Německý idealismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Immanuel Kant
Johann Gottlieb Fichte
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling

Německý idealismus (někdy také absolutní idealismus) byl významný filosofický směr v rámci západní metafyziky, činný zhruba v letech 1781–1831, tj. od vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu po smrt Hegelovu. Začíná kritickou filosofií Immanuela Kanta a vrcholí v díle Hegelově, Fichtově a Schellingově. Přes všechnu rozmanitost jejich rozvrhů je spojuje snaha o celkové a systematické pochopení skutečnosti, jehož východiskem je myslící subjekt sám (Fichtovo „já“, Hegelův „Duch“) a jeho vlastní zkušenost, prostředkem kritický rozum a nástrojem pojmy. K užívání společného názvu „německý idealismus“ snad opravňuje existence rukopisného zlomku společného „programu“ z roku 1797, patrně z ruky Hegelovy.

Kantova kritická filosofie objevila, že lidské poznání není tak samozřejmé, jak se dosavadní myšlení domnívalo, nýbrž je různě podmíněno a omezeno. Předmětem transcendentální filosofie tak nemá nadále být zkoumání jednotlivých jsoucen, věcí a zkušeností, nýbrž nutných podmínek poznávání. Poznání je buď čistě rozumové (analytické, apriorní), anebo smyslové či zkušenostní (syntetické, aposteriorní). Každé poznání už předpokládá kategorie času a smyslové poznání navíc ještě prostoru, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž naopak ji teprve umožňují.

Kant tak navázal na radikální metodickou pochybnost Descartovu, který si uvědomil, že o všech svých vnějších (smyslových) zkušenostech může pochybovat a jedinou jistotou je toto pochybování samo: „Myslím – tedy jsem.“ Z této sebejistoty subjektu vychází i německý idealismus, snaží se ji však rozvinout a využít v celé její šíři. Přítomnou zkušenost rozšiřuje Hegel ještě o její časový a dějinný rozměr: skutečnost není okamžitá ani v čase stálá, nýbrž se neustále mění a navíc nevratně vyvíjí. Skutečnost sama není jen soubor více méně samostatných „věcí“, jsoucen a podstat, nýbrž je to celek, provázaný nekonečně složitými vztahy – například subjektu k sobě, ke druhým lidem, ke světu přírody i mravnosti.

Idealistické myšlení hájí:

  • proti empirismu význam pojmů, hypotéz a smyslu, který přímou zkušenost přesahuje,
  • proti iracionalismu rozumnost, pochopitelnost skutečnosti,
  • proti relativismu závaznost světového řádu, pravdy a mravnosti,
  • proti pozitivismu celkový pohled na skutečnost, smysl světa i lidské existence,
  • proti pragmatismu vědomí, že pravda a poznání nejsou jen nástroji praktického zvládání života.

Jeho hlavní nebezpečí spočívá v tom, že

  • podceňuje „vnější“ zkušenost,
  • nevidí jazykovou a kulturní podmíněnost pojmů,
  • předpokládá pevný, nadlidský, a přesto rozumový řád jako uzavřený systém,
  • jehož jsou jednotliví lidé jen často nevědomými nositeli („lest rozumu“, Hegel).

Tak se i německý idealismus mohl stát půdou, z níž nakonec vyrostlo – i když s přímým popřením jeho vlastních základů, zejména ideje ducha a svobody – myšlení obou totalit 20. století.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Praha 1994
  • Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995
  • Tretera, I.: Přehled evropské filosofie. Praha 1997
  • Weischedel, W.: Zadní schodiště filosofie. Olomouc 1993
  • Halder – Müller: Philosophisches Wöterbuch. Freiburg 1993
  • Hügli – Lübcke: Philosophielexikon. Reinebeck b. Hamburg 1991

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]