Popírání klimatické změny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Popírání klimatických změn nebo popírání globálního oteplování jsou součástí sporů o globálním oteplování. Za popírání je označováno jak přímé popírání, odmítání či neopodstatněné pochybnosti, která jsou v rozporu s vědeckým stanoviskem o změně klimatu; pod termín popírání jsou zahrnovány i popírání rozsahu, v němž jsou změny způsobeny lidmi, jejich dopady na přírodu a lidskou společnost nebo potenciál přizpůsobení se globálnímu oteplování lidskými činnostmi.[1][2][3] Někteří představitelé popírání vědeckého konsenzu o změně klimatu souhlasí s termínem "popírání klimatické změny", jiní dávají přednost výrazu "skepticismus změny klimatu".[2] Různí vědci označili "klimatický skepticismus" jako zavádějící termín pro označení popírání antropogenního globální oteplování.[4][5][6][7][8] Odmítání změny klimatu může být také implicitní, když jednotlivci nebo sociální skupiny přijmou vědu, ale nedokáží se s ní vyrovnat nebo ji akceptovat.[2] Několik společenskovědních studií analyzovalo tyto pozice jako formy popíračství[7][8] a pseudovědy.[9]

Různé studie ukázaly, jakým způsobem jsou vedeny kampaně, které podkopávají důvěru veřejnosti v klimatické vědy – literatura je popisuje jako "popírací stroj" organizovaný průmyslovými, politickými a ideologickými zájmy a podporovaný konzervativními médii a "skeptickými" blogery, kteří vyrábějí nejistotu ohledně globálního oteplování.[10][11][12][13][14] Ve veřejné diskusi byly fráze jako "klimatický skepticismus" často používány se stejným významem jako "klimatické popíračství".[15] Místo, aby byl výraz skepse používán pro postupy, splňující společné standardy vědecké skepse a jsou je používán pro jakékoliv pochyby o globálního oteplování bez ohledu na jejich vědecký základ.[7]

Rozpory mezi vědeckými zjištěními a názory veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru,[16][17][18][19][20] existuje část vědců mimo klimatologii, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností.[21][22][23] Vlivný průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru[24] (k této studii existují kritické připomínky, které ukazují nižší shodu při zapojení nepublikujících a odborníků jiných oborů)[25], studie z roku 2016 ukazuje, že pouze 4 ze 69 406 autorů vědeckých článků nesouhlasilo s antropogenními příčinami globálního oteplování[26] a ve stejném roce vyšla studie, shrnující předešlé studie konsenzu, která došla také k podobným výsledkům.[27]

Velká část veřejnosti,je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí.[28] Ovšem zmiňovaná studie z roku 2013 je kritizována za špatnou metodologii a některé studie mezi odborníky nedosahují ani 50 % konsenzu.[29] Také označování za popírače je některými kritizováno pro nekorektnost ve srovnání s popíráním holokaustu.[6]

Kdo ovlivňuje klimatickou politiku a názory veřejnosti?[editovat | editovat zdroj]

Názory veřejnosti a na antropogenní příčiny globálního oteplování a především klimatickou politiku se snaží ovlivňovat různé zájmové a lobbistické skupiny. Například A. Michaelowa identifikovala ve své studii[30] následující hlavní zájmové skupiny:

  • politici,
  • voliči,
  • lobby znečišťovatelů,
  • lobby snižovatelů,
  • environmentální nevládní organizace,
  • úředníci,
  • vědci.

S ohledem na komplexnost problematiky a především díky nejistotám, především v odhadech makro- i mikroekonomických důsledků globálního oteplování dovoluje situace různým zájmovým skupinám zaujímat různé pozice, aniž by tím byly zásadně diskreditovány. Navíc tyto pozice mohou být různé od místní regionální po národní a nadnárodní úroveň.[30]

Politici[editovat | editovat zdroj]

Politici mají tendenci přijímat jednoduchá, viditelná opatření, která pochopí voliči bez další potřeby vysvětlování i když tato opatření mohou být nákladná a často i na úkor budoucnosti, či jiných států. Opatření jsou většinou dělána tak, že jsou financována co nejširším okruhem plátců, např. emisní daň dopadá v mnoha státech pouze na domácnosti. S ohledem na to, že viditelnost této daně je pro domácnosti nízká, také jejich odpor je malý.[30]

Voliči[editovat | editovat zdroj]

Voliči se začínají zajímat o problémy globálního oteplování, pokud jsou vyřešeny zásadní lokální environmentální problémy a pokud se dobře vyvíjí ekonomická situace. Existuje korelace mezi příjmy a zájmem o klimatickou politiku.[31] Obecně mají voliči averzi k takovým opatřením, která jsou nákladná a přitom nemají jasný výsledek, což dává široké pole pro působení lobbistických skupin.[30] Například lobby amerických znečišťovatelů věnovala 13 mil. USD na akce proti Kjótskému protokolu a hlavním argumentem bylo, že tento protokol ohrozí 1,5 mil. pracovních míst.[32] Na druhou stranu například Greenpeace vykazuje každý meteorologický extrém jako indikátor nastupující klimatické změny.[33]

Znečišťovatelé[editovat | editovat zdroj]

Znečišťovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která může mít ztráty z opatření proti globálnímu oteplování, se snaží snížit náklady na klimatická opatření na co nejnižší úroveň. Prosazují proto především dotace a administrativní povolení, vystupují naopak proti daním či obchodovatelným povolením.[34] Lobby znečišťovatelů využívají hojně také internet, mají velmi často weby, které často nazývají zavádějícími jmény (např. Globální klimatická koalice) a vytváří vlastní výzkumné ústavy, často také kromě vlastních vědců financují i tzv. "klimaskeptiky". Důležitým spolupracovníkem této lobby jsou také odborové organizace, především z energetické oblasti.[35] Podobnou roli, jako znečišťovatelé hrají také některé konzervativní think tanky, prosazujícími volný trh.[36][37][38][39] Tyto lobbistické skupiny používají velmi často metodu popírání klimatické změny – sérii organizovaných pokusu o bagatelizaci, popření či zrušení vědeckého konsenzu o rozsahu globálního oteplování, o jeho významu a antropogenních příčinách těchto změn.[40][41] Typicky mají tyto diskuse rétorickou formu řádné vědecké debaty, ačkoliv ve skutečnosti v nich nejsou dodržovány principy této debaty.[42][43] Někteří komentátoři popisují popírání klimatické změny jako formu popíračství.[44][45][46][47][48][49][50]

Peter Christoff, napsal v roce 2007 ve své knize "Věk", že popírání klimatické změny se liší od vědeckého skepticismu, který je nezbytný pro dobrou vědu. Napsal: "Téměř dvě desetiletí poté, co se téma globálního oteplování dostalo do centra globálního zájmu, je debata o změně klimatu u konce. V současnosti již nejsou žádní věrohodní vědečtí skeptici, kteří by napadali základní vědeckou teorii či obecné rámce změny klimatu".[48] Vztah mezi popíráním klimatické změny, financovaným průmyslem, a změnami skepse veřejnosti ke klimatickým změnám lze porovnat s předchozími snahami tabákového průmyslu podkopat vědecké důkazy o nebezpečí pasivního kouření.[51] Kromě soukromých průmyslových skupin můžeme popírání klimatické změny také často pozorovat u volených zastupitelů.[52]

Někteří komentátoři kritizovali použití označení "popírání klimatické změny" jako pokus o delegitimizaci skeptických názorů a označili ho za nemorální.[53][54][55] Mnozí autoři, včetně některých vědců tvrdí, že různé konzervativní think tanky, korporace a obchodní skupiny se zabývají úmyslným popírání vědy o změně klimatu již od roku 1990[38][39][51][56][57][58][59] a někteří, včetně Národního centra pro vědecké vzdělání USA požadují, aby popírání klimatické změny bylo označeno jako pseudověda.[60][61][62][63]

Snižovatelé[editovat | editovat zdroj]

Snižovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která zastupuje firmy, které mají prospěch z opatření na snižování emisí skleníkových plynů vidí naopak své šance v prosazování klimatických politik. Jejich lobbistické skupiny jsou zatím malé, ale mají často úspěch, mediálně velmi známá je kauza podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v České republice. Ve prospěch klimatické politiky také lobují také zajišťovny, které dokonce koordinují své aktivity s nevládními organizacemi. Změny v chování lze ale také pozorovat u velkých evropských petrochemických firem jako jsou BP, Shell, nebo Elf, které začaly vidět svou budoucnost v oblasti obnovitelných zdrojů, opustili Globální klimatickou koalici a vstoupily naopak do asociací obnovitelných zdrojů.[64]

Nevládní organizace[editovat | editovat zdroj]

Nevládní organizace (NGO) nejsou většinou zaměřeny výhradně na klimatickou politiku, ta je jen jedna z mnoha oblastí, kterými se zabývají. Pro zlepšení účinnosti často NGO tvoří koalice. V prvních obdobích byly kampaně NGO úspěšné, protože lobby znečišťovatelů nebyly doposud zkonsolidované a tak se NGO povedlo prosadit například "Torontský" cíl 20% snížení emisí do roku 2005. NGO často úzce spolupracují s vědci z oboru.[64] V rámci mezinárodních jednání hrají skupiny NGO, spolu s lobbistickými skupinami znečišťovatelů důležitou roli, protože mají přímý přístup k jednáním.[65]

Úředníci[editovat | editovat zdroj]

Úředníci dávají přednost takovým nástrojům, které umožňují oddělená rozhodnutí, mohou být vyjednávány a jsou založeny na speciálních informačních potřebách. To jim dovoluje zvedat rozpočty a hrát důležitou roli v implementaci.[64]

Vědci[editovat | editovat zdroj]

Vědci ve státních univerzitách a vědeckých ústavech mohou mít podobné přístupy jako úředníci; nemají snahu zaujímat extrémní pozice, protože by to mohlo ohrozit jejich rozpočty. V privátně financovaných vědeckých systémech, jako v USA, jsou extrémní vědecké pozice atraktivnější, protože mohou pomoci získat financování od různých lobby.[64] Mezinárodní panel IPCC lze považovat za dobře organizovanou mezinárodní skupinu vědců.[66]

Problémy financování[editovat | editovat zdroj]

Podle S. Goldbergové podpořily lobby znečišťovatelů prostřednictvím jediné organizace v letech 2002 a 2010 tajně částkou cca 120 miliónů USD více než 100 organizací, které podporují pochybnosti o vědeckých závěrech o příčinách klimatické změny.[67]

Kritici antropogenních příčin globálního oteplování často poukazují na to, že lobby podporující klimatické politiky jsou bohatě podporovány z veřejných financí.[68]

Financování vědeckého výzkumu je často kritizováno odpůrci antropogenního globálního oteplování, poukazují na to, že i když 3 % vědců v oboru s vědeckým konsenzem nesouhlasí, dostává tato skupina ve skutečnosti výrazně méně, než 3 % financí.[69][70]

Metody přesvědčování, používané jednotlivými lobbistickými skupinami[editovat | editovat zdroj]

Na studii dvou organizací, jedné podporující klimatické politiky a druhé bojující proti ní ukázali Knight a Greensberg, že obě strany sporu snaží zpochybňovat protistranu v 5 základních oblastech:

  • korektnost tvrzení,
  • morální charakter,
  • kvalifikace a kompetence,
  • sociální zapojení,
  • motivace

Studie ukazuje, že obě strany sporu používají zpochybňování ve všech pěti oblastech, důraz na jednotlivé oblasti je však rozdílný.[71]

Používaný slovník[editovat | editovat zdroj]

Skepticismus[editovat | editovat zdroj]

Slovo skepticismus pochází z řečtiny a znamená "pochybuji". Ve svém původním významu slovo skeptik[72] naznačuje, že dotyčná osoba nedospěla dosud ke konečnému rozhodnutí, že stále pochybuje. Například Oxfordský anglický slovník definuje skeptika jako "hledače pravdy; tazatele, který dosud nedospěl k definitivním závěrům."[5] Čestní skeptici mají ve vědě nepostradatelnou úlohu, protože vědci musí s novými poznatky zacházet pečlivé a opatrně, než vyvodí nové závěry, musí zajistit, aby nové tvrzení bylo plně opodstatněné. Pokud jsou však důkazy dostatečné, skutečný skeptik je přijme.[3] Toto ale není případ tzv. "klimatických skeptiků - zde se nejedná o pochybovače, ale spíše dogmatiky, kteří už zastávají neměnný názor a jsou odhodláni za něj bojovat všemi prostředky.[72]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The Pillars of Climate Change Denial. NCSE [online]. 2016-01-15 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c Why Is It Called Denial?. NCSE [online]. 2016-01-15 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b POWELL, James Lawrence. The Inquisition of Climate Science. [s.l.]: Columbia University Press 250 s. Dostupné online. ISBN 9780231157193. S. 170-173. (anglicky) Google-Books-ID: 5SU7utP8PIMC. 
  4. Climate and environmental science denial: A review of the scientific literature published in 1990–2015. Journal of Cleaner Production [online]. 2017-11-20 [cit. 2019-01-01]. Roč. 167, s. 229–241. Dostupné online. ISSN 0959-6526. DOI:10.1016/j.jclepro.2017.08.066. (anglicky) 
  5. a b WASHINGTON, Haydn; COOK, John. Climate change denial : heads in the sand. London: Earthscan, 2011. xviii, 174 pages s. Dostupné online. ISBN 9781849713351, ISBN 1849713359. OCLC 682903020 S. 2. 
  6. a b BOYKOFF, Max; O’NEILL, Saffron J. Climate denier, skeptic, or contrarian?. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2010-09-28 [cit. 2019-01-01]. Roč. 107, čís. 39, s. E151–E151. PMID: 20807754. Dostupné online. ISSN 1091-6490. DOI:10.1073/pnas.1010507107. PMID 20807754. (anglicky) 
  7. a b c DUNLAP, Riley E. Climate Change Skepticism and Denial: An Introduction. American Behavioral Scientist [online]. Sage, 2013-02-22 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. DOI:10.1177/0002764213477097. (anglicky) 
  8. a b TIMMER, John. Skeptics, deniers, and contrarians: The climate science label game. Ars Technica [online]. 2014-12-16 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. HANSSON, Sven Ove. Science denial as a form of pseudoscience. Studies in History and Philosophy of Science Part A [online]. 2017-06-01 [cit. 2019-01-01]. Roč. 63, s. 39–47. Dostupné online. ISSN 0039-3681. DOI:10.1016/j.shpsa.2017.05.002. (anglicky) 
  10. VAIDYANATHAN,CLIMATEWIRE, Gayathri. What Have Climate Scientists Learned from 20-Year Fight with Deniers?. Scientific American [online]. [cit. 2019-01-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. DUNLAP, Riley E. Climate Change Skepticism and Denial: An Introduction. American Behavioral Scientist [online]. [cit. 2019-01-02]. S. 691-698. DOI: http://dx.doi.org/10.1177/0002764213477097. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Global Warming Deniers Well Funded | Newsweek Project Green | Newsweek.com. web.archive.org [online]. 2007-10-21 [cit. 2019-01-02]. Dostupné online. 
  13. COOK, John. Understanding and countering climate science denial. Proceedings of the Royal Society of New South Wales [online]. 2017 [cit. 2019-01-02]. S. 207-219. Dostupné online. 
  14. COOK, John; ELLERTON, Peter; KINKEAD, David. Deconstructing climate misinformation to identify reasoning errors. Environmental Research Letters. 2018, roč. 13, čís. 2, s. 024018. Dostupné online [cit. 2019-01-02]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/aaa49f. (anglicky) 
  15. NERLICH, Brigitte. 'Climategate': Paradoxical Metaphors and Political Paralysis. www.ingentaconnect.com [online]. 2010-11 [cit. 2019-01-02]. DOI: info:doi/10.3197/096327110X531543. Dostupné online. DOI:10.3197/096327110x531543. (anglicky) 
  16. ORESKES, N. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. DOI:10.1126/science.1103618. 
  17. LAVELL, M. Survey Tracks Scientists' Growing Climate Concern. U.S. News & World Report [online]. 23.4.2008 [cit. 2013-05-10]. Dostupné online. 
  18. DORAN, Peter T., Zimmerman, Maggie Kendall. Examining the Scientific Consensus on Climate Change. Eos, Transactions American Geophysical Union [online]. 2009-01-01. Roč. 90, čís. 3, s. 22. Dostupné online. DOI:10.1029/2009EO030002. 
  19. ANDEREGG, William R. L. Expert credibility in climate [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 9. 4. 2010. 
  20. FARNSWORTH, Stephen J.; LICHTER, S. Robert. The Structure of Scientific Opinion on Climate Change. International Journal of Public Opinion Research [online]. 27. 10. 2011. Dostupné online. 
  21. Global Warming Petition Project [online]. Dostupné online. 
  22. Copenhagen Climate Challenge [online]. 2011 [cit. 2014-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-02-2011. 
  23. IDSO, Craig; SINGER, S. Fred, et al. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change (NIPCC) [online]. Nongovernmental International Panel on Climate Change, 2009 [cit. 2014-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-12-2010. 
  24. COOK, John; NUCCITELLI, Dana; GREEN, Sarah A. Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature. Environmental Research Letters. 2013, roč. 8, čís. 2, s. 024024. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/8/2/024024. (anglicky) 
  25. TOL, Richard S. J. Comment on ‘Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature’. Environmental Research Letters. 2016, roč. 11, čís. 4, s. 048001. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/11/4/048001. (anglicky) 
  26. POWELL, James Lawrence. Climate Scientists Virtually Unanimous: Anthropogenic Global Warming Is True. Bulletin of Science, Technology & Society [online]. SAGE Journals, 2018-04-28 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. DOI:10.1177/0270467616634958. (anglicky) 
  27. COOK, John; ORESKES, Naomi; DORAN, Peter T. Consensus on consensus: a synthesis of consensus estimates on human-caused global warming. Environmental Research Letters [online]. 2016 [cit. 2019-01-01]. Roč. 11, čís. 4, s. 048002. Dostupné online. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/11/4/048002. (anglicky) 
  28. Pew, (2012) More Say There is Solid Evidence of Global Warming (Washington, DC: Pew Research Center for the People & the Press) http://www.people-press.org/files/legacy-pdf/10-15-12%20Global%20Warming%20Release.pdf
  29. TOL, Richard S. J. Comment on ‘Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature’. Environmental Research Letters. 2016, roč. 11, čís. 4, s. 048001. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1748-9326. DOI:10.1088/1748-9326/11/4/048001. (anglicky) 
  30. a b c d MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. 1998-11-01, roč. 33, čís. 6, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2019-01-01]. ISSN 1613-964X. DOI:10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  31. Umweltsoziologie, Sonderheft der K61ner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie. Příprava vydání A. Diekmann, C. Jaeger. Köln: [s.n.], 1996. Kapitola Weltweites Umweltbewusstsein, s. 194-218. 
  32. TOMAN, Michael; TEBO, Michael; PITCHER, Matt. A summary of US positions on climate change policy. Resources for the Future. Roč. 1997, s. 14-17. 
  33. The climate time bomb : signs of climate change from the Greenpeace database.. Amsterdam: Stiching Greenpeace Council 166 pages s. Dostupné online. ISBN 9073361036, ISBN 9789073361034. OCLC 33081758 
  34. např. e.g. European Round Table of Industrialists: The climate change debate: Seven principles for practical policies, Brussels 1994
  35. MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. 1998-11-01, roč. 33, čís. 6, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 1613-964X. DOI:10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  36. ADAM, David. Oil firms fund climate change 'denial'. The Guardian. 2005-01-27. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  37. GELBSPAN, Ross. The heat is on. Harper's Magazine. 1995-12. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0017-789X. 
  38. a b David Michaels (2008) Doubt is Their Product: How Industry's Assault on Science Threatens Your Health.
  39. a b HOGGAN, James; LITTLEMORE, Richard. Climate Cover-Up: The Crusade to Deny Global Warming. Vancouver: Greystone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-55365-485-8. (anglicky)  See, e.g., p31 ff, describing industry-based advocacy strategies in the context of climate change denial, and p73 ff, describing involvement of free-market think tanks in climate-change denial.
  40. Dunlap, Riley E. and McCright, Aaron M. Routledge Handbook of Climate Change and Society. Redakce Constance Lever-Tracy. [s.l.]: Taylor & Francis, 2011. ISBN 0-415-54478-5. Kapitola Climate Change Denial: Sources, actors, and strategies. (anglicky) 
  41. KLEIN, Naomi. Capitalism vs. the Climate. The Nation. Dostupné online [cit. 2 January 2012]. (anglicky) 
  42. HOOFNAGLE, Mark. Hello Science blogs (Welcome to Denialism blog) [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Pascal Diethelm, Martin McKee. Denialism: what is it and how should scientists respond?. European Journal of Public Health. 2009, s. 2–4. Dostupné online. DOI:10.1093/eurpub/ckn139. PMID 19158101. (anglicky) 
  44. BEGLEY., Sharon. The Truth About Denial [online]. Newsweek. Dostupné online. (anglicky) 
  45. Timeline, Climate Change and its Naysayers.Chybí název periodika! Newsweek (anglicky) 
  46. MONBIOT, George. The denial industry. environment.guardian.co.uk. London: Guardian Unlimited Dostupné online. (anglicky) 
  47. Ellen Goodman. No change in political climate. www.boston.com. The Boston Globe Dostupné online [cit. 2008-08-30]. (anglicky) 
  48. a b CHRISTOFF, Peter. Climate change is another grim tale to be treated with respect - Opinion. www.theage.com.au. Melbourne: Theage.com.au Dostupné online [cit. 2010-03-19]. (anglicky) 
  49. CONNELLY, Joel. Deniers of global warming harm us. www.seattlepi.com. Seattle Post-Intelligencer Dostupné online [cit. 2009-12-25]. (anglicky) 
  50. http://www.scientificamerican.com/article/who-funds-contrariness-on/
  51. a b Erik Conway; NAOMI ORESKES. Merchants of Doubt: How a Handful of Scientists Obscured the Truth on Issues from Tobacco Smoke to Global Warming. USA: Bloomsbury, 2010. ISBN 1-59691-610-9. (anglicky) 
  52. MONBIOT, George. Monbiot's royal flush: Top 10 climate change deniers. www.guardian.co.uk. London: Guardian Dostupné online [cit. 2013-07-03]. (anglicky) 
  53. O'Neill, Brendan. A climate of censorship. The Guardian. November 22, 2006. Last retrieved 3/18/10.
  54. SAMUELSON, Robert J. Greenhouse Simplicities [online]. Newsweek [cit. 2007-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. On Comparing Global Warming Denial to Holocaust Denial::By Dennis Prager [online]. Townhall.com [cit. 2013-07-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. Clive Hamilton. Requiem for a Species: Why We Resist the Truth about Climate Change. [s.l.]: Allen & Unwin, 2010. Dostupné online. ISBN 1-74237-210-4. S. 103–105. (anglicky) 
  57. Flannery, Tim; SCHNEIDER, STEPHEN HENRY. Science as a Contact Sport: Inside the Battle to Save Earth's Climate. Washington, D.C: National Geographic, 2009. ISBN 1-4262-0540-6. (anglicky) 
  58. Wendy Wagner; McGarity, Thomas O. Bending Science: How Special Interests Corrupt Public Health Research. Cambridge: Harvard University Press, 2010. ISBN 0-674-04714-1. (anglicky) 
  59. Chris Mooney. The Republican war on science. New York: Basic Books, 2005. ISBN 0-465-04675-4. (anglicky) 
  60. NCSE Tackles Climate Change Denial, National Center for Science Education, January 13th, 2012
  61. KENNEDY, D. An Unfortunate U-turn on Carbon. Science. S. 5513. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1060922. (anglicky)  Subscription needed
  62. BROWN, R. G. E., Jr. Environmental science under siege: Fringe science and the 104th Congress, U. S. House of Representatives.. Report, Democratic Caucus of the Committee on Science. Washington, D. C.: U. S. House of Representatives Dostupné online. (anglicky) 
  63. LAHSEN, Myanna. Technocracy, Democracy, and the U.S. Climate Politics: The Need for Demarcations. Science, Technology, & Human Values. S. 137–169. DOI:10.1177/0162243904270710. (anglicky) 
  64. a b c d MICHAELOWA, Axel. Climate policy and interest Groups—A Public choice analysis. Intereconomics. S. 251–259. Dostupné online [cit. 2014-08-11]. ISSN 1613-964X 0020-5346, 1613-964X. DOI:10.1007/BF02929886. (anglicky) 
  65. TAALAB, Azza. Rising voices against global warming. [s.l.]: Informationszentrale der Elektrizitätswirtschaft (anglicky) 
  66. BOEHMER-CHRISTIANSEN, Sonja. A winning coalition of advocacy: climate research, bureaucracy and ‘alternative’fuels: Who is driving climate change policy?. Energy Policy. S. 439–444. (anglicky) 
  67. GOLDENBERG, Suzanne. Secret funding helped build vast network of climate denial thinktanks. The Guardian. 2013-02-14. Dostupné online [cit. 2019-01-03]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  68. UK Report: Taxpayer Funding for Climate Alarmism ($11 million of $60 million total) — MasterResource [online]. [cit. 2014-08-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. How much funding did the Anthropogenic Global Warming Alarmist Lobby get vs the Skeptics? [online]. Dostupné online. 
  70. LEWIS, Jason. Lobbyists who cleared 'Climategate' academics funded by taxpayers and the BBC. www.telegraph.co.uk. Dostupné online [cit. 2014-08-13]. (anglicky) 
  71. KNIGHT, Graham, Josh Greenberg. Talk of the Enemy: Adversarial Framing and Climate Change Discourse. Social Movement Studies. S. 323–340. Dostupné online [cit. 2014-08-13]. ISSN 1474-2837. DOI:10.1080/14742837.2011.614102. (anglicky) 
  72. a b SOENTGEN, Jens; BILANDZIC, Helena. The Structure of Climate Skeptical Arguments. Conspiracy Theory as a Critique of Science. www.ingentaconnect.com [online]. 2014-3 [cit. 2019-01-03]. DOI: info:doi/10.14512/gaia.23.1.10. Dostupné online. DOI:10.14512/gaia.23.1.10. (německy)