Záviš Kalandra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Záviš Kalandra
Záviš Kalandra
Narození 10. listopadu 1902
Frenštát pod Radhoštěm
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 27. června 1950 (ve věku 47 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí oběšení
Místo pohřbení Ďáblický hřbitov
Povolání novinář, politik a spisovatel
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy
Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Záviš Kalandra (10. listopadu 1902 Frenštát pod Radhoštěm[1]27. června 1950 Praha) byl český divadelní a literární kritik, historik a novinář, který vystupoval pod pseudonymy J. Pokorný, J. Albert, J. Bitnar, J. Krejčí aj. V roce 1950 byl odsouzen k smrti ve vykonstruovaném procesu se skupinou Milady Horákové a popraven.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn českého frenštátského, později vsetínského lékaře a sociologa Břetislava Kalandry, spolupracovníka Tomáše Garrigua Masaryka[2], byl i členem Masarykovy realistické strany, ze které však před první světovou válkou odešel do sociální demokracie. Kalandrův dědeček Jan Albert Kalandra se podílel na kulturním životě české obrozenecké společnosti ve Vídni. Kalandra měl dva bratry - Dušana a Břetislava, a jednu sestru - Drahomíru[3].

Manželkou Záviše Kalandry byla kreslířka a malířka Ludmila Rambouská.

Ve Valašském Meziříčí navštěvoval Kalandra gymnázium. Vystudoval filosofii a klasickou filologii v Praze (19221927). V letech 1928 a 1930 pokračoval ve studiích v Berlíně.[4] Ovládal 7 jazyků. Za téma své dizertační práce si zvolil jednoho z presokratiků - Parmenida. Tuto práci Kalandra sice odevzdal, ale vyžádal si ji poté zpět. Práci viděl s odstupem času profesor Jan Patočka, který práci označil jako solitér české filosofie.[zdroj?]

V roce 1923 vstoupil do KSČ, vedl Komunistickou studentskou frakci (Kostufru; 19261927) a následně patřil k předním redaktorům komunistického tisku (Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba, Haló noviny).

Ve třicátých letech hlasitě kritizoval Moskevské procesy, za což mu nebyla v roce 1936 vydána členská legitimace, a tím jeho členství v KSČ skončilo. Společně s Josefem Guttmannem vydal v roce 1936 Odhalené tajemství moskevského procesu. V této práci píšou, že Stalinovi jde o fyzickou likvidaci starých bolševiků (Trocký, Zinověv, Bucharin, Radek, Rykov, Tomskij, Kameněv), přičemž že se jedná o předem zinscenovaný proces. Vytýkají Stalinovi byrokracii a zradu světové revoluce. Za své názory a stanovisko vůči procesům byli autoři označeni za trockisty a vyloučeni ze strany. Po svém vyloučení ze strany zakládá Kalandra protistalinisticky orientovaný čtrnáctideník Prolétař. Pravda je však taková, že Kalandra sice byl jedním z prvních oponentů a kritiků stalinistického režimu, nebyl však nikdy přesvědčeným trockistou, ač ve spisku s Guttmannem se přihlašuje k IV. internacionále Lva Trockého, naopak jeho časopis Proletář i on sám polemizoval s trockistickou IV. internacionálou a jejím orgánem Jiskrou.

Spočtěte je dohromady: jsou to hlavy staré bolševické gardy... Teď o nich píše Rudé právo, že prý nikdy neměli nic společného s bolševismem. Celé Leninovo Polbyro posadil Stalin na lavici obžalovaných svého soudu - a podle Rudého práva celé Leninovo Polbyro nemělo nic společného s bolševismem. Na koho to chce RP lít svoji špínu? Na Lenina - A kdo si to troufá psát tyto ubohé lži? Jan Šverma, který opravdu už nemá nic společného s bolševismem od té doby, co vymyslel svoji pověstnou "republiku 28. října". Teď o nich máme věřit, že byli kontrarevolucionáři, teroristy, sprostými vrahy a tím nejhorším, čím dnes kdo vůbec může být: Hitlerovými agenty!
— Odhalené tajemství moskevského procesu

V letech 19361939 působil v tisku orientovaném na umírněné komunisty a sociální demokraty a zabýval se kritikou a rozbory monstrprocesů v Sovětském svazu. Zajímavou studii vydal Kalandra ve slavném surrealistickém sborníku Ani labuť ani lůna (1936), vydaného ku příležitosti 100 let od smrti Karla Hynka Máchy, jež redigoval Vítězslav Nezval, s názvem Mácha a Palacký, v níž zkoumá Máchu a Palackého v několika rovinách. Nezval se jak před, tak po Kalandrově odsouzení v roce 1950 ostře pouštěl do Kalandry nejen v Rudém právu, měl jej za dezertéra a zrádce[5]. Dalším autorem příspěvku do sborníku byl i Emil František Burian, který taktéž zejména po popravě Kalandry se velmi angažoval, mj. i divadelní hrou s názvem Pařeniště. To byli všechno bývalí přátelé Kalandry, kteří posléze ostře otočili a snažili se Kalandru ve všech směrech odsuzovat.

V listopadu 1939 byl kvůli své komunistické minulosti zatčen gestapem[6] a až do roku 1945 vězněn v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Po věznění a výsleších v Praze byl na konci roku 1939 deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. 6. dubna 1940 dorazil do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, z něhož byl posléze 18. července 1942 transportován do koncentračního tábora v Ravensbrücku pod číslem 2560[7]. V únoru 1945 byl převezen opět do Sachsenhausenu; následoval pochod smrti do Schwerinu, kde se 3. května dočkal osvobození spojeneckými vojsky a odkud se vydal pěšky zpět do Prahy.

V letech 19451949 se věnoval historické práci a spolupracoval s tiskem orientovaným na sociální demokraty a národní socialisty. V roce 1947 ve své knize České pohanství zpochybnil existenci svatého Václava jakožto skutečné historické postavy. Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento názor nebyl historiky přijat.[8] V téže práci odmítl datování Kristiánovy legendy do 10. století a připojil se ke kritikům pokládajícím ji za pozdní kompilaci ze 14. století.[2]

V listopadu 1949 byl zatčen, víceméně náhodou. Bezpečnost jela zatknout jeho švagra dr. Arnošta Ungára, který bydlel ve stejném domě jako Kalandra. V době zatčení Ungára si k němu šel Kalandra zatelefonovat, a byl zatčen také[9].

Bezpečnost hledala, koho by zařadila do velkého procesu, který se chystal s dr. Miladou Horákovou, coby trockistického štváče. Kalandra Horákovou osobně vůbec neznal. Jelikož Kalandra velmi rázně kritizoval moskevské procesy, byl vhodnou osobou, která vyhovovala koloritu zamýšleného procesu. Kalandra, podobně jako Zinoněv, Kameněv a další z moskevských procesů, posléze před soudem se rozhodl rámcově držet scénáře, který se musel naučit, ale po celou dobu výslechu vypovídal s pohrdavým sarkasmem a ironií, neb si byl velmi dobře vědom, že bude s největší pravděpodobností popraven. Ač se rozhodl vypovídat předem naučenou a předem bezpečností vyfabrikovanou skutkovou podstatu, dokázal celé divadlo takto ponížit, což velmi popouzelo státní prokurátory, zejména dr. Viesku. V procesu byl označen za trockistu, přestože po druhé světové válce podle jednoho svědectví prohlašoval, že kdyby v SSSR byl zvítězil Trocký, a ne Stalin, bylo by to tam dopadlo stejně[10].

V tom je logika tohoto druhu, pane prokurátore, kterou Salus jakýmsi aforismem vyjadřoval, když říkal: Jsem komunista, proto jsem členem sociální demokracie a proto jdu volit národní socialisty.
— Závěr výpovědi Záviše Kalandry před soudem

V červnu 1950 byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. jakožto hlava smyšlené trockistické skupiny odsouzen k smrti a popraven, což vyvolalo protesty po celém světě. Paradoxem při tom bylo, že se jednalo o jediného marxisticky vzdělaného teoretika mezi historiky.[11]

Profesoři historie z Harvardské univerzity žádali o milost prezidenta Klementa Gottwalda pro Záviše Kalandru, jehož považovali za nadaného vědce. Tuto žádost podepsali: Donald McKay, Robert Albion, Charles Taylor, Myron Gilmore, John Fairbank, Wilbur Jordan, Frederick Merk, Helen Cannová.[12]

Jeho prasynovcem byl Petr Kalandra.[13][14]

Rehabilitace a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Rozsudek byl v roce 1968 zrušen, v roce 1990 pak byl plně rehabilitován.[4] Prezident Václav Havel mu v roce 1991 udělil in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Parmenidova filosofie - disertační práce na FFUK z 20. let, vyšlo (1996), Praha : Herrmann, 1996, ISBN 80-238-0126-0
  • Zapovězená Ženeva (1932)
  • Princip slasti a princip reality v umění (Tvorba 1934)
  • Znamení Lipan (1934)
  • Odhalené tajemství moskevského procesu (společně s Josefem Guttmannem, 1936)
  • Druhý moskevský proces (1937)
  • Socialisté a antisemitismus (1946) pod pseudonymem František Kohout
  • České pohanství (1947), Praha : Dauphin, 2002, ISBN 80-86019-82-9
  • Zvon slobody (1948)
  • Skutečnost snu (nedokončeno, 1949)
  • Intelektuál a revoluce, výbor z díla (k vydání připraven již v roce 1969), Praha : Český spisovatel, 1994, ISBN 80-202-0474-1

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu evangelické farnosti Střítež nad Bečvou
  2. a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K-L. Praha: Academia, 1993. 781 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 620. Dále jen Lexikon české literatury 2/II. 
  3. REGIONÁLNÍ OSOBNOSTI | Masarykova veřejná knihovna Vsetín. www.mvk.cz [online]. [cit. 2016-10-12]. Dostupné online. 
  4. a b TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 26. 
  5. KRATOCHVÍL, Antonín. Žaluji II.. [s.l.]: [s.n.] S. 181. 
  6. BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1950 Poprava Záviše Kalandry. [s.l.]: [s.n.] S. 85. 
  7. Holocaust Survivors and Victims Database -- Zavis KALANDRA. www.ushmm.org [online]. [cit. 2017-04-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 9. 
  9. Kdo to byl Záviš Kalandra?. Novojičínský deník. 2012-11-26. Dostupné online [cit. 2016-10-10]. 
  10. TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus - svoboda proti moci. [s.l.]: [s.n.] S. 577. 
  11. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 1087 s. ISBN 978-80-7106-402-2. S. 985. 
  12. FORMÁNKOVÁ, Pavlína; KOURA, Petr. Žádáme trest smrti!. [s.l.]: [s.n.] S. 534. 
  13. CV OF PK [online]. [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 
  14. ČERNÝ, Jiří. Jiří Černý: Petr Kalandra, velvyslanec amerických hippies [online]. ihned.cz, 2010-03-09 [cit. 2012-04-05]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALETKA, Ladislav. Záviš Kalandra. 10. 11. 1902 – 27. 6. 1950. Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm. 1992, roč. 9, čís. 3, s. 51–56. 
  • BONDY, Egon. Prvních deset let. Praha: Maťa, 2002. 121, 12 s. ISBN 80-7287-062-9. 
  • BOUČEK, Jaroslav. 27.6.1950: Poprava Záviše Kalandry: Česká kulturní avantgarda a KSČ. Praha: Havran, 2006. 162 s. ISBN 80-86515-63-X. 
  • BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. Orientace. 1969, roč. 4, čís. 4, s. 71–90. 
  • BURDA, Vladimír. Přerušený sen Záviše Kalandry. Výtvarná práce. 1968, roč. 16, čísla 18, 19, 20/21, 22/23, s. 7, 10, 10, 8–11. 
  • EFFENBERGER, Vratislav. Záviš Kalandra (1902–1950). Orientace. 1967, roč. 3, čís. 3, s. 89–90. 
  • FORMÁNKOVÁ, Pavlína; KOURA, Petr. Žádáme trest smrti! : propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. : (historická studie a edice dokumentů). Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. 607 s. ISBN 978-80-87211-03-8. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K-L. Praha: Academia, 1993. 781 s. ISBN 80-200-0469-6. 
  • KAPLAN, Karel. Největší politický proces : "M. Horáková a spol.". 2. vyd. Brno: Doplněk, 1996. 347 s. ISBN 80-85765-58-6. 
  • KAPLAN, Karel. Druhý proces : Milada Horáková a spol. - rehabilitační řízení : 1968-1990. Praha: Karolinum, 2008. 582 s. ISBN 978-80-246-1431-1. 
  • PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu... : (Publicistika Záviše Kalandry). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012. 328 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]