Dezertifikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Poušť na místě, odkud ustoupilo vysychající Aralské jezero

Dezertifikace (též nazývaná jako desertizace) je proces, při kterém přírodní nebo lidské příčiny snižují biologickou produktivitu suchých oblastí. Pokles biologické produktivity přitom může být důsledkem změny klimatu[1], odlesňování, nadměrné pastvy, chudoby, politické nestability, neudržitelných zavlažovacích postupů nebo kombinací těchto faktorů[2][3][4]. Taková degradace území má přitom za následek vznik pouští nebo polopouští.

Příkladem dezertifikace může být rozšiřování Sahary (oblast Sahelu) nebo vysychání Aralského jezera. S desertifikací se potýká i Čína, která proti rozšiřování pouště Gobi zahájila rozsáhlý projekt – tzv. Velkou zelenou zeď.[5] V roce 1996 vstoupila v platnost Úmluva OSN o boji proti desertifikaci, kterou ratifikovala naprostá většina zemí světa.

Definice slova[editovat | editovat zdroj]

Původně byla desertifikace chápána jako „proces přeměny úrodné půdy v poušť, obvykle v důsledku odlesňování, sucha nebo nevhodného/nezpůsobilého zemědělství“[6]. Vývojem byla tato nejrozšířenější definice, podle níž desertifikace zahrnovala fyzické rozšiřování pouští, odmítnuta[7]. V textu Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD) je dne desertifikace definována jako „degradace půdy v suchých, polosuchých a suchých subhumidních oblastech, a to v důsledku různých faktorů, včetně proměnlivosti klimatu a lidských činností“[8].

Historie[editovat | editovat zdroj]

V průběhu geologické historie docházelo k přirozenému vývoji pouští. Nejznámější pouště světa vznikly v důsledku dlouhých časových intervalů vzájemného působení přírodních procesů. Během většiny těchto období se pouště zvětšovaly a zmenšovaly nezávisle na lidské činnosti[9]. Historické důkazy ukazují, že vážné a rozsáhlé poškození půdy, k němuž došlo před několika staletími v suchých oblastech, mělo tři epicentra: Středomoří, Mezopotámská nížina a Půdní plošinu v Číně, kde bylo husté osídlení.

Ohrožená území[editovat | editovat zdroj]

Území ohrožená dezertifikací

Suché oblasti zabírají přibližně 40-41 % rozlohy Země a žije na nich více než 2 miliardy lidí[10][11]. Odhaduje se, že přibližně 10-20 % suchých oblastí je již degradováno a celková plocha postižená desertifikací se pohybuje mezi 6 a 12 miliony km2. Přibližně 1-6 % obyvatel suchých oblastí tak žije v desertifikovaných oblastech a další miliarda lidí je desertifikací ohrožena[12].

Oblast Sahelu v Mali[editovat | editovat zdroj]

Typickým příkladem desertifikace je rozšiřování pouští v oblasti Sahelu. V Sahelu můžeme v přímém přenosu vidět dopad globálního oteplování a lidské činnosti. Všechny oblasti nacházející se ve východní části Afriky (tj. v oblasti Sahelu) se vyznačují suchým klimatem, vysokými teplotami a nízkým množstvím srážek (300-750 mm srážek za rok). Sucha jsou v oblasti Sahelu pravidlem, ale ne v takové míře jako můžeme vidět dnes[13]. Podle některých studií přišla Afrika za posledních 50 let přibližně o 650 000 km2 produktivní zemědělské půdy[14][15]. Šíření desertifikace v této oblasti je značné.

Vesnice Telly v Mali, oblast Sahel

Podnebí Sahary prošlo za posledních několik set tisíc let obrovskými výkyvy, přičemž každých 20 000 let[16] osciluje mezi vlhkými (pastviny) a suchými (pouštěmi). Tento jev je pravděpodobně způsoben dlouhodobými změnami severoafrického klimatického cyklu, který mění dráhu severoafrického monzunu, což je způsobeno přibližně 40 000 let starým cyklem, při němž se mění osový sklon Země v rozmezí 22° až 24.5°[17]. Některé statistiky ukázaly, že od roku 1900 se Sahara rozšířila o 250 km na jih v úseku dlouhém 6000 km od západu na východ[18]. Průzkum prováděný Výzkumným ústavem pro rozvoj prokázal, že to znamená, že se sucho v sahelských zemích rychle šíří. Na 70 % suchých oblastí se zhoršila kvalita a zmizely vodní zdroje, což vedlo k degradaci půdy. Úbytek svrchní půdy znamená, že rostliny nemohou pevně zakořenit a mohou být vyvráceny přívaly vody nebo silným větrem[19].

Desertifikace je podle některých výzkumů spojena se změnami teplot mořské povrchové vody. V oblasti Sahelu to způsobuje oteplování rovníkového Indického oceánu, který spolu s oteplováním jižní části Atlantského oceánu ovlivňuje monzunové období[20]. V důsledku oteplení mořské vody ve spojení s rapidním odpařováním vody z půdy zapříčiněné globálním oteplováním dochází v oblasti Sahelu k prodlužování období sucha[20][21].

Podle Úmluvy OSN by se v letech 1997-2020 muselo z pouštních oblastí subsaharské Afriky do severní Afriky a Evropy odstěhovat přibližně 6 milionů obyvatel Sahelu[19].

Poušť Gobi[editovat | editovat zdroj]

Další významnou oblastí, která je postižena rozšiřováním pouští, je poušt Gobi. V současné době je poušť Gobi nejrychleji se pohybující pouští na Zemi a podle některých výzkumníků poušť Gobi ročně pohltí více něž 3 370 km2 půdy. V současné době se podle fotografií poušť Gobi rozšířila natolik, že by se do jejího prostoru vešel celý chorvatský národ (tedy přibližně 4 miliony obyvatel[22])[23]. Tento fakt způsobuje velké problémy obyvatelům Číny, kteří se budou muset vypořádat s blížící se pouští a rozšiřující se neúrodnou krajinou. Ačkoli je samotná poušť Gobi od Pekingu daleko, tak zprávy z terénních výzkumů uvádějí, že jen 70 km za městem se tvoří velké písečné duny[24].

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Příčiny desertifikace můžeme rozdělit do dvou kategorií v závislosti na tom, čím jsou vyvolány. První kategorií jsou přírodní činitelé, tedy jevy přirozené a druhou kategorií jsou činitelé antropogenní, tedy jevy ovlivněné člověkem a jeho činností. Mnohdy je těžké určit, jaký činitel desertifikaci ovlivňuje, protože desertifikace není většinou způsobena pouze jedním faktorem, ale kombinací více jevů.

Bezprostřední příčinou desertifikace je úbytek většiny vegetace. K tomu přispívá řada faktorů jako sucho, klimatické změny, obdělávání půdy pro zemědělství, nadměrná pastva a odlesňování kvůli palivu nebo stavebním materiálům. Vegetace hraje významnou roli při určování biologického složení půdy. Studie ukázaly, že v mnoha prostředích se rychlost eroze a odtoku exponenciálně snižuje s rostoucím vegetací[25]. Nechráněné, suché půdní povrchy jsou odnášeny větrem nebo odplavovány přívalovými povodněmi, přičemž zůstávají neúrodné spodní vrstvy půdy, které se na slunci stávají pouhou neproduktivní a neúrodnou zpevněnou plochou. Mnozí vědci jako nejčastější příčinu desertifikace uvádí nadměrnou pastvu, tedy přílišnou spotřebu vegetace dobytkem nebo jinými hospodářskými zvířaty. V minulosti tento faktor nepředstavoval prakticky problém, a to především v důsledku kočovného způsobu života. Pastevci nezůstávali na jednom místě a lidé se tolik intenzivně nevěnovali zemědělství[26]. Existuje však domněnka, že když se naposledy Sahara změnila ze savany na poušť, bylo to částečně způsobeno nadměrným spásáním dobytkem místních obyvatel[27].

Pastýř vedoucí stádo ovcí přes poušť u Marrákeše, Maroko

Dalším faktorem, který ovlivňuje podobu krajiny (nejen v této oblasti), je přelidnění. Jedná se z pohledu rozšiřování pouští o jeden z nejnebezpečnějších faktorů, neboť lidská populace roste exponenciální rychlostí, což dále vede k již zmiňovanému nadměrnému spásání, ale i nadměrnému zemědělství a odlesňování. Hlavní důvod pro využívání intenzivního zemědělství je zejména snaha o maximalizaci výnosů[28], přičemž zvyšování produktivity vyžaduje mnohem více hnojiv, pesticidů a práce na údržbu strojů. Toto nepřetržité využívání půdy vyčerpává v půdě rychle živiny a způsobuje šíření desertifikace[29].

Následky[editovat | editovat zdroj]

V důsledku desertifikace klesá hladina podzemních vod. Tento následek je nepříznivý jak pro veškerou faunu a flóru na daném území, tak samozřejmě i pro člověka. Lidé bez přísunu vody ani potravy nedokážou dlouhodobě existovat, což následně vede k nucené migraci[30]. V kontextu desertifikace při migraci obyvatel hovoříme o tzv. environmentálním uprchlictví.

Řešení[editovat | editovat zdroj]

Problému desertifikace se dlouhodobě věnuje např. zimbabwský vědec Allan Savory, výsledky jehož práce boří mýtus, že za dezertifikaci mohou četná stáda dobytka – podle jeho názoru, naopak, jejich trus a jimi udusaná nižší vegetace vytváří biologicky rozloženou vrstvu příznivou pro novou zeleň. V Burkině Faso se uplatňují levné jednoduché metody jako zaï, drobné kompostovací jámy umožňující výsadbu stromů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZENG, Ning; YOON, Jinho. Expansion of the world's deserts due to vegetation-albedo feedback under global warming [online]. Geophysical Research Letters, Volume 36, Issue 17, 2009-09-09 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  2. desertification | Description, Causes, & Impacts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. AN, Hui; TANG, Zhuangsheng; KEESSTRA, Saskia. Impact of desertification on soil and plant nutrient stoichiometry in a desert grassland. Scientific Reports. 2019-07-01, roč. 9, s. 9422. PMID: 31263198 PMCID: PMC6603008. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-019-45927-0. PMID 31263198. 
  4. HAN, Xueying; JIA, Guangpu; YANG, Guang. Spatiotemporal dynamic evolution and driving factors of desertification in the Mu Us Sandy Land in 30 years. Scientific Reports. 2020-12-10, roč. 10, s. 21734. PMID: 33303886 PMCID: PMC7729393. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-020-78665-9. PMID 33303886. 
  5. MULVENNEY, Nick. Čína bojuje s pouští. Buduje Velkou zelenou zeď. Aktuálně.cz [online]. 2007-07-02 [cit. 2020-07-13]. Dostupné online. 
  6. GEIST, Helmut. The Causes and Progression of Desertification. [s.l.]: Ashgate 280 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-4323-4. (anglicky) Google-Books-ID: acbWdynlU3cC. 
  7. RAFFERTY, John P. Desertification | Description, Causes, & Impacts. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. EUR-Lex - 21998A0319(01) - EN - EUR-Lex. eur-lex.europa.eu [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Desertification. pubs.usgs.gov [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  10. THAI, Khi V.; RAHM, Dianne; COGGBURN, Jerrell D. Handbook of Globalization and the Environment. [s.l.]: CRC Press 618 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4200-1693-2. S. 78–81. (anglicky) Google-Books-ID: mR3E4xJFNw0C. 
  11. JOHNSON, Pierre-Marc; MAYRAND, Karel; PAQUIN, Marc. Governing Global Desertification: Linking Environmental Degradation, Poverty and Participation. [s.l.]: Ashgate Publishing, Ltd. 326 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-4359-3. S. 1–2. (anglicky) Google-Books-ID: da6vhzHEpf0C. 
  12. BANK, World; ORGANIZATION (FAO), Food and Agriculture; DEVELOPMENT (IFAD), International Fund for Agricultural. Gender in Agriculture Sourcebook. [s.l.]: World Bank Publications 792 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8213-7588-4. S. 454. (anglicky) Google-Books-ID: XxBrq6hTs_UC. 
  13. Defining Desertification. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2007-01-03 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. REICH, P.F.; NUMBEM, S.T.; ALMARAZ, R.A. Land Resource Stresses and Desertification in Africa [online]. United States Department of Agriculture [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  15. NICHOLSON, S. E.; TUCKER, C. J.; BA, M. B. Desertification, Drought, and Surface Vegetation: An Example from the West African Sahel. Bulletin of the American Meteorological Society. 1998-05-01, roč. 79, čís. 5, s. 815–830. Dostupné online [cit. 2022-03-25]. ISSN 0003-0007. DOI 10.1175/1520-0477(1998)079<0815:DDASVA>2.0.CO;2. (anglicky) 
  16. CHU, Jennifer. A “pacemaker” for North African climate. MIT News | Massachusetts Institute of Technology [online]. [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. HOUÉROU, Henry N. Bioclimatology and Biogeography of Africa. [s.l.]: Springer Science & Business Media 252 s. Dostupné online. ISBN 978-3-540-85192-9. (anglicky) Google-Books-ID: _Rvs7NkfeLEC. 
  18. BOUQUET, Christian. Le Sahara entre ses deux rives. Éléments de délimitation par la géohistoire d’un espace de contraintes — Géoconfluences. geoconfluences.ens-lyon.fr [online]. [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  19. a b United Nations Convention to Combat Desertification: Issues and Challenges [online]. 2014-04-30 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b CHLOPČÍK, Tomáš. Příčiny konfliktu v Mali: Environmentální deprivace vs. nerostné bohatství [online]. 2015 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  21. HOLTHUIJZEN, Wieteke A. DRY, HOT, AND BRUTAL: CLIMATE CHANGE AND DESERTIFICATION IN THE SAHEL OF MALI [online]. Journal of Sustainable Development in Africa, 2011 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  22. Croatia Population (2022) - Worldometer. www.worldometers.info [online]. [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. HANER, Josh, WONG, Edward et al. Living in China’s Expanding Deserts. The New York Times. 2016-10-24. Dostupné online [cit. 2022-03-25]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  24. WELKER, Lauren. The Desertification of the Gobi Desert and Its Effect on Beijing [online]. 2009 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  25. GEESON, N. A.; BRANDT, C. J.; THORNES, J. B. Mediterranean Desertification: A Mosaic of Processes and Responses. [s.l.]: Wiley 458 s. Dostupné online. ISBN 978-0-470-85686-4. (anglicky) Google-Books-ID: G_0qg0f49GQC. 
  26. PRAŽSKÝ STUDENTSKÝ SUMMIT. Background report UNEP: opatření proti desertifikaci [online]. Asociace pro mezinárodní otázky, 2011 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  27. WRIGHT, David K. Humans as Agents in the Termination of the African Humid Period. Frontiers in Earth Science. 2017, roč. 5. Dostupné online [cit. 2022-03-25]. ISSN 2296-6463. DOI 10.3389/feart.2017.00004/full. 
  28. GOUDIE, Andrew S. Desert dust and human health disorders. Environment International. 2014-02-01, roč. 63, s. 101–113. Dostupné online [cit. 2022-03-25]. ISSN 0160-4120. DOI 10.1016/j.envint.2013.10.011. (anglicky) 
  29. THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. intensive agriculture | Britannica. www.britannica.com [online]. Encyclopedia Britannica [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. JENÍČEK, Vladimír; FOLTÝN, Jaroslav. Globální problémy a světová ekonomika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. 269 s. ISBN 80-7179-795-2. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]