ekonomickou veličinou. V případě kolísání cenové dochází u ekonomických subjektů k nespravedlivému dělení peněz, což způsobuje sociální nejistotu lidí. Další způsob monetární politiky je určení více cílů, kde se k udržení stability domácí měny přidávají například, stabilita měnového kurzu, rovnováha platební bilance, hospodářský růst nebo tzv. plná zaměstnanost. Je nezbytné si uvědomit náročnost spojení těchto cílů do hromadného celku. Především z krátkodobého hlediska spojení dvou a více cílů je velice náročné, protože se vzájemně narušují. Jestliže centrální banka zvolí tento typ politiky, riskuje neplnění alespoň jednoho cíle v krátkodobém horizontu, což by mělo za výsledek klesání důvěry v danou instituci.[2]

Typy monetární politiky[editovat | editovat zdroj]

  • Expanzivní měnová politika sleduje pokles úrokových sazeb prostřednictvím růstu nabídky peněz.
  • Restriktivní měnová politika je orientována opačným směrem prostřednictvím poklesu nabídky peněz.

Pro určení realizace cíle si centrální banky nastavují dané strategie. Centrální banka má na výběr mezi dvěma základními strategiemi a to buď restriktivní, nebo expanzivní měnovou politikou. Nejprve tedy expanzivní měnová politika (accommodative monetary policy). Zkráceně pak expanze (expansion) neboli uvolnění (easing) je prováděno snížováním krátkodobé úrokové sazby. Touto akcí je nastartováno snižování zbylých úrokových sazeb v celém hospodářství. Klidné nezůstanou ani obchodní banky, jelikož budou reagovat zvýšením aktivity při nabízení nových úvěrů. Na to budou reagovat i zákazníci, kteří budou ochotni nové úvěry uzavírat. Zvýšená ekonomická aktivita domácností a podniků zrychlí oběh peněz. Lze tedy konstatovat, že expanzivní měnovou politikou podporuje centrální banka domácí ekonomiku, hlavně v obdobích očekávání nízké inflace, pomalejšího růstu ekonomiky nebo při vysoké míře nezaměstnanosti.[3]

Opakem předešlé taktiky je restriktivní měnová politika (tight monetary policy). Používat lze i zkrácené pojmy jako zpřísnění (tightening) a restrikce (restriction). Centrální banka při této strategii naopak zvyšuje krátkodobou úrokovou sazbu. To vyvolá navýšení ostatních úrokových sazeb v hospodářství, poté navazuje reakce obchodních bank, jimž poklesne nabízení nových úvěrů, protože i klienti poleví v jejich uzavírání. Dojde ke zpomalení oběhu peněz, jelikož klesá útrata v podnicích a domácnostech. Všechny zmíněné kroky vedou ke zpomalení ekonomiky. Aplikováním této politiky se centrální banka snaží předejít nízké nezaměstnanost, vysoké inflaci a příliš rychlému růstu hospodářství.[3]

Nástroje měnové politiky[editovat | editovat zdroj]

Hlavním úkolem nástrojů měnové politiky (monetary policy instruments) je stabilizace operačního cíle, kterým je krátkodobá úroková sazba. V případě odchýlení od definované hodnoty má centrální banka povinnost použít své nástroje k znovunastolení určených hodnot. Přímý dopad nastolených opatření pocítí prvotně bankovní systém, který pak přenese opatření na trh.[3] Při prvotním rozdělení se budeme zajímat hlavně o dopad na bankovní sektor:

Přímé nástroje[editovat | editovat zdroj]

Přímé nástroje se v tržní ekonomice téměř nepoužívají, jelikož dopadem těchto nástrojů dochází k omezení podnikatelské samostatnosti bank, protože přímo zasahují do jejich mechanismu rozhodování. Paradoxem však je, že i přes jejich limitované používání jsou účinnější, než druhá skupina nástrojů.

  • Pravidla likvidity - jsou určována buď stanovením závazné struktury aktiv a pasiv obchodních bank nebo formou některých vzájemných vazeb mezi nimi. Slouží k zajištění likvidity obchodních bank.
  • Úvěrové kontingenty - spočívají v direktivním stanovování limitů úvěrů. Rozlišuje se relativní a absolutní úvěrový kontingent.
  • Úrokové limity (úrokové stropy) - centrální banka může komerčním bankám stanovit maximální úrokové sazby, které mohou požadovat z jimi poskytovaných úvěrů, nebo naopak minimální úrokové sazby z přijímaných depozit.
  • Povinné vklady - většinou se týkají centrálních institucí nebo orgánů místní samosprávy.[1]

Nepřímé nástroje[editovat | editovat zdroj]

Dopad nepřímých nástrojů pocítí všechy banky, neboť pro ně platí stejné podmínky, a navíc banky mají na výběr, zda na tato opatření reagovat. Oproti přímým nástrojům tu nehrozí limity pro rozhodování, a tak mohou ovlivnit jen podnikání bank. To má za následek eventuální snížení účinnosti těchto opatření.[4]

  • Diskontní nástroje - představují úrokové sazby a další podmínky úvěrů, které centrální banka poskytuje obchodním bankám v domácí měně – to významně ovlivňuje úvěrovou kapacitu obchodních bank.
  • Operace na volném trhu - znamenají nákup nebo prodej cenných papírů centrální bankou od komerčních bank. Tím jsou zvyšovány nebo snižovány jejich likvidní rezervy a zároveň i jejich úvěrová kapacita.
  • Povinné minimální rezervy - jsou stanoveny procentem z celkové sumy primárních vkladů obchodních bank. Každá změna rezerv tedy ovlivňuje úvěrovou kapacitu obchodních bank, protože se změní objem prostředků, se kterými může daná komerční banka disponovat.
  • Konverze a swapy cizích měn - Nákupem a prodejem cizích měn centrální bankou od komerčních bank je také ovlivňována úvěrová kapacita obchodních bank.
  • Intervence ve prospěch (v neprospěch) devizového kurzu - tímto nástrojem centrální banka nejčastěji ovlivňuje vývoj obchodní bilance státu a míru inflace.[1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Monetární politika [online]. [cit. 2016-10-05]. Dostupné online.  
  2. REVENDA, Zbyněk. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. vydání. vyd. Praha : Management Press, 2012. 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6.  
  3. a b c JÍLEK, J. . Finance v globální ekonomice II: Měnová a kurzová politika. Praha : Grada publishing, 2013. 560 s. ISBN 978-80-247-4516-9.  
  4. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. Praha : Management press, 2011. 558 s. ISBN 978-80-7261-230-7.