Spor o globální oteplování

Spor o globální oteplování se týká veřejné debaty o tom, zda ke globálnímu oteplování dochází, v jaké míře k němu v moderní době došlo, co ho způsobilo, jaké bude mít dopady, zda lze nebo je třeba přijmout nějaká opatření k jeho omezení, a pokud ano, jaká opatření by měla být přijata. Ve vědecké literatuře panuje velmi silná shoda v tom, že globální povrchové teploty se v posledních desetiletích zvýšily a že tento trend je způsoben emisemi skleníkových plynů způsobenými lidskou činností. Tento názor nezpochybnil žádný vědecký orgán na národní či mezinárodní úrovni. Několik organizací, jejichž členy jsou zástupci těžebního průmyslu, zastává odlišná stanoviska a některé se snaží přesvědčit veřejnost, že ke změně klimatu nedochází, nebo pokud se klima mění, není to v důsledku lidského vlivu, a snaží se zasít pochybnosti o vědeckém konsenzu.

Podle zprávy amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru z ledna 2024 byl rok 2023 nejteplejším v historii měření, 1,18 °C nad průměrem 20. století. Zároveň všech deset roků počínaje 2014 jsou mezi deseti nejteplejšími. Od roku 1982 se globální průměrná roční teplota zvyšovala průměrnou rychlostí 0,20 °C za desetiletí. 2024 byl ale ještě teplejší, 2025 se roku 2023 vyrovnal, aniž by v něm globální teplotní anomálii zvýšilo El Niño.

Spor je téměř výhradně politický. Existuje vědecký konsenzus, že ke globálnímu oteplování dochází a že je z větší části způsobeno lidskou činností. Již v roce 2010 dosahoval konsensus 97 až 98 %, přičemž odpůrci měli nižší kredibilitu. Spory o klíčová vědecká fakta globálního oteplování se častěji objevují v médiích než ve vědecké literatuře, kde jsou tyto otázky považovány za vyřešené, a tyto spory jsou častější ve Spojených státech a Austrálii než v dalších státech.

Politické a populární debaty týkající se existence a příčin globálního oteplování zahrnují důvody nárůstu pozorovaného v instrumentálních teplotních záznamech, zda trend oteplování přesahuje běžné klimatické výkyvy a zda k němu významně přispěla lidská činnost. Vědci na tyto otázky odpověděli rozhodně ve prospěch názoru, že současný trend oteplování existuje a pokračuje, že jeho příčinou je lidská činnost a že nemá obdoby nejméně za posledních 2 000 let. Spory s veřejností, které rovněž odrážejí vědeckou debatu, zahrnují odhady toho, jak může klimatický systém reagovat na určitou úroveň skleníkových plynů (citlivost klimatu), jak se bude klima měnit v místním a regionálním měřítku a jaké budou důsledky globálního oteplování.

Globální oteplování zůstává tématem rozsáhlé politické debaty, která se často rozděluje podle politických stran, zejména ve Spojených státech. Mnohé z otázek, které jsou ve vědecké komunitě vyřešeny, jako je odpovědnost člověka za globální oteplování, zůstávají předmětem politicky nebo ekonomicky motivovaných pokusů o jejich bagatelizaci, odmítnutí nebo popření – ideologický jev, který akademici a vědci označují jako popírání změny klimatu. Existuje poměrně rozsáhlá odborná literatura i investigativní práce, které potvrzují, že zdroje financování osob a institucí zpochybňujících vědecký konsenzus o klimatické změně byly opakovaně spojovány s fosilním průmyslem a ideologicky orientovanými think-tanky. Vedou se debaty o nejlepších politických reakcích na vědecké poznatky, jejich nákladové efektivitě a naléhavosti. Vědci zabývající se klimatem, zejména ve Spojených státech, poukazují na nátlak ze strany vlády a ropného průmyslu na cenzuru nebo potlačování jejich práce a skrývání vědeckých údajů, přičemž jim bylo nařízeno nediskutovat o tomto tématu ve veřejné komunikaci. K americkým soudům se dostaly právní spory týkající se globálního oteplování, jeho účinků a opatření k jeho omezení. Bylo zjištěno, že fosilní lobby otevřeně nebo skrytě podporuje snahy o podkopání nebo diskreditaci vědeckého konsensu o globálním oteplování.

Údaje o globální průměrné teplotě z různých zdrojů vykazují vysokou míru korelace, přičemž párová korelace souborů dat 1850+/1880+ přesahuje 99,1 %.

Mapa světa (v nestejnoplochém zobrazení) ukazující trendy povrchové teploty (v °C za desetiletí) mezi lety 1950 a 2014. Zdroj: GISS (NASA).

Emise CO₂ z fosilních paliv v srovnání s pěti scénáři emisí IPCC. Poklesy se týkají globální recese. Zdroj obrázku: Skeptical Science.

Historie

Veřejné mínění

Výsledky průzkumu veřejného mínění v 31 zemích, konkrétně mezi uživateli Facebooku, o příčinách změny klimatu, který provedla Yale Climate Connection.

Výsledky průzkumu pod dohledem Rozvojového programu OSN o přesvědčení, zda změna klimatu představuje stav klimatické nouze.

Studie z roku 2022 zjistila, že veřejnost značně podceňuje míru vědeckého konsensu o tom, že změnu klimatu způsobuje člověk. Výzkumy z let 2019 až 2021 ukázali, že vědecký konsenzus se pohybuje mezi 98,7–100 %.

Výzkum zjistil, že 80–90 % Američanů podceňuje převažující podporu zásadních opatření na zmírnění změny klimatu a obavy o klima. Zatímco 66–80 % Američanů tyto politiky podporuje, Američané odhadují jejich prevalenci na 37-43 %. Výzkumníci toto mylné vnímání označili za falešnou sociální realitu, formu pluralitní ignorance.

Politické rozdíly mezi jednotlivými státy v názoru na závažnost změny klimatu konzistentně korelují s politickou ideologií, přičemž pravicové názory jsou negativnější.

Hypotézu, že zvýšení podílu skleníkových plynů v atmosféře povede ke zvýšení teploty, poprvé navrhl švédský chemik Svante Arrhenius   roce 1896, ale změna klimatu se stala politickým tématem až v 90. letech 20. století. Trvalo mnoho let, než tato konkrétní otázka přitáhla jakoukoli pozornost veřejnosti.

Ve Spojených státech se masmédia globálnímu oteplování věnovala jen málo až do sucha v roce 1988 a svědectví Jamese Hansena v Senátu, který „abnormálně horké počasí sužující naši zemi“ výslovně přičítal globálnímu oteplování. Globální oteplování ve Spojených státech získalo větší pozornost po uvedení dokumentárního filmu Nepříjemná pravda (An Inconvenient Truth) z roku 2006, v němž vystupoval Al Gore.

Také britský tisk změnil své zpravodajství na konci roku 1988 po projevu Margaret Thatcherové v Královské společnosti, v němž obhajovala opatření proti klimatickým změnám způsobeným člověkem. Podle akademické analytičky Anabely Carvalhové bylo jedním z důvodů změny veřejného diskurzu to, že si Thatcherová „přivlastnila“ rizika klimatických změn, aby podpořila jadernou energii, a to v souvislosti s likvidací uhelného průmyslu po stávce horníků v letech 1984–1985. Ekologické organizace a politická opozice zároveň požadovaly „řešení, která by byla v kontrastu s vládními“. V květnu 2013 zaujal Charles, princ z Walesu, ostrý postoj, v němž kritizoval jak popírače změny klimatu, tak korporátní lobbisty, když přirovnal Zemi k umírajícímu pacientovi. „Vědecká hypotéza je testována až do absolutního zničení, ale medicína nemůže čekat. Když lékař vidí dítě s horečkou, nemůže čekat na nekonečné testy. Musí jednat podle toho, co je na místě.“.

Mnoho evropských zemí přijalo opatření ke snížení emisí skleníkových plynů již před rokem 1990. Západní Německo začalo jednat poté, co se v 80. letech 20. století dostala do parlamentu Strana zelených. Všechny země Evropské unie ratifikovaly Kjótský protokol z roku 1997. Značnou aktivitu vyvíjely také nevládní organizace. Americká správa energetických informací uvádí, že ve Spojených státech „pokles v roce 2012 znamená, že emise jsou na nejnižší úrovni od roku 1994 a o více než 12 % nižší než nedávné maximum z roku 2007“.

V Evropě se představa o vlivu člověka na klima prosadila rychleji než ve Spojených státech a dalších zemích, podle průzkumu z roku 2009 Evropané označili změnu klimatu za druhý nejzávažnější problém, kterému svět čelí, a to mezi „chudobou, nedostatkem potravin a pitné vody“ a „velkým globálním hospodářským poklesem“. Za velmi vážný nebo vážný problém považuje změnu klimatu 87 % Evropanů, zatímco deset procent ji za vážný problém nepovažuje.

V roce 2007 BBC oznámila zrušení plánovaného televizního speciálu Planet Relief, který měl upozornit na problematiku globálního oteplování a jehož součástí mělo být hromadné vypínání elektrického proudu: „Rozhodně není úkolem BBC zachraňovat planetu. Myslím, že je spousta lidí, kteří si to myslí, ale je třeba to zastavit.“ Autor Mark Lynas řekl: „Jediným důvodem, proč se z toho stalo téma, je, že existuje malá, ale hlasitá skupina extrémně pravicových 'skeptiků', kteří lobbují proti přijetí opatření, takže BBC se chová jako zbabělec a odmítá zaujmout důslednější postoj.“

Autoři knihy Merchants of Doubt (Obchodníci s pochybami) z roku 2010 dokládají tvrzení, že profesionální popírači se snažili zasít semínka pochybností do veřejného mínění, aby zastavili jakýkoli smysluplný společenský nebo politický pokrok při snižování dopadů lidských emisí uhlíku. Skutečnost, že pouze polovina americké populace věří, že globální oteplování je způsobeno lidskou činností, lze považovat za vítězství těchto popíračů. Jedním z hlavních argumentů autorů je, že většina významných vědců, kteří se vyjadřují proti téměř všeobecnému konsensu, je financována průmyslovými odvětvími, jako je automobilový a ropný průmysl, která mohou přijít o peníze v důsledku vládních opatření na regulaci skleníkových plynů.

Odlišné názory na příčiny globálního oteplování

Část vědců mimo klimatologii, politici a další laici se snaží dokázat, že globální oteplování není ovlivněno primárně antropogenními aktivitami, pokud jsou ovšem jejich práce analyzovány odborníky, jsou v některých identifikovány výrazné metodologické další chyby.

Mezi hlavní hypotézy popírající dominantní vliv antropogenní příčiny globálního oteplování patří následující teorie:

Globální oteplování je projevem klimatických cyklů

Klima se stále mění. Na Zemi proběhlo několik dob ledových a naopak i teplých období. Doby ledové se vyskytovaly s periodou 100 tis. let během posledních 700 tis. let a v minulosti byla i teplejší období než nyní, nezávisle na tom, že tehdy byly nižší hladiny CO₂. Za posledních tisíc let proběhla tzv. Středověká teplá perioda a Malá doba ledová.

Tým vědců kolem profesora Jana Espera z Univerzity Johana Gutenberga v  Mohuči provedl dlouhodobou rekonstrukci teplot za posledních 2 000 let, založenou na studiu vzorků letokruhů stromů z finského Laponska (fosilizované zbytky stromů z finských jezer), které sahaly až do roku 138 př. n. l. a umožnily rekonstruovat vývoj teplot velmi podrobně. Autoři studie tvrdí, že klima se celkově mírně ochlazuje. V dobách říše římské i ve středověku byla podle studie období, kdy bylo klima teplejší, než dnes. Podle výsledků této dlouhodobé rekonstrukce klimatu, publikované v časopise Nature Climate Change, se během posledních 2 000 let snížila průměrná teplota o 0,3 stupně každých tisíc let. Esper proto zdůraznil, že vědci varující před globálním oteplením podceňují dlouhodobé trendy, jelikož současné „globální oteplení“ představuje výkyv o jeden stupeň od linie dlouhodobého trendu, který již nastal v minulosti vícekrát.

Odborné vysvětlení

Rekonstrukce hladin oceánů ukazují, že výše hladiny oceánu během středověkého oteplení byly nejvýše za posledních 110 000 let – a že, i kdyby teplota dále nerostla, bude tento rekord překonán patrně v letech 2090 až 2099. Je velmi pravděpodobné, že současné teploty jsou nejvyšší za posledních 100 000 let. V době Eemského interglaciálu byla teplota vyšší a hladina moře byla také výše. Takových období, kdy je teplota vzduchu a hladina moře vyšší, je však více. Další studie ukazují, že žádný z minulých výkyvů teplot se dosud nevyskytoval na globální úrovni. I ty nejrozsáhlejší teplotní anomálie zasáhly maximálně polovinu planety. Například Malá doba ledová zasáhla nejsilněji v Tichomoří v patnáctém století, do Evropy však přišla až v sedmnáctém století. Středověké teplé období, které trvalo od roku 950 do 1250, zvedlo teploty na čtyřiceti procentech planety.

Za globální oteplování může kosmické záření

Paleoklimatická korelace mezi změnami toku kosmického záření a teploty moří.

Dánský fyzik Henrik Svensmark začal přisuzovat globální oteplování vlivu kosmického záření na tvorbu mraků. Pro různé časové škály byla nalezena silná korelace mezi zářením a teplotou.

Odborné vysvětlení

Toto tvrzení vybírá marginální vědeckou hypotézu a ignoruje přesvědčivé důkazy o skutečné příčině globálního oteplování. Teorie kosmického záření, známá jako Svensmarkova hypotéza, byla opakovaně testována a vědeckou komunitou odmítnuta. I novější studie konstatuje, že kosmické záření má vliv na fluktuace globálních teplot, ale neprokazuje vliv na průměrné klima.

Zásadním problémem je, že kosmické záření nevysvětluje současné oteplování. Tok kosmického záření zaostává za globálním nárůstem teplot přibližně od roku 1970. Tento časový vztah činí kosmické záření fyzicky neschopným způsobit pozorované oteplování – účinek nemůže předcházet své příčině. Studie zjistily, že „změny v toku kosmického záření nemohou být zodpovědné za více než 15 % nárůstu teploty“.

Ale zvýšené kosmické záření částečně může za intenzifikaci blesků, tak i množství požárů a tak i změnu prostředí a klimatu. Může také působit na změnu oblačnosti.

Za globální oteplování může sluneční vítr

Sluneční aktivita vyjádřená v koncentracích izotopu ¹⁴C. Od roku 1950 byla tato korelace narušena jadernými testy.

Jedním z pokusů jak vysvětlit mechanismy forcingu Slunce na klima je tzv. Svensmarkova hypotéza o vlivu slunečního větru na přísun kosmického záření a tím na oblačnost (tzv. kosmoklimatologie).

Odborné vysvětlení

Zatímco Svensmarkova hypotéza skutečně existuje a zabývá se vztahem mezi slunečním větrem, kosmickým zářením a oblačností, klíčové je, že vědecké výzkumy ji přesvědčivě vyvrátily. Tvrzení v citaci působí jako neutrální popis teorie, ale skrývá důležitý fakt: tento mechanismus nefunguje tak, jak Svensmark navrhuje. Hypoteticky by se mohlo zdát, že rostoucí magnetické pole Slunce by mohlo odklonit galaktické kosmické záření a ovlivnit nízkou oblačnost, ale ukazuje se, že žádná z těchto hypotéz ve skutečnosti neplatí. Konkrétně studie zjistily, že:

Sluneční magnetické pole se nezvýšilo a tok galaktických kosmických paprsků na Zemi se nesnížil tak, jak by teorie předpokládala

Vliv změn intenzity toku kosmického záření na kondenzaci oblaků je podle meteorologa Žáka velmi malý a nesrovnatelný s účinkem přirozených aerosolů

Výzkumy do roku 2008 ukazují, že se nejedná o žádný podstatný faktor ovlivňující klima. To potvrzuje i souborná studie z roku 2016. Některé studie však naznačují potřebu lépe zabudovat vliv slunečného větru do klimatických modelů IPCC. Studie z roku 2019 ukazuje, že až čtvrtinu variability zimního klimatu na severní polokouli lze přičíst energii slunečního větru.

Za globální oteplování může pohyb Země ve Sluneční soustavě

Vliv na klima planety má také postavení Země vůči Slunci, které se cyklicky mění vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Tomuto jevu se věnoval srbský vědec Milutin Milanković a jeho práce je dnes známá jako tzv. Milankovićovy cykly, resp. Milankovićova teorie. Podle této teorie jsou klimatické změny způsobeny změnou intenzity slunečního záření, ke kterému dochází vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Ke změnám dochází v důsledku tří periodicky se opakujících změn parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jedná se o změnu excentricity (výstřednosti) eliptické dráhy Země, která má dvojí periodicitu (asi 100 000 a 413 000 let), dále o změnu sklonu osy otáčení s periodicitou asi 40 000 let a o precesi rotační osy Země, která má také dvojí periodicitu (19 000 a 23 000 let).

Odborné vysvětlení

Text poskytuje v podstatě přesný přehled Milankovičových cyklů. Veškeré základní faktické informace jsou správné. Periody cyklů uvedené v textu odpovídají vědeckému konsenzu: cyklus excentricity trvá přibližně 100 000 let a také asi 405 000 let (často se označuje jako 413 000 let v aproximaci), sklon osy se mění s periodou kolem 41 000 let, a precese má dva cykly přibližně 19 000–24 000 let. Sklon zemské osy mění v periodě 40 tisíc let a precese zemské osy má cykly 25 700 až 25 800 let.

Milankovičovy cykly ale samy o sobě nejsou dostačujícím vysvětlením současného oteplování – nedokážou přesně vysvětlit současné oteplování Země. Podle shrnutí IPCC jsou hlavním spouštěcím mechanismem dob ledových a meziledových astronomické cykly. Dodává ale, že k plnému vysvětlení je třeba započítat i vliv oxidu uhličitého.

Za globální oteplování může pohyb Sluneční soustavy vzhledem ke Galaxii

Shaviv and Veizer toto rozšířili o argumentaci, že největší dlouhodobý vliv na teplotu má ve skutečnosti pohyb celé naší sluneční soustavy kolem středu Galaxie. Dále argumentovali, že v měřítku geologických dob změny koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné se zdvojnásobením jeho hladiny od předprůmyslové éry vedly ke zvýšení teploty pouze přibližně o 0,75 °C a nikoli o 1,5–4,5 °C, předpovídaných klimatickými modely.

Odborné vysvětlení

Toto tvrzení matoucím způsobem překrucuje roli pohybu sluneční soustavy v klimatických změnách. Ačkoliv je pravda, že sluneční soustava se pohybuje — obíhá okolo středu galaxie přibližně každých 240 milionů let a pohybuje se také galaktickým diskem — tento pohyb nemá měřitelný vliv na současné změny teploty Země. Pohyb sluneční soustavy v galaktickém prostředí se odehrává na časových měřítcích desítek až stovek milionů let. Současné oteplování, které pozorujeme, probíhá na časové škále pouhých desítek let — změní se tedy řádově o milion krát rychleji, než by mohl kterýkoliv pohyb soustavy. Sluneční soustava se pohybuje rychlostí přibližně 220–250 km za sekundu kolem centra Galaxie, ale tato rychlost je naprosto konstantní a nezpůsobuje změny klimatu, protože nedochází k žádným změnám v energii, kterou dostávají planety od Slunce.

Existuje sice teorie, která spekuluje o tom, že pohyb Slunce skrze různé části Galaxie by mohl ovlivňovat střídání dob ledových a meziledových v měřítku milionů let, ale tato teorie je spekulativní a zcela nedostatečná pro vysvětlení současného oteplování. Hlavní příčiny současné klimatické změny jsou: zvýšená koncentrace skleníkových plynů (zejména CO₂), změny v slunečním záření v krátkodobě variabilních cyklech a sopečná aktivita — nikoliv pohyb sluneční soustavy.

Tvrzení „v měřítku geologických dob změny koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné se zdvojnásobením jeho hladiny od předprůmyslové éry vedly ke zvýšení teploty pouze přibližně o 0,75 °C a nikoli o 1,5–4,5 °C, předpovídaných klimatickými modely.“, je problematické z několika důvodů:

1) Nesprávné srovnání časových měřítek – V geologických dobách změny koncentrace CO₂ probíhaly velmi pomalu – často po tisíce až miliony let. To umožnilo oceánům a biosféře absorbovat část CO₂ a vyrovnat teplotní dopady. Současné zvýšení koncentrace CO₂ (o ~50 % od předprůmyslové éry) probíhá extrémně rychle – během 150 let. Rychlost změny je klíčová, protože klimatický systém nemá čas na přirozenou adaptaci.

2. Klimatická citlivost (ECS) a její definice – Equilibrium Climate Sensitivity (ECS) je oteplení po dosažení nové rovnováhy po zdvojnásobení CO₂, což může trvat stovky až tisíce let. IPCC AR6 uvádí „pravděpodobný“ rozsah 2,5–4 °C, střední odhad 3 °C. Je rozdíl mezi Transient Climate Response (TCR) a ECS: TCR je krátkodobá reakce (cca 1–2,5 °C), ECS je dlouhodobá (2–5 °C).

3. Geologická data a variabilita citlivosti – Paleoklimatické studie ukazují, že citlivost v minulosti nebyla konstantní – závisela na konfiguraci kontinentů, slunečním záření a dalších faktorech. V některých obdobích (např. Eocén) byla citlivost vyšší než dnes (3,5–5,5 °C při zdvojnásobení CO₂). Paleoklimatické záznamy potvrzují silnou vazbu mezi CO₂ a teplotou, ale dosažení plné rovnováhy trvalo tisíce let.

4. Geologická oteplení nelze přímo porovnávat s dnešními modely – v minulosti probíhaly změny pomalu, což umožnilo oceánům a biosféře absorbovat CO₂ a tlumit oteplení. Dnes je změna příliš rychlá na takovou adaptaci. Další faktory (sluneční jas, vulkanismus, ledovcové cykly) ovlivňovaly teplotu, takže nelze jednoduše extrapolovat z minulosti na současnost.

Za globální oteplování mohou především freony

Podle Qing-Bin Lua je vliv freonů na globální oteplování zásadní.

Odborné vysvětlení

Toto tvrzení vyvolalo mezi vědci diskusi. Freony mají vysoký GWP, ale nízkou koncentraci – CFCs (freony) mají globální oteplovací potenciál (GWP) v rozmezí 4 750–14 400 (oproti CO₂ = 1), tedy tisícekrát vyšší než CO₂. Jejich koncentrace v atmosféře je však pouze řádově jednotky ppb (částice na miliardu), zatímco CO₂ je přes 400 ppm. Podíl freonů na radiačním forcingu je malý – Halogenované plyny (CFC, HCFC, HFC) dohromady tvoří cca 0,5 W/m² z celkového antropogenního radiačního forcingu, což je asi 2 % celkového oteplování; hlavní podíl má CO₂ (více než 60 %). IPCC AR6 potvrzuje, že CO₂ je dominantní složkou radiačního forcingu, zatímco příspěvek CFC k oteplování je relativně malý. CFCs katalyticky ničí ozonovou vrstvu – každý atom chloru může rozložit tisíce molekul ozonu. Montrealský protokol (1987) výrazně snížil jejich produkci, což vedlo k obnově ozonové vrstvy a zároveň zabránilo dodatečnému oteplení o ~0,3–0,6 °C do roku 2100. Po zavedení Montrealského protokolu koncentrace CFCs klesají, i když existují malé úniky z průmyslových procesů.

Za globální oteplování nemohou v takové míře skleníkové plyny

Při zvyšování koncentrace skleníkových plynů se snižuje dopad takové změny, takže skleníkové plyny v globálním oteplování nehrají takovou roli.

Odborné vysvětlení

Absorpce infračerveného záření v hlavních absorpčních pásmech (např. 15 μm pro CO₂) se při vyšších koncentracích částečně saturuje, ale další oteplování pokračuje díky absorpci v „křídlech“ spektrálních čar. Radiační forcing CO₂ roste logaritmicky s koncentrací: každé zdvojnásobení koncentrace CO₂ přidá přibližně 3,7–4 W/m² radiačního forcingu, což vede k oteplení o několik °C v rovnovážném stavu. IPCC AR6 potvrzuje, že CO₂ je hlavní příčinou antropogenního oteplování (více než 60 % celkového radiačního forcingu), následovaný CH₄ a N₂O. Neexistuje „bod nasycení“, kdy by další CO₂ neměl vliv – i při vysokých koncentracích se oteplování zvyšuje, jen pomaleji (logaritmicky), nikoli nulově. I když je střed absorpčního pásma nasycen, emise do vesmíru se přesouvá do vyšších, chladnějších vrstev atmosféry, což snižuje vyzařování a zvyšuje skleníkový efekt. Tento mechanismus je potvrzen line-by-line radiačními výpočty a satelitními měřeními.

Globální oteplování bylo ovlivněno již starověkým zemědělstvím

Paleoklimatolog William Ruddiman přišel s poznatky, že vliv lidstva na globální klima započal již přibližně před 8 000 roky s rozvojem zemědělství a svou teorií vysvětluje změny v koncentracích CO₂ v tomto období. Ruddiman uvádí, že bez tohoto efektu by nyní na Zemi nastupovala nebo již dokonce nastoupila další doba ledová. Podle této hypotézy mohlo dojít k oteplení asi o 0,8 °C globálně a až o 2 °C v polárních oblastech během holocénu. Tato teorie je dále zkoumána dalšími vědci, kteří potvrdili fakt, že tehdejší zemědělci mohli ovlivnit klima, ale nesouhlasí s tím, že by to zabránilo době ledové.

Odborné vysvětlení

Kritici upozorňují, že přirozené cykly (Milankovičovy) a analogie s předchozími interglaciály (např. MIS 11) naznačují, že Holocén by zůstal teplý i bez lidského vlivu, takže hypotéza přeceňuje roli zemědělství. Modely ukazují, že pouze část anomálií CO₂ a CH₄ lze vysvětlit lidskou činností – zbytek je pravděpodobně způsoben klimatickými zpětnými vazbami. IPCC AR6 uvádí, že dominantní vliv člověka na klima nastal až po roce 1850 s průmyslovou revolucí. Preindustriální vliv je považován za velmi malý ve srovnání s moderním oteplováním.

Odlišné názory na oteplování v posledních letech

Váhové funkce jednotek MSU (pro satelitní určování teploty) založené na tzv. U.S. Standard Atmosphere.

Globální oteplování neexistuje

Názory, že se Země neotepluje, přetrvávají z období krátkodobého zastavení nárůstu teplot v šedesátých a sedmdesátých letech, které bylo i vědci označováno jako období globálního ochlazování. I tehdy se uvažovalo, že u ochlazování jde o alarmismus či konspiraci. Toto dočasné ochlazování bylo pravděpodobně způsobeno antropogenními emisemi aerosolů; po vyčištění většiny zdrojů znečištění se opět začalo oteplovat. V současné vědecké literatuře uvádí IPCC AR6 (2021): „Je jednoznačné (unequivocal), že lidský vliv způsobil oteplení atmosféry, oceánu a pevniny.“ Tato zpráva obsahuje detailní analýzu pozorovaných trendů, modelových simulací a paleoklimatických dat. NASA Science (2023) uvádí: „Více než 97 % aktivně publikujících klimatologů souhlasí, že oteplování je reálné a způsobené člověkem.“

Globální oteplování skončilo

Podrobnější informace naleznete v článku Pauza globálního oteplování.

V letech 2008–2013 se na různých blozích objevovaly názory, že globální oteplování se zastavilo, či dokonce že nastává ochlazování. Tyto závěry byly podle klimatologů dány nesprávnou interpretací krátkodobých (v rozsahu jednoho čí několika málo let) výkyvů teplot, způsobenými s velkou pravděpodobností především jevy El Niño a La Niňa a aktivitami vulkánů, ve srovnání s dlouhodobými trendy. Po odečtení těchto krátkodobých jevů, se ukazuje, že průměrné teploty narůstají prakticky nezměněnou rychlostí. Výzkum zveřejněný v červenci 2015, týkající se aktualizovaného souboru dat NOAA zpochybnil existenci pauzy a nezjistil žádný náznak zpomalení ani v předchozích letech. Podrobná studie následně podporuje závěr, že oteplování pokračuje, ale také zjistilo, že mezi lety 2001 a 2010 došlo k menšímu oteplování, než předpovídaly klimatické modely, a že toto zpomalení lze přičíst krátkodobým změnám v tichomořské oscilaci (PDO), která byla v tomto období negativní.

Odlišné názory na důsledky globálního oteplování

Tato sekce popisuje odlišné názory, které někteří mají, ale nemusejí být pravdivé.

Globální oteplování má i pozitivní důsledky

Pozitivní důsledky globálního oteplování jsou uváděny v různých výstupech popíračských organizací a think tanků, například NIPCC podporovaných především pravicovým think-tankem Heartland Institute. Klimatologové takové výstupy označují za zcela zmatečné, metodologicky špatné a nevědecké. Některé výstupy NIPCC pak dávají klimatologové do souvislosti se snahami o zpochybnění Páté hodnoticí zprávy IPCC. K převážně pozitivnímu vlivu globálního oteplování se hlásí i Patrick Moore, bývalý aktivista Greenpeace.

Více úmrtí z chladu, než z horka

Některé studie tvrdí, že počet lidských úmrtí z chladného počasí je o řád větší než z horkého počasí. Historicky platilo, že chlad souvisel s více úmrtími než horko. Velké epidemiologické studie (např. Monash University, The Lancet Planetary Health) ukazují, že mezi lety 2000–2019 bylo globálně přibližně 4,5–6 milionů úmrtí ročně spojeno s chladem oproti asi 600 tisícům s horkem – tedy poměr kolem 7–10:1. Tento rozdíl je způsoben tím, že mírně chladné dny jsou častější než extrémní horko a zhoršují chronické nemoci (kardiovaskulární, respirační), nikoli jen hypotermii. Tento poměr se ovšem rychle mění. Studie ukazují, že úmrtí z horka rostou mnohem rychleji, zatímco úmrtí z chladu klesají. Mezi roky 2000–2019 klesla úmrtnost z chladu o 0,51 %, zatímco z horka vzrostla o 0,21 %. Modely pro Evropu a globálně předpovídají, že do konce století se poměr může snížit na 2–3:1, nebo dokonce vyrovnat, protože extrémní horko bude častější a smrtnější. V některých regionech (jižní Evropa, Indie) už dnes horko způsobuje více úmrtí než chlad během extrémních epizod.

Rostliny rostou více s rostoucí koncentrací oxidu uhličitého

Vědecké studie ukazují, že rostliny rostou více s rostoucí koncentrací oxidu uhličitého. U vybraných zemědělských plodin, u kterých dochází skutečně ke zvyšování výnosů (cca o 8 %) se ale ukazuje problematické relativní snižování obsahu živin a proteinů u větší biomasy. Suché oblasti se mohou více zelenat. Problém je, že efekt CO₂ není neomezený. Zvýšená koncentrace CO₂ zvyšuje fotosyntézu (tzv. CO₂ fertilizační efekt), ale nevede automaticky k vyššímu růstu všech rostlin. Růst je omezen dostupností živin (N, P), vody, světla a teplotou. Bez těchto faktorů se přebytečný uhlík nemůže přeměnit na biomasy. Tropické a starší lesy na chudých půdách reagují na zvýšený CO₂ velmi slabě kvůli nedostatku fosforu a dusíku.

V historii znamenala teplejší období čas blahobytu

Někteří tvrdí, že na zeměkouli bylo nejlépe během středověkého klimatického optima (přibližně 950–1250), že teplejší klima se projevovalo jako dlouhodobě stabilní, s dostatkem srážek a vedlo k období blahobytu, stabilním zemědělským výnosům a stavbám katedrál, naopak chladné období se vyznačovalo extrémy, neúrodou a hladomory, které přišly s nástupem malé doby ledové. Teplejší období nebyla ovšem vždy globálně příznivá. Medieval Warm Period (MWP) (cca 950–1250) byla regionální, nikoli globální. Zatímco v Evropě umožnila rozšíření zemědělství, jiné oblasti (např. severní Amerika, Asie) zažívaly dlouhé sucha a hladomory. Studie ukazují, že MWP nebyla „blahobyt pro všechny“, ale spíše nerovnoměrná – některé regiony prosperovaly, jiné trpěly ekologickými stresy. Teplá období nebyla globálně synchronní ani univerzálně příznivá. Klimatické oteplení může vést k sociálním krizím. Historické analýzy ukazují, že klimatické anomálie (sucha, povodně) během teplých období často způsobovaly kolapsy civilizací (např. mayská říše, Angkor) kvůli nedostatku vody a potravin. Teplejší klima může zvýšit riziko epidemických chorob, degradace půdy a nerovností, což je doloženo i pro středověk. Současné oteplování přináší extrémní počasí, ztrátu úrody, migrace a konflikty, což vyvrací představu, že „teplo = blahobyt“.

Změna klimatu může odvrátit následující dobu ledovou

Některé studie ukazují, že klimatická změna způsobená člověkem může odvrátit následující dobu ledovou, nebo posunout její nástup. Studie ovšem zároveň zdůrazňují fakt, že nástup nové doby ledové nejde očekávat, i bez lidského působení, dříve, než za 50 000 let.

Podle vědců z University of New South Wales se v některých případech zvýší srážky i v suchých oblastech; studie však přímo zdůrazňuje, že v těchto oblastech nedojde ke zvýšení zásob vody, protože ke zvýšení srážek dojde formou extrémních dešťů s rychlým odtokem, povodněmi a dalšími negativními jevy.

Vědecké studie ukazují, že celosvětově došlo ke snížení počtu požárů ve volné přírodě cca o 25 %, požáry v naprosté většině ubyly ve stepních oblastech, kde původní savana byla proměněna na obdělávanou půdu a zemědělci tak narušili odvěký cyklus občasných požárů a obnov těchto oblastí. Naopak v lesních oblastech na západě USA, a v oblastech tundry počet požárů naopak stoupá, důvodem je také snižování odolnosti lesů vůči požárům. Velmi negativní vliv mají požáry, které jsou přičítány klimatické změně v Kalifornii. Přírodní požáry přitom mohou částečně také krátkodobě bránit oteplování planety, protože emitují velké množství aerosolů, které "stíní" sluneční záření.

Globální oteplování nezpůsobuje extrémy v počasí

Různí autoři navrhují různý způsob popisu vln veder. Například index HWMId ukazuje (používá k tomu například data NOAA), že od devadesátých letech 20. století došlo globálně k výraznému nárůstu vln veder. Pro stejný model klimatu (počítající s růstem teplot) předpovědi ukazují v některých regionech nárůst extrémů související s horkem, ale pokles extrémů související s chladem či mrazem. Podle některých studií i v USA klesá extrémnost zim. V Číně také klesá extrémnost zim. To potvrzují i záznamy z doby ledové, kdy byla variabilita klimatu větší. Variabilita se podle modelů z roku 2018 s oteplením bude snižovat u pólů (ale i ve většině Evropy) a zvyšovat u rovníku, kde je variabilita teplot menší. Studie z roku 2018 ukázala, že modely na základě teplot povrchu systematicky nadhodnocují předvídané nárůsty extrémů.

Index atlantické multidekádní oscilace (ovlivňující například výskyt hurikánů) ukazuje od 19. století na dlouhodobější kolísání a nikoli jen na nárůst v době satelitních pozorování.

Globálně klesá pozorovaná rychlost větrů. Údajně se zvyšují jen nominální hodnoty škod, ale není globálně pozorován nárůst tropických cyklón, jiné studie jasně ukazují současný nárůst intenzity hurikánů a navyšující se škody i po započtení inflace (bez započtení nárůstu populace a majetku). Za nárůstem škod může nárůst pobřežní populace a jejího bohatství. Nejvíc škod doposud bylo v roce 2017.

Odborné vysvětlení

Neexistuje obecně přijímaný důkaz o systematickém nadhodnocování extrémů na základě povrchové teploty. Studie z roku 2018, které se zabývají predikcí extrémních teplot, spíše řeší predikovatelnost extrémů a regionální nejistoty, nikoli systematické nadhodnocování. Například práce Global predictability of temperature extremes (Coughlan de Perez et al., 2018) se zaměřuje na schopnost předpovědí extrémních teplot na krátkých časových škálách, nikoli na dlouhodobé projekce a jejich bias vůči povrchové teplotě. Současné poznatky ukazují spíše na opačný problém – podhodnocování extrémů. Analýzy CMIP6 modelů a historických biasů naznačují, že modely často podhodnocují intenzitu extrémních teplotních anomálií, zejména v subtropických oblastech. Například studie Historical model biases in monthly high temperature anomalies indicate under-estimation of future temperature extremes (Duan et al., 2025) ukazuje, že historické biasy vedou k podcenění budoucích extrémů až o 3–5 °C v některých regionech. Problém není „povrchová teplota“ jako taková, ale způsob její interpretace. Land Surface Temperature (LST) může být nadhodnocena kvůli měřicím chybám (např. sněhová pokrývka), což může vést k chybným závěrům, pokud se data nekorigují. Studie Correction of Overestimation in Observed Land Surface Temperatures Based on Machine Learning Models (Liu et al., 2022) ukazuje, že bez korekcí mohou být trendy LST výrazně zkreslené, ale to se týká pozorovaných dat, nikoli klimatických projekcí extrémů. Nejistoty v projekcích extrémů jsou komplexní. Přehledová studie A systematic review of regional and global climate extremes in CMIP6 models (Deepa et al., 2024) zdůrazňuje, že nejistoty v projekcích extrémů vyplývají z emisních scénářů, regionálních procesů a modelové struktury, nikoli z jednoduchého „nadhodnocování“ na základě povrchové teploty.

Co se týče poklesu extrémních zim v Číně, počet extrémně studených dnů, zejména od 80. let, skutečně ubývá, což souvisí s globálním oteplováním. Studie ukazují, že extrémně chladné dny v pozdní zimě (leden–únor) východní Číny výrazně ubývají. Globální oteplování vede k častějším teplým epizodám v zimě (tzv. „warm spells“), zejména v únoru. Studie ukazuje, že počet extrémně teplých zimních dnů v Číně od 80. let výrazně roste, což znamená, že „extrémnost“ zim se mění – méně extrémně studených dnů, ale více extrémně teplých dnů. V Číně jsou ale velké regionální rozdíly. Severovýchodní Čína zaznamenává občasné návraty extrémních mrazů (např. po roce 2006), zatímco jih a střed Číny vykazují stabilní oteplování a úbytek chladných extrémů. V horských oblastech (Tibet, severozápad) se zimní extrémy mění jinak než ve východní Číně – oteplování je zde rychlejší, ale variabilita zůstává vysoká.Není pravda, že globálně klesá pozorovaná rychlost větrů. Fenomén známý jako „global terrestrial stilling“ skutečně popisuje pokles rychlosti větru u zemského povrchu (zejména nad pevninou) od 80. let do cca roku 2010, s průměrným poklesem o 5–15 % za 50 let.Po roce 2010 se trend částečně obrátil – rychlosti větru se v mnoha regionech opět zvýšily, což naznačuje, že jde o multidekádovou variabilitu, nikoli o trvalý globální pokles. Studie ukazují, že zatímco nad pevninou (zejména v mírných šířkách) rychlost větru klesala, nad oceány naopak rostla. To znamená, že globální průměr není jednoznačně klesající. IPCC a další studie předpokládají, že do konce století může dojít k mírnému poklesu průměrných rychlostí větru (až o 10–15 %), zejména v severních mírných šířkách, ale nejde o současný trvalý trend – spíše o dlouhodobou projekci pod vlivem oteplování a oslabení teplotních gradientů.

Globální počet hurikánů nevykazuje jasný trend, ale jejich intenzita a podíl velmi silných bouří se zvyšují. Analýzy historických dat (IBTrACS, NOAA) ukazují, že globální počet hurikánů od 70. let nevykazuje statisticky významný trend – zůstává přibližně stabilní, s velkou meziroční variabilitou. IPCC AR6 potvrzuje, že není vysoká jistota v projekcích budoucí frekvence – některé modely naznačují mírný pokles počtu tropických cyklonů, jiné stagnaci. Síla hurikánů se mění – roste intenzita a podíl silných bouří. Intenzita hurikánů globálně vzrostla za posledních ~40 let, zejména počet bouří kategorie 3–5. To souvisí s oteplováním oceánů, které poskytují více energie pro cyklony. Studie ukazují, že rychlé zesílení (rapid intensification) je častější a extrémní srážky při hurikánech se zvyšují (IPCC: vysoká jistota pro nárůst srážek, střední až vysoká jistota pro intenzitu). Např. analýza Climate Central (2024) pro Atlantik: 80 % hurikánů mezi 2019–2023 bylo silnějších díky oteplení oceánu, často o jednu kategorii vyšších, než by byly bez vlivu člověka. IPCC a NOAA očekávají pokles nebo stagnaci počtu hurikánů (nízká jistota), ale nárůst podílu velmi silných hurikánů (Cat 4–5) a vyšší srážky (vysoká jistota).

Je pravda, že růst populace a bohatství je hlavní faktor nárůstu škod z hurikánů, ale není jediný. Studie ukazují, že většina růstu ekonomických škod z hurikánů v USA od roku 1900 je způsobena zvýšenou expozicí – více lidí, více majetku a vyšší náklady na obnovu v pobřežních oblastech. Normalizované analýzy (očistěné o inflaci, růst populace a bohatství) ukazují, že počet hurikánů ani jejich intenzita nejsou hlavním zdrojem růstu škod, ale expozice je klíčová. Škody nejsou jen ekonomické – zranitelné komunity (nižší příjmy, horší infrastruktura) trpí více, což zvyšuje lidské a dlouhodobé sociální náklady.

Pojišťovny jen straší lidi

Kritici se domnívají, že pojišťovny se strašením jen snaží získat více klientů; např. Roger Pielke tvrdí, že škod přibývá, protože je více lidí a jsou bohatší a popírá vliv extrémů počasí.

Odborné vysvětlení

Různé studie však ukazují skutečný nárůst nákladů (očištěných o inflaci) na likvidaci škod způsobených změnou klimatu. Nárůst bohatství, a tak i škod, neuvádí. Zajišťovací společnost Munich Re již roku 1973 varovala před nárůstem škod způsobených změnou klimatu. Německá společnost Munich Re a švýcarská Swiss Re jsou největšími světovými zajišťovnami. Například roku 2002 varuje ve své studii před nárůstem extrémních událostí. Nárůst pojištění tak překračuje inflaci. Ekonomické ztráty způsobené klimatem se ale mohou v různých regionech meziročně výrazně lišit.

Náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí

Kritici Kjótského protokolu jako ekonom Richad J. S. Toll nebo ekonom Lomborg namítají, že nákladné snižování emisí nemá na klima prakticky vliv. Tvrdí, že i kdyby se všechny státy světa celých sto let plnily Kjótský protokol, do roku 2100 by se tím oteplení oddálilo jen o 0,15 °C. Někteří ekonomové jako Václav Klaus se však domnívají, že náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí skleníkových plynů. Proto je podle nich zbytečné a neefektivní pokoušet se tyto emise razantně snižovat.

O plánech EU snížit do roku 2020 své emise o 20 % vůči hladinám z roku 1990 ekonom Bjørn Lomborg říká: „To by stálo asi 250 miliard USD ročně. Kdyby takto investovali celých 80 let až do roku 2100, mohli by tak snížit oteplení o dvacetinu stupně Celsia, tj. 0,05 °C. Podle toho zaplatíme jeden dolar, abychom odvrátili ekologické škody za 2 centy.“ Lomborg se odkazuje na výpočty ekonoma Richarda Tolla, jehož studie však ve skutečnosti uazuje na fakt, že přes možný počáteční příznivý vliv oteplování na HDP, bude mít s vyšší teplotou toto oteplování negativní vliv.

V roce 2006 byla publikována Sternova zpráva pro britskou vládu. Podle Sterna se jakékoli odkládání opatření proti oteplování prodraží. Zpráva byla kritizována, že neprošla recenzním řízením a do Čtvrté zprávy IPCC byly citáty z ní vloženy po uzávěrce s obejitím recenzentů. Hlavním jádrem odborné kritiky bylo, že Sternovy výpočty vycházejí z představy, že hodnota peněz se v čase nemění (skoro nulová diskontní míra). Jiní autoři však Sternovu zprávu podporují a naopak tvrdí, že Stern ve své zprávě podcenil netržní škody, způsobené globálním oteplováním. Caney ve své práci ukazuje, že i když mohou být některé pochyby o diskontování obsaženém ve zprávě, některá mitigační opatření by měla být přijata okamžitě.

Odborné vysvětlení

Uvedená tvrzení jsou problematická, protože

1) Ignorují kumulativní povahu klimatických dopadů. Adaptace řeší pouze důsledky, nikoli příčinu. Pokud se emise skleníkových plynů neomezí, oteplování bude pokračovat, což povede k exponenciálnímu růstu nákladů na adaptaci. IPCC zdůrazňuje, že bez mitigace budou adaptační náklady narůstat do té míry, že některé dopady budou neadaptovatelné (např. ztráta ekosystémů, extrémní sucha, stoupající hladina oceánů).

2) Podhodnocují ekonomické škody z nečinnosti. Studie ukazují, že náklady na nečinnost (tj. pouze adaptaci bez mitigace) mohou být mnohonásobně vyšší než náklady na mitigaci. Například Stern Review (2006) odhadl, že nečinnost může stát až 20 % globálního HDP ročně, zatímco mitigace cca 1–2 % HDP a OECD a IPCC potvrzují, že optimální strategie kombinuje mitigaci i adaptaci, protože samotná adaptace nezabrání eskalaci škod.

3) Adaptace má limity. Adaptační opatření (např. stavba hrází, změny zemědělských plodin) jsou lokální a dočasné. Při oteplení nad 2 °C se objevují fyzické a ekonomické limity adaptace – některé oblasti se stanou neobyvatelnými, což vede k migraci a geopolitickým krizím.

4) Mitigace přináší dlouhodobé ekonomické benefity. Investice do mitigace (obnovitelné zdroje, energetická účinnost) sice vyžadují vyšší počáteční náklady, ale snižují budoucí škody, vytvářejí pracovní místa a inovace a zajišťují energetickou bezpečnost.

5) Adaptace není vždy levnější. Podle EEA a WRI:každý 1 € investovaný do adaptace může přinést až 10 € benefitů, ale celkové potřeby jsou obrovské – např. rozvojové země potřebují 400 mld. USD ročně do roku 2035 jen na adaptaci. Mitigace vyžaduje globální transformaci, ale pokud se neprovede, náklady na adaptaci a škody mohou být řádově vyšší.

Tvrzení Bjørna Lomborga je problematické z několika zásadních důvodů:

1) Nadhodnocené náklady: Lomborg uvádí 250 miliard USD ročně jako cenu za dosažení cíle EU snížit emise o 20 % do roku 2020. Tento odhad je výrazně vyšší než oficiální analýzy EU, které počítaly s náklady v řádu 0,5 % HDP EU ročně, což je zhruba 70–80 miliard EUR, nikoli 250 miliard USD. Lomborg navíc ignoruje ekonomické přínosy mitigace (nižší škody z extrémních jevů, zdravotní benefity, energetická bezpečnost), které EU zahrnula do svých modelů.

2. Podhodnocený klimatický efekt. Lomborg tvrdí, že snížení emisí EU do roku 2020 by vedlo jen k 0,05 °C nižšímu oteplení do roku 2100. Tento výpočet vychází z extrémně pesimistického scénáře, který předpokládá, že po roce 2020 se emise vrátí na původní trajektorii („business as usual“) – což je nereálné. Kritici upozorňují, že Lomborg ignoruje dlouhodobý transformační efekt politik: dosažení cíle 2020 nastavilo základ pro další kroky. (Fit for 55, Green Deal), které kumulativně snižují oteplení o více než 0,5 °C, pokud se udrží trend nízkouhlíkových technologií.

3. Chybný poměr „1 dolar za 2 centy“. Lomborg tvrdí, že za každý dolar utracený na mitigaci získáme jen 2 centy přínosu. Tento výpočet vychází z omezeného hodnocení přínosů, které zahrnuje pouze krátkodobý dopad na teplotu, nikoli: Vyhnuté škody (povodně, sucha, ztráty zemědělství), Zdravotní benefity (nižší znečištění ovzduší), Technologické inovace a energetickou bezpečnost.

Sternova zpráva i OECD ukazují, že náklady nečinnosti mohou dosáhnout 5–20 % HDP ročně, zatímco mitigace stojí cca 1–2 % HDP.

4. Ignorování synergických efektů. Lomborg prezentuje opatření izolovaně, jako by EU jednala sama. Ve skutečnosti: EU cíle byly součástí globálního rámce (Kjóto, Paříž), který má kumulativní dopad. Politiky vytvářejí dlouhodobé investiční signály, které snižují náklady na technologie (např. solární a větrné zdroje dnes stojí zlomek toho, co v roce 2010).

Kritika, že Sternova zpráva neprošla recenzním řízením je zavádějící, protože to není vědecký článek, ale vládní zpráva vládní komise pověřená britským ministerstvem financí, nikoli studie určená pro akademický časopis. Účelem zprávy bylo poskytnout politické doporučení na základě syntézy existující vědecké a ekonomické literatury, nikoli publikovat originální výzkum podléhající peer review. Kritici (např. Richard Tol, Byatt et al.) upozorňovali, že zpráva byla interně připravena týmem ekonomů a konzultantů, bez formálního recenzního procesu typického pro akademické publikace. To ale není „chyba“ – vládní zprávy obvykle neprocházejí peer review, protože nejsou publikovány v odborných časopisech. Kritika se týkala spíše nedostatečné dokumentace, nemožnosti reprodukce výpočtů a selektivního použití zdrojů, nikoli porušení vědeckých pravidel. Po zveřejnění byla Sternova zpráva publikována jako kniha u Cambridge University Press (2007), což znamená, že prošla redakčním, nikoli klasickým peer-review procesem. Navíc Stern a jeho tým publikovali řadu recenzovaných článků rozvíjejících metodiku a závěry zprávy.

Náklady na snižování emisí se investují neefektivně

Například biopaliva spíše způsobují společnosti problémy. Metaanalýza ukázala, že nejsou propagovány nejúčinnější způsoby (například snižování počtu dětí k redukci přelidnění), ale spíše neefektivní způsoby investování (výměna žárovek za úsporné). Malá rychlá opatření pak demotivují občany k podpoře podstatných dlouhodobých opatření. I samotná varování mohou být demotivující. Zvyšování účinnosti naopak zvyšuje spotřebu, jak ukazuje Jevonsův paradox. Tlak na přechod může zvyšovat inflaci (greenflation), která brání vlastnímu přechodu.

Bjørn Lomborg vyzývá, že je třeba nová technologie, protože stávající přechod od emisí stávající technologií bude podle studie v časopise Nature v USA stát v průměru každého občana každý rok 11 tisíc dolarů v současných cenách. Přičemž současné škody globálním oteplováním nedosahují ani 1 tisíc dolarů ročně na občana.

Odborné vysvětlení

1. Biopaliva nejsou homogenní kategorie. Některá (např. z potravinářských plodin) skutečně mohou vést k problémům – konkurence s potravinami, odlesňování. Ale existují i pokročilá biopaliva z odpadů, která mají nižší negativní dopady. Generalizace je nepřesná.

2. Argumentace redukcí porodnosti jako klimatického opatření je eticky a politicky extrémně kontroverzní. Navíc má velmi pomalý efekt – demografické změny trvají desítky let, zatímco klimatická krize vyžaduje rychlé snížení emisí. Efektivita se tedy musí hodnotit i časovým horizontem.

3. Psychologický výzkum ukazuje, že „malé kroky“ mohou naopak motivovat k dalším akcím (tzv. foot-in-the-door effect). Není jednoznačný důkaz, že výměna žárovek demotivuje – záleží na komunikaci a kontextu.

4. Jevonsův paradox se projevuje hlavně u cenově elastických komodit a v historických případech (např. uhlí v 19. století). V moderní energetice je efekt často částečný (tzv. rebound effect), ale neznamená, že účinnost je špatná – stále vede k nižším emisím, pokud jsou doprovázeny regulacemi.

5. Přechod na zelené technologie může krátkodobě zvýšit ceny (např. surovin), ale dlouhodobě snižuje náklady díky stabilitě obnovitelných zdrojů. Navíc inflace není primárně způsobena klimatickými opatřeními, ale komplexními faktory (energetická krize, geopolitika).

6. Účinnost opatření řeší různé meta-analýzy.

Život se přizpůsobí

Před přibližně 40 milióny let na zemi panovala vyšší teplota než v současnosti. Uvedené hodnoty teploty ve fanerozoiku podle nejsou přímo ze záznamu δ¹⁸O Vezierových dat, ale po odečtení časového trendu δ¹⁸O (a odpovídajícímu trendu teploty -9 °C za miliardu let) a doplněné o modelový vliv oxidu uhličitého.

Lidé v minulosti se velmi dobře vypořádali s klimatickými výkyvy. Ústav CRED dokumentuje, jak se zvyšuje schopnost lidstva k adaptaci. Dnes při přírodních katastrofách umírá asi o 90 procent méně lidí než před sto lety. Hlad v Africe způsobují převážně válečné konflikty a nikoli změna klimatu. Organismy se také dokáží rychle přizpůsobovat aniž by docházelo k podstatným změnám v DNA. Odhaduje se, že klimatická změna způsobila 7 % ze ztrát druhů, hlavní příčinou je destrukce prostředí a jeho exploatace.

Odborné vysvětlení

1. Historické klimatické změny byly pomalejší a lokální, zatímco současná změna je globální, rychlá a kombinovaná s vysokou populační hustotou a závislostí na komplexních systémech. Adaptace dnes je náročnější, protože infrastruktura, zemědělství a ekonomika jsou citlivé na stabilní klima.

2. Je pravda, že úmrtnost na přírodní katastrofy klesla díky technologiím a varovným systémům. Ale to neznamená, že klimatická změna není vážná – ekonomické škody, migrace a ztráty ekosystémů rostou. Adaptace má limity, zejména u extrémních scénářů.

3. Hlad v Africe opravdu způsobují převážně válečné konflikty, nikoli změna klimatu. Konflikty jsou hlavní příčinou, ale klimatické extrémy zhoršují situaci (sucha, degradace půdy, nedostatek vody). IPCC uvádí, že klima je „multiplikátor rizik“ – ne jediný faktor, ale významný.

4. Fenotypová plasticita existuje, ale má limity. Rychlost současné změny (desítky let) je mnohem vyšší než evoluční adaptace. Studie ukazují, že mnoho druhů nestíhá migrovat nebo adaptovat se na nové podmínky.

5. Současná hlavní příčina je ztráta habitatů, ale klimatická změna se stává dominantním faktorem v budoucnu. IPBES a IPCC varují, že do konce století může být hlavní příčinou extinkcí.

Kritika klimatických modelů

Roku 2019 poslalo více než 500 osob, které o sobě prohlásily, že jsou vědci a profesionálové z oblasti klimatu a příbuzných oborů (za Českou republiku podepsal dopis pouze bývalý prezident Václav Klaus) otevřený dopis OSN (Evropské klimatické deklarace), ve kterém tvrdí, že není žádný stav klimatické nouze a globální oteplování nezvyšují přírodní katastrofy, že oteplování je pomalejší, než je predikováno a klimatická politika se opírá o nedostatečné modely. Celý dopis byl kritiky označen jako zcela nekompetentní, nesouvisející s aktuálním stavem vědeckých poznatků, kompetentnost hlavních autorů byla označena jako velice slabá.

Zpochybňování klimatických modelů v souvislosti s pauzou v globálním oteplování

Podrobnější informace naleznete v článku Pauza globálního oteplování.

Již v roce 2009 Mojib Latif, přední odborník zabývající se modelováním klimatu, upozorňoval, že globální oteplování není monotónní proces, ale že v průběhu globálního oteplování se občas mohou vyskytnou několikaletá období relativně malého nárůstu globálních teplot nebo dokonce jedna až dvě dekády relativního ochlazení. Přesto získala takzvaná pauza globálního oteplování v období 1998–2013 širokou publicitu. Teplo roku 2015 z velké části ukončilo jakoukoli zbývající vědeckou věrohodnost tvrzení, že předpokládaná „pauza“ od roku 1998 měla jakýkoli význam pro trend dlouhodobého oteplování. V roce 2013 vzrostl zájem veřejnosti na zveřejnění Páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu a ačkoliv odborníci poukazovali na to, že patnáctileté období je příliš krátké na to, aby určilo smysluplný trend, zahrnovala zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) i text o pauze v oteplování, který říkal, že v letech 1998 až 2012 je mnohem nižší patnáctiletý trend růstu teplot, než za 60 let v letech 1951 až 2012. Z toho hlediska byly ve zprávě také posuzovány klimatické modely, takže v kapitole 9 (vydané v roce 2013), bylo konstatováno, že 111 z 114 modelů autorů z celého světa mělo pro patnáctileté období po roce 1998 odhady nárůstu teploty vyšší, než byly naměřené průměrné teploty vzduchu nad souší, naopak pro stejně dlouhé období před rokem 1998 93 z těchto 114 modelů predikovalo teploty nižší, než byly skutečně naměřené.

Na tuto vlastnost klimatických modelů upozorňovala v době vydání zprávy řada médií. Například MailOnline ji vykládal jako nepřesnost modelů. Rovněž v časopisu Nature Climate Change vyšel v roce 2016 článek, jenž došel k závěru, že pauza globálního oteplování nebyla zveličena, má solidní vědecký základ a je podložená pozorováním.

Pozdější výzkumy ukázaly, že když byly chybějící údaje z rychle se oteplující Arktidy interpolovány a zahrnuty do globálních průměrů teploty, tak by tzv. pauza v datech IPCC AR5 zmizela, a tím pádem byla původní domněnka o chybných odhadech modelů odstraněna. Nepravidelnosti v trendu teplot se v minulosti vyskytly vícekrát, v řadě případů jsou přitom známy jejich příčiny. Ukazuje se, že pauzu může způsobovat nárůst záchytu oxidu uhličitého rostlinami.

Další kritiky klimatických modelů

Sluneční aktivita je do relativních modelů pro radiační forcing zahrnována jako téměř neměnná, přestože se odhad pro absolutní intenzitu záření Slunce po roce 2000 změnil o několik W/m². Citlivost klimatu λ se odhaduje od 0,1 °C na W/m² do 1 °C na W/m². Někteří tak tvrdí, že existuje publikační zkreslení citlivostí klimatu (z asymetrie distribuce publikovaných citlivostí klimatu) a citlivost klimatu se nadhodnocuje. Vliv záření Slunce změnou kalibrace přístrojů tedy přes citlivost klimatu způsobil změnu v absolutních hodnotách i větší než 1 °C. Podobně globální albedo má také značnou nejistotu (přes procento), která odpovídá několika °C (pro teploty okolo 300 K absolutní teploty). Klimatické modely totiž nejsou absolutním fyzikálním modelem systému Země a Slunce, ale jen relativních změn (o kolik se oteplí či změní záření). Jako reference se volí například rok 1750, pro který jsou dostupná převážně proxy data. Klimatické modely tedy předpokládají, že dobře kalkulují relativní změny veličin, ale absolutní hodnoty jsou (nezměřené) nepřesné na to, aby vstupy modelů podchytily globální oteplování o desetiny °C. Změny teplot se označují jako anomálie a absolutní teploty se neuvádějí.

Schopnost modelů reprodukovat vývoj klimatu na regionální úrovni je stále nízká. Ukazuje to srovnání naměřených teplot se simulacemi modelů CMIP3+. Jak ukázala studie z roku 2020, tak některé novější modely CMIP6 stále nerealisticky nadhodnocují oteplování a neodpovídají historickým datům. Modely CMIP6 nadhodnocují i projekce monzunů.

Odborné vysvětlení

1. Pauza není popřením oteplování. Mojib Latif měl pravdu, že oteplování není lineární – klimatický systém má přirozenou variabilitu (např. El Niño/La Niña). Krátkodobé zpomalení trendu neznamená zastavení oteplování. IPCC AR5 (2013) skutečně zmínil nižší trend 1998–2012, ale zároveň zdůraznil, že dlouhodobý trend zůstává jednoznačně rostoucí.

2. „Pauza“ byla spíše statistický artefakt. Rok 1998 byl extrémně teplý kvůli silnému El Niño, takže začátek trendu byl atypický. Pokud vezmeme jiné období (např. 1996–2012), „pauza“ mizí. Studie (Medhaug et al., Nature, 2017) ukázala, že zpomalení bylo způsobeno kombinací oceánské variability, vulkanické aktivity a slabšího slunečního cyklu – nikoli chybou modelů.

3. Modely nejsou „nepřesné“ kvůli pauze. IPCC konstatoval, že většina modelů přecenila oteplení v tomto krátkém období, ale v dlouhodobém horizontu se shodují s realitou. Klimatické modely nejsou určeny k přesné predikci jednotlivých dekád, ale k trendům na desítky let.

4. „Pauza“ neměla vědecký význam pro trend. Po roce 2015 (silné El Niño) globální teploty opět výrazně vzrostly. Dlouhodobý trend (1970–2020) je konzistentní s oteplováním způsobeným člověkem. IPCC AR6 (2021) uvádí, že tzv. „hiatus“ byl přehnaně medializován a nezpochybňuje základní fyzikální mechanismy.

Pauza

Modely se doposud soustředily na dlouhodobý trend za sto let, ale ignorovaly klimatické cykly jako je 60letý cyklus PDO (Pacific Decadal Oscilation). Proto modely nedovedou vysvětlit rychlé tempo oteplování v první půli 20. století. Toto může být možná i příčinou, proč modely nepředpověděly pauzu v oteplování po roce 1998. El Niño ale neodpovídá klimatickým modelům. Modely totiž cykly neobsahují, byť jsou v záznamech teplot všeobecně přítomné. Existují tak také snahy změnit způsob zpracování dat, který změní naměřenou pauzu v globálním oteplování. NOAA porušila svá pravidla a publikovala zprávu, která se snažila popřít tuto pauzu v oteplování. John Bates, bývalý vedoucí NOAA programu teplotních záznamů, obvinil Thomase Karla, který vědeckým článkem popíral pauzu v oteplování, že manipuloval s daty.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení, že modely ignorují klimatické cykly (PDO, 60letý cyklus) je chybné. Moderní klimatické modely zahrnují oceánskou variabilitu (PDO, ENSO, AMO) jako součást fyzikálních procesů. Nejde o to, že by cykly byly ignorovány – modely simulují dynamiku oceánů a atmosféry, ale nepředpovídají přesné fáze cyklů, protože ty jsou chaotické. Modely jsou určeny pro dlouhodobé trendy, ne pro přesné dekádní oscilace. Variabilita je zahrnuta, ale nelze ji deterministicky předpovědět.

2. Není pravda, že modely nedovedou vysvětlit rychlé oteplování v první půli 20. století. Modely nejsou určeny k predikci konkrétních dekádních výkyvů. „Pauza“ byla způsobena oceánskou variabilitou, vulkanickou aktivitou a slabším slunečním cyklem – což jsou procesy, které modely simulují, ale jejich přesné načasování nelze předpovědět. V dlouhodobém trendu se modely shodují s realitou.

3. Není pravda, že modely nepředpověděly pauzu po roce 1998. Modely nejsou určeny k predikci konkrétních dekádních výkyvů. „Pauza“ byla způsobena oceánskou variabilitou, vulkanickou aktivitou a slabším slunečním cyklem – což jsou procesy, které modely simulují, ale jejich přesné načasování nelze předpovědět. V dlouhodobém trendu se modely shodují s realitou.

4. Není pravda, že El Niño neodpovídá klimatickým modelům. Modely simulují ENSO (El Niño/La Niña) statisticky správně, ale ne předpovědně pro konkrétní roky. To není chyba, ale vlastnost chaotického systému. Modely reprodukují frekvenci a amplitudu ENSO v dlouhodobých simulacích.

5. Není pravda, že NOAA manipulovala data, aby popřela pauzu. Obvinění Johna Batese (2017) byla vyšetřena a neprokázala vědecký podvod. Studie Karl et al. (2015) prošla peer review a byla potvrzena dalšími analýzami. Pauza byla statistický artefakt způsobený výběrem počátečního roku (1998). Úpravy dat (např. homogenizace měření) jsou standardní postupy pro korekci systematických chyb.

Aerosoly

V září 2005 Bellouin a spol. v časopise Nature publikoval hypotézu, že odrazivost způsobená atmosférickým znečištěním (aerosoly) byla proti předchozím předpokladům asi dvojnásobná (odhaduje přímý radiační forcing aerosolů DRF rovno -1.9 W/m²) a že tím byla jistá část globálního oteplování maskována. Pokud se to v dalších studiích potvrdí, znamenalo by to, že současné modely velikost budoucího globálního oteplování spíše podceňují. Roku 2014 je však stále (pro rok 2010) odhad DRF -0.36 W/m² a DRE -1.83 W/m². Roku 2020 byla stanovena standardní nejistota určení u DRF na 0.31 W/m² a u DRE na 1.1 W/m². V rámci nejistoty rozšířené na pravděpodobnost 95 % nelze určit, zda je efekt aerosolů negativní nebo zda není i pozitivní. Zpráva IPCC AR6 z roku 2021 v grafu uvádí, že chladivý vliv aerosolů ještě převládal nad oteplením vlivem oxidu uhličitého, ale nyní troposférické aerosoly ubývají, což planetu ohřívá. Jiní vědci se naopak domnívají, že toto znečištění je lokální jev. V globálních datech o čistotě atmosféry (Aerosol Optical Thickness) není vliv Číny příliš patrný. Od 90. let celkově aerosolů naopak ubylo díky poklesu sopečné činnosti.

Člověkem způsobený pokles požárů v čase v divočině přispěl k oteplování klimatu, což modely nezachycují dostatečně věrně. Nejistota je nadále velká.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení "Chladivý vliv aerosolů převládal nad oteplením CO2" je nepravdivé. Celkové oteplující působení přidaných skleníkových plynů je výrazně silnější než ochlazující vliv přidaných aerosolů. Data z IPCC AR6 ukazují, že celkové oteplení způsobené dodatečnými skleníkovými plyny: cca +3,8 W/m² (z toho CO₂ je cca +2,16 W/m²). Celkové ochlazení antropogenními aerosoly: cca -1,1 W/m² (rozmezí -1,7 až -0,4 W/m²). Oteplování jednoznačně dominuje. Aerosoly pouze maskují (snižují) celkové oteplení zhruba o 30 %.

2. Tvrzení: "Nejistota je tak velká, že efekt může být i pozitivní" je zavádějící. Text se odvolává na starší studie nebo špatně chápe statistickou nejistotu. Ačkoli nejistota u aerosolů existuje, pravděpodobnost, že by aerosoly planetu oteplovaly (měly kladný forcing), je v souhrnném efektu extrémně nízká a v rozporu s fyzikálním pozorováním. Nicolas Bellouin (kterého text cituje z roku 2005) vydal v roce 2020 zásadní revizní studii, která nejistotu výrazně zúžila a potvrdila negativní (chladivý) efekt. Pravděpodobnost, že aerosoly mají silný chladivý efekt, je potvrzena. Rozmezí ERF (Effective Radiative Forcing) bylo upřesněno na -1,6 až -0,6 W/m² (s 90% pravděpodobností). Možnost "pozitivního efektu" je prakticky vyloučena.

3. Tvrzení "Vliv Číny není patrný v datech AOT" je nepravdivé. Tvrzení, že znečištění z Číny není vidět v datech o optické tloušťce aerosolů (Aerosol Optical Thickness/Depth - AOD), popírá desítky let satelitních měření. Satelity NASA (MODIS, MISR) jasně ukazují "horká místa" s vysokou koncentrací aerosolů nad východní Čínou a severní Indií. Je pravda, že Čína po roce 2013 (zavedení přísných limitů) emise snížila, ale historicky je její stopa v datech masivní.

4. v tvrzeních dochází k míchání pojmů DRF, DRE a ERF. Text porovnává studii Bellouina (2005) s čísly z roku 2014 a 2020, ale míchá různé fyzikální veličiny, což je jako porovnávat "hrubou mzdu" s "čistou mzdou" a divit se, že čísla nesedí.

DRE (Direct Radiative Effect): Zahrnuje všechny aerosoly, i ty přírodní (mořská sůl, písek ze Sahary). To je velké číslo, ale neznamená změnu klimatu způsobenou člověkem.

DRF (Direct Radiative Forcing): Často se vztahuje jen na přímý odraz světla člověkem vypuštěnými aerosoly.

ERF (Effective Radiative Forcing): Toto je moderní a nejdůležitější metrika (používaná v IPCC AR6). Zahrnuje nejen přímý odraz, ale i to, jak aerosoly mění mraky (nepřímý efekt).

Chyba textu spočívá v tom, že bere starý odhad DRF (-1,9) a srovnává ho s novějšími, přesnějšími metrikami, aniž by rozlišoval, zda jde o celkový efekt (i s mraky) nebo jen přímý odraz.

5. Tvrzení: "Pokles požárů v divočině přispěl k oteplování" je sporné. Toto je velmi specifický bod, který se opírá o teorii, že méně požárů = méně kouře (aerosolů) = více slunečního svitu. Realita: I když historicky došlo k úbytku vypalování savan (kvůli zemědělství), v posledních letech naopak dramaticky rostou nekontrolovatelné lesní požáry (Amazonie, Austrálie, Kanada, Sibiř) v důsledku změny klimatu. Tyto požáry uvolňují obrovské množství CO₂ a černého uhlíku (sazí), který oteplování urychluje (usazuje se na ledu a ten taje).

Kauzalita

Jednou z hlavních nejistot v modelech je citlivost klimatu. Tj. když se koncentrace CO₂ v atmosféře zdvojnásobí, k jakému oteplení dojde. IPCC se drží středních odhadů asi 1,5–4,4 °C, nové výzkumy nevylučují vyšší hodnoty. Paleoklimatická data ale ukazují, že dříve kauzálně předcházel růst teplot růstu skleníkových plynů, kdežto až v současnosti je tomu spíše naopak. Tudíž citlivost klimatu odvozená z proxy dat může být zcela chybná. Paleoklimatické studie ukazují průměrně na citlivost 3 °C, kdežto současné instrumentální metody pouze na 2 °C. Publikované modely přitom v průměru ukazují ještě vyšší hodnoty citlivosti klimatu než průměrné paleoklimatické hodnoty, a tak modely ukazují vyšší citlivost než ukazují dostupná data. Navíc paleoklimatická souvislost pro fanerozoikum mezi koncentrací oxidu uhličitého a teploty prakticky neexistuje ani v korelaci, natož pak kauzálně, protože korelace je obecně nutnou podmínkou kauzálnosti.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „IPCC se drží středních odhadů asi 1,5–4,4 °C, nové výzkumy nevylučují vyšší hodnoty“ není pravdivé. IPCC AR6 uvádí „pravděpodobný“ rozsah pro Equilibrium Climate Sensitivity (ECS) 2,5–4,0 °C, „velmi pravděpodobný“ 2,0–5,0 °C, s nejlepším odhadem kolem 3 °C. Hodnota 1,5 °C je spíše spodní hranicí starších odhadů, nikoli současného „likely“ rozsahu.

2. Tvrzení 2. „Paleoklimatická data ukazují, že dříve kauzálně předcházel růst teplot růstu skleníkových plynů“ není pravdivé. V glaciálních cyklech teplota často vedla CO₂ při deglaciaci (kvůli orbitálním změnám), ale CO₂ pak působil jako silný zpětnovazební zesilovač. To neznamená, že CO₂ nemá kauzální vliv – naopak, paleodata potvrzují jeho roli v zesílení oteplování. Tvrzení naznačuje, že paleoklimatická citlivost je „zcela chybná“, což ignoruje fyzikální zákony a empirické korelace.

3. Tvrzení „Paleoklimatické studie ukazují průměrně na citlivost 3 °C, současné instrumentální metody pouze na 2 °C“ je sporné, ignoruje že je rozdíl pouze metodologický. Instrumentální odhady bývají nižší (1,5–3 °C), protože nezahrnují pomalé zpětné vazby. Paleodata (např. Eocene, Pliocén) ukazují vyšší citlivost, protože zahrnují dlouhodobé procesy.

4. Tvrzení „Modely ukazují vyšší citlivost než dostupná data“ generalizuje – ne všechny modely jsou „příliš citlivé“. Některé CMIP6 modely mají ECS > 5 °C, ale IPCC označuje tyto hodnoty za „low likelihood“. Kombinace důkazů (modely, paleodata, pozorování) vede k mediánu kolem 3 °C.

5. Tvrzení „Ve fanerozoiku neexistuje korelace mezi CO₂ a teplotou“ není pravdivé. V dlouhých geologických měřítkách korelace je složitá kvůli vlivu sluneční svítivosti, kontinentální konfigurace a dalších faktorů. Ale většina studií potvrzuje, že CO₂ je hlavní dlouhodobý driver klimatu. Tvrzení ignoruje robustní důkazy o CO₂ jako klíčovém faktoru (např. Royer et al., 2006).

Biologické vlivy

Zahrneme-li do matematického modelu schopnosti životního prostředí zpětně pohlcovat oxid uhličitý, vyplývá z něj, že při dalším zvyšování emisí z fosilních paliv se přesto sníží jejich absorpce z atmosféry, což by zvýšilo oteplování klimatu nad předchozí odhady. Přesto „globálně vychází zvýšení teplot na konci 21. století v tomto modelu relativně nízké vzhledem ke svému nízkému vlivu na krátkodobou reakci klimatu a k vzájemnému vyrušení velkých regionálních změn v odezvách hydrologického systému a ekosystému“. Jiným zvažovaným mechanismem, který by mohl vést ke zvýšenému oteplování, je tání permafrostu a ledu ve stále zmrzlých spodních vrstvách půdy tundry, v němž se váže ve formě klatrátu velké množství významného skleníkového plynu – methanu, který by se tak uvolnil do ovzduší.

Bakterie hrají velkou roli, přesto se v modelech jejich vliv podceňuje. Podobně je to i s vlivem dusíku. Polovina fixace oxidu uhličitého probíhá v oceánech a v tom hrají sinice významnou roli, ovšem epidemiologický vliv virové infekce sinic není příliš prozkoumán. Navíc se roku 2019 ukázalo, že v moři nehraje hlavní roli chlorofyl, jak se předpokládalo, ale opomíjený rodopsin. I život pod mořským dnem hraje opomíjenou roli.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „Při dalším zvyšování emisí se sníží schopnost prostředí pohlcovat CO₂“ naznačuje, že modely tento efekt ignorují. Ve skutečnosti je zahrnut v CMIP6 a IPCC scénářích. Oceány a biosféra absorbují asi 50 % antropogenních emisí, ale účinnost pohlcování klesá při vyšších koncentracích a oteplování (tzv. saturace uhlíkových rezervoárů).

2. Tvrzení „Model ukazuje nízké oteplení kvůli vyrušení regionálních změn“ je chybné. Globální průměrná teplota není „nízká“ kvůli vyrušení regionálních efektů – oteplení je robustní i při regionálních rozdílech. Modely pracují s globálním energetickým rozpočtem, ne s prostým průměrem regionálních trendů.

3. Tvrzení „Tání permafrostu uvolní velké množství metanu“ je zavádějící. Permafrost obsahuje velké zásoby uhlíku, ale uvolňování je pomalejší, než se často tvrdí. Metan z klatrátů je méně pravděpodobný než CO₂ z rozkladu organické hmoty. Tvrzení však přehání rychlost a rozsah uvolňování metanu.

4. Tvrzení „Bakterie a dusík jsou v modelech podceňovány“ je zavádějící. Dusíkový cyklus a mikrobiální procesy jsou složité, ale moderní Earth System Models zahrnují jejich vliv na uhlíkový cyklus. Není pravda, že jsou zcela ignorovány – jsou zahrnuty s nejistotami.

5. Tvrzení „Polovina fixace CO₂ probíhá v oceánech, hlavní roli hrají sinice, ale virový vliv není prozkoumán“ není pravdivé. Oceány absorbují velkou část CO₂, ale fixace probíhá hlavně fotosyntézou fytoplanktonu (ne jen sinic). Virová dynamika je studována, ale její vliv na globální uhlíkový cyklus je malý. Tvrzení o „neprozkoumanosti“ je velmi přehnané – existuje rozsáhlý výzkum.

6. Tvrzení „Rodopsin hraje hlavní roli místo chlorofylu“ je chybné. Studie ukázaly, že proteiny typu rodopsin přispívají k energetickému metabolismu mikroorganismů, ale nenahrazují fotosyntézu jako hlavní mechanismus fixace CO₂.

7. Tvrzení „Život pod mořským dnem hraje opomíjenou roli“ je zavádějící. Mikrobiální život v sedimentech ovlivňuje uhlíkový cyklus, ale jeho vliv na globální oteplování je malý.

Vliv vody

Nejvýznamnější skleníkový plyn je vodní pára (a mraky), která má větší vliv než oxid uhličitý. V jistých místech se mraky chovají jinak než podle modelů. Klimatické modely se neshodnou na míře vlivu mraků, což může být způsobeno tím, že u nízké oblačnosti převažuje odraz energie do vesmíru, kdežto u vysoké oblačnosti záchyt tepla na Zemi. Jiní naopak tvrdí, že nízká oblačnost Zemi otepluje a vysoká ochlazuje.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „Nejvýznamnější skleníkový plyn je vodní pára (a mraky), která má větší vliv než oxid uhličitý“ naznačuje, že vodní pára je příčina oteplování. Ve skutečnosti CO₂ spouští oteplení, které pak zvyšuje obsah vodní páry. Vodní pára je nejsilnější skleníkový plyn, ale funguje jako zpětná vazba, nikoli primární driver oteplování. Její množství závisí na teplotě, kterou zvyšuje CO₂ a další plyny.

2. Tvrzení „Modely se neshodnou na míře vlivu mraků“ je zavádějící – fyzikální mechanismy jsou dobře známé, spory se týkají kvantifikace, ne směru efektu. Nejistota v oblačnosti je skutečně jedním z hlavních zdrojů nejistoty v klimatické citlivosti. Nízká oblačnost má převážně chladivý efekt (odraz slunečního záření), vysoká oblačnost spíše oteplující (zachytává infračervené záření).

3. Tvrzení „Nízká oblačnost Zemi otepluje a vysoká ochlazuje“ je fyzikálně nesprávné. Nízká oblačnost většinou ochlazuje (silný albedo efekt), vysoká oblačnost otepluje (skleníkový efekt). Existují nuance (např. typ oblačnosti, region), ale obecný směr je jasný.

Regionální předpovědi klimatických modelů

Žádný z CMIP5 modelů není schopen správně modelovat atmosférický tlak nad Grónskem. Regionální klimatické modely moc neodpovídají realitě a také si protiřečí.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „Žádný z CMIP5 modelů není schopen správně modelovat atmosférický tlak nad Grónskem“ je chybné. CMIP5 modely mají biasy v simulaci cirkulace a geopotenciální výšky nad Grónskem, ale tvrzení „žádný není schopen správně modelovat“ je přehnané. Studie ukazují, že některé modely reprodukují hlavní vzorce, i když s odchylkami. Modely zachycují obecné trendy (např. zvýšení geopotenciální výšky při oteplování), ale mají problémy s detailními regionálními vzorci, zejména s frekvencí blokování.

2. Tvrzení „Regionální klimatické modely moc neodpovídají realitě a také si protiřečí“ je chybné. RCMs (např. MAR, RACMO, HIRHAM) mají nejistoty, ale poskytují lepší detail než globální modely. Rozdíly mezi RCMs nejsou „protiřečení“, ale odraz různých fyzikálních parametrizací. RCMs vykazují odchylky (např. biasy v teplotě a srážkách), ale jsou klíčové pro odhad povrchové bilance Grónska. Rozdíly mezi modely jsou předmětem aktivního výzkumu.

3. Nejistoty v regionálních modelech jsou dobře zdokumentovány: pramení z parametrizace procesů, vstupních dat a rozlišení. To ale neznamená, že jsou „nespolehlivé“ – spíše vyžadují pečlivou interpretaci.

Polární zesílení

Mořský led má vysokou odrazivost, zatímco mořská voda nízkou. To vede k jevu zvaném polární zesílení. Ovšem klimatické modely nevysvětlují toto zesílení plně a efekt nevysvětlitelně podceňují oproti pozorovaným změnám.

Odborné vysvětlení

Polární zesílení (angl. polar amplification) je dobře známý a vědecky potvrzený jev, při kterém se polární oblasti oteplují rychleji než zbytek planety. Tento jev je hlavně způsoben zpětnou vazbou sníženého albeda – když taje led a sníh, odhalí se tmavější povrch (moře, půda), který pohlcuje více slunečního záření, což dále zrychluje oteplování. Tento mechanismus je v klimatických modelech dobře zahrnut a vysvětlen. Je pravda, že některé klimatické modely v minulosti podceňovaly rychlost oteplování v Arktidě oproti pozorovaným datům. Například studie z roku 2022 ukázala, že nejpokročilejší modely předpovídaly oteplování Arktidy o třetinu pomalejší, než co ukazují nová pozorování. Klimatické modely se neustále aktualizují a vylepšují. Nové generace modelů (např. CMIP6) lépe zachycují dynamiku polárních oblastí, včetně interakce mezi ledem, oceánem a atmosférou. Výsledky posledních studií ukazují, že rozdíl mezi modely a pozorováními se postupně zmenšuje, a některé modely už dokonce předpovídají rychlost oteplování blízkou skutečnosti. Tvrdit, že modely „nejsou schopny vysvětlit“ polární zesílení, je přehnané. Modely tento jev vysvětlují, ale některé detaily (např. přesná rychlost oteplování, vliv lokálních procesů) jsou stále předmětem výzkumu. To je běžné v každé vědě – modely nejsou dokonalé, ale postupně se přibližují realitě. I když některé modely podceňují rychlost oteplování, všechny ukazují stejný základní trend: Arktida se otepluje rychleji než zbytek světa. Rozdíly jsou v detailu, ne v principu.

Rozdíl v oteplování vzduchu nad mořem a nad souší

Oteplování vzduchu nad pevninou je zhruba dvakrát rychlejší než nad oceány, byť koncentrace skleníkových plynů je podobná nad pevninou a oceány.

Klimatické modely IPCC (konkrétně CMIP6) se s vysokou mírou jistoty shodují s pozorovanými trendy s výjimkou rovníkových oblastí Tichého oceánu, severního Atlantiku a oceánu kolem Antarktidy, kde se pozorované trendy od předpovědí modelů výrazněji odchylují. S výjimkou uvedených oblastí, kde je predikce nejistá, je do roku 2050 očekáván růst povrchové teploty oceánu. Vysvětlení rozdílu oteplování na souši a nad oceány není snadné, a nelze jej vysvětlit rozdílnou tepelnou kapacitou ani povrchovou energetickou bilancí. Modely počasí nad Arktidou tak selhávají. Analýza dat publikovaná v roce 2023 ukázala, že množství oblačnosti nad souší klesá a nad oceány, zejména v oblasti ENSO a nad severním Atlantikem se pokrytí oblačností zvyšuje. Mraky na jednu stranu blokují tepelné vyzařování Země, ale na druhou stranu odrážejí sluneční záření, celkový vliv je však ochlazující (asi 20 W/m²). Pokles oblačnosti nad souší tak může vést k většímu ohřívání zemského povrchu.

Kritika teplotních řad

Tam, kde nejsou dostupná data, se používají proxy data. Pro ty jsou veličiny určovány na základě modelových pochodů z jiných veličin. To může například způsobit problém divergence. Může však jít i o statistické zkreslení. Pro současná data, která byla získána přístroji, se tvoří řady, které se ale postupně upravují. Tyto úpravy závisejí na volbě měřicích stanic (jejich váze na výsledku), jejich kalibracích a podobně. Ovšem i v současnosti (2018) se k vyjádření řad globální teploty používají naivní průměrování nezohledňující korelace mezi stanicemi. Data stanic jsou naopak korelována se socioekonomickými ukazateli (například městský tepelný ostrov).

Teplotní řady jsou konstruovány jako anomálie teplot. Vývoj teplot je tedy vztažen ke každému měsíci v roce zvlášť, takže je z teplotních řad odstraněna sezónní změna (globálně) průměrných teplot. Průměrná globální teplota atmosféry kolísá během roku přibližně o ±1,5 °C, což je každoročně více, než jsou klimatické cíle. Kolísání je dáno tím, že oběžná dráha Země kolem Slunce je mírně excentrická, skutečný tok sluneční energie (solární iradiance) na Zemi během roku kolísá. Odchylky proti hodnotě sluneční konstanty činí přibližně ±3,4 %.

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „Proxy data jsou určovány na základě modelových pochodů z jiných veličin“ je chybné. Proxy data (např. letokruhy, sedimenty, izotopy) nejsou „modelová veličina“, ale fyzikální nebo chemické indikátory minulého klimatu. Modely se používají pro kalibraci a interpretaci, nikoli pro „vytváření“ dat. Proxy data jsou empirická, ale vyžadují statistické rekonstrukce a kalibrace.

2. Divergence se týká rozdílu mezi proxy (např. letokruhy) a instrumentálními daty v posledních dekádách, zejména u stromových dat. Není to obecný problém všech proxy.

3. Tvrzení "„Současná data se postupně upravují“ je zavádějící. Úpravy nejsou libovolné, ale standardní homogenizační postupy pro korekci známých chyb (změna přístrojů, relokace stanic).

4. Tvrzení „Naivní průměrování nezohledňující korelace mezi stanicemi“ je chybné. Moderní globální teplotní řady (NASA GISTEMP, HadCRUT, NOAA) používají vážené průměry, interpolace a kriging, nikoli „naivní průměr“.

5. Efekt městského teplotního ostrovu (UHI) je známý, ale globální řady ho korigují (např. pomocí venkovských stanic, satelitních dat). Studie ukazují, že vliv UHI na globální trend je zanedbatelný.

6. Tvrzení „Průměrná globální teplota kolísá ±1,5 °C během roku“ je nesmyslné. Sezónní cyklus existuje, ale klimatické cíle (např. +1,5 °C) se vztahují k dlouhodobému průměru, nikoli k sezónnímu kolísání.

7. Tvrzení „Kolísání je dáno excentricitou dráhy Země“ je nesprávné. Roční cyklus je způsoben nakloněním osy Země, nikoli excentricitou (ta má malý vliv). ±3,4 % změny solární konstanty je správná, ale hlavní příčina sezónního cyklu je geometrie osy.

Kritika používání emocí při prosazování opatření

Apelování na emoce (argumentum ad passiones) může být argumentační klam. Mezi výzkumníky a komunikátory v oblasti změny klimatu existuje jasné přesvědčení, že taktika vzbuzování strachu na podporu preventivní motivace a chování není v souvislosti s komunikací a zapojením se do boje proti změně klimatu účinná ani přiměřená, emoce přitom hrají velkou roli při přijímání opatření v boji s klimatickou změnou. Naopak nové studie ukazují, že správné vzdělání dětí o klimatické změně má zpětný vliv i na postoje jejich rodičů.

Odborné vysvětlení

1. V logice je argumentum ad passiones klam, pokud nahrazuje fakta emocemi. Ale v komunikaci o klimatu emoce jsou přirozenou součástí rozhodování a mohou podporovat angažovanost. Tvrzení ignoruje empirické důkazy, že emoce (zejména naděje, péče) mohou zvyšovat motivaci k proenvironmentálnímu chování.

2. Tvrzení „Vzbuzení strachu není účinné ani přiměřené“ je příliš absolutní – studie ukazují, že tzv. fear appeals fungují, pokud jsou doprovázeny pocitem účinnosti (efficacy). Samotný strach bez řešení může vést k úzkosti a pasivitě. Ale kombinace hrozby a účinných řešení zvyšuje motivaci.

3. Emoce (naděje, hrdost, péče) jsou klíčové pro podporu klimatických akcí. To potvrzují behaviorální studie.

4. Vzdělání dětí má zpětný vliv na postoje rodičů. Tzv. intergenerational learning je doloženo – děti mohou ovlivnit postoje rodičů k ochraně klimatu.

Kritika volby zobrazení klimatických map světa

Volba mapového zobrazení může zkreslovat. I v současné době klimatologové používají zobrazení jako je ekvidistantní válcová projekce, která zobrazením zvětšují vlivy na pólech, místo aby byla použita zobrazení se stejným vlivem plochy (například stejnoploché Mollweidovo zobrazení). Zpráva IPCC AR6 z roku 2021 používá téměř výhradně nestejnoploché Robinsonovo zobrazení (případně nestejnoplochou válcovou projekci), které National Geographic Society nahradila již roku 1998. UNESCO (spadající k OSN jako IPCC) od 2012 doporučuje jako korektní stejnoploché Gall-Petersovo zobrazení. Nestejnoploché zobrazení je politicky nekorektní, ale IPCC jej používá i ve zprávě pro Shrnutí pro tvůrce politik (SPM).

Odborné vysvětlení

1. Tvrzení „Volba mapového zobrazení může zkreslovat“ – pravda, ale význam je přehnaný. Kartografická projekce ovlivňuje vizuální vnímání ploch (např. Mercator zvětšuje póly). Tvrzení naznačuje, že použití nestejnoplochých projekcí (Robinson, ekvidistantní válcová) zásadně zkresluje vědecké závěry. Ve skutečnosti jde o vizuální prezentaci, nikoli o výpočetní data – ta jsou zpracována na sférických souřadnicích, nikoli podle projekce mapy.

2. Tvrzení „IPCC používá Robinsonovo zobrazení, které je politicky nekorektní“ je hodnotící soud, ne vědecký fakt. Robinsonova projekce je kompromisní pro vizuální estetiku, nikoli pro politiku. UNESCO doporučení Gall-Peters se týká výuky geografie, ne vědeckých zpráv.

3. Tvrzení „Nestejnoploché zobrazení zkresluje vlivy na pólech“ je zavádějící. Vizuálně póly vypadají opravdu větší. To nemá vliv na vědecké analýzy – klimatické modely a IPCC grafy používají projekce jen pro ilustraci, nikoli pro výpočty.

4. Gall-Peters je stejnoplochá projekce vhodná pro vzdělávání, ale není „vědecky korektnější“ než Robinson pro klimatické mapy. Vědecké analýzy se neřídí projekcí.

Odlišné politické názory

• V roce 1992 vyšla z u příležitosti Summitu Země tzv. Heidelberská výzva. Výzva je velmi obecná a volá po nezávislé vědě. K výzvě se připojilo přes 4000 vědců, včetně 72 nositelů Nobelovy ceny. Výzva říká, že Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) by též měl mít část vědců, kteří jsou vůči globálnímu oteplování skeptičtí. Výzva vznikla z původní iniciativy tabákového průmyslu, který se snažil dokázat, že část vědy, například environmentální vědy jsou „nezdravá věda“ („junk science“).

• Téma tzv. globálního oteplování se též výrazně odráží ve světové politice. Nejvýraznější je klimaskepticismus v republikánské straně USA. Ovšem konzervatismus s postojem většinou nesouvisí. Někteří politici, zejména bývalý prezident USA George W. Bush, bývalý ministerský předseda Austrálie John Howard a někteří jako Bjørn Lomborg a Ronald Bailey tvrdí, že cena za útlum globálního oteplování nesmí být příliš vysoká. George W. Bush prohlásil: „Chceme redukovat skleníkové plyny… Ale Kjótský protokol je naprosto špatný v základních principech.“ Právě USA a Austrálie jsou jediné státy světa, kteří Kjótský protokol nepodepsaly. Producent, režisér a dokumentarista Martin Durkin v reakci na film Nepříjemná pravda natočil dokumentární film Velký podvod s globálním oteplováním, který nepopírá globální oteplování, ale zpochybňuje vliv člověka a CO₂ na tento jev.

• Republikáni se v USA staví proti demokratům i v politizované otázce globálního oteplování. Prezident USA Donald Trump roku 2017 oznámil odstoupení od dohody o klimatu.

• Archeolog Miroslav Bárta uvádí, že s globálním oteplováním to nebude „tak horké“ a že i ve starověku byla věda dělána na politickou objednávku. Nositel Nobelovy ceny John F. Clauser tvrdí, že klimatická změna je jen zástupný problém elit.

• V České republice se mezi nejznámější osobnosti zpochybňující antropogenní vliv na globální oteplování řadí bývalý prezident Václav Klaus. Své názory vyjádřil mj. v knize Modrá, nikoli zelená planeta. Klimatolog Ladislav Metelka vyjádřil názor, že Klausovy názory nejsou vědecky dostatečně podložené.

• Ke popíračům patří řada vědců jako bývalý prezident Světové federace vědců A. Zichichi a další.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kontroverse um die globale Erwärmung na německé Wikipedii a Global warming controversy na anglické Wikipedii.

• IPCC AR4 SYR, 2007. Climate Change 2007: Synthesis Report. Redakce Core Writing Team; Pachauri, R.K; and Reisinger, A.. [s.l.]: IPCC. (Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change). Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4. 
• IPCC AR4 WG1, 2007. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Redakce Solomon, S.; Qin, D.; Manning, M.; Chen, Z.; Marquis, M.; Averyt, K.B.; Tignor, M.; and Miller, H.L.. [s.l.]: Cambridge University Press. (Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change). Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1. 
• IPCC TAR SYR, 2001. Climate Change 2001: Synthesis Report. Redakce Watson, R. T.; and the Core Writing Team. [s.l.]: Cambridge University Press. (Contribution of Working Groups I, II, and III to the Third Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change). Dostupné online. ISBN 0-521-80770-0. 
• IPCC TAR WG1, 2001. Climate Change 2001: The Scientific Basis. Redakce Houghton, J.T.; Ding, Y.; Griggs, D.J.; Noguer, M.; van der Linden, P.J.; Dai, X.; Maskell, K.; and Johnson, C.A.. [s.l.]: Cambridge University Press. (Contribution of Working Group I to the Third Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change). Dostupné online. ISBN 0-521-80767-0.  Archivováno 30. 3. 2016 na Wayback Machine.
• IPCC SAR WG3, 1996. Climate Change 1995: Economic and Social Dimensions of Climate Change. Redakce Bruce, J.P.; Lee, H.; and Haites, E.F.. [s.l.]: Cambridge University Press. (Contribution of Working Group III to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change). ISBN 0-521-56051-9.  (pdf.

Literatura

• Hulme, Mike. Why we disagree about climate change: understanding controversy, inaction and opportunity. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2009. ISBN 978-0-521-72732-7. 

Související články

• Climategate
• Globální ochlazování
• Kladné a záporné důsledky globálního oteplování

Externí odkazy

„Klimaskeptici“

• (německy) Václav Klaus: Klima-Wahrheiten
• (česky) www.klimaskeptik.cz – klimaskeptické stránky
• (německy) NOVO-Magazin: Klimakatastrophenzweifel – eine Einführung Archivováno 8. 12. 2014 na Wayback Machine.
• (německy) Alvo von Alvensleben: Kohlendioxid und Klima (Stand: 2002); siehe auch die Entgegnung darauf
• (německy) Fritz Vahrenholt: Die kalte Sonne; siehe auch die Entgegnung darauf Archivováno 30. 1. 2016 na Wayback Machine.
• (anglicky) www.climatedepot.com – klimaskeptické stránky v USA

Kritické komentáře ke „klimaskeptikům“

• (německy) Umweltbundesamt: Und sie erwärmt sich doch – Was steckt hinter der Debatte um den Klimawandel? April 2013 (PDF, abgerufen am 21. Mai 2013; 3,4 MB).
• (anglicky) www.realclimate.org – stránky M. Manna
• (anglicky)(německy)(česky)skepticalscience.com, Skeptical Science, vícejazyčné argumenty skeptiků k vyjasnění klimatu
• (anglicky)ExxonSecrets.org o vztazích mezi průmyslem a politikou (Greenpeace v USA)
• (anglicky) www.realclimate.org – stránky M. Manna
• (anglicky)(česky) www.skepticalscience.com – stránky vysvětlující různé problémy globálního oteplování a také objasňující většinu odlišných názorů na něj
• (česky) www.Zmenaklimatu.cz – stránky Klimatické koalice
• (anglicky) www.climatedepot.com – klimaskeptické stránky v USA
• ResearchChannel — The American Public's Views of Global Climate Change. A video of a lecture given by Jon A. Krosnick, social scientist, Stanford University. Produced by the National Science Foundation, 25 October 2007
• Spirit that Freed South Africa Must Now Rescue the Planet by Desmond Tutu
• American Petroleum Institute (A.K.A. Energy Citizens). Mother Jones article about astroturfing by petroleum industry trade group American Petroleum Institute
• Climate Change Deniers vs The Consensus
• It's Global Warming, Stupid Bloomberg BusinessWeek, 2 November 2012
• Global Warming and other Fictions LifeIvy Magazine, 15 April 2013