Hans Loewald

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hans Loewald
Narození 19. ledna 1906
Colmar
Úmrtí 9. ledna 1993 (ve věku 86 let)
Alma mater Freiburská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hans Loewald (19. ledna 19069. ledna 1993) byl americký psychoanalytik, který v americké psychoanalýze (a obecně v anglosaském prostředí) rozvíjel řadu motivů, které ve frankofonním světě přinášel Jacques Lacan (francouzská psychoanalýza se vždy vyvíjela zcela nezávisle na americko-britské). Především zdůraznil roli jazyka ve vývoji dítěte i v psychoanalytické situaci. Bývá někdy zařazován k egopsychologii, ale ovlivnilo ho i studium filozofie u Martina Heideggera, stejně jako spolupráce s Harry Stack Sullivanem.

Primární a sekundární proces[editovat | editovat zdroj]

Loewald přijal Freudovy pojmy "primární proces" a "sekundární proces", ale zcela je reformuloval. Vztáhl je k jazyku. Za primární proces označil předjazykovou zkušenost dítěte, která je podle něj plná, smyslová, tělesná. Za sekundární proces označil zkušenost zprostředkovanou jazykem. Ta je abstraktní. Sekundární proces je nevyhnutelný, má-li člověk dospět a stát se sociální bytostí, ale tento proces musí být podle Loewalda spojen s primárním, jinak dochází s psychické nemoci. Neuróza, psychóza i schizofrenie jsou podle Loewalda definovatelné jako jazyková abstrakce, která se plně odtrhla od smyslové, hutné zkušenosti, z níž vyrostla. Jako rozštěp mezi smyslovým a abstraktním. Tato koncepce připomíná Lacanovo pojetí imaginárního a symbolického a jeho pojetí kastrace.

Interaktivní pudovost[editovat | editovat zdroj]

Loewald byl velmi ovlivněn Sullivanem ve svém pojetí pudovosti. Nechápal pud jako nezávislou sílu v lidské mysli, ale jako výsledek interakce dítěte s okolím. Stejně Loewald nevěřil v apriorně existující Self (i v tom se shodoval s Lacanem). Podle Loewalda je totálním tvůrcem dětského Self i dětských pudů matka. Její představa o svém dítěti a její senzuální prožívání svého dítěte v Loewaldově představě zcela naformuje jeho vnitřní svět. Touto představou Loewald, podobně jako Heinz Kohut, zcela opustil freudismus, nicméně sám sebe (na rozdíl od Kohuta a stejně jako Lacan) nadále označoval za freudiána, neboť tvrdil, že toto pojetí pudu je hlavním obsahem Freudovy práce Mimo princip slasti z roku 1920.

Integrační zkušenost[editovat | editovat zdroj]

Loewald rovněž hovořil o tzv. integrační zkušenosti jako klíčovém a neustále se opakujícím vývojovém momentu. Podle Loewalda se psýcha vyvíjí tak, že má tendenci k dezorganizaci, jejímž smyslem je reorganizovat se na vyšší úrovni. Tímto mechanismem Loewald popsal všechny klíčové vývojové momenty, včetně Freudova Oidipovského komplexu. Jeho jedinečnost ve vývoji vychází z toho, že v se v něm dítě definitivně naučí existovat separovaně, jako jedinečná bytost, což vede ke schopnosti tvořit vlastní zkušenost, nést odpovědnost, ale také cítit vinu. Odtud "oidipovská vina za přání zabít otce".

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FONAGY, Peter, TARGETOVÁ, Mary: Psychoanalytické teorie, Praha, Portál 2005. ISBN 80-7178-993-3
  • LOEWALD, Hans: Papers on Psychoanalysis, New Haven, Yale University Press 1988.
  • MITCHELL, Stephen A., BLACKOVÁ, Margaret: Freud a po Freudovi, Praha, Triton 1999. ISBN 80-7254-029-7