Kritika čistého rozumu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Titulní list prvního vydání

Kritika čistého rozumu (KČR; německy Kritik der reinen Vernunft) je hlavní dílo německého filosofa Immanuela Kanta a jedno z nejvlivnějších filosofických děl vůbec. Kant v něm předkládá svoji teorii poznání (viz transcendentální filosofie) a řešení problému, jak mohou mít subjektivní podmínky myšlení objektivní platnost. KČR je první ze tří jeho „kritik“; následovala ji Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Zjednodušený a zkrácený výklad myšlenek KČR podal Kant ve svazku Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou (1783).

Katolická církev dekretem ze dne 11. června 1827 zařadila Kantovu Kritiku čistého rozumu na Index zakázaných knih.[1]

Vydání[editovat | editovat zdroj]

První vydání Kritiky čistého rozumu (označované „A“) přišlo na svět v Královci roku 1781. Druhé vydání (B), pro něž Kant přepracoval a rozšířil některé pasáže, vyšlo roku 1787. V 90. letech se potom objevila další vydání, která se ale od druhého příliš nelišila. Ve filosofickém Diskursu následně probíhala a dosud probíhá polemika ve věci jednotlivých vydání; zatímco obecně je překládáno, citováno a vykládáno spíše vydání druhé, např. Schopenhauer a Heidegger považovali za jádro kantovské nauky vydání první.

Přehled členění „Kritiky čistého rozumu“[editovat | editovat zdroj]

členění Kritiky čistého rozumu
Věnování
Předmluva k druhému vydání
Úvod I. O rozdílu mezi čistým a empirickým poznáním
II. Máme určité apriorní poznatky a samo obyčejné rozvažování nikdy bez takových poznatků není
III. Filosofie vyžaduje vědu, která určuje možnost, principy a rozsah všech apriorních poznatků
IV. O rozdílu mezi analytickými a syntetickými soudy
V. Syntetické soudy a priori jsou obsaženy jako principy ve všech teoretických vědách rozumu
VI. Obecná úloha čistého rozumu
VII. Idea a rozvržení zvláštní vědy, která je nazvána kritikou čistého rozumu
I. Transcendentální nauka o elementech Díl první Transcendentální estetika 1. kapitola: O prostoru
2. kapitola: O čase
Obecné poznámky k transcendentální estetice
Závěr transcendentální estetiky
Díl druhý: Transcendentální logika Úvod. Idea transcendentální logiky
Oddíl první: Transcendentální analytika Kniha první. Analytika pojmů 1. část. O vodítku k odhalení všech čistých rozvažovacích pojmů
2. O dedukci čistých rozvažovacích pojmů
Kniha druhá. Analytika zásad Úvod. O transcendentální soudnosti vůbec.
1. část. O schematismu čistých rozvažovacích pojmů.
2. část. Systém všech zásad čistého rozvažování
3. O důvodu rozlišení všech předmětů vůbec na phaenomena a noumena
Dodatek. O amfibolii reflexivních pojmů v důsledku záměny empirického používání rozvažování za používání transcendentální
Oddíl druhý. Transcendentální dialektika
Úvod I. O transcendentálním zdání
II. O čistém rozumu jako sídle transcendentálního zdání
Kniha první. O pojmech čistého rozumu
Kniha druhá. O dialektických úsudcích čistého rozumu. 1. část. O paralogismech čistého rozumu
Obecná poznámka o přechodu od racionální psychologie k racionální kosmologii
2. část. Antinomie čistého rozumu.
3. část. Ideál čistého rozumu
Dodatek k transcendentální dialektice O regulativním používání idejí čistého rozumu
O konečném cíli přirozené dialektiky čistého rozumu
II. Transcendentální nauka o metodě Úvod
1. část. Disciplína čistého rozumu
2. část. Kánon čistého rozumu
3. část. Architektonika čistého rozumu
4. část. Dějiny čistého rozumu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 139.]

Literatura v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Immanuel KANT: Kritika čistého rozumu, Praha: OIKOYMENH, 2001.
  • J. KARÁSEK, J. CHOTAŠ (eds.): Dedukce, kategorie, sebevědomí. Praha: OIKOYMENH, 2002.
  • Jan KUNEŠ: Kantova Kritika čistého rozumu. In: Reflexe, 26/2004.
  • Günther PATZIG: Jak jsou možné syntetické soudy a priori? Praha: Filosofia, 2003.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]