Ronald Fairbairn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Ronald Fairbairn
Narození 11. srpna 1889
Edinburgh
Úmrtí 31. prosince 1964 (ve věku 75 let)
Edinburgh
Místo odpočinku Dean Cemetery
Alma mater Univerzita v Edinburghu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ronald Fairbairn (11. srpna 1889 Edinburgh, Skotsko31. prosince 1964 tamtéž, celým jménem William Ronald Dodds Fairbairn) byl skotský psychoanalytik, který je spolu s Donaldem Winnicottem považován za zakladatele větve psychoanalýzy nazývané Britská škola objektních vztahů. Narodil se v Edinburgu. Psychoanalytický výcvik (kleiniánský) získal v Londýně, ale poté se vrátil do Edinburgu, což ho vzdálilo sporům v londýnské psychoanalytické společnosti (egopsychologové versus kleiniáni) a začal formulovat zcela osobitou teorii psychiky. Posléze se k jeho neutrálnímu postoji ve vztahu ke sporům mezi egopsychology a kleiniány přidali i další britští analytici a vytvořili tzv. skupinu Nezávislých (Winnicott, Bowlby, Balint, Guntrip).

Fairbairn se vzdálil Freudovi tím, že prohlásil, že libido neusiluje o slast, ale o objekt. Což značí, že kojenec nevyhledává uspokojení skrze druhé, ale hledá kontakt s druhými za každou cenu – i za cenu bolesti. K tomuto názoru Fairbairna přivedla jeho práce s týranými dětmi, u nichž si povšiml nepochopitelné loajality ke svým zlým rodičům. Zjevně začaly vyhledávat bolest jako způsob kontaktu s druhými. Podle Fairbairna člověk navždy hledá ten způsob kontaktu, který prožíval v raném dětství s prvními pečovateli – k tomuto názoru Fairbairna inspirovala i etologie Konrada Lorenze a jeho koncept "imprinting time".

Zdravé rodičovství vede podle Fairbairna dítě k orientaci k vnějšku, špatné rodičovství ho orientuje k vnitřku psýchy, kde si vytvoří takzvané vnitřní objekty (zvnitřněné rodiče). Vnitřní objekt pak rozštěpí na vzrušující objekt (exciting object) a odmítající objekt (rejecting object). Podle toho se štěpí i Ego – nejprve se rozštěpí na to, které komunikuje s vnějším objektem a na to, které komunikuje s vnitřním. Toto druhé Ego se pak štěpí analogicky jako zvnitřněný objekt – vznikne libidinosní Ego a antilibidinosní Ego (tzv. vnitřní sabotér). Antilibidinosní Ego pak šíří v osobnosti destrukci a negativitu.

Fairbairn pozměnil i léčebnou techniku. Neuróza pro něj nepředstavuje ani tak svědka vnitřního konfliktu jako pro Freuda, ale jediný způsob vztahování k druhým, který je neurotik schopen realizovat – jediný způsob, o němž má dojem, že ho spojuje s druhými a s objekty ve vnitřním světě, jež v dětství absorbovali nedostupné části rodičů. Analytik musí pacienta naučit novému typu vztahování.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MITCHELL, Stephen, BLACKOVÁ, Margaret: Freud a po Freudovi, Praha, Portál 1999. ISBN 80-7254-029-7