Popírání klimatické změny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Popírání klimatických změn nebo popírání globálního oteplování jsou součástí sporů o globálním oteplování. Za popírání je označováno jak přímé popírání, odmítání či neopodstatněné pochybnosti, která jsou v rozporu s vědeckým stanoviskem o změně klimatu; pod termín popírání jsou zahrnovány i popírání rozsahu, v němž jsou změny způsobeny lidmi, jejich dopady na přírodu a lidskou společnost nebo potenciál přizpůsobení se globálnímu oteplování lidskými činnostmi.[1][2][3] Někteří představitelé popírání vědeckého konsenzu o změně klimatu souhlasí s termínem „popírání klimatické změny“, jiní dávají přednost výrazu „skepticismus změny klimatu“.[2] Různí vědci označili "klimatický skepticismus" jako zavádějící termín pro označení popírání antropogenního globální oteplování.[4][5][6][7][8] Odmítání změny klimatu může být také implicitní, když jednotlivci nebo sociální skupiny přijmou vědu, ale nedokáží se s ní vyrovnat nebo ji akceptovat.[2] Několik společenskovědních studií analyzovalo tyto pozice jako formy popíračství[7][8] a pseudovědy.[9]

Různé studie ukázaly, jakým způsobem jsou vedeny kampaně, které podkopávají důvěru veřejnosti v klimatické vědy – literatura je popisuje jako "popírací stroj" organizovaný průmyslovými, politickými a ideologickými zájmy a podporovaný konzervativními médii a "skeptickými" blogery, kteří vyrábějí nejistotu ohledně globálního oteplování.[10][11][12][13][14] Ve veřejné diskusi byly fráze jako "klimatický skepticismus" často používány se stejným významem jako "klimatické popíračství".[15] Např. redakce deníku Guardian vydala závazné instrukce pro své redaktory, že napříště mají místo výrazu "klimatický skeptik" používat výraz "popírač klimatických změn".[16]

Místo, aby byl výraz skepse používán pro postupy, splňující společné standardy vědecké skepse je používán pro jakékoliv pochyby o globálního oteplování bez ohledu na jejich vědecký základ.[7]

Rozpory mezi vědeckými zjištěními a názory veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru,[17][18][19][20][21] existuje část vědců mimo klimatologii, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností.[22][23][24] Vlivný průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru[25] (k této studii existují kritické připomínky, které ukazují nižší shodu při zapojení nepublikujících a odborníků jiných oborů)[26], studie z roku 2016 ukazuje, že pouze 4 ze 69 406 autorů vědeckých článků nesouhlasilo s antropogenními příčinami globálního oteplování[27] a ve stejném roce vyšla studie, shrnující předešlé studie konsenzu, která došla také k podobným výsledkům.[28]

Velká část veřejnosti,je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí.[29] Ovšem zmiňovaná studie z roku 2013 je kritizována za špatnou metodologii a některé studie mezi odborníky nedosahují ani 50 % konsenzu.[26] Také označování za popírače je některými kritizováno pro nekorektnost ve srovnání s popíráním holokaustu.[6]

Kdo ovlivňuje klimatickou politiku a názory veřejnosti?[editovat | editovat zdroj]

Názory veřejnosti a na antropogenní příčiny globálního oteplování a především klimatickou politiku se snaží ovlivňovat různé zájmové a lobbistické skupiny. Například A. Michaelowa identifikovala ve své studii[30] následující hlavní zájmové skupiny:

  • politici,
  • voliči,
  • lobby znečišťovatelů,
  • lobby snižovatelů,
  • environmentální nevládní organizace,
  • úředníci,
  • vědci.

S ohledem na komplexnost problematiky a především díky nejistotám, především v odhadech makro- i mikroekonomických důsledků globálního oteplování dovoluje situace různým zájmovým skupinám zaujímat různé pozice, aniž by tím byly zásadně diskreditovány. Navíc tyto pozice mohou být různé od místní regionální po národní a nadnárodní úroveň.[30]

Politici[editovat | editovat zdroj]

Politici mají tendenci přijímat jednoduchá, viditelná opatření, která pochopí voliči bez další potřeby vysvětlování i když tato opatření mohou být nákladná a často i na úkor budoucnosti, či jiných států. Opatření jsou většinou dělána tak, že jsou financována co nejširším okruhem plátců, např. emisní daň dopadá v mnoha státech pouze na domácnosti. S ohledem na to, že viditelnost této daně je pro domácnosti nízká, také jejich odpor je malý.[30]

Voliči[editovat | editovat zdroj]

Voliči se začínají zajímat o problémy globálního oteplování, pokud jsou vyřešeny zásadní lokální environmentální problémy a pokud se dobře vyvíjí ekonomická situace. Existuje korelace mezi příjmy a zájmem o klimatickou politiku.[31] Obecně mají voliči averzi k takovým opatřením, která jsou nákladná a přitom nemají jasný výsledek, což dává široké pole pro působení lobbistických skupin.[30] Například lobby amerických znečišťovatelů věnovala 13 mil. USD na akce proti Kjótskému protokolu a hlavním argumentem bylo, že tento protokol ohrozí 1,5 mil. pracovních míst.[32] Na druhou stranu například Greenpeace vykazuje každý meteorologický extrém jako indikátor nastupující klimatické změny.[33]

Znečišťovatelé[editovat | editovat zdroj]

Znečišťovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která může mít ztráty z opatření proti globálnímu oteplování, se snaží snížit náklady na klimatická opatření na co nejnižší úroveň. Prosazují proto především dotace a administrativní povolení, vystupují naopak proti daním či obchodovatelným povolením.[34] Lobby znečišťovatelů využívají hojně také internet, mají velmi často weby, které často nazývají zavádějícími jmény (např. Globální klimatická koalice) a vytváří vlastní výzkumné ústavy, často také kromě vlastních vědců financují i tzv. "klimaskeptiky". Důležitým spolupracovníkem této lobby jsou také odborové organizace, především z energetické oblasti.[35] Podobnou roli, jako znečišťovatelé hrají také některé konzervativní think tanky, prosazujícími volný trh.[36][37][38][39] Tyto lobbistické skupiny používají velmi často metodu popírání klimatické změny – sérii organizovaných pokusu o bagatelizaci, popření či zrušení vědeckého konsenzu o rozsahu globálního oteplování, o jeho významu a antropogenních příčinách těchto změn.[40][41] Typicky mají tyto diskuse rétorickou formu řádné vědecké debaty, ačkoliv ve skutečnosti v nich nejsou dodržovány principy této debaty.[42][43] Někteří komentátoři popisují popírání klimatické změny jako formu popíračství.[44][45][46][47][48][49][50]

Peter Christoff, napsal v roce 2007 ve své knize "Věk", že popírání klimatické změny se liší od vědeckého skepticismu, který je nezbytný pro dobrou vědu. Napsal: "Téměř dvě desetiletí poté, co se téma globálního oteplování dostalo do centra globálního zájmu, je debata o změně klimatu u konce. V současnosti již nejsou žádní věrohodní vědečtí skeptici, kteří by napadali základní vědeckou teorii či obecné rámce změny klimatu".[48] Vztah mezi popíráním klimatické změny, financovaným průmyslem, a změnami skepse veřejnosti ke klimatickým změnám lze porovnat s předchozími snahami tabákového průmyslu podkopat vědecké důkazy o nebezpečí pasivního kouření.[51] Kromě soukromých průmyslových skupin můžeme popírání klimatické změny také často pozorovat u volených zastupitelů.[52]

Někteří komentátoři kritizovali použití označení "popírání klimatické změny" jako pokus o delegitimizaci skeptických názorů a označili ho za nemorální.[53][54][55] Mnozí autoři, včetně některých vědců tvrdí, že různé konzervativní think tanky, korporace a obchodní skupiny se zabývají úmyslným popírání vědy o změně klimatu již od roku 1990[38][39][51][56][57][58][59] a někteří, včetně Národního centra pro vědecké vzdělání USA požadují, aby popírání klimatické změny bylo označeno jako pseudověda.[60][61][62][63]

Snižovatelé[editovat | editovat zdroj]

Snižovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která zastupuje firmy, které mají prospěch z opatření na snižování emisí skleníkových plynů vidí naopak své šance v prosazování klimatických politik. Jejich lobbistické skupiny jsou zatím malé, ale mají často úspěch, mediálně velmi známá je kauza podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v České republice. Ve prospěch klimatické politiky také lobbují také zajišťovny, které dokonce koordinují své aktivity s nevládními organizacemi. Změny v chování lze ale také pozorovat u velkých evropských petrochemických firem jako jsou BP, Shell, nebo Elf, které začaly vidět svou budoucnost v oblasti obnovitelných zdrojů, opustili Globální klimatickou koalici a vstoupily naopak do asociací obnovitelných zdrojů.[64]

Nevládní organizace[editovat | editovat zdroj]

Nevládní organizace (NGO) nejsou většinou zaměřeny výhradně na klimatickou politiku, ta je jen jedna z mnoha oblastí, kterými se zabývají. Pro zlepšení účinnosti často NGO tvoří koalice. V prvních obdobích byly kampaně NGO úspěšné, protože lobby znečišťovatelů nebyly doposud zkonsolidované a tak se NGO povedlo prosadit například "Torontský" cíl 20% snížení emisí do roku 2005. NGO často úzce spolupracují s vědci z oboru.[64] V rámci mezinárodních jednání hrají skupiny NGO, spolu s lobbistickými skupinami znečišťovatelů důležitou roli, protože mají přímý přístup k jednáním.[65]

Úředníci[editovat | editovat zdroj]

Úředníci dávají přednost takovým nástrojům, které umožňují oddělená rozhodnutí, mohou být vyjednávány a jsou založeny na speciálních informačních potřebách. To jim dovoluje zvedat rozpočty a hrát důležitou roli v implementaci.[64]

Vědci[editovat | editovat zdroj]

Vědci ve státních univerzitách a vědeckých ústavech mohou mít podobné přístupy jako úředníci; nemají snahu zaujímat extrémní pozice, protože by to mohlo ohrozit jejich rozpočty. V privátně financovaných vědeckých systémech, jako v USA, jsou extrémní vědecké pozice atraktivnější, protože mohou pomoci získat financování od různých lobby.[64] Mezinárodní panel IPCC lze považovat za dobře organizovanou mezinárodní skupinu vědců.[66]

Problémy financování[editovat | editovat zdroj]

Podle S. Goldbergové podpořily lobby znečišťovatelů prostřednictvím jediné organizace v letech 2002 a 2010 tajně částkou cca 120 miliónů USD více než 100 organizací, které podporují pochybnosti o vědeckých závěrech o příčinách klimatické změny.[67]

Kritici antropogenních příčin globálního oteplování často poukazují na to, že lobby podporující klimatické politiky jsou bohatě podporovány z veřejných financí.[68]

Financování vědeckého výzkumu je často kritizováno odpůrci antropogenního globálního oteplování, poukazují na to, že i když 3 % vědců v oboru s vědeckým konsenzem nesouhlasí, dostává tato skupina ve skutečnosti výrazně méně, než 3 % financí.[69][70]

Metody přesvědčování, používané jednotlivými lobbistickými skupinami[editovat | editovat zdroj]

Na studii dvou organizací, jedné podporující klimatické politiky a druhé bojující proti ní ukázali Knight a Greensberg, že obě strany sporu snaží zpochybňovat protistranu v 5 základních oblastech:

  • korektnost tvrzení,
  • morální charakter,
  • kvalifikace a kompetence,
  • sociální zapojení,
  • motivace

Studie ukazuje, že obě strany sporu používají zpochybňování ve všech pěti oblastech, důraz na jednotlivé oblasti je však rozdílný.[71]

Používaný slovník[editovat | editovat zdroj]

Skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Slovo skepticismus pochází z řečtiny a znamená "pochybuji". Ve svém původním významu slovo skeptik[72] naznačuje, že dotyčná osoba nedospěla dosud ke konečnému rozhodnutí, že stále pochybuje. Například Oxfordský anglický slovník definuje skeptika jako "hledače pravdy; tazatele, který dosud nedospěl k definitivním závěrům."[5] Čestní skeptici mají ve vědě nepostradatelnou úlohu, protože vědci musí s novými poznatky zacházet pečlivé a opatrně, než vyvodí nové závěry, musí zajistit, aby nové tvrzení bylo plně opodstatněné. Pokud jsou však důkazy dostatečné, skutečný skeptik je přijme.[3] Toto ale není případ tzv. "klimatických skeptiků - zde se nejedná o pochybovače, ale spíše dogmatiky, kteří už zastávají neměnný názor a jsou odhodláni za něj bojovat všemi prostředky.[72]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The Pillars of Climate Change Denial. NCSE [online]. 2016-01-15 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c Why Is It Called Denial?. NCSE [online]. 2016-01-15 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b POWELL, James Lawrence. The Inquisition of Climate Science. [s.l.]: Columbia University Press 250 s. Dostupné online. ISBN 9780231157193. S. 170–173. (anglicky) Google-Books-ID: 5SU7utP8PIMC. 
  4. Climate and environmental science denial: A review of the scientific literature published in 1990–2015. S. 229–241. Journal of Cleaner Production [online]. 2017-11-20 [cit. 2019-01-01]. Roč. 167, s. 229–241. Dostupné online. ISSN 0959-6526. DOI 10.1016/j.jclepro.2017.08.066. (anglicky) 
  5. a b WASHINGTON, Haydn; COOK, John. Climate change denial : heads in the sand. London: Earthscan, 2011. xviii, 174 pages s. ISBN 9781849713351, ISBN 1849713359. OCLC 682903020 S. 2. 
  6. a b BOYKOFF, Max; O’NEILL, Saffron J. Climate denier, skeptic, or contrarian?. S. E151–E151. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2010-09-28 [cit. 2019-01-01]. Roč. 107, čís. 39, s. E151–E151. PMID: 20807754. Dostupné online. ISSN 1091-6490. DOI 10.1073/pnas.1010507107. PMID 20807754. (anglicky) 
  7. a b c DUNLAP, Riley E. Climate Change Skepticism and Denial: An Introduction. American Behavioral Scientist [online]. Sage, 2013-02-22 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. DOI 10.1177/0002764213477097. (anglicky) 
  8. a b TIMMER, John. Skeptics, deniers, and contrarians: The climate science label game. Ars Technica [online]. 2014-12-16 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. HANSSON, Sven Ove. Science denial as a form of pseudoscience. S. 39–47. Studies in History and Philosophy of Science Part A [online]. 2017-06-01 [cit. 2019-01-01]. Roč. 63, s. 39–47. Dostupné online. ISSN 0039-3681. DOI 10.1016/j.shpsa.2017.05.002. (anglicky) 
  10. VAIDYANATHAN,CLIMATEWIRE, Gayathri. What Have Climate Scientists Learned from 20-Year Fight with Deniers?. Scientific American [online]. [cit. 2019-01-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. DUNLAP, Riley E. Climate Change Skepticism and Denial: An Introduction. S. 691–698. American Behavioral Scientist [online]. [cit. 2019-01-02]. S. 691–698. DOI: http://dx.doi.org/10.1177/0002764213477097. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Global Warming Deniers Well Funded | Newsweek Project Green | Newsweek.com. web.archive.org [online]. 2007-10-21 [cit. 2019-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  13. COOK, John. Understanding and countering climate science denial. S. 207–219. Proceedings of the Royal Society of New South Wales [online]. 2017 [cit. 2019-01-02]. S. 207–219. Dostupné online. 
  14. COOK, John; ELLERTON, Peter; KINKEAD, David. Deconstructing climate misinformation to identify reasoning errors. Environmental Research Letters. 2018, roč. 13, čís. 2, s. 024018. Dostupné online [cit. 2019-01-02]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/aaa49f. (anglicky) 
  15. NERLICH, Brigitte. 'Climategate': Paradoxical Metaphors and Political Paralysis. www.ingentaconnect.com [online]. 2010-11 [cit. 2019-01-02]. DOI: info:doi/10.3197/096327110X531543. Dostupné online. DOI 10.3197/096327110x531543. (anglicky) 
  16. Po vzoru „svaté“ Grety a spol.? List Guardian přitvrzuje slovník v článcích o životním prostředí. www.echo24.cz [online]. 2019-05-17 [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (česky) 
  17. ORESKES, N. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. DOI 10.1126/science.1103618. 
  18. LAVELL, M. Survey Tracks Scientists' Growing Climate Concern. U.S. News & World Report [online]. 23.4.2008 [cit. 2013-05-10]. Dostupné online. 
  19. DORAN, Peter T., Zimmerman, Maggie Kendall. Examining the Scientific Consensus on Climate Change. S. 22. Eos, Transactions American Geophysical Union [online]. 2009-01-01 [cit. 2014-08-13]. Roč. 90, čís. 3, s. 22. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-06. DOI 10.1029/2009EO030002. 
  20. ANDEREGG, William R. L. Expert credibility in climate [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 9. 4. 2010. 
  21. FARNSWORTH, Stephen J.; LICHTER, S. Robert. The Structure of Scientific Opinion on Climate Change. International Journal of Public Opinion Research [online]. 27. 10. 2011. Dostupné online. 
  22. Global Warming Petition Project [online]. Dostupné online. 
  23. Copenhagen Climate Challenge [online]. 2011 [cit. 2014-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-02-2011. 
  24. IDSO, Craig; SINGER, S. Fred, et al. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change (NIPCC) [online]. Nongovernmental International Panel on Climate Change, 2009 [cit. 2014-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-12-2010. 
  25. COOK, John; NUCCITELLI, Dana; GREEN, Sarah A. Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature. Environmental Research Letters. 2013, roč. 8, čís. 2, s. 024024. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/8/2/024024. (anglicky) 
  26. a b TOL, Richard S. J. Comment on ‘Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature’. Environmental Research Letters. 2016, roč. 11, čís. 4, s. 048001. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/11/4/048001. (anglicky) 
  27. POWELL, James Lawrence. Climate Scientists Virtually Unanimous: Anthropogenic Global Warming Is True. Bulletin of Science, Technology & Society [online]. SAGE Journals, 2018-04-28 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. DOI 10.1177/0270467616634958. (anglicky) 
  28. COOK, John; ORESKES, Naomi; DORAN, Peter T. Consensus on consensus: a synthesis of consensus estimates on human-caused global warming. S. 048002. Environmental Research Letters [online]. 2016 [cit. 2019-01-01]. Roč. 11, čís. 4, s. 048002. Dostupné online. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/11/4/048002. (anglicky) 
  29. Pew, (2012) More Say There is Solid Evidence of Global Warming (Washington, DC: Pew Research Center for the People & the Press) http://www.people-press.org/files/legacy-pdf/10-15-12%20Global%20Warming%20Release.pdf
  30. a b c d MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. 1998-11-01, roč. 33, čís. 6, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1613-964X. DOI 10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  31. Umweltsoziologie, Sonderheft der K61ner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie. Příprava vydání A. Diekmann, C. Jaeger. Köln: [s.n.], 1996. Kapitola Weltweites Umweltbewusstsein, s. 194–218. 
  32. TOMAN, Michael; TEBO, Michael; PITCHER, Matt. A summary of US positions on climate change policy. Resources for the Future. Roč. 1997, s. 14–17. 
  33. The climate time bomb : signs of climate change from the Greenpeace database.. Amsterdam: Stiching Greenpeace Council 166 s. ISBN 9073361036, ISBN 9789073361034. OCLC 33081758 
  34. např. e.g. European Round Table of Industrialists: The climate change debate: Seven principles for practical policies, Brussels 1994
  35. MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. 1998-11-01, roč. 33, čís. 6, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 1613-964X. DOI 10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  36. ADAM, David. Oil firms fund climate change 'denial'. The Guardian. 2005-01-27. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  37. GELBSPAN, Ross. The heat is on. Harper's Magazine. 1995-12. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0017-789X. 
  38. a b David Michaels (2008) Doubt is Their Product: How Industry's Assault on Science Threatens Your Health.
  39. a b HOGGAN, James; LITTLEMORE, Richard. Climate Cover-Up: The Crusade to Deny Global Warming. Vancouver: Greystone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-55365-485-8. (anglicky)  See, e.g., p31 ff, describing industry-based advocacy strategies in the context of climate change denial, and p73 ff, describing involvement of free-market think tanks in climate-change denial.
  40. Dunlap, Riley E. and McCright, Aaron M. Routledge Handbook of Climate Change and Society. Redakce Constance Lever-Tracy. [s.l.]: Taylor & Francis, 2011. ISBN 0-415-54478-5. Kapitola Climate Change Denial: Sources, actors, and strategies. (anglicky) 
  41. KLEIN, Naomi. Capitalism vs. the Climate. The Nation. November 9, 2011. Dostupné online [cit. 2 January 2012]. (anglicky) 
  42. HOOFNAGLE, Mark. Hello Science blogs (Welcome to Denialism blog) [online]. April 30, 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Pascal Diethelm, Martin McKee. Denialism: what is it and how should scientists respond?. European Journal of Public Health. 2009, s. 2–4. Dostupné online. DOI 10.1093/eurpub/ckn139. PMID 19158101. (anglicky) 
  44. BEGLEY., Sharon. The Truth About Denial [online]. Newsweek, 2007-08-07. Dostupné online. (anglicky) 
  45. Timeline, Climate Change and its Naysayers. Newsweek. 13 August 2007. (anglicky) 
  46. MONBIOT, George. The denial industry. environment.guardian.co.uk. London: Guardian Unlimited, 2006-09-19. Dostupné online. (anglicky) 
  47. Ellen Goodman. No change in political climate. www.boston.com. The Boston Globe, 2007-02-09. Dostupné online [cit. 2008-08-30]. (anglicky) 
  48. a b CHRISTOFF, Peter. Climate change is another grim tale to be treated with respect - Opinion. www.theage.com.au. Melbourne: Theage.com.au, July 9, 2007. Dostupné online [cit. 2010-03-19]. (anglicky) 
  49. CONNELLY, Joel. Deniers of global warming harm us. www.seattlepi.com. Seattle Post-Intelligencer, 2007-07-10. Dostupné online [cit. 2009-12-25]. (anglicky) 
  50. http://www.scientificamerican.com/article/who-funds-contrariness-on/
  51. a b Erik Conway; NAOMI ORESKES. Merchants of Doubt: How a Handful of Scientists Obscured the Truth on Issues from Tobacco Smoke to Global Warming. USA: Bloomsbury, 2010. Dostupné online. ISBN 1-59691-610-9. (anglicky) 
  52. MONBIOT, George. Monbiot's royal flush: Top 10 climate change deniers. www.guardian.co.uk. London: Guardian, 2009-03-09. Dostupné online [cit. 2013-07-03]. (anglicky) 
  53. O'Neill, Brendan. A climate of censorship. The Guardian. November 22, 2006. Last retrieved 3/18/10.
  54. SAMUELSON, Robert J. Greenhouse Simplicities [online]. Newsweek, 2007-08-20 [cit. 2007-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. On Comparing Global Warming Denial to Holocaust Denial::By Dennis Prager [online]. Townhall.com, 2007-02-13 [cit. 2013-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. Clive Hamilton. Requiem for a Species: Why We Resist the Truth about Climate Change. [s.l.]: Allen & Unwin, 2010. Dostupné online. ISBN 1-74237-210-4. S. 103–105. (anglicky) 
  57. Flannery, Tim; SCHNEIDER, STEPHEN HENRY. Science as a Contact Sport: Inside the Battle to Save Earth's Climate. Washington, D.C: National Geographic, 2009. ISBN 1-4262-0540-6. (anglicky) 
  58. Wendy Wagner; McGarity, Thomas O. Bending Science: How Special Interests Corrupt Public Health Research. Cambridge: Harvard University Press, 2010. ISBN 0-674-04714-1. (anglicky) 
  59. Chris Mooney. The Republican war on science. New York: Basic Books, 2005. Dostupné online. ISBN 0-465-04675-4. (anglicky) 
  60. NCSE Tackles Climate Change Denial, National Center for Science Education, January 13th, 2012
  61. KENNEDY, D. An Unfortunate U-turn on Carbon. Science. 30 March 2001, s. 5513. Dostupné online. DOI 10.1126/science.1060922. (anglicky)  Subscription needed
  62. BROWN, R. G. E., Jr. Environmental science under siege: Fringe science and the 104th Congress, U. S. House of Representatives.. Report, Democratic Caucus of the Committee on Science. Washington, D. C.: U. S. House of Representatives, 23 October 1996. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  63. LAHSEN, Myanna. Technocracy, Democracy, and the U.S. Climate Politics: The Need for Demarcations. Science, Technology, & Human Values. Winter 2005, s. 137–169. DOI 10.1177/0162243904270710. (anglicky) 
  64. a b c d MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. 1998-11-01, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2014-08-11]. ISSN 1613-964X 0020-5346, 1613-964X. DOI 10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  65. TAALAB, Azza. Rising voices against global warming. [s.l.]: Informationszentrale der Elektrizitätswirtschaft, 1998. (anglicky) 
  66. BOEHMER-CHRISTIANSEN, Sonja. A winning coalition of advocacy: climate research, bureaucracy and ‘alternative’fuels: Who is driving climate change policy?. Energy Policy. 1997, s. 439–444. (anglicky) 
  67. GOLDENBERG, Suzanne. Secret funding helped build vast network of climate denial thinktanks. The Guardian. 2013-02-14. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  68. UK Report: Taxpayer Funding for Climate Alarmism ($11 million of $60 million total) — MasterResource [online]. [cit. 2014-08-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. How much funding did the Anthropogenic Global Warming Alarmist Lobby get vs the Skeptics? [online]. [cit. 2014-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-14. 
  70. LEWIS, Jason. Lobbyists who cleared 'Climategate' academics funded by taxpayers and the BBC. www.telegraph.co.uk. 2011-04-23. Dostupné online [cit. 2014-08-13]. (anglicky) 
  71. KNIGHT, Graham, Josh Greenberg. Talk of the Enemy: Adversarial Framing and Climate Change Discourse. Social Movement Studies. 2011, s. 323–340. Dostupné online [cit. 2014-08-13]. ISSN 1474-2837. DOI 10.1080/14742837.2011.614102. (anglicky) 
  72. a b SOENTGEN, Jens; BILANDZIC, Helena. The Structure of Climate Skeptical Arguments. Conspiracy Theory as a Critique of Science. www.ingentaconnect.com [online]. 2014-3 [cit. 2019-01-03]. DOI: info:doi/10.14512/gaia.23.1.10. Dostupné online. DOI 10.14512/gaia.23.1.10. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]