Milankovičovy cykly

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tabulka znázorňující minulé i budoucí zemské orbitální cykly:
ε -oblikvita (náklon zemské osy)
e -excentricita
π - šířka perihelu
esin (π) - index precese
Tyto faktory spolu s oblikvitou kontrolují sezónní cykly zemí přijatého slunečního záření, které se po přepočtu na jeden den vyjadřují Q-den.
Bentické foraminifera a vrtné jádra ledu z antarktické stanice Vostok jsou dva nezávisle získány údaje o stavu vodní hladiny a teplotě oceánu. Vertikální linie jsou současné klimatické podmínky v roce 2000

Milankovičova teorie nebo Milankovičovy (klimatické) cykly jsou kvaziperiodicky se opakující systematické změny v příjmu slunečního záření, způsobené výkyvy v oběhu Zemského tělesa kolem Slunce v kombinaci s nehomogenitou příjmu Zemí (různé albedo či možnost zalednění na různých hemisférách).[1] Tyto změny mohou na Zemi ovlivňovat řadu ekologických parametrů, jako například změny podnebí (zalednění, globální oteplování) ale ovlivňují i ​​další geologické činitele jako je např. cyklická sedimentace.[2]

Pojmenovány jsou podle srbského fyzika a matematika M. Milankoviće (1879 - 1958), který jako první během první světové války podal důkazy o existenci zmíněných cyklů. Milanković podal matematické zdůvodnění toho, jak mohou souviset klimatické cykly s cyklickými orbitálními pohyby Země jako je excentricita, precese a oblikvita (sklon rotační osy).[3]

Zemská osa uskuteční jeden cyklus precese za přibližně 26 000 let. Současně dochází ke změně náklonu osy mezi 22,1 a 24,5° v 41 000 ročních cyklech. Excentricita zemské dráhy vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou. Cykly způsobené tímto dějem se opakují každých přibližně 96 až 127 000 let.[4]

Opakující se cykly jsou poměrně dobře zaznamenány ve fosilním stavu. Nadále však existují různé obtíže při prokazování některých částí teorie. Např. to, že cyklus excentricity opakující se každých zhruba 100 000 let má mnohem menší dopad než cyklus precese a oblikvity.

Pokračováním výzkumů vrtů v ledovcích v Grónsku a na Antarktidě došli vědci k závěru, že na severní i jižní polokouli došlo za poslední 2 miliony let k 20 cyklům nárůstu a poklesu ledovcové pokrývky.

Existují i ​​další astronomické cykly, které objevil Joseph Adhemar, James Croll a další, ale jejich potvrzení bylo dlouhou dobu komplikované, kvůli absenci přesvědčivě datovatelných důkazů, které by naznačovaly, které z cyklů byly významnější. Až do začátku výzkumu vrtných jader projektu Deep Sea Drilling Project, sumarizovaném v článku Hayse, Imbrieho a Shackletona v časopise Science v roce (1976)[5] nebyl astronomickým cyklům přikládán velký význam.

Předpověď není snadná, protože elementy dráhy se v dlouhodobém měřítku chovají chaoticky. Teorie chaosu ukazuje, že astronomické kvaziperiodické cykly a klimatické kvaziperiodické cykly nemusejí mít stabilní fázový rozdíl.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Milankovičov cyklus na slovenské Wikipedii.

  1. https://phys.org/news/2017-01-earth-orbital-variations-sea-ice.html - Earth's orbital variations and sea ice synch glacial periods
  2. Kusky, T., 2005, Encyclopedia of Earth Sciences. Facts On File, Inc., New York, s. 278 – 280
  3. http://phys.org/news/2015-12-earth-tilt-climate.html - New research shows Earth's tilt influences climate change
  4. Pälike, H., 2005, Orbital Variation (Including Milankovitch Cycles). in Selley, R.C., Cocks, L.R.M., Plimer, I.R. (Editors), Encyclopedia of Geology. Volume 1. Elsevier, Amsterdam, s. 410 – 421
  5. Hays, J., Imbrie, J., Shackleton, N., 1976, Variations in the Earth's Orbit: Pacemaker of the Ice Ages. Science, 194, 4270, s. 1121 – 1132
  6. http://www.elic.ucl.ac.be/repomodx/users/saedel/2010-AGU_San_Francisco_Poster.pdf - Does the climate jump between several attracting trajectories phase-locked onto the astronomical forcing ?