Kristiánova legenda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První strana z rukopisu Rajhradského breviáře z poloviny 12. století
Vyobrazení konfliktu mezi sv. Václavem a kouřimským knížetem (pařížský zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky)

Kristiánova legenda (také nazývána Křišťanova legenda) je latinský spis o počátcích křesťanství a o prvních českých světcích. Názory na dobu jejího vzniku se různí - ačkoliv se legenda sama hlásí ke konci 10. století a někteří historikové kladou dobu jejího vzniku před rok 994 (např. Pekař, Třeštík, Kalhous), jiní ji označují za pozdější falzum a datují ji do 12.století (např. Novotný, Vacek, Kubín) či 13. až 14. století (např. Dobrovský, Kalandra). Patří k nejdůležitějším zdrojům poznání raného českého státu a k prvním uceleným zmínkám o něm, ačkoliv je psán ještě latinsky. Často se rovněž používá delší název Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily, lat. Vita et passio sancti Vencaslai et sanctae Ludmilae aviae eius. Je považována za obhajobu staroslověnské kultury.

Historie spisu[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší rukopisy obsahující části Kristiánovy legendy jsou datovány do 12. století.[zdroj?] Celý text legendy se zachoval až v Dražickém rukopise G 5, který byl sepsán ve 40. letech čtrnáctého století. Ostatní dochované texty legendy pocházejí z manuskriptů datovaných převážně do rozmezí 14. - 15. století.

Za "znovuobjevitele" Kristiánovy legendy je považován Bohuslav Balbín, který ji nalezl v roce 1645 v třeboňském archivu. Badatelům Josefu Dobrovskému a Gelasiu Dobnerovi však byla svým rozsáhlým cyrilo-metodějským exkurzem podezřelá, proto ji ve výsledku označili za podvrh. Do historické debaty legendu vrátil až roku 1902 Josef Pekař a od té doby neskončily učené spory o její platnost, ač v současnosti převažuje mínění o platnosti Pekařovy datace. Nikoliv však absolutně.

Nejpropracovanější názor na osobnost vlastního autora legendy, onoho mnicha Kristiána, nabídl Dušan Třeštík ve studii Přemyslovec Kristián, kde jej důmyslně ztotožnil s Kosmovým synem Boleslava I. Strachkvasem, na jehož narození byl sv. Václav pozván. I přesto se však v literatuře pod starším vlivem objevuje mínění, že autor legendy pocházel z břevnovského kláštera. Např. v populárním výboru raně středověkých legend literárního historika Oldřicha Králíka.[1] Tyto dohady jsou však nepodložené a vysoce nepravděpodobné.

Význam Kristiánovy legendy[editovat | editovat zdroj]

Jako příslušník vládnoucí přemyslovské dynastie (syn Boleslava I. a bratr Boleslava II.) Kristián ve své legendě, která je podle Dušana Třeštíka svodem dosavadního literárního úsilí, sleduje dva cíle: je jím přirozeně oslava světce ze středu českého knížecího rodu (a možná i snaha o napravení otcovy viny). S tím se však logicky pojí ještě jeden aspekt, na který poukázali Dušan Třeštík a David Kalhous: Kristián podle nich cca 200 let před Kosmasem vlastně formuluje politický program českého státu, legitimizuje jeho postavení a výsadní roli ve střední Evropě a v duchu odkazů na dědictví Velké Moravy nejspíše připravoval cestu Slavníkovce Vojtěcha (svého příbuzného) k arcibiskupskému důstojenství. Kristiánova legenda je tak zásadním historickým pramenem, pro nejstarší dějiny Čech, přijmeme-li její původ ze sklonku 10. století. Tvoří tak významný korektiv ke Kosmově kronice, neboť srovnáním těchto dvou děl můžeme postihnout ideový vývoj raně středověkého přemyslovského knížectví.[2]

Problémy autorství a pravosti legendy[editovat | editovat zdroj]

Samotná legenda za svého autora označuje řeholníka Kristiána, příbuzného biskupa Vojtěcha.[3] Autor tedy pocházel snad z rodu Slavníkovců, jelikož však legenda zmiňuje Vojtěchovo příbuzenství s Přemyslovci, nelze vyloučit ani jeho přemyslovský původ. Někdy je autor ztotožňován přímo se svatým Vojtěchem,[zdroj?] jindy se synem přemyslovského knížete Boleslava I. Strachkvasem. Ačkoli legenda samotná hlásá, že vznikla někdy na konci 10. století za Vojtěchova episkopátu, někteří historikové o této tradiční dataci pochybují, a to již od konce 18. století. Kristiánovu legendu přitom označují za pozdější falzum vzniklé snad ve 12., 13., nebo dokonce 14. století.

  • Bohuslav Balbín (objevitel) považoval autora za syna Boleslava I. a zároveň dovozoval, že matka biskupa Vojtěcha, Střezislava, musela být autorovou sestrou.[4]
  • Gelasius Dobner vycházel z předpokladu, že domnělým autorem by měl být Strachkvas známý z Kosmovy kroniky, ale z jistých nesrovnalostí a také z nelichotivého líčení Boleslava I., pravděpodobného autorova otce, vyvozuje, že autorem byl spíše Kristián ze Skály, kancléř Přemysla Otakara I., a že tedy nejde o původní dílo z 10. století.[5]
  • Josef Dobrovský považoval Kristiána za autora z přelomu 13. a 14. století, jenž byl neznámý Dalimilovi.[6]
  • František Palacký přejímá názor Josefa Dobrovského, že jde o pozdější dílo.[7]
  • Josef Pekař se ve své knize Nejstarší kronika česká (vydána r. 1903) snažil prokázat pravost legendy.[8]
  • Ani Pekařovo argumentační umění a jeho autorita v historické obci však nepřesvědčily všechny. Z jeho soudobých kolegů proti pravosti Kristiána vystoupili kupříkladu Václav Novotný a František Vacek, kteří s ohledem na kult sv. Ludmily, výrazněji se prosazující až ve 12. století, kladli vznik dané legendy až do této doby. Na konci 40. let 20. století pak následoval teze svého učitele Václava Novotného v rozsáhlé dvousvazkové studií Rudolf Urbánek [9]
  • Záviš Kalandra zase velmi obšírně dokazoval, že Kristiánova legenda je falzem vzniklým v letech 1333–1342 v roudnickém klášteře (tedy v době podalimilovské).[10]
  • Další podpoře autentičnosti se legendě dostalo v rozsáhlé práci Jaroslava Ludvíkovského.[11] Krom něho podpořil stáří Kristiána literární vědec Oldřich Králík. I přesto však zůstali nepřesvědčen například Zdeněk Fiala, stěžejní osobnost tehdejší historické vědy.[12]
  • Obhájcem pravosti legendy byl také Dušan Třeštík, jehož argumentační podporou byl spor o pravost Kristiána na určitou dobu ukončen.[13]
  • V poslední době však vystoupil s obranou názoru Vackova a Novotného Petr Kubín, který zasazuje vznik legendy až do poloviny 12. století.[14] Proti němu obhajuje Třeštíkův koncept například David Kalhous.[15] Diskuse pokračuje i nadále.[16] Kristián je tak stále pro české dějepisectví příslovečným tématem věčného návratu, které je provází již od 18. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Králík,, O.(ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969
  2. Třeštík, D.: Mýty kmene Čechů. Tři studie ke "Starým pověstem českým" (7.-10. století). Praha 2003
  3. Jména autora i pražského biskupa, jemuž bylo dílo dedikováno, se nacházejí hned v první větě: "Domino et ter beato sancte ecclesie Dei Pragensis secundo pontifici Adalberto humillimus et omnium monachorum nec dicendus infimus frater, solo nomine Christianus, in Christo Iesu prosperis successibus ad vota pollere." Jejich vzájemné příbuzenství se vyvozuje z věty, v níž autor biskupa nazývá nejdražším synovcem: "Nunc vos deprecor, pontifex inclite et nepos carissime [...]" Příbuzenství biskupa Vojtěcha se svatou Ludmilou a svatým Václavem pak dosvědčuje věta: "Passionem beati Wenceslai simul cum ava sua beate memorie Liudmila [...] non pleniter disertam reperiens, dignum duxi, ut vestram sanctitatem, qui ex eodem tramite lineam propaginis trahitis [...]"
  4. BALBÍN, Bohuslav. Epitome rerum bohemicarum [...]. Pragae 1677, s. 82–88.
  5. DOBNER, Gelasius. Examen Historico-Chronologico-Criticum, an Christiani. Vita seu Passio. Nepublikováno.
  6. DOBROVSKÝ, Josef. Kritische Versuche...
  7. PALACKÝ, Franz. Wurdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber. Prag 1830, s. 293–297.
  8. PEKAŘ, Josef. Nejstarší kronika česká. Ke kritice legend o sv. Ludmile a sv. Václavu. Český časopis historický 8, 1902.
  9. URBÁNEK, Rudolf: Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor. Svazky I.1–2, II.1–2. Praha 1947–1948.
  10. KALANDRA, Záviš. České pohanství. Praha: Fr. Borový, 1947. 
  11. LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav. Rytmické klausule Kristiánovy legendy a otázka jejího datování. LF 75, 1951, s. 169–190 a též další práce
  12. FIALA, Zdeněk. Hlavní pramen legendy Kristiánovy. Praha 1974 a též mnohé dílčí studie
  13. TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). Praha 1997; TÝŽ. Přemyslovec Kristián. AR 51, 1999, s. 602–613., TÝŽ. Deset tezí o Kristiánově legendě. Folia historica bohemica 2/1980, s. 7–38.
  14. KUBÍN, Petr. Znovu o Kristiána. In: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha 2007, s. 63–72.
  15. KALHOUS, David. Znovu o Kristiána: replika. In: ČMM (126) 2007, s. 411–417, též: Replika
  16. KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha 2011, s. 81–123; PACOVSKÝ, Karel. Kristián – padouch, nebo hrdina? Pomůže svatá Ludmila? Obscura: Časopis studentů historie FF UK, ZS 2015, roč. 2., s. 12–17.

Edice[editovat | editovat zdroj]

  • Kristiánova legenda. Příprava vydání Jaroslav Ludvíkovský; překlad Jaroslav Ludvíkovský. Praha: Vyšehrad, 1978. 164 s. (česky a latinsky) Opatřeno poznámkami autora. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]