Centrální banka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Budova Rezervní banky Indie, která je indickou ústřední bankou

Centrální banka či ústřední banka, někdy též rezervní banka, monetární autorita nebo národní banka, je základní banka státu. Je vrcholnou institucí bankovního dozoru a určuje měnovou politiku v zemi. V České republice je centrální bankou Česká národní banka (ČNB). Centrální banka je monopolním emitentem místní měny. O reálné existenci, popř. oprávněnosti tohoto monopolu se však vedou spory.[1][2][3][4]


Činnosti centrální banky[editovat | editovat zdroj]

Centrální banka spravuje měnu státu (s výjimkou zemí eurozóny, kde tuto roli převzala ECB), dohlíží nad činností obchodních bank (uvaluje nucené správy), poskytuje jim úvěry, též i licence a vůbec stanoví podmínky pro činnost obchodních bank a dalších finančních institucí. Vede účet státního rozpočtu.

Dále sleduje množství peněz (vydává i stahuje peníze z oběhu, množství peněz v oběhu také ovlivňuje vydáváním či nákupem dluhopisů), spravuje rezervy ve zlatě a cizích měnách – devizové rezervy. Hlavním nástrojem banky je stanovení úrokové sazby, od které se odvíjejí sazby jednotlivých obchodních bank na mezibankovním trhu.

Další funkce centrální banky:

  • realizace měnové politiky
  • vykonává bankovní dohled nad ostatními bankami
  • emituje hotové peníze (bankovky a mince) do oběhu
  • spravuje účty obchodním bankám
  • vede účet státního rozpočtu
  • spravuje devizové rezervy
  • v některých zemích ovlivňuje měnový kurz

Centrální banky[editovat | editovat zdroj]

Z 194 zemí, které jsou považovány za nezávislé, existuje 170[5] centrálních bank, které se dále dají rozdělit do tří skupin podle vlastníka – např. Švýcarsko má centrální banku v soukromých rukou, Velká Británie, Francie, Čína a řada dalších v rukou státu; Spojené státy americké, Belgie a Japonsko ve smíšeném vlastnictví.

Kritika centrální banky[editovat | editovat zdroj]

Monopolní postavení centrální banky může vést - a v historii často vedlo - ke zneužití této pozice především ze strany vrchních představitelů státu. Historicky mezi tato zneužití patřilo ředění mincí levnějšími kovy. To vedlo k znehodnocování peněz a obohacování majitele mincovny (panovníka) na úkor ostatních.[6] Z toho důvodu v moderních demokraciích existuje požadavek na striktní nezávislost centrální banky na vládě. Moderní zneužití centrální banky mívá podobu masivního tištění nových peněz, které může vést k hyperinflaci a potažmo k hospodářskému kolapsu. Mezi nejznámější případy hyperinflace patří Německo po první světové válce, Maďarsko po druhé světové válce a Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho.

Zatímco standardně ekonomové kritizují či chválí jednotlivé kroky centrální banky, existuje řada ekonomů (zejména zástupci rakouské školy), kteří kritizují samotnou podstatu centrální banky. Zásadní kritiku centrálního plánování podal F.A. Hayek, který ukazuje, že vzhledem k roztroušené povaze informací není v možnostech jedince či jedné instituce efektivně řídit ekonomiku ani její jednotlivé části, peníze nevyjímaje.[7] Podle kritků má být centrální banka – díky své dnešní možnosti ovlivňovat nabídku peněz a tak i tržní úrokovou míru – původcem hospodářského cyklu.[8][6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RYSKA, Pavel. Monopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka. iDNES.cz [online].  [cit. 2008-9-14]. Dostupné online.  
  2. POSPÍŠIL, Richard. Proč potřebujeme centrální banky, vidíme právě v těchto dnech. iDNES.cz [online].  [cit. 2008-9-25]. Dostupné online.  
  3. REVENDA, Zbyněk. Veletrh nesmyslů o centrální bance. iDNES.cz [online].  [cit. 2008-9-25]. Dostupné online.  
  4. RYSKA, Pavel. Omyly zastánců centrální banky. iDNES.cz [online].  [cit. 2008-9-25]. Dostupné online.  
  5. údaj k roku 2001
  6. a b ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 65.  
  7. HAYEK, Friedrich August von. Využití znalostí ve společnosti. [s.l.] : [s.n.], 1945.  
  8. HUERTA DE SOTO, Jesús. Peníze, banky a hospodářské krize. Praha : Liberální institut, 2009. 865 s. ISBN 978-80-7357-411-6. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]