Paleoklimatologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Paleoklimatologie je vědní disciplína studující klimatické změny a kolísání klimatu Země. Studium změn klimatu v geologické historii Země se opírá o nepřímé indikátory přírodních podmínek, tzv. proxy data. Při jejich analýze se vychází z tzv. principu aktuálnosti, který předpokládá, že spojitost mezi klimatickými podmínkami a různými přírodními jevy byla v geologické historii stejná jako v současnosti. Pro paleoklimatický výzkum jsou rovněž velmi důležité poznatky paleomagnetismu.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Odvozený vývoj teploty z doby před 500 milióny let až po současnost.
Změny teploty, koncentrace oxidu uhličitého a prachu v atmosféře získané z ledovcového vrtu.

Dendrochronologie využívá letokruhů (roční periody klimatu) ke stanovení časově stupnice. Podobně se i led ukládá ve vrstvách, které se počítají. Teplotu, která panovala v minulosti, lze odvodit např z izotopických metod dané vrstvy. Využívá se k tomu poměr izotopu 18 kyslíku, ovšem předpokládané historické koncentrace mohou systematicky ovlivnit výsledné rekonstrukce.[1] Izotop 10 berylia zase vypovídá o kosmickém záření. Informace o historickém vývoji složení atmosféry (například koncentraci oxidu uhličitého) lze získat například z bublin v ledu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://phys.org/news/2015-09-ice-sheets-resilient-thought.html - Ice sheets may be more resilient than thought

Literatura[editovat | editovat zdroj]

NETOPIL a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha, 272 s.