Globální oteplování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o současných klimatických změnách 20. a 21. století. O předešlých změnách klimatu a o tématu obecně pojednává článek Klimatická změna.
Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2015 podle instrumentálních měření. Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr.
Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty (v °C za desetiletí) mezi lety 1950 a 2014. Zdroj: NASA.[1]
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
Tento graf známý jako Keelingova křivka dokumentuje nárůst koncentrací atmosférického oxidu uhličitého (CO2) mezi lety 1958–2015. Měsíční měření CO2 zobrazuje sezónní oscilace se stoupajícím trendem. Maximum je každý rok, když je na severní polokouli pozdní jaro, a klesá během vegetačního období, tak jak rostliny odstraňují část atmosférického CO2.

Výraz globální oteplování, resp. změna klimatu (tento pojem je nyní více používán[2]), je v současnosti používán především pro poslední oteplování, které započalo na začátku 20. století a projevuje se jednoznačným a pokračujícím růstem průměrné teploty klimatického systému Země[3] a které je, dle názoru většiny vědců[4], silně ovlivněno aktivitami člověka.[5] K většině oteplování (90 %) od roku 1971 došlo v oceánech.[5] Přestože oceány hrají dominantní roli v akumulaci energie, termín „globální oteplování“ je také používán pro zvyšování průměrné teploty vzduchu a povrchových vod.[6][7] Od počátku 20. století došlo k nárůstu teploty vzduchu a povrchových vod o 0,8 °C, z toho asi dvě třetiny nárůstu nastaly od roku 1980.[8] Každé z posledních tří desetiletí bylo postupně na povrchu Země teplejší, než jakékoli z předcházející desetiletí od roku 1850.[9]

Postupně dochází k zpřesňování vědeckého chápání příčin globálního oteplování. Vědecký panel IPCC vydává v pravidelných šestiletých cyklech tzv. „hodnotící zprávy“, které provádějí souhrny relevantní vědecké literatury v oboru. Zatím poslední hodnotící zpráva, která byla postupně zveřejňovaná od konce roku 2013 do listopadu 2014, uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny, jako je odlesňování.[10][11] Tato zjištění akceptují státní akademie věd všech významných industrializovaných států a nejsou zpochybněna jakýmkoliv státním či mezinárodním vědeckým orgánem.[12][13]

Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO2, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO2.[14] Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů.[15][16] Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit mezi jednotlivými světovými regiony.[17] Čekají se nadále krátkodobé extrémy – jak kladné, tak záporné. Mezi očekávané důsledky globálního oteplování patří zvyšování hladiny moří, změny v množství a formě srážek, rozšiřování subtropických pouští.[18] Předpokládá se, že oteplení bude nejvýraznější v Arktidě[19] a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu, což bude doprovázet zvýšení srážek.[20] Mezi další očekávané jevy patří extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, přívalové deště, ale také okyselování oceánů či vymírání druhů. Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti díky klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta přirozeného prostředí záplavami pobřežních oblastí.[21] Na zjištění vědců reagují politici, kteří postupně připravují jak adaptační, tak mitigační strategie. Nejdůležitějším politickým aktem je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a k ní patřící Kjótský protokol.

Přestože mezi klimatology, publikujícími v odborných článcích o této problematice existuje dnes 97% shoda na tom, že globální oteplování existuje a že má antropogenní příčiny,[22] existují někteří vědci, novináři a politici, kteří mají na průběh a příčiny globálního oteplování odlišné názory. Jako možné příčiny oteplování jsou označovány například klimatický cyklus Země,[23] působení kosmického záření, resp. sluneční vítr,[24] či pohyb Sluneční soustavy[25]. Výrazně větší rozpory pak panují v otázkách, zda se vyplatí proti oteplování přijímat nějaká výraznější opatření.[26] Část politiků, především pravicových nesouhlasí, buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.[27]

Pozorované změny teploty[editovat | editovat zdroj]

Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880) – barvy indikují teplotní nenormálnosti (NASA/NOAA, 20. ledna 2016) [28]

Globální průměr povrchové teploty (země a oceánů) ukazuje oteplování o 0,85 [0,65 až 1,06] °C za období 1880 až 2012, jde o údaje pocházející z více samostatně vytvořených datových sad.[29] Průměrná teplota povrchu Země se zvýšila o 0,74 ± 0,18 °C za období 1906–2005. Míra oteplování se téměř zdvojnásobila za poslední polovinu tohoto období (0,13 ± 0,03 °C za dekádu, oproti 0,07 ± 0,02 °C za dekádu).[30]

Průměrná teplota spodní troposféry se podle satelitních měření teploty od roku 1979 zvýšila mezi 0,13 a 0,22 °C za dekádu. Klimatické proxy data ukazují, že teplota byla před rokem 1850 během jednoho nebo dvou tisíc let poměrně stabilní s měnícími se regionálními výkyvy, jako bylo středověké klimatické optimum a malá doba ledová.[31]

Oteplení, které je patrné na instrumentálním záznamu teplot je v souladu s celou řadou pozorování, jak o tom svědčí mnoho nezávislých vědeckých skupin.[32] Příklady zahrnují zvýšení hladiny moří,[33] rozsáhlé tání sněhu a pozemního ledu,[34] zvýšení tepelného obsahu oceánů, [32] zvýšení vlhkostí vzduchu,[32] a dřívější načasování jarních událostí,[35] jako např. kvetení rostlin.[36] Pravděpodobnost, že by tyto změny mohly vzniknout náhodně, je v podstatě nulová. [32]

Nejteplejší roky[editovat | editovat zdroj]

Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) z USA a NASA byla globální průměrná teplota v roce 2015 nejteplejší od počátku měření v roce 1880. Celkem 15 z 16 nejteplejších let se objevilo od roku 2001.[28] Aktuální Pátá hodnotící zpráva IPCC, která shrnuje vědecké poznatky posledních let, konstatuje, že „každá z posledních tří dekád byla postupně teplejší na povrchu Země, než jakákoliv předchozí dekáda od roku 1850. Na severní polokouli bylo období 1983–2012 pravděpodobně nejteplejší 30leté období za posledních 1400 let.“

Rok 2015 byl nejen rekordně nejteplejším rokem, ale to překonal rekord o největší rozpětí, o kterou byl kdy rekord překonán.[37] Rok 2015 byl 39. rokem v řadě s nadprůměrnými teplotami. Oscilace oceánů jako El Niño jižní oscilace (ENJO) mohou mít vliv na globální průměrné teploty, například v roce 1998 byly teploty významně zvýšeny díky silným El Niño podmínkám. Rok 1998 zůstal nejteplejším rokem až do let 2005 a 2010 a teplota v obou těchto letech byla zvýšena díky období El Niño. Velký rozpětí, o které je 2015 nejteplejším rokem, je také přičítáno jinému silnému El Niño. Nicméně např. rok 2014 byl ENJO neutrální.

Trendy[editovat | editovat zdroj]

Vzestup tepelné energie oceánů ve vrstvách 0–700 m a 0–2000 m

Nejzávažnějším projevem globálního oteplování je zvyšování teploty oceánů, protože v nich se zachycuje cca 93 % nárůstu tepelné energie v klimatickém systému Země, který vzniká díky antropogenním skleníkovým plynům.[38] Zvyšování teploty jak povrchových, tak i hlubších vrstev oceánů roste, na rozdíl od povrchových teplot, nezměněným tempem.[39] Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0–700 m) ohřály v období 1971–2010 a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu.[40]

Srovnání pozemních a satelitních měření teploty atmosféry u povrchu. Satelitní měření vykazují menší trend.
Srovnání pozorované a simulované změny klimatu na základě tří velkoprostorových indikátorů v atmosféře, kryosféře a oceánu: změna teplot vzduchu při povrchu nad kontinenty (žluté panely), rozsah arktického a antarktického mořského ledu v září (bílé panely) a obsah tepla ve svrchních vrstvách oceánu ve velkých oceánských pánvích (modré panely). Uvedeny jsou také globální průměrné změny. Anomálie jsou uvedeny vzhledem k období 1880–1919 u teplot vzduchu při povrchu, 1960–1980 u obsahu tepla v oceánu a 1979–1999 u mořského ledu. Všechny časové řady jsou průměry za desetiletí vyznačené ke středu dekády. Zpráva IPCC z listopadu 2013
Země je v „radiační nerovnováze“ minimálně od 70. let 20. st., odkdy méně energie opouští atmosféru než do ní vstupuje. Většina této extra energie je absorbována oceány.[41] Je velmi pravděpodobné, že lidská činnost výrazně přispěla k tomuto nárůstu tepla v oceánech.[42]

Měření teplot bylo prováděno historicky pozemními stanicemi, postupně i loděmi. Od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Výpočet průměrné globální teploty[pozn. 1] je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci). Historický vývoj klimatu je zjišťován metodami paleoklimatologie[43][44] – především rekonstrukcemi z proxy dat získaných z historických vrstev ledovců, zkoumáním letokruhů stromů a sedimentů a také zkoumáním korálů.

Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezónním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec–únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder.[45] Více se také oteplovala města než okolní volná krajina.[46] Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století.[47])

Tání ledovců[editovat | editovat zdroj]

Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě, ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009.[48] Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezónně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer.[49] Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.[50]

V Antarktidě podle studií dochází, s výjimkou Východní Antarktidy, k úbytkům pevninského ledovce. (Rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok.)[51] Naopak mořský led, obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem.[52] Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou,[53][54][55] změnami mořských proudů,[52] a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských ledovců.[56] Studie NASA z roku 2015 ukazuje, že sice zatím stále v Antarktidě ledu přibývá, ale tento přírůstek klesá a během 20 let se pravděpodobně zastaví.[57] NASA zároveň s výsledky studie konstatuje, že celkově úbytek Arktických ledovců výrazně převyšuje přírůstky v Antarktidě a že v celosvětovém měřítku dochází nadále k ubývání ledovců.[58]

Vzestup hladin moří a oceánů[editovat | editovat zdroj]

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a tání pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok−1. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm.[59] Také u výšky mořské hladiny dochází k oscilacím, způsobeným jak dočasným „přesunem“ vod na pevninu, tak především díky jevům El Niño a La Niňa.[60] IPCC předpokládá další další nárůst rychlosti zvyšování hladiny moří a tvrdí, že nejpravděpodobněji stoupne hladina do roku 2100 o 80 cm, až 1 m.[61]

Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů[editovat | editovat zdroj]

Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tis. let. Koncentrace CO2 vzrostly od předindustriální doby o 40 % a to především díky spalování fosilních paliv, sekundárně pak změnami využití půdy. Oceány absorbují asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování.[62][63]

Příčiny globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Klimatický systém může reagovat na změny vnějších sil[64][65]. Vnější síly mohou „tlačit“ klima směrem k oteplování nebo ochlazování.[66][67] Jako vnější síly označují klimatologové změny ve složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), působení Slunce, sopečné erupce a změny v oběžné dráze Země kolem Slunce.[68] Výzkumy odborníků ukazují, že vysoce pravděpodobné (95–100 %) jsou antropogenní aktivity dominantní příčinou oteplení pozorovaného od poloviny dvacátého století.[69]

Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004

Skleníkový efekt, skleníkové plyny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Skleníkový efekt a Skleníkové plyny.

Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně navrhl Joseph Fourier, objevil ho v roce 1860 John Tyndall, kvantitativně ho prvně pozoroval Svante Arrhenius v roce 1896[70] a dále ho rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar[71].

Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.[72] Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu.[73] Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, která způsobuje 36–70 % skleníkového jevu, oxid uhličitý, který může za 9–26 % skleníkového efektu, a ozon, kterému je přičítáno 3–7 % skleníkového efektu.[74][75][76] Přirozený skleníkový efekt je tedy podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[77]

Podle IPCC jsou antropogenní vlivy dominantním faktorem radiačního působení na klima v průmyslové éře narůstající koncentrace různých skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, vodní pára, freony aj.) v atmosféře.[78] Zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty, to je známo už od 19. století. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie. Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila oproti období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních více než 400 ppm (leden 2016).[79][80] Jelikož v předcházejících 8 000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se udržela i nadále, nebýt lidského zásahu.[81] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměny pastvin na ornou půdu.[82] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého. Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[81]

Odhady radiačního působení (RP) pro rok 2011 v porovnání s rokem 1750 a agregované neurčitosti hlavních příčin klimatické změny. Hodnoty jsou globální průměry RP, rozdělené podle emitovaných sloučenin či procesů, jejichž výsledkem je kombinace příčin. Nejlepší odhady čistého RP jsou znázorněny jako černé kosočtverečky s odpovídající spolehlivostí; na pravé straně obrázku jsou uvedeny číselné hodnoty společně s úrovní spolehlivosti čistého působení

Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: methanu ze 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[83] Do ovzduší se dostaly i umělé látky – freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek.[84]

Podle páté hodnotící zprávy IPCC je celkové antropogenní radiační působení (RP) za období 1750–2011 2,29 (1,33 až 3,33) Wm−2, konkrétně pak:[85]

  • RP emise skleníkových plynů je 3,00 (2,22 až 3,78) Wm−2
    • sám CO2 způsobuje RP 1,68 (1,33 až 2,03) Wm−2
    • emise methanu způsobují RP 0,97 (0,74 až 1,20) Wm−2
    • freony způsobují RP 0,18 (0,01 až 0,35) Wm−2
  • RP celkového působení aerosolů v atmosféře, což zahrnuje i zvyšování oblačnosti, je −0,9 (−1,9 až −0,1) Wm−2. Toto působení je kombinací negativního působení aerosolů v kombinaci s pozitivním působením černého uhlíku. Je velmi pravděpodobné, že interakce aerosolů s mraky způsobily posun v celkovém průměrném radiačním působení; přispívají k největším nejistotám v určení celkového RP
  • působení částic z vulkanické činnosti má velký vliv na klima v letech následujících po velkých erupcí. Během let 2008–2011 je odhadováno toto působení na −0,11 (−0,15 až −0,08) Wm−2
  • působení aktivit Slunce je odhadováno na 0,05 (0,00 až 0,10) Wm−2. Satelitní pozorování z let 1978 až 2011 ukazují, že poslední solární minimum bylo výraznější, než předchozí dvě, což znamená RP −0,04 (−0,08 až 0,00) Wm−2 při porovnání minim v roce 2008 a 1986.

Citlivost klimatu λ, ze které se odvozuje oteplení na základě změny toku záření (změnou skleníkových plynů), je považována za zhruba rovnu 0.8 K/(W/m2). Ovšem analýzy historických dat se řádově liší.[86] Citlivost se odvozuje z historických dat teplot a koncentrací a pak se zpětně použije pro výpočet současného a budoucího oteplení. Vzniká tak korelace,[87] ale neznamená příčinnost (pokud je tak použita, jde o tautologii).

Částice a saze[editovat | editovat zdroj]

Globální stmívání, globální pokles přímého ozařování zemského povrchu bylo pozorováno mezi lety 1961 až minimálně 1990.[88] Hlavní příčinou tohoto stmívání jsou částice – aerosoly – produkované sopkami a znečišťující látky produkované lidmi. Částice způsobují ochlazovací efekt zvýšeným odrazem přicházejícího slunečního záření. Účinky spalování fosilních paliv – CO2 a aerosoly – se ve velké míře v minulých desetiletích navzájem kompenzovaly, takže na čisté oteplení měly vliv i další skleníkové plyny jako je methan.[89] Radiační působení částic je však časově omezené díky mokré depozici, díky které je jejich doba setrvání v atmosféře asi týden. Naproti tomu oxid uhličitý má životnost v atmosféře století i více, takže zvýšené koncentrace částic v atmosféře pouze pozdrží klimatické změny způsobené oxidem uhličitým[90]. Tzv. černý uhlík má, po oxidu uhličitém, druhý největší příspěvek ke globálnímu oteplování.[pozn. 2] Navíc k jejich přímému vlivu díky rozptylu a absorpci slunečního záření mají částice nepřímý vliv na energetický účet země. Sulfáty působí jako kondenzační jádra mraků a vznikají tak mraky, které obsahují větší množství menších kapiček. Tyto mraky odrážejí sluneční záření účinněji, než mraky s menším množstvím větších kapek – tento jev nese název Twomeyův jev (Twomey effect).[91] Tento jev též způsobuje, že částice mají ve větší míře stejnou velikost, což omezuje vznik dešťových kapek a způsobuje větší odraz přicházejícího slunečního záření mraky. Tento jev se nazývá Albrechtův jev (Albrecht effect).[92] Nepřímé vlivy jsou nejvíce patrné v případě stratiformní oblačnosti nad oceány a mají jen malý vliv v případě konvektivní oblačnosti. Nepřímé účinky aerosolů tvoří největší nejistotu v bilanci radiačního působení.[93][85]

Saze mohou jak ohřívat, tak i ochlazovat povrch Země, záleží na tom, zda jsou v ovzduší, nebo jsou uložené. Atmosférické saze přímo pohlcují sluneční záření a ohřívají tím atmosféru a ochlazují povrch. V určitých izolovaných oblastech, kde je velká produkce sazí, jako je vnitrozemí Indie, může být až 50 % povrchového oteplování díky skleníkovým plynům maskováno tzv. hnědými mraky.[94] V případě usazení na povrchu, zvláště na povrchu ledovců, nebo na ledu v arktických oblastech způsobí nižší povrchový odraz (albedo), což může přímo ohřívat povrch.[95] Vliv částic, včetně černého uhlíku je nejvýraznější v tropech a subtropech, zvláště v Asii, zatímco účinky skleníkových plynů jsou dominantní v mírných pásech a na jižní polokouli.[96] Výrazný krátkodobý vliv na klima mohou mít erupce vulkánů.[97]

Sluneční aktivita[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Sluneční aktivita a Sluneční vítr.

Z přírodních faktorů ovlivňujících klima je na prvním místě Slunce jakožto základní zdroj energie pro klimatický systém. Korelace změn sluneční aktivity a změn teplot v minulosti na Zemi byla v minulosti velice vysoká: okolo 0,8. Ať už za posledních 1 000 let[98], nebo za posledních 150 roků.[99] I když nárůst sluneční aktivity v první půli 20. století byl pravděpodobně nejvyšší za pět set let, jak poukázal tým Solankiho a Usoskina,[100] není tento nárůst rozhodujícím faktorem oteplování od poloviny 20. století.[98][101] Na základě přímých satelitních měření slunečního záření (od roku 1978)[102] lze s vysokou jistotou říci, že změny slunečního záření nepřispěly k vzestupu globálních průměrných teplot na povrchu Země v období let 1986–2008. Se střední jistotou lze říci, že 11leté sluneční cykly ovlivňují v některých oblastech Země fluktuace v klimatických projevech. Nebyl zjištěn pevnější vztah mezi kosmickými paprsky a oblačností.[103]

K ověření vlivu slunečního záření jsou používány klimatické modely.[104] Tyto modely ukazují, že rychlé oteplování posledních desetiletí nelze vysvětlit pouze změnami intenzity slunečního záření a vulkanickou činností. Zároveň poslední sluneční cyklus je výrazně slabší, než cykly předchozí.[105] Pokud však jsou do modelů započítány i antropogenní vlivy, jsou schopny reprodukovat teplotní vzestup.

Dalším důkazem toho, že Slunce není příčinou současných klimatických změn je dán pozorováním změn teplot v různých atmosferických vrstvách.[106] Modely i pozorování ukazují, že skleníkové plyny působí ohřívání dolních vrstev atmosféry – troposféry, ale zároveň ochlazování vyšších vrstev – stratosféry.[104] [107] Oslabení ozonové vrstvy díky freonům způsobilo silné ochlazení stratosféry. Pokud by bylo příčinou globálního oteplení Slunce, bylo by třeba očekávat oteplení jak v troposféře, tak i ve stratosféře.[108]

Zpětné vazby[editovat | editovat zdroj]

Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnější síly. Pozitivní ohlasy zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje.[109]

Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky, a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy).[110][111] Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření.[112] Vodní páry může přibývat nejen v reakci na růst antropogenního CO2, ale i v reakci na přírodní oteplování. Vyšší hladině sluneční činnosti odpovídá vyšší koncentrace vodní páry. Po roce 2000, kdy se růst teplot zpomalil, došlo k poklesu koncentrace vodní páry v atmosféře.[113] Podle Stefanova-Boltzmannova zákona dochází k tomu, že při nárůstu teploty na dvojnásobek se vyzářená energie zvýší šestnáctkrát (24).[114][pozn. 3] Změna koncentrace vodních par v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení.[115] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů. Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti.[116]

Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na narůstající koncentrace skleníkových plynů. Vyšší citlivost systému znamená větší nárůst teploty při zvýšení koncentrací skleníkových plynů.[117] Nejistoty kolem celkového účinku zpětných vazeb jsou hlavním důvodem rozptylu předpovídaných teplot v jednotlivých modelech vývoje klimatu.[118]

Pozorované a očekávané důsledky globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kladné a záporné důsledky globálního oteplování.

Přírodní systémy[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování bylo zaznamenáno v mnoha přírodních systémech. Některé tyto změny jsou popsány v sekci Pozorované změny klimatického systému – např. vzestup hladiny moří, nebo mizení sněhu a ledu[119]. Některé z těchto změn včetně vzestupu hladin moří, nárůstu klimatických extrému (jako je počet horkých a studených dnů), zmenšování arktického mořského ledu či mizení ledovců mají velmi pravděpodobně antropogenní původ.[120]

IPCC ve své páté hodnotící zprávě očekává další vzestup hladiny moří pro všechny scénáře – 0,26 až 0,55 m pro scénář RCP2.6 (který předpokládá prakticky stabilizaci hladiny CO2 do roku 2050 – resp. 0,52 až 0,98 m pro scénář RCP8.5 (bez omezení produkce CO2[121]. Některé další studie předpokládají i vyšší vzestup hladiny oceánů (0,2 až 2,0 m)[122] Také někteří novináři obvinili IPCC z podceňování předpokládané vzestupu mořské hladiny[123]. V důsledku vzestupu hladiny moří lze očekávat intenzivní záplavy v pobřežních oblastech.[124]

Lze očekávat regionální změny klimatu na pevninách – s větším oteplením v severních šířkách a s menším oteplením nad jižními oceány a nad severní částí Atlantiku[125].

Hurikány[editovat | editovat zdroj]

Nejnovější vědecké studie stále více ukazují na souvislosti intenzity hurikánů a globálního oteplování[126][127][128][129], přesto však nelze obecně s jistotou tvrdit, že hurikány souvisí s globálním oteplováním. O frekvenci a intenzitě tropických cyklon pro období před začátkem satelitních měření (1978) existují pouze omezené informace. Americký úřad NOAA má záznamy o hurikánech od roku 1851.[130] Z těch vyplývá, že počet ani intenzita hurikánů, jež zasáhly pobřeží USA, nevybočily v posledních desetiletích z průměru.[131] Hurikán Katrina byl druhý v pořadí, co se týče výše škod (v přepočtených škodách), je však také třeba přihlédnout ke změnám zástavby na pobřeží a osobního blahobytu lidí.[132][133] Žádný trend v nárůstu počtu tajfunů a tropických bouří nebyl v posledních padesáti letech zaznamenán v severozápadním Pacifiku a v severním Indickém oceánu.[134] U tropických cyklon ve středním Pacifiku můžeme pozorovat mírný nárůst.[135] Zpráva Světové meteorologické organizace (WMO) z roku 2006 uvádí: „Hlavním faktorem ovlivňujícím meziroční kolísání počtu cyklon je fenomén El Niño. Není tedy žádný pevný vztah mezi povrchovou teplotou moře a počtem nebo silou cyklon (kromě severního Atlantiku, kde teplota je jedním z faktorů). Žádná jednotlivá událost nemůže být přímo připisována nedávnému oteplení světového oceánu. Nárůst škod následkem cyklon v posledních desetiletích byl z větší části zaviněn nahromaděním populace a pojištěného majetku v pobřežních oblastech a možná také větší zranitelností moderní společnosti vůči narušení infrastruktury.“[136] Ukazuje se dokonce, že se větry zpomalují.[137]

Ledovce[editovat | editovat zdroj]

Změny tloušťky horských ledovců v cm/rok a snižování tloušťky ledovců v m/rok

Globální oteplení vedlo na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil.[138] Podobně Dyurgerov a Meier zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty.[139] Některé ledovce již zmizely zcela[140][141] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenalo Světové středisko pro monitorování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[142]

Zdraví[editovat | editovat zdroj]

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou negativními dopady klimatických změn již dnes pozorovatelné i v Evropě a v současnosti umírají desítky tisíc lidí ročně na celém světě na nemoci a zranění související se změnou klimatu. WHO za varovné příklady dopadů změny klimatu v Evropě považuje změny v geografickém rozložení nemocí přenášených klíšťaty a komáry. Jako hlavní zdroje potenciálních hrozeb pro lidské zdraví v souvislosti se změnou klimatu WHO považuje častější vlny extrémních veder, větší výskyt infekčních nemocí, rozšíření podvýživy, zvýšení počtu dýchacích onemocnění a vyšší výskyt nemocí v důsledku kontaminace vody.[143]

Oteplení ale není rovnoměrné, pozorujeme rychlejší oteplování zimního než letního období. Přičemž je známo, že v zimě umírá dvojnásobně více zdravotně oslabených lidí než v létě. Jelikož zimy se oteplují rychleji než léta, zimní úmrtnost klesá více, než letní úmrtnost stoupá.[144]

Šíření infekčních nemocí[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplení může přispět k lepším podmínkám pro vznik epidemií až pandemií infekčních nemocí.[145] Díky teplejšímu a vlhčímu klimatu narůstá především množství nemocí, šířených komárovitýmimalárie, elefantiáza, horečka Rift Valley, žlutá zimnice a horečka dengue.[146][147][148] Studie ukazují vyšší prevalenci těchto nemocí v oblastech, které jsou vystaveny extrémním záplavám či extrémnímu suchu.[146][147] Díky záplavám dochází k vyššímu výskytu stojatých vod, které jsou vhodné pro množení komárů – v teplejším klimatu rostou více a rychleji.[149] Díky oteplení oceánů a pobřežních vod se také komárovití šíří do zeměpisných šířek, kde se do té doby nevyskytovali.[149] V případě malárie probíhá vědecká diskuse o tom, nakolik její rozšíření ovlivňuje oteplování a nakolik vyspělost civilizace.[150][151][152][153]

Také klíšťatům se lépe daří v teplejším podnebí.[154] Díky tomu dochází k vyššímu rozšíření lymské boreliózy, včetně výskytů v oblastech, kde se doposud nikdy nevyskytovala.[155][154]

Mezi další nemoci, jejichž výskyt narůstá díky extrémním klimatickým podmínkám patří hantavirus,[156] schistosomóza,[147][148] onchocerciáza (říční slepota)[148] a tuberkulóza.[157]

Biomasa, zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování může mít částečně pozitivní důsledky pro zemědělství a růst biomasy v některých oblastech. Zvýší-li se teploty, dojde k prodloužení vegetačního období. Satelity ukazují, že od počátku 80. let díky nárůstu teplot a hladin CO2 došlo k „zezelenání Evropy“. Prodloužilo se vegetační období. V Severní Americe se prodloužilo o 12 ± 5 dnů a v Eurasii o 18 ± 4 dnů.[158][159]

Růst rostlin je ovlivňován i dalšími faktory včetně úrodnosti půdy, dostatkem vody, teplotou. Očekává se, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého by povzbudilo růst flóry jen do jistého bodu, protože v mnoha regionech další prosperitu rostlin omezí jiné faktory jako dostupnost vody a živin. Zvýšení zemědělských úrod je tak očekáváno především v oblastech mírného klimatu (Kanada +13 %, Německo +12 %, Velká Británie +11 %, USA +8 %, Japonsko +8 %), zatímco v tropických oblastech se očekává pokles výnosů (Austrálie –16 %, Pákistán –20 %, Mexiko –26 %, Indie –26 %) – údaje ukazují předpoklad do roku 2080 včetně započtení příznivého vlivu vyšších koncentrací CO2.[160]

Rostliny potřebují oxid uhličitý k fotosyntéze, aby dokázaly přeměňovat sluneční energii na biomasu. U evolučně starších rostlin typu C3 (které tvoří asi 95 % biomasy Země) pokusy ukazují, že při vyšších koncentracích CO2 rostliny více rostou.[161] Nedostatek oxidu uhličitého může vyvolávat fotorespiraci, při níž se odbourávají dříve vytvořené sacharidy. Rostlinstvo bývalo v éře dinosaurů zvyklé na až 6× vyšší hladiny CO2 než jsou dnes.[162] Díky tomu tehdy rostly tak obrovské stromy jako blahočet. Evolučně mladší rostliny typu C4 jsou odolnější a prosperují i bez vysokých hladin CO2 a růst koncentrace CO2 u nich tento pozitivní efekt nemá.[163]

Acidifikace moří[editovat | editovat zdroj]

Rostoucí kyselost mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO2 v ovzduší, dochází ke změnám v mořských ekosystémech.[164] Nejde jen o výrazný vliv na korály,[165] ale také na celé potravní řetězce a tím ke snížení výnosů z rybolovu apod.[166] Vliv na korály ale nemusí být takový.[167]

Ekonomické důsledky[editovat | editovat zdroj]

Během posledních desetiletí sepsali vědci několik rozsáhlých studií, které se zabývají ekonomickými důsledky globálního oteplování. Všechny tyto studie jsou shrnutím velkého množství vědeckých prací:

  • Kapitola Ekonomika a sociální dimenze klimatické změny[168], kterou vydal IPCC v roce 1995 jako součást 2. hodnotící zprávy
  • V rámci 3., 4. i 5. hodnotící zprávy IPCC jsou otázky ekonomických důsledků shrnuty ve výsledcích jak II., tak III. pracovní skupiny[169][170]
  • Sternova zpráva, kterou na 700 stránkách sepsal pro britskou vládu ekonom Nicolas Stern v roce 2006[171]
  • Garmoutovy zprávy, kterou vypracoval pro australskou vládu prof. Ross Garmout v roce 2008 a aktualizoval roce 2011[172]

Všechny tyto zprávy se shodují na tom, že globální oteplování bude mít v budoucnu závažné důsledky pro světovou ekonomiku, především pro rozvojové země, méně pro rozvinuté země a že menší ekonomické důsledky bude mít přijetí opatření na zmírnění oteplení, než jeho ignorování. Zároveň všechny tyto zprávy konstatují velkou nejistotu v modelování ekonomických důsledků.

Závažným problémem při hodnocení ekonomických vlivů globálního oteplování je skutečnost, že prakticky výhradním indikátorem ekonomického vývojem je HDP a ekonomové se ve svých studiích výrazně neshodnou na vlivu přírodních katastrof na růst HDP – nemalé množství prací považuje tyto katastrofy za příznivé pro růst HDP.[173] I za těchto okolností ukazuje např. studie Centra Kodaňského konsenzu (Copenhagen Consensus Center, sídlo v USA), že s rostoucím oteplováním začnou převažovat negativní ekonomické vlivy.[174] Další studie, které berou v úvahu různé scénáře vzrůstu koncentrací CO2 ukazují ještě závažnější důsledky.[175]

Finanční instituce včetně dvou největších světových zajišťoven Munich Re a Swiss Re varovaly v roce 2002 ve studii,[176] že „narůstající frekvence prudkých klimatických událostí ve spojení se sociálními trendy“ by mohla v následující dekádě každý rok stát téměř 150 miliard US dolarů. Tyto náklady by v důsledku zvýšených nákladů na pojištění a odstraňování následků katastrof zatížily také zákazníky, plátce daní a průmysl.

Podle Asociace britských pojišťoven by omezení emisí oxidů uhlíku mohlo zabránit 80 % předpokládaných dodatečných ročních nákladů v souvislosti s tropickými cyklony do roku 2080.[177] Podle Choie a Fishera (2003) každé 1 % nárůstu objemu ročních srážek může zvýšit finanční ztráty způsobené katastrofami až o 2,8 %.

Program OSN pro životní prostředí ohlásil, že rok 2005 byl podle záznamů díky špatnému celosvětovému počasí dosud nejnákladnějším,[178] i když neexistuje způsob jak přesně dokázat zda konkrétní hurikán byl nebo nebyl ovlivněn globálním oteplením.[179] Předběžné odhady prezentované Německou zajišťovnou Munich Re vyčíslují ekonomické ztráty na více než 200 miliard USD, přičemž pojištěné ztráty narostly na více než 70 miliard USD.

Jiné důsledky[editovat | editovat zdroj]

Badatelé z historických záznamů doložili, že růst teplot v Číně byl spojen s růstem úrod a snížením počtu ozbrojených konfliktů.[180] Klimatické změny bez ohledu na příčinu a jejich vliv na životní podmínky obyvatel zřejmě mají významný vliv na konfliktnost lidstva obecně (zejména při zhoršení: stěhování národů, násilné revoluce apod.), i když průkaznost bývá také zpochybňována s odkazem na dlouhodobost změn.

Modely dalšího vývoje klimatu[editovat | editovat zdroj]

Pro předpověď budoucího vývoje globálního oteplování používají vědci hierarchickou řadu klimatických modelů od jednoduchých přes středně složité až po komplexní klimatické modely a modely systému Země (Earth System models, ESM). Všechny tyto modely se snaží simulovat budoucí změny klimatu na základě různých scénářů antropogenního vlivu. V simulacích pro Pátou hodnotící zprávu IPCC byly v rámci projektu CMIP5 (Coupled Model Intercomparison Project Phase 5) Světového programu výzkumu klimatu (WCRP) jako scénáře nově využity tzv. reprezentativní směry vývoje koncentrací (RCP). Modely v současné době počítají s antropogenními i přírodními vlivy. Mezi antropogenní vlivy jsou započítávány změny koncentrací plynů s dlouhou životností v atmosféře (CO2, CH4, halogenovaných uhlovodíků a N2), plynů s krátkou životností v atmosféře (CO, NMVOC a NOx), aerosoly a jejich prekurzory, změny oblačnosti vlivem aerosolů a změny albeda v důsledku změn využití půdy. Mezi přírodní vlivy jsou započítány změny příkonu slunečního záření. Zatímco spolehlivost určení vlivu skleníkových plynů a aerosolů je v modelech vysoká, až velmi vysoká, vlivy plynů s krátkou životností, vliv změn albeda a změn v příkonu slunečního záření je v modelech určena se střední spolehlivostí, nejméně spolehlivé v modelech je určení vlivů změn oblačnosti vlivem aerosolů[181].

Modelování podle všech scénářů ukazuje, že: „další emise skleníkových plynů způsobí další oteplení a změny ve všech složkách klimatického systému. Omezení klimatické změny bude vyžadovat podstatné a trvalé snižování emisí skleníkových plynů“.[182]

Modelování vývoje klimatu do konce 21. století předpovídají nárůsty průměrných globálních teplot při povrchu a vzestup hladiny moří podle různých scénářů. Všechny scénáře ukazují změny proti průměru let 1986–2005. Podle scénáře RCP 2.6, který počítá s prakticky okamžitým výrazným snižováním produkce skleníkových plynů, by měly průměrné teploty v letech 2046–2065 narůst o 1,0 (0,4 až 1,6) °C, v letech 2081–2100 pak už nepředpokládá další růst teplot – 1,0 (0,3 až 1,7)°C. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,24 (0,17 až 0,32) m v letech 2046–2065 a 0,4 (0,26 až 0,55) m v letech 2081–2100.[14] Podle scénáře RCP 8.5, který počítá s produkcí skleníkových plynů prakticky bez omezení, by měly průměrné teploty v letech 2046–2065 narůst o 2,0 (1,4 až 2,6) °C, v letech 2081–2100 pak o 3,7 (2,6 až 4,8) °C proti současným teplotám. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,30 (0,22 až 0,38) m v letech 2046–2065 a 0,63 (0,45 až 0,82) m v letech 2081–2100.[14]

Oteplování bude, podle modelů, nadále vykazovat variabilitu mezi jednotlivými roky a dekádami a nebude stejné ve všech oblastech. Modely předpokládají zvyšování rozdílů srážkových úhrnů mezi vlhkými a suchými oblastmi a mezi suchými a vlhkými obdobími s regionálními výjimkami. Předpokládají také, že teplo v oceánech bude pronikat z povrchu do hlubokých vrstev oceánu a ovlivní cirkulaci vody v oceánu. Bude pokračovat acidifikace oceánů. Dojde také k pokračujícímu tání ledovců – globální objem ledovců bude nadále klesat.[183]

Klimatická změna způsobená člověkem tak může odvrátit následující dobu ledovou.[184]

Reakce na zprávy o globálním oteplování[editovat | editovat zdroj]

Politické reakce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie[185]). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobených člověkem[186]. Signatářské země UNFCCC přijaly řadu opatření k omezení emisí skleníkových plynů[187][188] a k přizpůsobení se tomuto oteplení. Signatářské země UNFCCC se shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů[189] a že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období.[189] Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí[190] a Mezinárodní energetické agentury[191] vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokolRámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.

Dne 12. prosince 2015 byla na závěr Klimatické konference v Paříži uzavřena tzv. Pařížská dohoda, která má omezit emise CO2 od roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol. Dohoda byla schválena všemi 195 smluvními stranami. Stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, USA či Indie.[192]

Mezivládní panel pro změny klimatu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mezivládní panel pro změny klimatu.

Ke studiu otázky změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.[193] Uvádí, že je nanejvýš pravděpodobné, že od 50. let 20. století je hlavní příčinou globálního oteplování lidská činnost. Teplota na Zemi vzroste do konce století o 0,3 až 4,8 stupně Celsia v závislosti na množství spálených fosilních paliv. Teplota svrchní vrstvy oceánů v období 1971 až 2010 stoupla. Oceány se budou zahřívat i nadále a teplo bude pronikat od jejich povrchu do hloubky.[194]


Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu – oteplení max. o 2 °C – označené "globální technologie", "decentralizované řešení" a "změna spotřeby". Každý scénář ukazuje, jak by různé opatření (např. zlepšení energetické účinnosti, zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů) mohlo přispět ke snížení emisí.[195]

Mitigační opatření (zmírňování následků)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zmírňování změny klimatu.

Snížení velikosti budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků).[196] IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry.[197] Studie naznačují značný potenciál pro budoucí snížení emisí kombinací aktivit na snižování emisí jako jsou úspory energie nárůst energetické účinnosti a větším uspokojením poptávky společnosti po obnovitelných zdrojích energie a jaderné energie.[198] Zmírňování změny klimatu také zahrnuje činnosti, které zlepšují přírodní propady, jako je například znovuzalesnění.[198]

Za účelem omezení oteplování na dolním rozsahu popsaném ve zprávě IPCC „Shrnutí pro politické představitele“[199] bude nutné přijmout politická opatření, které omezí emise skleníkových plynů podle jednoho z několika výrazně odlišných scénářů popsaných v úplné zprávě.[200] To bude stále těžší a těžší s každoročním nárůstem objemů emisí a v pozdějších letech bude nutné přijmout ještě drastičtější opatření, aby došlo ke stabilizaci požadované atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Emise oxidu uhličitého (CO2) související se spotřebou energie byly v roce 2010 nejvyšší v historii, pokořili předchozí rekord z roku 2008.[201]

Adaptační opatření (přizpůsobení)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Adaptace na globální oteplování.

Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci a nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu vlád.[202] Plánovaná adaptace se již v omezené míře vyskytuje.[198] Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace.[198] Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Koncept vztahující se k adaptaci je „adaptační kapacita“, což je schopnost systému (lidského, přírodního nebo řízeného) se přizpůsobit změnám klimatu (včetně proměnlivosti klimatu a extrémů), tak aby se snížili případné škody, aby využili se výhody příležitosti nebo se vypořádat s následky.[203] Nezmírňované změny klimatu (tj. budoucí změny klimatu bez snahy o omezení emisí skleníkových plynů) by v dlouhodobém horizontu pravděpodobně překročily schopnost přírodních, řízených a lidských systémů se přizpůsobit.[204]

Ekologické organizace a osobnosti veřejného života zdůrazňují změny klimatu a rizika, které s sebou nesou, se současnou podporou přizpůsobování se změnám potřeby v oblasti infrastruktury a snižování emisí.[205]

Situace v České republice[editovat | editovat zdroj]

Změny teplot[editovat | editovat zdroj]

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejšími byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C.[206] Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce[207][208]. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen–březen).[209] Podle ČHMÚ vzrostla u nás průměrná teplota za celé 20. století o 1,1–1,3 °C.[210]

Další projevy oteplování v ČR[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezónní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[211]

Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 4] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění. U některých druhů rostlin v lužních lesích byl pozorován i nárůst počtu květů.[212]

Odlišné názory[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Spor o globální oteplování.

Spor o globální oteplování se týká vědecké, politické a veřejné diskuse otom, zda globální oteplování existuje, jak je v moderní době velké, co ho způsobuje, jaké důsledky bude mít, zda je třeba a zda-li je naléhavé podniknout jakékoli kroky, aby se omezilo, a pokud ano, tak jaké akce by to měly být. Ve vědecké literatuře existuje silná shoda, že globální povrchové teploty v posledních desetiletích rostou, a že trend je způsoben zvýšenými emisemi antropogenních skleníkových plynů.[213][214][11][215][216][217] Neexistuje žádný vědecký orgán s národním nebo mezinárodním postavením, který by nesouhlasil s tímto názorem, [218] i když existuje několik organizací s členy z těžebního průmyslu, kteří zachovávají vyhýbavé postoje.[219] Spory o klíčových vědeckých poznatcích o globálním oteplování více nyní převládají v populárních médiích, než ve vědecké literatuře, kde jsou tyto otázky vyjednány už jako vyřešené. Spory jsou také častější ve Spojených státech Amerických než v celosvětovém měřítku.[220][221]

Politická a populární debata týkající se existence a příčin klimatických změn obsahuje důvody pro zvýšení pohledu na instrumentální záznamy teplot, zda-li trend oteplování překročí normální klimatickou variace, a zda k tomuto významně přispívá lidská činnost. Vědci vyřešili mnohé z těchto otázek rozhodujícím způsobem ve prospěch názoru, že současný trend oteplování existuje a právě probíhá, a že lidská činnost je hlavní příčinou, a že je bezprecedentní v posledních nejméně 2000 letech.[222] Spory, které také odrážejí vědecké debaty, zahrnují odhady, jak citlivý klimatický systém by mohl být při jakékoliv úrovni skleníkových plynů (citlivost klimatu) a jaké budou důsledky globálního oteplování.

Globální oteplování zůstává stále otázkou rozsáhlé politické diskuse a často se rozděluje podél linie politických stran, a to zejména ve Spojených státech.[223] Mnoho z velké části vyřízených vědeckých otázek, jako je lidská odpovědnost za globální oteplování, zůstávají předmětem politicky nebo ekonomicky motivovaných pokusy o bagatelizaci, odvolává nebo popírají jejich – ideologického fenoménu kategorizovaných akademiky a vědci jako popírače změny klimatu. Na obou stranách byly zpochybňovány zdroje financování těch, kteří se věnují klimatu – a to jak podporovač, tak i oponenty tradičních vědecký pozic. Existují debaty o nejlepší politické reakce na vědecké názory, o efektivnosti jejich nákladů a jejich naléhavosti.[224][225]

Odlišné fyzikální názory na příčiny globálního oteplování zahrnují názory, že jako příčiny oteplování jsou označovány například klimatický cyklus Země,[23] působení kosmického záření, resp. sluneční vítr,[24] či pohyb Sluneční soustavy[25]. Odlišné názory na důsledky globálního oteplování mluví např. o tom, že globální oteplování má také pozitivní důsledky, či náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí. Výrazně větší rozpory pak panují v otázkách, zda se vyplatí proti oteplování přijímat nějaká výraznější opatření.[26] Část politiků, především pravicových nesouhlasí, buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.[27]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. IPCC vychází ze tří zdrojů (CRU/UKMO Hadley Centre, NASA/GISS a NCDC), jejichž metody výpočtu i použitá data se liší, trendy jsou si však podobné; viz IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.4
  2. V. Ramanathan and G. Carmichael, supra note 1, at 221 (“... emissions of black carbon are the second strongest contribution to current global warming, after carbon dioxide emissions.”) Numerous scientists also calculate that black carbon may be second only to CO2 in its contribution to climate change, including Tami C. Bond & Haolin Sun, Can Reducing Black Carbon Emissions Counteract Global Warming, ENVIRON. SCI. TECHN. (2005), at 5921 (“BC is the second or third largest individual warming agent, following carbon dioxide and methane.”); and J. Hansen, A Brighter Future, 53 CLIMATE CHANGE 435 (2002), available at http://pubs.giss.nasa.gov/docs/2002/2002_Hansen_1.pdf (calculating the climate forcing of BC at 1.0±0.5 W/m2).
  3. Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  4. Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Global warming na anglické Wikipedii. Následující publikace jsou v referencích citovány pouze zkratkou

  • IPCC AR5 WG1. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Working Group 1 (WG1) Contribution to the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC) 5th Assessment Report (AR5). [s.l.] : Cambridge University Press, 2013. 1552 s. Dostupné online. Velikost souboru 375 MB. 
  • IPCC AR5 SYR. Climate Change 2014: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. [s.l.] : IPCC, Geneva, Switzerland, 2014. 151 s. Dostupné online.  
  • IPCC AR4 SYR. Climate Change 2007: Synthesis Report (SYR). Geneva, Switzerland : IPCC, 2007. (Contribution of Working Groups I, II and III to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4.  .
  • IPCC AR4 WG1. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group I to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1.  
  • IPCC AR4 WG2. Climate Change 2007: Impacts, Adaptation and Vulnerability. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group II to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88010-7.  
  • IPCC AR4 WG3. Climate Change 2007: Mitigation of Climate Change. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group III to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88011-4.  
  1. NASA GISS: NASA GISS: NASA, NOAA Find 2014 Warmest Year in Modern Record [online]. NASA, 2015-01-16, [cit. 2015-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Statistika na Google Books
  3. IPCC AR5 WG1, s. 2
  4. Consensus: 97% of climate scientists agree [online]. NASA, [cit. 2015-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b IPCC AR5 WG1, s. 6
  6. Riebeek, H. (June 3, 2010).  "Global Warming: Feature Articles": 2. Earth Observatory, NASA. 
  7. IPCC AR4 WG1, pozn. 9
  8. NAP. America's Climate Choices. Washington, D.C. : The National Academies Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-309-14585-5. S. 15.  
  9. IPCC AR5 WG1, s. 3
  10. IPCC AR5 WG1, Část D, pozn. 2
  11. a b Understanding and Responding to Climate Change [online]. United States National Academy of Sciences, 2008, [cit. 2010-05-30]. [1]. (anglicky) 
  12. ORESKES, N.. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. DOI:10.1126/science.1103618.  
  13. Joint Science Academies' Statement [PDF]. [cit. 2010-08-09]. [2]. (anglicky) 
  14. a b c IPCC AR5 WG1 SPM, s. 21, tab. SPM-2
  15. SCHNEIDER VON DEIMLING, Thomas, Held, Hermann; Ganopolski, Andrey; Rahmstorf, Stefan Climate sensitivity estimated from ensemble simulations of glacial climate. Climate Dynamics. 2006-03-16, roč. 27, čís. 2-3, s. 149–163. DOI:10.1007/s00382-006-0126-8.  
  16. IPCC AR4 WG1, kap. 10, sekce 10.5
  17. IPCC AR4 WG1, Technical Summary, sekce TS 5.3
  18. LU, Jian, Vecchi, Gabriel A.; Reichler, Thomas Expansion of the Hadley cell under global warming. Geophysical Research Letters. 2007-03-24, roč. 34, čís. 6. Dostupné online [pdf]. DOI:10.1029/2006GL028443.  
  19. UFZ. Signs of reversal of Arctic cooling in some areas [online]. 2010-07-20. Dostupné online. (anglicky) 
  20. http://phys.org/news/2015-12-sea-ice-arctic-precipitation-complicates.html - Melting sea ice increases Arctic precipitation, complicates climate predictions
  21. BATTISTI, David. S., Naylor, R. L. Historical Warnings of Future Food Insecurity with Unprecedented Seasonal Heat. Science. 2009-01-09, roč. 323, čís. 5911, s. 240–244. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1164363. PMID 19131626.  
  22. Cook, John; Dana Nuccitelli, Sarah A. Green, Mark Richardson, Bärbel Winkler, Rob Painting, Robert Way, Peter Jacobs, Andrew Skuce (2013).  "Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature". Environmental Research Letters 8 (2): 024024. 
  23. a b ESPER, Jan, Frank, David C.; Timonen, Mauri; Zorita, Eduardo; Wilson, Rob J. S.; Luterbacher, Jürg; Holzkämper, Steffen; Fischer, Nils; Wagner, Sebastian; Nievergelt, Daniel; Verstege, Anne; Büntgen, Ulf Orbital forcing of tree-ring data. Nature Climate Change. 2012-07-08, roč. 2, čís. 12, s. 862–866. DOI:10.1038/nclimate1589.  
  24. a b SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics. 2007-02-01, roč. 48, čís. 1, s. 1.18–1.24. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  25. a b VEIZER, Ján, Godderis, Yves; François, Louis M. Nature. 2000-12-07, roč. 408, čís. 6813, s. 698–701. DOI:10.1038/35047044.  
  26. a b Gen Epstein. Global warming is manageable – if we are smart [online]. Barrons.com, 18. května 2009. Dostupné online.  
  27. a b Václav Klaus. 11.5.2011. Doktrína globálního oteplování není vědou, ekonomické texty Dostupné online.  
  28. a b NOAA. NASA, NOAA Analyses Reveal Record-Shattering Global Warm Temperatures in 2015 [online]. 2016-01-20. Dostupné online.  
  29. Climate Change 2013: The Physical Science Basis, IPCC Fifth Assessment Report (WGI AR5) [PDF]. IPCC AR5, 2013. S. 5. [3]. (anglicky) 
  30. Climate Change 2007: Working Group I: The Physical Science Basis [online]. IPCC AR4. Dostupné online.  
  31. Jansen et al., Ch. 6, Palaeoclimate, Section 6.6.1.1: What Do Reconstructions Based on Palaeoclimatic Proxies Show?, pp. 466–478, v IPCC AR4 WG1, 2007.
  32. a b c d Kennedy, J. J. (2010).  "How do we know the world has warmed? in: 2. Global Climate, in: State of the Climate in 2009". Bull. Amer. Meteor. Soc. 91 (7). 
  33. Kennedy, C. (10 July 2012).  "ClimateWatch Magazine >> State of the Climate: 2011 Global Sea Level". NOAA Climate Services Portal. 
  34. "Summary for Policymakers", Direct Observations of Recent Climate Change.  v IPCC AR4 WG1 2007
  35. "Summary for Policymakers", B. Current knowledge about observed impacts of climate change on the natural and human environment.  v IPCC AR4 WG2 2007
  36. Rosenzweig, C.."Ch 1: Assessment of Observed Changes and Responses in Natural and Managed Systems", Sec 1.3.5.1 Changes in phenology.  v IPCC AR4 WG2 2007, p. 99
  37. Climate change: 2015 'shattered' global temperature record by wide margin [online]. BBC, 2016-01-20, [cit. 2016-01-22]. Dostupné online.  
  38. Rhein, M., et al.(7 June 2013),"Box 3.1, in: Chapter 3: Observations: Ocean (final draft)", inQin, D. and T. Stocker,, IPCC, http://www.climatechange2013.org/images/uploads/WGIAR5_WGI-12Doc2b_FinalDraft_Chapter03.pdf 
  39. LEVITUS, S., Antonov, J. I.; Boyer, T. P.; Baranova, O. K.; Garcia, H. E.; Locarnini, R. A.; Mishonov, A. V.; Reagan, J. R.; Seidov, D.; Yarosh, E. S.; Zweng, M. M. World ocean heat content and thermosteric sea level change (0-2000 m), 1955-2010. Geophysical Research Letters. 2012-05-01, roč. 39, čís. 10, s. n/a–n/a. DOI:10.1029/2012GL051106.  
  40. IPCC AR5 WG1, s.8 kap. B2
  41. Rhein, M., et al. (7 June 2013): Box 3.1, in: Chapter 3: Observations: Ocean (final draft accepted by IPCC Working Group I), strany 11–12 (strany 14–15 v PDF souboru), v: IPCC AR5 WG1
  42. IPCC (11 November 2013): D.3 Detection and Attribution of Climate Change, v: Summary for Policymakers (finalized version), p.15, v: IPCC AR5 WG1
  43. Crowley, Thomas J.; Gerald R. North (1991).  "Paleoclimatology". 
  44. Bradley, Raymond S. (1999). Paleoclimatology: reconstructing climates of the Quaternary 68. Access Online via Elsevier. Ověřeno k 2014-02-06. 
  45. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.1.2
  46. DE FRENNE, P., Rodriguez-Sanchez, F.; Coomes, D. A.; Baeten, L.; Verstraeten, G.; Vellend, M.; Bernhardt-Romermann, M.; Brown, C. D.; Brunet, J.; Cornelis, J.; Decocq, G. M.; Dierschke, H.; Eriksson, O.; Gilliam, F. S.; Hedl, R.; Heinken, T.; Hermy, M.; Hommel, P.; Jenkins, M. A.; Kelly, D. L.; Kirby, K. J.; Mitchell, F. J. G.; Naaf, T.; Newman, M.; Peterken, G.; Petrik, P.; Schultz, J.; Sonnier, G.; Van Calster, H.; Waller, D. M.; Walther, G.-R.; White, P. S.; Woods, K. D.; Wulf, M.; Graae, B. J.; Verheyen, K. Microclimate moderates plant responses to macroclimate warming. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2013-10-28, roč. 110, čís. 46, s. 18561–18565. DOI:10.1073/pnas.1311190110.  
  47. IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.2
  48. IPCC AR5 WG1, s.9 kap. B3
  49. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.4
  50. IPCC AR4 SYR, kap. 1.1
  51. SHEPHERD, A., et al. A Reconciled Estimate of Ice-Sheet Mass Balance. Science. 2012-11-29, roč. 338, čís. 6111, s. 1183–1189. DOI:10.1126/science.1228102.  
  52. a b Zhang, Jinlun (2007).  "Increasing Antarctic sea ice under warming atmospheric and oceanic conditions". Journal of Climate 20 (11): 2515–2529. 
  53. GILLETT, N. P.. Simulation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2003-10-10, roč. 302, čís. 5643, s. 273–275. DOI:10.1126/science.1087440.  
  54. THOMPSON, D. W. J.. Interpretation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2002-05-03, roč. 296, čís. 5569, s. 895–899. DOI:10.1126/science.1069270.  
  55. TURNER, John, Comiso, Josefino C.; Marshall, Gareth J.; Lachlan‐Cope, Tom A.; Bracegirdle, Tom; Maksym, Ted; Meredith, Michael P.; Wang, Zhaomin; Orr, Andrew Non‐annular atmospheric circulation change induced by stratospheric ozone depletion and its role in the recent increase of Antarctic sea ice extent. Geophysical Research Letters. 2009-04-23, roč. 36, čís. 8. DOI:10.1029/2009GL037524.  
  56. BINTANJA, R., van Oldenborgh, G. J.; Drijfhout, S. S.; Wouters, B.; Katsman, C. A. Important role for ocean warming and increased ice-shelf melt in Antarctic sea-ice expansion. Nature Geoscience. 2013-03-31, roč. 6, čís. 5, s. 376–379. DOI:10.1038/ngeo1767.  
  57. ZWALLY, H. Jay; LI, Jun; ROBBINS, John. Mass gains of the Antarctic ice sheet exceed losses. Journal of Glaciology. 2015-01-01. Dostupné online [cit. 2015-11-03]. DOI:10.3189/2015JoG15J071. (anglicky) 
  58. VIÑAS, Maria-José. NASA Study Shows Global Sea Ice Diminishing, Despite Antarctic Gains. NASA [online]. 2015-02-10 [cit. 2015-11-19]. Dostupné online.  (anglicky) 
  59. IPCC AR5 WG1, s. 11 kap. B4
  60. WOLTER, Klaus, Timlin, Michael S. Measuring the strength of ENSO events: How does 1997/98 rank?. Weather. 1998-09-01, roč. 53, čís. 9, s. 315–324. DOI:10.1002/j.1477-8696.1998.tb06408.x.  
  61. GPWAYNE. How much will sea levels rise in the 21st Century?. SkepticalScience [online].  [cit. 2015-11-19]. Dostupné online.  
  62. IPCC AR5 WG1, s. 11 kap. B5
  63. DONEY, Scott C., Fabry, Victoria J.; Feely, Richard A.; Kleypas, Joan A. Ocean Acidification: The Other CO Problem. Annual Review of Marine Science. 2009-01-01, roč. 1, čís. 1, s. 169–192. DOI:10.1146/annurev.marine.010908.163834.  
  64. Group. Forcings (filed under: Glossary) [online]. RealClimate, 28 November 2004. Dostupné online.  
  65. Pew Center on Global Climate Change / Center for Climate and Energy Solutions. Science Brief 1. The Causes of Global Climate Change. Arlington, VA, USA: Center for Climate and Energy Solutions, September 2006, s. 2. Dostupné online.  
  66. US NRC. Climate Change: Evidence, Impacts, and Choices [online]. 2012. Dostupné online.  
  67. US National Research Council (US NRC). . Dostupné online.  
  68. IPCC AR4 WG1, Sekce 9.4.1.5, s. 690–691
  69. IPCC AR5 WG1, s. 13 kap. C
  70. Tyndall, John (1861).  "XXIII. On the absorption and radiation of heat by gases and vapours, and on the physical connexion of radiation, absorption, and conduction.–The bakerian lecture". The London, Edinburgh, and Dublin Philosophical Magazine and Journal of Science 22 (146): 169–194. 
  71. The Callendar Effect: the life and work of Guy Stewart Callendar (1898–1964). Boston : Amer Meteor Soc.. ISBN 978-1-878220-76-9.  
  72. IPCC AR4 WG1, FAQ 1.1
  73. BLUE, Jessica. What is the Natural Greenhouse Effect? [online]. National Geographic, [cit. 2013-05-27]. Dostupné online.  
  74. KIEHL, J. T., Trenberth, Kevin E. Earth's Annual Global Mean Energy Budget. Bulletin of the American Meteorological Society. 1997-02-01, roč. 78, čís. 2, s. 197–208. DOI:10.1175/1520-0477(1997)078<0197:EAGMEB>2.0.CO;2.  
  75. Water vapour: feedback or forcing? [online]. RealClimate, 6. 4. 2005. Dostupné online.  
  76. The Greenhouse Effect & Greenhouse Gases [online]. University Corporation for Atmospheric Research Windows to the Universe, 16. 5. 2007. Dostupné online.  
  77. IPCC AR4 WG1, kap. 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3
  78. IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1
  79. TANS, Pieter; KEELING, Ralph. Dr. [online]. NOAA/ESRL, Scripps Institution of Oceanography, [cit. 2016-01-13]. Průměr za rok 2015 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 400,83 ± 0,12 ppm. Dostupné online. (anglicky) 
  80. National Geographic [online]. . Dostupné online.  
  81. a b IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1.1
  82. IPCC AR4 WG1, kap. 7.3.1.1
  83. T.J. Blasing. Recent Greenhouse Gas Concentrations [online]. CDIAC. Dostupné online.  
  84. IPCC AR4 WG1, kap. 2.10.2, tabulka 2.14
  85. a b IPCC AR5 WG1, s. 14 kap. C
  86. New paper on climate sensitivity estimates 1.1 ± 0.4 °C for a doubling of CO2
  87. Climate Sensitivity Deconstructed
  88. IPCC AR4 WG1, kap. 3.4.4.2 Surface Radiation
  89. HANSEN, J., Sato, M.; Ruedy, R.; Lacis, A.; Oinas, V. Global warming in the twenty-first century: An alternative scenario. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2000-08-15, roč. 97, čís. 18, s. 9875–9880. DOI:doi=10.1073/pnas.170278997.  
  90. RAMANATHAN, V., Carmichael, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-03-23, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. DOI:10.1038/ngeo156.  
  91. TWOMEY, S.. The Influence of Pollution on the Shortwave Albedo of Clouds. Journal of the Atmospheric Sciences. 1977-07-01, roč. 34, čís. 7, s. 1149–1152. DOI:10.1175/1520-0469(1977)034<1149:TIOPOT>2.0.CO;2.  
  92. ALBRECHT, B. A.. Aerosols, Cloud Microphysics, and Fractional Cloudiness. Science. 1989-09-15, roč. 245, čís. 4923, s. 1227–1230. DOI:doi=10.1126/science.245.4923.1227.  
  93. IPCC. Aerosoly, jejich přímé a nepřímé účinky [online]. . S. 291–292. Dostupné online.  
  94. RAMANATHAN, V., Chung, C.; Kim, D.; Bettge, T.; Buja, L.; Kiehl, J. T.; Washington, W. M.; Fu, Q.; Sikka, D. R.; Wild, M. Atmospheric brown clouds: Impacts on South Asian climate and hydrological cycle. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-03-04, roč. 102, čís. 15, s. 5326–5333. DOI:10.1073/pnas.0500656102. (anglicky) 
  95. Ramanathan, V., et al.. Report Summary [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. [4]. (anglicky) 
  96. Ramanathan, V., et al.. Part III: Global and Future Implications [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. [5]. (anglicky) 
  97. Volcanoes and Climate since 1960: what does the Moon have to say? Presentation [online]. University of Colordo in Boulder. Dostupné online.  
  98. a b SOLANKI, S. K., et al. Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11,000 years. Nature. 28. 10. 2004, roč. 2004, čís. 431, s. 1084-1087. "Although the rarity of the current episode of high average sunspot numbers may indicate that the Sun has contributed to the unusual climate change during the twentieth century, we point out that solar variability is unlikely to have been the dominant cause of the strong warming during the past three decades". Dostupné online.  
  99. K. Georgieva, C. Bianchi, B. Kirov. Once again about global warming and solar activity (SAIT 2004) http://sait.oat.ts.astro.it/MmSAI/76/PDF/969.pdf
  100. USOSKIN, Ilya, Solanki, Sami; Schüssler, Manfred; Mursula, Kalevi; Alanko, Katja Millennium-Scale Sunspot Number Reconstruction: Evidence for an Unusually Active Sun since the 1940s. Physical Review Letters. 2003-11-01, roč. 91, čís. 21. DOI:10.1103/PhysRevLett.91.211101.  
  101. SOLANKI, S. K.; KRIVOVA, N.. Can solar variability explain global warming since 1970?. Journal of Geophysical Research. 2003-01-01, roč. 108, čís. A5. "…This comparison shows without requiring any recourse to modeling that since roughly 1970 the solar influence on climate (through the channels considered here) cannot have been dominant. In particular, the Sun cannot have contributed more than 30% to the steep temperature increase that has taken place…". DOI:10.1029/2002JA009753.  
  102. Staudt, Amanda; Nancy Huddleston, Ian Kraucunas (2008).  "Understanding and Responding to Climate Change: Highlights of National Academies Reports". 
  103. IPCC AR5 WG1, s. 17
  104. a b IPCC AR4 WG1, FAQ 9.2
  105. Solar Cycle Progression NOAA / NWS Space Weather Prediction Center [online]. www.swpc.noaa.gov, [cit. 2015-07-06]. Dostupné online. (angličtina) 
  106. Simmon, R. and D. Herring. Notes for slide number 7, titled "Satellite evidence also suggests greenhouse gas warming," in presentation, "Human contributions to global climate change" [online]. Presentation library on the U.S. National Oceanic and Atmospheric Administration's Climate Services website, 2009-November, [cit. 2011-06-23]. [6]. (anglicky) 
  107. RANDEL, William J., Shine, Keith P.; Austin, John; Barnett, John; Claud, Chantal; Gillett, Nathan P.; Keckhut, Philippe; Langematz, Ulrike; Lin, Roger; Long, Craig; Mears, Carl; Miller, Alvin; Nash, John; Seidel, Dian J.; Thompson, David W. J.; Wu, Fei; Yoden, Shigeo An update of observed stratospheric temperature trends. Journal of Geophysical Research. 2009-01-23, roč. 114, čís. D2. DOI:10.1029/2008JD010421.  
  108. USGCRP (2009). Global Climate Change Impacts in the United States. Příprava vydání Karl, T. R.; Melillo. J.; Peterson, T.; Hassol, S. J.. [s.l.] : Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-14407-0.  
  109. Jackson, R. and A. Jenkins (17 November 2012).  "Vital signs of the planet: global climate change and global warming: uncertainties". Earth Science Communications Team at NASA's Jet Propulsion Laboratory / California Institute of Technology. 
  110. NASA. Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change [online]. . Dostupné online.  
  111. Riebeek, H. (16 June 2011).  "The Carbon Cycle: Feature Articles: Effects of Changing the Carbon Cycle". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  112. US National Research Council(2003)."Ch. 1 Introduction", Understanding Climate Change Feedbacks. Washington, DC, USA: National Academies Press. , p.19
  113. SOLOMON, S., Rosenlof, K. H.; Portmann, R. W.; Daniel, J. S.; Davis, S. M.; Sanford, T. J.; Plattner, G.-K. Contributions of Stratospheric Water Vapor to Decadal Changes in the Rate of Global Warming. Science. 2010-01-28, roč. 327, čís. 5970, s. 1219–1223. DOI:10.1126/science.1182488.  
  114. Lindsey, R. (14 January 2009).  "Earth's Energy Budget (p.4), in: Climate and Earth's Energy Budget: Feature Articles". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office, located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  115. AR4 WGI, kap. TS.2-úvod
  116. AR4 WGI, kap. TS.2.1.3
  117. US National Research Council(2006)."Ch. 1 Introduction to Technical Chapters", Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. Washington, DC, USA: National Academies Press, 26-27. 
  118. AMS Council (20 August 2012).  "2012 American Meteorological Society (AMS) Information Statement on Climate Change". Boston, MA, USA:AMS. 
  119. IPCC AR4 SYR, sekce 1
  120. IPCC AR4 WG1, kapitola 9
  121. IPCC AR5 WG1, kapitola D3, s. 17
  122. .Parris, A., et al.. Global Sea Level Rise Scenarios for the US National Climate Assessment. NOAA Tech Memo OAR CPO-1 [online]. NOAA Climate Program Office, 2012-12-06. Dostupné online.  
  123. NY Times: Did Denier ‘Intimidation Tactics’ Move IPCC To ‘Lowball’ Sea Level Rise And Climate Sensitivity? [online]. . Dostupné online.  
  124. NRC. Synopsis [online]. National Research Council, 2011. Kapitola BOX SYN-1: SUSTAINED WARMING COULD LEAD TO SEVERE IMPACTS, s. 5. Dostupné online.  
  125. IPCC AR4 SYR, sekce 3
  126. HAARSMA, Reindert J., Hazeleger, Wilco; Severijns, Camiel; de Vries, Hylke; Sterl, Andreas; Bintanja, Richard; van Oldenborgh, Geert Jan; van den Brink, Henk W. More hurricanes to hit western Europe due to global warming. Geophysical Research Letters. 2013-05-16, roč. 40, čís. 9, s. 1783–1788. DOI:10.1002/grl.50360.  
  127. MERLIS, Timothy M., Zhao, Ming; Held, Isaac M. The sensitivity of hurricane frequency to ITCZ changes and radiatively forced warming in aquaplanet simulations. Geophysical Research Letters. 2013-08-16, roč. 40, čís. 15, s. 4109–4114. DOI:10.1002/grl.50680.  
  128. HOLLAND, Greg, Bruyère, Cindy L. Recent intense hurricane response to global climate change. Climate Dynamics. 2013-03-15. DOI:10.1007/s00382-013-1713-0.  
  129. RADU, Raluca, Toumi, Ralf; Phau, Jared Influence of atmospheric and sea surface temperature on the size of Hurricane Catarina. Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society. 2013-07-01. DOI:10.1002/qj.2232.  
  130. Chronological List of All Hurricanes which Affected the Continental United States: 1851-2009. [online]. . Dostupné online.  
  131. U.S. Hurricane Strikes by Decade [online]. . Dostupné online.  
  132. The Deadliest, costlies, and most intenseUS tropical cyclones from 1851 to 2006 [online]. . Dostupné online.  
  133. Normalized Hurricane Damage in the United States: 1900–2005 [online]. . Dostupné online.  
  134. . Dostupné online.  
  135. Climatology of Tropical Cyclones in the Central Pacific Basin [online]. . Dostupné online.  
  136. tvrzení 9,21,24 zprávy [online]. . Dostupné online.  
  137. Větry zpomalují následkem globálního oteplování
  138. OERLEMANS, J.. Extracting a Climate Signal from 169 Glacier Records. Science. 2005-04-29, roč. 308, čís. 5722, s. 675–677. DOI:10.1126/science.1107046.  
  139. Dyurgerov, Mark B.; Mark F. Meier (2005). Glaciers and the changing earth system: a 2004 snapshot. Institute of Arctic and Alpine Research, University of Colorado Boulder, CO. 
  140. Meier, Mark F.; A. S. Post (1962).  "Recent variations in mass net budgets of glaciers in western North America". IASH Publ 58: 63–77. 
  141. Mauri S. Pelto. North cascade glacier retreat [online]. . Dostupné online.  
  142. World glacier monitoring service (Světové středisko pro monitorování ledovců) [online]. . Dostupné online.  
  143. WHO. Climate and health, Fact sheet [online]. WHO, červenec 2005. Dostupné online.  
  144. M Goklany. Winter Kills. Excess deaths in winter months. WUWT 6.10.2010 [online]. . Dostupné online.  
  145. Clement, Jan; Piet Maes, J. M. Barrios, W. W. Verstraeten, Sara Amirpour Haredasht, Genevieve Ducoffre, Jean-Marie Aerts, Marc Van Ranst (2011).  "Global warming and epidemic trends of an emerging viral disease in Western-Europe: the nephropathia epidemica case". Global Warming Impacts–Case Studies on the Economy, Human Health, and on Urban and Natural Environments: 39–52. 
  146. a b Reiter, Paul (2001).  "Climate Change and Mosquito-Borne Disease". Environmental Health Perspectives 109 (1): 141–161. doi:10.1289/ehp.01109s1141. 
  147. a b c Hunter, P. R. (2003).  "Climate change and waterborne and vector-borne disease". Journal of Applied Microbiology 94: 37S-46S. doi:10.1046/j.1365-2672.94.s1.5.x. 
  148. a b c McMichael, A. J., Woodruff, R. E., & Hales, S. (11 March 2006).  "Climate change and human health: present and future risks". The Lancet 367 (9513): 859–869. doi:10.1016/S0140-6736(06). 
  149. a b Epstein, P. R., & Ferber, D.(2011)."The Mosquito's Bite", Changing Planet, Changing Health: How the Climate Crisis Threatens Our Health and What We Can Do about It. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 29–61. 
  150. Kadrnožka Jaroslav. The sting of climate change [online]. . Dostupné online.  
  151. REITER, Paul. Global warming and malaria: knowing the horse before hitching the cart. Malaria Journal. 2008-01-01, roč. 7, čís. Suppl 1, s. S3. DOI:10.1186/1475-2875-7-S1-S3.  
  152. CHAVES, Luis Fernando, Koenraadt, Constantianus J. M. Climate Change and Highland Malaria: Fresh Air for a Hot Debate. The Quarterly Review of Biology. 2010-03-01, roč. 85, čís. 1, s. 27–55. DOI:10.1086/650284.  
  153. YAMANA, Teresa K., Eltahir, Elfatih A. B. Projected Impacts of Climate Change on Environmental Suitability for Malaria Transmission in West Africa. Environmental Health Perspectives. 2013-09-16, roč. 121, čís. 10, s. 1179–1186. DOI:10.1289/ehp.1206174.  
  154. a b Süss, J., Klaus, C., Gerstengarbe, F. W., & Werner, P. C. (2008).  "What Makes Ticks Tick? Climate Change, Ticks, and". Journal of Travel Medicine 15 (1): 39–45. doi:10.1111/j.1708-8305.2007.00176.x. PMID 18217868. 
  155. Epstein, P. R., & Ferber, D.(2011)."Sobering Predictions", Changing Planet, Changing Health: How the Climate Crisis Threatens Our Health and What We Can Do about It. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 62–79. 
  156. Klempa, B. (2009).  "Hantaviruses and Climate Change". European Society of Clinical Microbiology and Infectious Diseases 15 (6): 518–523. doi:10.1111/j.1469-0691.2009.02848.x. 
  157. Epstein, Paul R. (2001).  "Climate change and emerging infectious diseases". Microbes and Infection 3: 747–754. doi:10.1016/s1286-4579(01)01429-0. 
  158. ZHOU, Liming, Tucker, Compton J.; Kaufmann, Robert K.; Slayback, Daniel; Shabanov, Nikolay V.; Myneni, Ranga B. Variations in northern vegetation activity inferred from satellite data of vegetation index during 1981 to 1999. Journal of Geophysical Research. 2001-09-01, roč. 106, čís. D17, s. 20069. DOI:10.1029/2000JD000115.  
  159. Myneni, Ranga B.; C. D. Keeling, C. J. Tucker, G. Asrar, R. R. Nemani (1997).  "Increased plant growth in the northern high latitudes from 1981 to 1991". Nature 386 (6626): 698–702. 
  160. Cline, William R. (2007). Global warming and agriculture: end-of-century estimates by country. Peterson Institute. Ověřeno k 2014-01-29. 
  161. GRAHAM, Eric A., Nobel, Park S. Long-term effects of a doubled atmospheric CO concentration on the CAM species. Journal of Experimental Botany. 1996-01-01, roč. 47, čís. 1, s. 61–69. Dostupné online. DOI:10.1093/jxb/47.1.61.  
  162. BERNER, R. A.. GEOCARB III: A revised model of atmospheric CO2 over Phanerozoic time. American Journal of Science. 2001-02-01, roč. 301, čís. 2, s. 182–204. DOI:10.2475/ajs.301.2.182.  
  163. KUBÁSEK, Jiří. Rostliny C4. Vesmír. , roč. 2012, čís. 1. Dostupné online [cit. 2014-07-28]. (česky) 
  164. FABRY, V. J., Seibel, B. A.; Feely, R. A.; Orr, J. C. Impacts of ocean acidification on marine fauna and ecosystem processes. ICES Journal of Marine Science. 2008-03-11, roč. 65, čís. 3, s. 414–432. DOI:10.1093/icesjms/fsn048.  
  165. HOEGH-GULDBERG, O., Mumby, P. J.; Hooten, A. J.; Steneck, R. S.; Greenfield, P.; Gomez, E.; Harvell, C. D.; Sale, P. F.; Edwards, A. J.; Caldeira, K.; Knowlton, N.; Eakin, C. M.; Iglesias-Prieto, R.; Muthiga, N.; Bradbury, R. H.; Dubi, A.; Hatziolos, M. E. Coral Reefs Under Rapid Climate Change and Ocean Acidification. Science. 2007-12-14, roč. 318, čís. 5857, s. 1737–1742. DOI:10.1126/science.1152509.  
  166. DUPONT, Sam, Pörtner, Hans Marine science: Get ready for ocean acidification. Nature. 2013-06-26, roč. 498, čís. 7455, s. 429–429. DOI:10.1038/498429a.  
  167. http://phys.org/news/2015-11-acidity-coral-reefs.html - Increase in acidity may not be harmful to coral reefs after all
  168. BRUCE, James P., Hoe-s\uong YI a Erik F. HAITES, 1996. Climate change 1995: Economic and social dimensions of climate change: Contribution of Working Group III to the second assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. B.m.: Cambridge University Press [vid. 18. leden 2014]. Dostupné z: Climate Change 1995: Economic and Social Dimensions of Climate Change
  169. IPCC Third Assessment Report – Climate Change 2001
  170. fhttp://www.ipcc.ch/publications_and_data/publications_and_data_reports.shtml
  171. Stern report [online]. . Dostupné online.  
  172. Garmout report [online]. . Dostupné online.  
  173. Lazzaroni, S. (Sara); P. A. G. van (Peter) Bergeijk (2013-03-29). "Natural disasters impact, factors of resilience and development: A meta-analysis of the macroeconomic literature".: 1–38, ISS Working Papers - General Series. Retrieved on 2014-01-26. 
  174. TOL, Richard S. J.. Climatic Change. The economic impact of climate change in the 20th and 21st centuries. [s.l.] : Copenhagen Consensus on Human Challenges, 2011. 22 s. Dostupné online. (anglicky)  
  175. Hope, Chris (2011). "The Social Cost of Co2 from the Page09 Model"., Rochester, NY: Social Science Research Network. Retrieved on 2014-01-26. 
  176. UNEP FI. CEObriefing, Climate Change Working Group [online]. 2002. Dostupné online.  
  177. Financial risks of Climate Change, Summary report [online]. Association of British Insurers, červen 2005. Dostupné online.  
  178. Climate Talks: 2005 Weather Disasters Most Costly Ever, Environment News Service [online]. 2005-12-07. Dostupné online.  
  179. RealClimate. Hurricanes and Global Warming – Is There a Connection? [online]. 2. září 2005. Dostupné online.  
  180. ZHANG, D. D., Brecke, P.; Lee, H. F.; He, Y.-Q.; Zhang, J. Global climate change, war, and population decline in recent human history. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2007-11-28, roč. 104, čís. 49, s. 19214–19219. DOI:10.1073/pnas.0703073104.  
  181. IPCC AR5 WG1, s. 15 kap. D
  182. IPCC AR5 WG1, s. 16 kap. D2
  183. IPCC AR5 WG1, s. 20 kap. E
  184. http://phys.org/news/2016-01-human-made-climate-suppresses-ice-age.html - Human-made climate change suppresses the next ice age
  185. UNFCCC. Status of Ratification of the Convention [online]. UNFCCC Secretariat: Bonn, Germany: UNFCC (UNFCCC), 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  186. The United Nations Framework Convention on Climate Change [online]. . Kapitola Article 2. Dostupné online. (anglicky) 
  187. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Sixth compilation and synthesis of initial national communications from Parties not included in Annex I to the Convention. Note by the secretariat. Executive summary. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  188. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Compilation and synthesis of fifth national communications. Executive summary. Note by the secretariat. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  189. a b UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Conference of the Parties – Sixteenth Session: Decision 1/CP.16: The Cancun Agreements: Outcome of the work of the Ad Hoc Working Group on Long-term Cooperative Action under the Convention (English): Paragraph 4 [online]. UNFCC, 2011. S. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  190. UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME (UNEP). Bridging the Emissions Gap: A UNEP Synthesis Report [online]. Nairobi: UNEP, prosinec 2011. Kapitola Executive Summary, s. 8. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3229-0. (anglicky) 
  191. INTERNATIONAL ENERGY AGENCY (IEA). World Energy Outlook 2011 [online]. Paris: IAE, 2011. Kapitola Executive Summary, s. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  192. Paris climate talks: France releases 'ambitious, balanced' draft agreement at COP21 [online]. ABC Australia, 2015-12-12, [cit. 2016-01-03]. Dostupné online.  
  193. IPCC AR5 WG1, Část D, pozn. 2
  194. IPCC AR5 SYR, část Summary for Policymakers
  195. PBL Nizozemská agentura pro životní prostředí. Příprava vydání van Vuuren, D. a M. Kok. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ISBN 978-90-78645-98-6. Kapitola obr. 6.14, v kapitole 6: The energy and climate challenge.  , Str.177, zpráva č.: 500062001. Webové stránky zprávy.
  196. Fisher, B. S., et al.. [s.l.] : [s.n.]. [[ http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg3/en/ch3s3-5.html 3.5 Interaction between mitigation and adaptation, in the light of climate change impacts and decision-making under long-term uncertainty] Dostupné online.] Kapitola Ch. 3: Issues related to mitigation in the long-term context.   in V IPCC AR4 WG3 2007
  197. IPCC,Glosář J-P : " mitigace", v IPCC AR4 WG3 2007
  198. a b c d IPCC, Synthesis Report Summary for Policymakers, Section 4: Adaptation and mitigation options, in IPCC AR4 SYR 2007.
  199. IPCC AR4 WG1, SPM
  200. ROM, Joe. National Academy calls on nation to 'substantially reduce greenhouse gas emissions' starting ASAP [online]. 12 May 2011, [cit. 2012-02-07]. [7]. (anglicky) 
  201. IEA. Prospect of limiting the global increase in temperature to 2 °C is getting bleaker [online]. International Energy Agency, 30 May 2011, [cit. 2012-02-07]. [8]. (anglicky) 
  202. Smit et al., Chapter 18: Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity, Section 18.2.3: Adaptation Types and Forms, in IPCC TAR WG2 2001.
  203. IPCC AR4 WG2, Appendix I. Glossary
  204. IPCC AR4 SYR, Sec 6.3 Responses to climate change: Robust findings
  205. U.S. Global Change Research Program: New Report Provides Authoritative Assessment of National, Regional Impacts of Global Climate Change, tisková zpráva, [cit. 27 June 2009], Dostupné on-line.
  206. TOLASZ, Radim, a kol. POČASÍ, PODNEBÍ, VODA A KVALITA OVZDUŠÍ V ČR V ROCE 2015 – VYBRANÉ UDÁLOSTI [online]. Český hydrometeorologický ústav, 2016-01-13, [cit. 2016-02-04]. Dostupné online.  
  207. KALVOVÁ Jaroslava; Zuzana Chládová. Změny vybraných teplotních kvantilů v období 1961–2000. Meteorologické zprávy. 2005, roč. 58, s. 111. Dostupné online.  
  208. POKORNÁ, Radan Huth-Lucie. Trendy jedenácti klimatických prvků v období 1961–1998 v České republice. Meteorologické zprávy. 2004, roč. 57, s. 168. Dostupné online.  
  209. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.] : ČHMÚ. Kapitola kap. 1.1.6, kap. 1 – shrnutí a grafy 1.5, 1.6.  
  210. ČHMU. Stanovisko ČHMÚ k AR4 [pdf]. 22.2.2007. Dostupné online.  
  211. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.] : ČHMÚ. Kapitola kap. 3 – úvod a shrnutí.  
  212. Bauer, Zdeněk. Reakce přírody na vývoj klimatu. Veronica. 2009, roč. 2009, čís. 5, s. 6–8.  
  213. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. December 2004. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1103618. PMID 15576594.  
  214. America's Climate Choices: Panel on Advancing the Science of Climate Change; National Research Council(2010). Advancing the Science of Climate Change. Washington, D.C.: The National Academies Press. ISBN 0-309-14588-0. Ověřeno k 19 February 2014. 
  215. Is global warming just a giant natural fluctuation? [online]. 2014-04-11, [cit. 2014-04-17]. Dostupné online.  
  216. Lovejoy, S. (April 2014).  "Scaling fluctuation analysis and statistical hypothesis testing of anthropogenic warming". Climate Dynamics 42: 2339–2351. doi:10.1007/s00382-014-2128-2. Bibcode2014ClDy...42.2339L. 
  217. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. IPCC Pátá hodnotící zpráva, pracovní skupina I, Shrnutí pro politické. "Nejlepší odhad příspěvku člověkem vyvolaného oteplování je podobný pozorovanému oteplování během tohoto období."
  218. Julie Brigham-Grette (September 2006).  "Petroleum Geologists' Award to Novelist Crichton Is Inappropriate"(PDF). Eos 87 (36): 364. doi:10.1029/2006EO360008. Bibcode2006EOSTr..87..364B.“The AAPG stands alone among scientific societies in its denial of human-induced effects on global warming.” 
  219. (2007) Climate Change: What It Means for Us, Our Children, and Our Grandchildren. The MIT Press, 68. ISBN 978-0-262-54193-0. 
  220. Balance as bias: global warming and the US prestige press. Global Environmental Change Part A. . Dostupné online. DOI:10.1016/j.gloenvcha.2003.10.001.  
  221. Merchants of Doubt: How a Handful of Scientists Obscured the Truth on Issues from Tobacco Smoke to Global Warming. [s.l.] : Bloomsbury Press. ISBN 978-1-59691-610-4.  
  222. Committee on Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years and National Research Council. Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. [s.l.] : The National Academies. Dostupné online. ISBN 978-0-309-10225-4.  
  223. (2012) Public Support for Climate and Energy Policies in March 2012. Yale Project on Climate Change Communication:. 
  224. Canvassing Works [online]. Canvassing Works, [cit. 2013-07-19]. [9]. (anglicky) 
  225. VIDAL, John. Climate sceptic Willie Soon received $1m from oil companies, papers show [online]. The Guardian, 27 June 2011. Dostupné online.  


Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Česky
  • Pátá hodnotící zpráva – Fyzikální základy – Shrnutí pro politické představitele
  • Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3.
  • Braniš, Martin a kol. Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1.
  • Gore, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. Vyd. 2. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7.
  • Houghton, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2.
  • Kadrnožka, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. Vyd. 1. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4.
  • Kalvová, Jaroslava a Moldan, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, ©1995. 161 s. ISBN 80-7184-315-6.
  • Kopáček, Jaroslav a Bednář, Jan. Jak vzniká počasí. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 226 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-246-1002-7.
  • Kutílek, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. Bod. ISBN 978-80-7363-183-3.
  • Marek, Michal V. a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2011. 253 s. Živá příroda. ISBN 978-80-904351-1-7.
  • Metelka, Ladislav a Tolasz, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. ISBN 978-80-87076-13-2. Dostupné online
  • McKibben, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8.
  • Moldan, Bedřich. Podmaněná planeta. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6.
  • Nátr, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO2?. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 142 s. Průhledy; sv. 2. ISBN 80-200-1362-8.
  • Nováček, Pavel a Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6.
  • Staud, Toralf a Reimer, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9.
  • Svoboda, Jiří, Vašků, Zdeněk a Cílek, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7.
  • Vysoudil, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 281 s. Skripta. ISBN 80-244-1455-4.
  • Série publikací Národního klimatického programu
Anglicky

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální instituce
Populární stránky k problematice globálního oteplování
Informace pro laiky