Uhlíková daň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Uhlíková daň je daň vybíraná podle obsahu uhlíku ve fosilních palivech. Je to daň, která se uplatňuje v rámci tržního začlenění činností, vytvářejících negativní externality. Jedná se tedy o jeden z nástrojů environmentální ekonomie.

Cíle a motivace[editovat | editovat zdroj]

Uhlík je přítomen v každém uhlovodíkovém fosilním palivu (uhlí, ropa a zemní plyn). Při spalování vzniká mimo jiné také oxid uhličitý (CO2). Tento plyn patří mezi skleníkové plyny. Zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře považují vědci za hlavní příčinu klimatické změny.[1] Za účinný nástroj, který by pomohl snížit množství vypouštěného oxidu uhličitého do atmosféry je považována právě uhlíková daň.[2] Ta by měla řešit negativní externality spojené s produkcí oxidu uhličitého. Měla by tedy internalizovat negativní dopady do cen produktů či služeb.[3]

Mechanismus fungování[editovat | editovat zdroj]

Obecně chce tato daň zdanit paliva a činnosti, které vypouštějí skleníkové plyny. V praxi se jedná především o zdanění uhlí, ropy a zemního plynu. Přičemž výrobci těchto surovin by ihned při těžbě byli povinni odvádět daně za vytěžené množství (repektive za množství CO2, které se spálením paliva vypustí do atmosféry). Do systému by však mohla být zařazena například i další průmyslová odvětví jako automobilismus, zemědělství, výrobci oceli či cementu, případně i domácnosti.[3] James Hansen jeden z nejvýznamnějších klimatologů v současnosti představil na Klimatické konferenci v Paříži v roce 2015 svoji představu o fungování uhlíkové daně. Ta by byla uvalena na veškeré produkty vyráběné z fosilních paliv. Výtěžek by pak Hansen rovnoměrně rozdělil mezi občany ve formě nepodmíněného základního příjmu.[4] Lucas Chancel a Thomas Piketty zase vidí uhlíkovou daň jako možnost pro vyrovnávání nerovnosti mezi největšími producenty oxidu uhličitého a zeměmi, na které klimatické změny doléhají nebo dolehnou nejtíživěji. Jejich návrh představuje dynamické fungování uhlíkové daně, což by reflektovalo nerovnosti ve finančních příjmech a produkci emisí CO2 jak mezi státy, tak i uvnitř jednotlivých zemí.[4]

Pozitiva/negativa[editovat | editovat zdroj]

Ve vztahu k emisním povolenkám, které fungují v současnosti i v České republice, přináší uhlíková daň mnohem přívětivější prostředí pro samotné znečišťovatele. Její aplikace a mechanismus je totiž mnohem jednodušší. Firmy by po zavedení uhlíkové daně měly jistotu předvídatelnosti a stability cen. Věděly by tak, že investovat do nových technologií se jim vyplatí, což při současném nastavení systému emisních povolenek nedělají.[5]

Mezi obavy spojené se zaváděním uhlíkové daně patří především výrazná finanční zátěž na samotné spotřebitele. Důsledky zavedení by mohly přinést i odliv firem do zahraničí, kde uhlíková daň zavedená není.[3] Z toho důvodu je nutné, aby byla daň uvalena mezinárodně a spojena s konkrétními společnostmi. Což by nemělo být nic až tak složitého, protože deset procent největších znečišťovatelů způsobuje produkci téměř poloviny všech celosvětových emisí CO2.[4][5]

Mezi další kritiku lze zařadit i fakt, že uhlíková daň funguje v rámci stávajícího ekonomického systému, tedy nezpochybňuje samotnou logiku tržního využívání energetických zdrojů.[4]

Současná situace[editovat | editovat zdroj]

V současné chvíli probíhá tzv. Ekologická daňová reforma, která zavádí některá opatření související se snahou snižovat emise oxidu uhličitého. Řada zemí tak zavedla různé formy danění pro produkty produkující CO2. Některé evropské země zavedly zdanění spotřeby energií, případně nakládání s odpady, ale nepřikročily k přímému zdanění emisí CO2 či jiných skleníkových plynů. Navíc často dochází k udělování mnoha vyjímek, ve snaze o udržení konkurenceschopnosti některých průmyslových odvětví.[6] Kupříkladu Austrálie tuto formu zdanění však v roce 2014 zrušila.[7] Většina environmentálních daní s důsledky pro emise skleníkových plynů v OECD zemích je vybírána z energetických produktů a provozu motorových vozidel se spalovacími motory, častěji než přímo z emisí CO2.

Výše daně[editovat | editovat zdroj]

Nelze jednoduše říct, kolik by měla činit daň za uhlík. Na jedné věci se však odborníci shodnou – během několika let by měla být enormě vysoká, tak aby se jednoduše nevyplatilo (v důsledku tržních mechanismů) CO2 do atmosféry vypouštět. Často se hovoří právě o postupném zvyšování daně. Nejprve by se za ekvivalent vypuštené tuny CO2 platilo například 10 Eur a postupně by daň rostla až na tísíc Eur za tunu.[8] V prosinci 2015 pak vyšla kniha Global Carbon Pricing – We Will If You Will, která ukazuje podrobný systém, jakým by uhlíková daň měla fungovat. Počítá především s kooperací mezi státy, které se budou navzájem motivovat k zavádění uhlíkové daně, tedy we will if you will. Autoři zároveň představují mechanismus, kdy státy budou chtít daň neustále zvyšovat.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ipcc.ch/report/ar5/syr/ – Zpráva Mezinárodního panelu pro změny klimatu
  2. SVOBODA, Jiří; SVOBODOVÁ, Jindřiška. Reálné cesty snižování emisí oxidu uhličitého. Vesmír. 2007-10. Dostupné online.  
  3. a b c http://oenergetice.cz/elektrina/trh-s-elektrinou/uhlikova-dan-riziko-nebo-reseni/
  4. a b c d http://a2larm.cz/2015/12/muze-planetu-zachranit-uhlikova-dan/
  5. a b http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/jiri-svoboda-zavedme-uhlikovou-dan
  6. HLÁVKOVÁ, Jana. Dopad ekologických daní na podnikatelský sektor. Brno : Masarykova univerzita, 2014. Dostupné online. S. 14-18.  
  7. http://us4.campaign-archive2.com/?u=c920274f2a364603849bbb505&id=f3b60a3518&e=f4e33fdd1e/ - První stát na světě zrušil daň z uhlíku
  8. http://amper.ped.muni.cz/gw/encyklika/blog_enc.html – Článek Jana Hollana shrnující budoucnost lidstva ve světle Papežovy encykliky Laudato si’ o péči o společný domov
  9. http://carbon-price.com/ – možnost stažení knihy

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]