Přeskočit na obsah

Korálový útes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Satelitní snímek Velkého korálového útesu

Korálový útes je podmořský ekosystém charakteristický útesotvornými korály. Útesy jsou tvořeny koloniemi korálových polypů, které jsou drženy pohromadě uhličitanem vápenatým. Většina korálových útesů je tvořena z korálů řádu větevníci (koráli šestičetní, Scleractinia), u kterých se polypy shlukují do skupin. Koráli patří do třídy korálnatci (Anthozoa) a spolu se sasankami a medúzami (mimo jiné) patří do živočišného kmenu žahavci. Na rozdíl od sasanek koráli vylučují uhličitan vápenatý (kalcifikace) kvůli tvorbě pevného exoskeletu, jenž jim je stabilní oporou a ochranou. Většina útesů roste nejlépe v čistých, teplých, mělkých, prosluněných a pohybujících se vodách.[1]

Korálové útesy patří mezi ekosystémy s nejvyšší druhovou bohatostí, podle některých názorů jsou druhově vůbec nejbohatším typem prostředí na Zemi. Hostí totiž více než čtvrtinu vědě dosud známých druhů mořských organismů a možná až celý milion druhů, počítáme-li také neobjevené taxony. Lidem poskytují ryby a další mořské živočichy a také suroviny k výrobě léků a biomateriálů, chrání pobřeží před bouřemi a erozí a podporují turistiku a rekreaci. Závisí na nich v různé míře asi miliarda obyvatel naší planety.[2]

Bývají nazývány „deštnými pralesy moře“. Zabírají necelé 0,1 % plochy světového oceánu, asi tak polovinu rozlohy Francie, a přesto poskytují domov více než 25 % všech mořských druhů,[3][4][5][6] mimo jiné ryb, měkkýšů, červů, korýšů, ostnokožců, houbovců, pláštěnců a dalších žahavců.[7] Počet korálů však obecně nesouvisí s počtem ryb na daném místě.[8] Korálové útesy prosperují v mořských vodách chudých na živiny. Nejčastěji se nacházejí v mělkých tropických vodách, ale v menším měřítku existují i ve studených a hlubokých vodách.

Korálové útesy na mapě světa

Korálové útesy přinášejí lidem zisk z rybolovu, turismu a pobřežní ochrany. Roční světová ekonomická hodnota korálových útesů je odhadována na 30 miliard USD[9] či na 375 miliard USD v cenách v roce 1994 (tj. cca 1 % z celkové ceny všech ekosystémů).[10]

Korálové útesy jsou křehkým ekosystémem. Částečně proto, že jsou citlivé na kvalitu vody. Jsou ohrožovány nadbytkem živin (dusíku a fosforu) vyplavovaných řekami do moří, eutrofizací spodními vodami,[11] zvyšováním teploty oceánů,  okyselováním oceánů, nadměrným rybolovem [12] škodlivými praktikami při využívání půdy včetě odtékání splašků z měst a průsaku (např. z injektážních vrtů a žump).[13][14] Úpadek karibských korálových útesů začal v 50. a 60. letech 20. století jako důsledek místní lidské činnosti.[15][16] Odumírající korály zbělají.

Formování

[editovat | editovat zdroj]
Formování atolu

Korálové útesy se poprvé objevily před 485 miliony let, na úsvitu raného ordoviku, a nahradily mikrobiální a houbovité útesy z kambria.[1] Většina korálových útesů vznikla po posledním ledovcovém období, kdy tání ledu způsobilo nárůst hladiny moře a zaplavení kontinentálních šelfů. Většinou jsou mladší než 10 000 let. Se vznikem mořských komunit útesy rostly vzhůru stejným tempem jako hladiny moří. Ty, které rostly příliš pomalu, mohly uhynout kvůli nedostatku světla.[17] Některé korálové útesy se však nacházejí v hlubokém moři mimo kontinentální šelfy, a to hlavně kolem oceánských ostrovů a atolů. Většina takových ostrovů je sopečného původu. Jiné mají tektonický původ, když deskové pohyby zvedly hluboké oceánské dno.

V publikaci The Structure and Distribution of Coral Reefs[18] Charles Darwin vyložil svou teorii o formaci atolových útesů, kterou vymyslel během své výzkumné výpravy na lodi Beagle. Jeho teorie byla, že díky zdvihům a klesání zemské kůry pod oceány se tvoří atoly.[19] Tato tvorba atolu měla tři fáze. Kolem potápějícího se vulkanického ostrova se vytvoří lemový útes. Postupným ponořováním ostrova se z lemového útesu stane útes bariérový až nakonec vznikne atol.

Vznik lemového útesu může trvat deset tisíc let a atolu až 30 milionů let[20]

Darwin předpovídal, že pod každou lagunou je základem kamenné podloží, zbytky původní sopky. Následný výzkum tuto hypotézu podpořil. Darwinova teorie vycházela z jeho pochopení, že korálovým polypům se daří v tropických oblastech, kde je voda rozrušená, ale mohou žít pouze v omezené hloubce, začínající těsně pod odlivem. Tam, kde to dovoluje úroveň základních zemin, korály rostou kolem pobřeží a vytvářejí lemové útesy, které se eventuálně mohou stát bariérovým útesem.

Tam, kde dno stoupá, mohou lemové útesy růst podél pobřeží, ale korál nad hladinou moře uhyne. Pokud půda pomalu klesá, lemové útesy rostou na starších, uhynulých korálech, a tím tvoří bariérový útes, který tvoří lagunu mezi útesem a zemí. Bariérový útes může obklopit ostrov, a jakmile ostrov klesne pod hladinu moře, zhruba kruhový atol rostoucího korálu pokračuje v růstu s hladinou moře a tvoří se tak centrální laguna. Bariérové útesy a atoly obvykle nevytvářejí přesné kruhy, často jsou narušeny bouřemi. Stejně jako vzestup mořské hladiny, i rychle klesající dno může rostoucí korály potopit, a tím zahubit je i útes (tzv. utonutí, utopení korálů).[21] Korály, které spoléhají na své symbionty zooxanthely, mohou uhynout, když je voda příliš hluboká, a tedy chybí dost světla na to, aby mohlo docházet k fotosyntéze symbiotických řas.[22]

Dvě hlavní proměnné, které určují geomorfologii (tvar, vznik, stáří) korálových útesů, jsou povaha substrátu, na kterém spočívají, a změny hladiny moře vzhledem k tomuto substrátu.

Přibližně 20 000 let starý Velký bariérový útes ukazuje, jak se korálové útesy formovaly na kontinentálních šelfech. Hladina moře byla tehdy o 120 metrů níže než v 21. století.[23][24] Velký bariérový útes, jak ho známe dnes, leží na zbytcích sedimentů Velkého předělového pohoří, obrovského horského systému. Kolem úpatí těchto hor, které v té době byly kontinentálními ostrovy, se začaly tvořit korály. Když hladina moře začala stoupat, začaly i korály růst výše. (Před 13 000 lety se snížil rozdíl od dnešní hladiny na 60 metrů.) Hory byly nakonec zcela ponořeny a zanechaly po sobě malé ostrovy, bariérové útesy a atoly, které známe dnes. Současný útes je starý asi 6000 až 8000 let a vznikl po ústupu poslední doby ledové a prudkých změnách hladiny vody a teplot.[25] Ačkoli se Velký bariérový útes tvořil podél kontinentálního šelfu a ne kolem sopečného ostrova, Darwinovy principy stále platí. Vývoj se zastavil ve fázi bariérového útesu, jelikož Austrálie se neponoří. Vytvořil se tak největší bariérový útes na světě 300 až 1000 metrů od břehu, který má na délku 2000 km.[26] Podle oficiální analýzy z roku 2022 je zde pokrytí korály větší než v roce 1985.[27] Za posledních 6000 let se úroveň moře na Velkém bariérovém útesu podstatně nezměnila.[24]

Zdravé tropické korálové útesy vyrostou horizontálně od jednoho do tří centimetrů ročně a vertikálně od jednoho do 25 cm, ovšem pouze v maximální hloubce 150 m, protože potřebují sluneční světlo. Korály také nemohou růst nad mořskou hladinou.

Složení

[editovat | editovat zdroj]

Jak vyplývá z názvu, korálové útesy tvoří korálové schránky, a to převážně neporušených korálových kolonií. Jak se další chemické prvky přítomné v korálech začleňují do usazenin uhličitanu vápenatého, vzniká aragonit. Fragmenty schránek a zbytky korálových řas (např. rod Halimeda) mohou zvyšovat odolnost útesu před poškozením bouřemi a jinými hrozbami. Takové pozůstatky jsou viditelné ve strukturách, jako je atol Eniwetok.[28]

Typy korálových útesů

[editovat | editovat zdroj]

Od té doby, co Darwin identifikoval tři typy korálových útesů, a sice lemový, bariérový a atol,[29] vědci identifikovali další typy útesů. Některé zdroje uvádějí pouze tři,[30][31] Thomas a Goudie uvádějí čtyři „hlavní velkoplošné typy korálových útesů“ – lemový útes, bariérový útes, atol a stolový útes.[32] Také Spalding s kolegy udávají čtyři hlavní typy: lemový útes, bariérový útes, atol a „lavicový nebo plošinový útes“. Dodávají, že existuje množství dalších struktur, které neodpovídají striktním definicím, například „patch reef“ (útesová náplast).[pozn. 1][33]

Lemový útes u Eilat, na jižním břehu Izraele

Lemový útes

[editovat | editovat zdroj]

Lemový útes, nazývaný též pobřežní útes,[34] je přímo spojen s břehem[35] nebo s ním hraničí úzkým, mělkým kanálem nebo lagunou.[36] Je to nejběžnější typ útesu.[36] Lemové útesy přiléhají k pobřeží a mohou být dlouhé mnoho kilometrů.[37] Jsou obvykle méně než 100 metrů široké.[38] Začínají se tvořit na břehu při nízké hladině vody a rozšiřují se směrem k moři. Konečná šířka závisí na tom, kde mořské dno začíná prudce klesat. Povrch okrajového útesu obecně zůstává ve stejné výšce: těsně pod hladinou. U starších útesů, jejichž vnější část se tlačila daleko do moře, byla vnitřní část prohloubena erozí, a nakonec vytvořila lagunu.[39] Lemové útesové laguny mohou být přes 100 metrů široké a několik metrů hluboké. Běží podélně s pobřežím stejně jako samotný lemový útes. Lemové útesy Rudého moře jsou považovány za jedny z „nejlépe rozvinutých na světě“ a nacházejí se na všech březích Rudého moře s výjimkou písečných zálivů.[40]

Bariérový útes

[editovat | editovat zdroj]
Bariérový útes: pevnina, laguna, útes, moře

Formuje se paralelně s pobřežím, od kterého je oddělen relativně hlubokou a širokou lagunou. Většina bariérových útesů vzniká jako lem kolem ostrova sopečného původu. Jak se oceánské dno pod ostrovem ochlazuje a klesá nebo jak stoupá hladina moře, ostrov se pomalu potápí. Aby koráli přežili, musí neustále budovat své vápencové schránky směrem nahoru, k hladině, za světlem. Místem nejprudšího růstu útesu je vnější hrana útesu, kde je pro korály dostatek kyslíku a živin z otevřeného oceánu. Bariérový útes funguje jako přírodní vlnolam (bariéra). Zachycuje nárazy mohutných oceánských vln, čímž chrání lagunu a pobřeží před erozí a vytváří v laguně klidné prostředí s unikátním ekosystémem.

Známé korálové útesy

[editovat | editovat zdroj]

Největším korálovým útesem je Velký bariérový útes u východního pobřeží Austrálie. Tento pás je přes 2000 km dlouhý. Do východního australského státu jménem Queensland turisté často jezdí kvůli tomuto pásu korálových útesů. Velký bariérový útes je největší na světě a je zapsán do seznamu UNESCO. Druhým největším korálovým útesem na světě je Mezoamerický korálový útes.

Mimo to existují i korálové útesy v chladných vodách, například v Atlantiku je tvoří turbinatka větvená.

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]
  • Korálové útesy jsou mimořádně zranitelné jakýmikoli zásahy zvenčí (disturbancemi). Trpí znečišťováním prostředí cizorodými látkami, nemocemi, neudržitelným rybolovem prováděným často pomocí výbušnin nebo kyanidu, predací hvězdic trnových korun (Acanthaster planci), těžbou hmoty útesů na výstavbu silnic, nadměrným přísunem živin, zejména dusíku a fosforu, a okyselováním oceánu. Za největší hrozbu pro korálové útesy je na celosvětové úrovni považováno blednutí korálů[2] způsobované oteplováním moří a oceánů. V dubnu 2024 oznámil v tiskové zprávě Národní úřad Spojených států pro oceán a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration, NOAA), že korálové útesy ve světě zažívají v pořadí již čtvrté globální blednutí korálnatců (Anthozoa). Začalo v létě 2023 na severní polokouli v Karibském moři a na přelomu let 2023 a 2024 tvrdě zasáhlo zmiňované ekosystémy na jih od rovníku. Nevyhnulo se ani Velkému bariérovému útesu. (První celosvětové blednutí korálů zasáhlo v roce 1998 útesy v celém tropickém a subtropickém podnebném pásu a padlo mu za oběť 16 % všech tehdy na Zemi žijících korálů.)[2]
  • Koráli blednou také kvůli úhynu barevných řas, které fungují jako zdroj kyslíku a živin. Pokud dojde k poklesu teploty vody, mohou se ještě vzpamatovat, jinak definitivně umírají.[41]
  • Vymírání ježovek. Ježovky se živí řasami a brání řasám, aby ovládly a udusily korály, které s nimi soupeří o sluneční světlo. Pro zdraví korálových útesů, které tvoří základ přírodního bohatství Rudého moře, jsou zásadní mořští ježci obecně a specificky ježovky diadémové (Diadema setosum). Ohrožení korálových útesů je již samo o sobě obrovské a nyní se k němu přidala epidemie. Tato situace nemá v celé zdokumentované historii Ejlatského zálivu obdoby. V roce 2022 nemoc propukla znovu v Karibiku a vyhubila přeživší populace ježovek. Vědci předpokládají, že zdrojem epidemie je invazivní patogenní parazit patřící mezi nálevníky. Rozšířil se ze Středozemního do Rudého moře. Patogen se zjevně přenáší vodou a zasahuje i ježovky chované v akváriích.[42] Prokazatelně hyne ježovka diadémová (Diadema setosum), ježovka Diadema antillarum a ježovky rodu Echinothrix. Napadá je nálevník čípenka, který se nejvíce podobá druhu Philaster apodigitiformis.[43]
  • Antropogenní (nepřirozená) eutrofizace způsobená lidskou činností, jako je:
    • splachování minerálních hnojiv ze zemědělské půdy do vodních toků;
    • odpadní vody (splašky; fekálie, polyfosfáty z pracích prostředků, hormonální přípravky) a průmyslové emise vyplavované přímo nebo řekami do moří včetně průsaku; eutrofizace spodními vodami, která je překvapivě vysoká;
    • mikroplasty;
    • opalovacích oleje a krémy obsahující oxybenzon a oktinoxát[44]
    • nátěry lodí, kotvy;
    • neopatrnost potápěčů a šnorchlistů, harpunaření;
    • nemoci.

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Patch reef je izolovaná, menší korálová formace ve tvaru plošiny, která se nachází v lagunách, atolech nebo za bariérovými útesy, obvykle v mělkých, klidnějších vodách, často oddělená písečnými plochami od většího systému útesů. Je mnohem menší než bariérové útesy nebo atoly, často jen několik desítek až stovek metrů v průměru, s hloubkou vody do 30 metrů. Typicky se nachází v chráněných vnitřních vodách větších útesových systémů, v lagunách a na šelfu. Poskytuje útočiště, potravu a úkryt množství druhů ryb (např. kanicům, barakudám, parmicím) a bezobratlých (houby, měkkýši).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Korálový útes na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 LEE, Jeong-Hyun; CHEN, Jitao; CHOUGH, Sung Kwun. The middle–late Cambrian reef transition and related geological events: A review and new view. S. 66–84. Earth-Science Reviews [online]. 2015-06. Roč. 145, s. 66–84. Dostupné online. ISSN 0012-8252. doi:10.1016/j.earscirev.2015.03.002. (anglicky)
  2. 1 2 3 PLESNÍK, Jan; HANEL, Lubomír. Korálové útesy v různých částech světa zažívají další vlnu blednutí. Ochrana přírody [online]. 2025-10-30. Roč. 2025, čís. 5. Dostupné online.
  3. ↑ SPALDING, M. D.; GRENFELL, A. M. New estimates of global and regional coral reef areas. S. 225–230. Coral Reefs [online]. 1997-12-02. Roč. 16, čís. 4, s. 225–230. Dostupné online. doi:10.1007/s003380050078. (anglicky)
  4. ↑ SPALDING, Mark; RAVILLIOUS, Corinna and GREEN Edmund P. World Atlas of Coral Reefs. Berkeley (CA): University of California Press and UNEP/WCMC, 2001. ISBN 0520232550.
  5. ↑ MULHALL, Marjorie. Saving rainforests of the sea: An analysis of international efforts to conserve coral reefs. Duke Environmental Law and Policy Forum. Spring 2009, vol. 19, s. 321–351.
  6. ↑ Where are Corals Found? In: National Ocean Service [online]. 13 May 2011 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: https://oceanservice.noaa.gov/education/tutorial_corals/coral05_distribution.html
  7. ↑ HOOVER, John P. Hawai'i's sea creatures: a guide to Hawai'i's marine invertebrates. [Honolulu, Hawaii]: Mutual Publishing, 1998. xviii, 366 s. Dostupné online. ISBN 1566472202, ISBN 9781566472203. OCLC 41975146
  8. ↑ James Cook Univerzita. More coral may not equal more fish on reefs. phys.org [online]. February 19, 2024 [cit. 2024-02-20]. Dostupné online.
  9. ↑ CESAR, Herman; BURKE, Lauretta and PET-SOEDE, Lida. The Economics of Worldwide Coral Reef Degradation. The Netherlands: Cesar Environmental Economics Consulting, 2003, s. 4. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/272791623_The_Economics_of_Worldwide_Coral_Reef_Degradation
  10. ↑ COSTANZA, Robert; D'ARGE, Ralph; DE GROOT, Rudolf; FARBER, Stephen; GRASSO, Monica; HANNON, Bruce; LIMBURG, Karin. The value of the world's ecosystem services and natural capital. S. 253–260. Nature [online]. 1997-05-15. Roč. 387, čís. 6630, s. 253–260. Dostupné online. ISSN 0028-0836. doi:10.1038/387253a0. (anglicky)
  11. ↑ Discovery of invisible nutrient discharge on Great Barrier Reef raises concerns. phys.org [online]. 2023-10-08 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online.
  12. ↑ DANOVARO, Roberto; BONGIORNI, Lucia; CORINALDESI, Cinzia; GIOVANNELLI, Donato; DAMIANI, Elisabetta; ASTOLFI, Paola; GRECI, Lucedio. Sunscreens Cause Coral Bleaching by Promoting Viral Infections. S. 441–447. Environmental Health Perspectives [online]. 2008-04. Roč. 116, čís. 4, s. 441–447. Dostupné online. doi:10.1289/ehp.10966. PMID 18414624. (anglicky)
  13. ↑ Corals reveal impact of land use. [The study by researchers from the ARC Centre of Excellence for Coral Reef Studies (CoECRS).] In: The University of Queensland [online]. 31 May 2007 [cit. 2025-01-14].
  14. ↑ Urban runoff and coastal water quality being researched for effects on coral reefs. In: "Proactive art" [online]. July 1, 2002 [cit. 2025-01-14]. Dostupné z: https://proactive-art.org/post/26377191103/hyperbolic-crochet-coral-reef.
  15. ↑ Arizona State University. Caribbean coral reef decline began in 1950s and 1960s from local human activities. phys.org [online]. 2020-04-22 [cit. 2025-01-18]. Dostupné online. (anglicky)
  16. ↑ Arizona State University. Caribbean coral reef decline began in 1950s and 1960s from local human activities. ScienceDaily [online]. 2020-04-23 [cit. 2026-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ KLEYPAS, Joanie. Coral reef. The Encyclopedia of Earth. Archived from the original on August 15, 2010 [cit. 2011-04-04].
  18. ↑ DARWIN, Charles. The Structure and Distribution of Coral Reefs. Being the first part of the geology of the voyage of the Beagle, under the command of Capt. Fitzroy, R. N. during the years 1832 to 1836. London: Smith Elder and Co., 1843.
  19. ↑ CHANCELLOR, Gordon. Coral reefs. An introduction by Gordon Chancellor. In: Darwin Online [online]. July 2008 [cit. 2009-01-20]. Dostupné z: https://darwin-online.org.uk/EditorialIntroductions/Chancellor_CoralReefs.html
  20. ↑ How a coral atoll forms. In: National Ocean Service [online]. 08/12/24 [cit 2010-01-09]. Dostupné z: https://oceanservice.noaa.gov/education/tutorial_corals/media/supp_coral04a.html
  21. ↑ WEBSTER, Jody M.; BRAGA, Juan Carlos; CLAGUE, David A.; GALLUP, Christina; HEIN, James R.; POTTS, Donald C.; RENEMA, Willem. Coral reef evolution on rapidly subsiding margins. S. 129–148. Global and Planetary Change [online]. 2009-03. Roč. 66, čís. 1–2, s. 129–148. Dostupné online. doi:10.1016/j.gloplacha.2008.07.010. Bibcode 2009GPC....66..129W. (anglicky)
  22. ↑ WEBSTER, Jody M.; CLAGUE, David A.; RIKER-COLEMAN, Kristin; GALLUP, Christina; BRAGA, Juan C.; POTTS, Donald; MOORE, James G. Drowning of the −150 m reef off Hawaii: A casualty of global meltwater pulse 1A?. S. 249. Geology [online]. 2004. Roč. 32, čís. 3, s. 249. Dostupné online. doi:10.1130/G20170.1. Bibcode 2004Geo....32..249W. (anglicky)
  23. ↑ Reef Facts for Tour Guides. In: Great Barrier Reef Marine Park Authority [online]. ©2006 [cit. 2026-01-16]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20070620013057/http://www.gbrmpa.gov.au/__data/assets/pdf_file/0017/12437/Reef-Facts-01.pdf
  24. 1 2 TOBIN, Barry . How the Great Barrier Reef was formed. In: Australian Institute of Marine Science [online]. 1998, revised 2003 [cit. 2026-01-16]. Dostupné z: https://www.aims.gov.au/docs/projectnet/how-the-gbr-was-formed.html
  25. ↑ How The Great Barrier Reef Was Formed. In: Sailing whitsundays [online]. Updated 08 May 2025 [cit. 2026-01-16]. Dostupné z: https://sailing-whitsundays.com/article/how-the-great-barrier-reef-was-formed?srsltid=AfmBOoq6mk6k-Taam6ETek9LNI1yAG9Ckcq3n5OvykBp5uVtbOkoQI3W
  26. ↑ 4 Kinds of Coral Reef. In: Microdocs [online]. Last update 2012-04-11 [cit. 2026-01-16]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20121024014723/http://www.stanford.edu/group/microdocs/typesofreefs.html
  27. ↑ [EMSLIE, Mike]. Continued coral recovery leads to 36-year highs across two-thirds of the Great Barrier Reef. Australia’s tropical marine research agency [online]. 2022-09-03 [cit. 2024-08-11]. Dostupné online. (anglicky)
  28. ↑ MURPHY, Richard C. Coral Reefs: Cities Under The Seas. Princeton (N.J.): The Darwin Press, 2002. ISBN 978-0-87850-138-0.
  29. ↑ HOPLEY, David, ed. Encyclopedia of Modern Coral Reefs. Dordrecht: Springer, 2011, s. 40.
  30. ↑ WHITTOW, John. Dictionary of Physical Geography. London: Penguin, 1984, s. 443. ISBN 0-14-051094-X.
  31. ↑ Coral Reef: Fringing Reef, Barrier Reef & Atoll. In: Pathfinder Merit Fleet [online]. ©2016–2026 [cit. 2026-01-16] Dostupné z: https://www.pmfias.com/coral-reef-fringing-reefs-barrier-reefs-atolls/
  32. ↑ THOMAS, David S. G., ed. and GOUDIE, Andrew, ed. The Dictionary of Physical Geography. 3rd ed. Oxford: Blackwell, 2000, s. 403. ISBN 0-631-20473-3.
  33. ↑ SPALDING, Mark; RAVILLIOUS, Corinna and GREEN Edmund P. World Atlas of Coral Reefs. Berkeley: University of California, 2001, s. 16.
  34. ↑ National Oceanic and Atmospheric Administration. Coral Reef Information System Glossary, 2014
  35. ↑ Fringing Reefs (Shore Reefs) at www.pmfias.com. [cit. 2018-02-02]
  36. 1 2 Types of Coral Reef Formations at coral.org. [cit. 2018-02-02].
  37. ↑ MCCLANAHAN, Timothy R., ed.; SHEPPARD, Charles R.C., ed. and OBURA, David O., ed. Coral Reefs of the Indian Ocean: Their Ecology and Conservation. 1st ed. Oxford: Oxford University Press, 2000, s. 136.
  38. ↑ GOUDIE, Andrew. Encyclopedia of Geomorphology. Volume 1, A–I. 1st. publ. London: Routledge, 2004, s. 411. ISBN 0-415-32737-7.
  39. ↑ GHISELIN, Michael T. The Triumph of the Darwinian Method. Berkeley: University of California, 1969, s. 22.
  40. ↑ HANAUER, Eric. The Egyptian Red Sea: A Diver's Guide. San Diego: Watersport, 1988, s. 74. ISBN 9780922769049.
  41. ↑ Až polovina korálů Velkého bariérového útesu umírá, tvrdí studie. Česká televize [online]. ČT24, 2016-05-31 [cit. 2026-01-19]. Dostupné online.
  42. ↑ KARLÍK, Tomáš. Patogen rapidně zlikvidoval ježovky v části Rudého moře, tamní koráli jsou v ohrožení. ČT24 [online]. Česká televize, 2023-05-24 [cit. 2026-01-19]. Dostupné online.
  43. ↑ Continuing study: Tel Aviv University researchers identify the pathogen causing sea urchin mass mortalities in the Red Sea; The epidemic has spread to the Indian Ocean possess an eminent threat to coral reefs. From local epidemic to deadly global pandemic. [Výzkumníci z Tel Avivské univerzity identifikovali patogen způsobující masový úhyn mořských ježků v Rudém moři; epidemie se rozšířila do Indického oceánu a představuje významnou hrozbu pro korálové útesy. Od lokální epidemie po smrtící globální pandemii.] EurekAlert! [online]. 23-May-2024 [cit. 2025-01-15]. Dostupné z: https://www.eurekalert.org/news-releases/1045623
  44. ↑ Thajsko zakázalo používání opalovacích krémů, které ničí korály. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-08-05 [cit. 2026-01-19]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Korálový_útes&oldid=26048616“