Politická korektnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Politická korektnost (anglicky political correctness, do češtiny též překládáno jako společensky nezávadná mluva) označuje způsob použití jazyka, jehož cílem je neutrální (citově nezabarvené) a nehanlivé vyjadřování ve veřejném prostoru, zejména vůči etnickým nebo sociálním skupinám. Politická korektnost tak usiluje o nahrazení označení, která mohou být považována za urážlivá nebo mající negativní konotace a ve výsledku tak jsou pro danou skupinu společensky poškozující, týká se však i požadavku na genderově neutrální (nesexistické) použití jazyka.[1][2][3]

Počátky používání tohoto termínu spadají do 60. let 20. století, kdy byla politická korektnost satirickým označením uvnitř levicového hnutí ve Spojených státech.[4] Ve svém současném významu se začal objevovat záhy v 80. letech, kdy začal být využíván konzervativci pro kritické označení liberálních aktivit. Výrazně zpopularizován byl následně v 90. letech v souvislosti s jeho hojným používáním v The New York Times a jiných amerických médiích.[1][5] Do českého prostředí začal termín politická korektnost pronikat v 10. letech 21. století, výrazně zpopularizován pak byl v době migrační krize českou konzervativní pravicí.[6]

Ve veřejném diskurzu a v médiích je obecně užíván pejorativně jako něco zbytečného a nechtěného.[4][7][8] Pravicoví političní komentátoři v souvislosti se snahami o politicky korektní vyjadřování často mluví o cenzuře a omezování svobody slova ve prospěch menšin.[9][10] Komentátoři z levé části politického spektra naopak tvrdí, že konzervativci využívají koncept politické korektnosti, aby odvedli pozornost od vlastního diskriminačního chování, neslušnosti a recyklování škodlivých stereotypů vůči těmto menšinovým skupinám obyvatel.[11][12]

Genderově neutrální jazyk[editovat | editovat zdroj]

V USA se volání po genderově neutrálním (nesexistické) vyjadřování začalo objevovat v 70. letech 20. století, kdy se na základě mnoha studií prováděných v té době zjistilo, že tvary profesí v generickém maskulinu si lidé automaticky spojují s muži, což by ve výsledku mohlo v pracovním životě znevýhodňovat ženy, např. při šancích na přijetí nebo povýšení.[13] Změna se projevovala například nahrazováním slov s morfémem „-man“ (muž) jinými tvary (-er, -person, člověk), např. spokesperson místo spokesman či police officer místo policeman.

Přenášení těchto snah z angličtiny do dalších jazyků často naráží na jejich odlišnou strukturu, protože gramatický rod má například ve flektivních jazycích jiné použití i souvislosti.

Čeští genderoví lingvisté a lingvistky usilují o:

  • důsledné přechylování, tedy paralelní uvádění obou rodových alternativ, např. pekař a pekařka či sekretář a sekretářka, nebo používání dalších prostředků genderově vyváženého vyjadřování,
  • za sexistickou je někdy považována také přípona -ová ve vlastních jménech žen, protože její původní význam je přivlastňovací (Novák a Novákova, dnes psáno dlouze Nováková), a proto podle některých konzervuje podřízené postavení žen.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DAVID, Jaroslav. Politická korektnost [online]. Nový encyklopedický slovník češtiny. Dostupné online. 
  2. political correctness [online]. Oxford English Dictionary. Dostupné online. (anglicky) 
  3. VOVSÍK, Martin. Politická korektnost a její sociální funkce v USA: Konceptuální a mediální analýza. Plzeň: Fakulta filozofická Západočeské univerzity, 2018. 90 s. Dostupné online. S. 4. 
  4. a b SCHULTZ, Debra L. To Reclaim a Legacy of Diversity: Analyzing the 'Political Correctness' Debates in Higher Education. New York: National Council for Research on Women, 1993. 72 s. Dostupné online. ISBN 978-1880547137. (anglicky) 
  5. BERMAN, Paul. Debating P.C.: The Controversy over Political Correctness on College Campuses. New York: Delta, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0307801784. Kapitola Instruction. (anglicky) 
  6. Politická korektnost v ČR a její význam [online]. Politický slovník. Dostupné online. 
  7. DUIGNAN, Peter; GANN, L. H. Political correctness. 1. vyd. Stanford: Hoover Institution – Stanfordova univerzita, 1995. 47 s. Dostupné online. ISBN 978-0817937423. (anglicky) 
  8. TRUSINOVÁ, Magdaléna. Být politicky korektní je v Česku přes čáru. Radio Wave [online]. 2016-08-22. Dostupné online. 
  9. ČTK. V Evropě válčí svoboda s politickou korektností, tvrdí Klaus. Euro.cz [online]. 2017-08-31. Dostupné online. 
  10. BROWNE, Anthony. Úprk rozumu : politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2009. 157 s (PNK ; sv. 3) ISBN 978-80-7363-240-3. S. 25–29.
  11. MOLÁČEK, Jan. Politická korektnost je úspěšný návod, jak zlepšit společnost. Ale my jsme zase jednou chytřejší. Aktuálně.cz [online]. 2018-04-16. Dostupné online. 
  12. ZÍTA, Dalibor. Uhlová a Šídlo: Být politicky nekorektní je často hulvátství, přehnaná korektnost ztěžuje porozumění. Radio Wave [online]. 2018-11-06. Dostupné online. 
  13. VALDROVÁ, Jana. „Žena a vědec? To mi nejde dohromady.“ Testy generického maskulina v českém jazyce. Naše řeč [online]. 2008. Dostupné online. 
  14. VALDROVÁ, Jana; KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka; PACLÍKOVÁ, Pavla. Kultura genderově vyváženého vyjadřování [pdf]. MŠMT. S. 39–40. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]