Narcismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
M. Caravaggio: Narcissus (1596, Řím)

Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem sám k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. Jedná se o vážnou poruchu osobnosti. V krajních případech je někdy nutná i hospitalizace jedince.

V psychologii znamená strukturální poruchu osobnosti, při níž člověk přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží ovládat a využívat, závidí druhým jejich úspěchy a podobně. Podobně jako u hraniční poruchy osobnosti se jedná o preoidipální vývojovou poruchu[1], která vzniká zejména vlivem frustrujících zážitků dítěte ve vztahu mezi dítětem a matkou (nebo jinou primární vztahovou osobou), tedy tehdy, kdy se dítě nebo poruchou postižený jedinec teprve nachází v symbolickém světě matky a zatím ještě neudělalo nebo (vlivem nepřítomnosti otce nebo jiné podobné vztahové osoby) ani nemohlo udělat krůček ke vstupu do symbolického světa otce (tedy triadického vztahu), který by se za příznivých okolností mohl vlivem příznivých zásahů otcovské postavy potenciálně rozvinout ve prospěch dítěte a rozvoje jeho pravého potenciálu a v neprospěch přehnaného, nerealistického nebo jinak pokřiveného očekávání matky nerespektující pravé já dítěte a specifika jeho normálního zdravého vývoje. Protože důležitým úkolem otcovské postavy v triadickém vztahu je nastavování hranic dítěti[2], projevuje se u člověka trpícího narcismem mimo nedostatečně rozvinutého pravého já v pozdějším životě také nedostatečně rozvinutá schopnost nastavovat si a udržovat hranice vůči vnějšímu světu, v extrémním případě u jedince propukne hraniční porucha osobnosti. Pokud v této vývojové fázi selže i otcovská postava, lze nepříznivý vývoj případně dále vyrovnávat a kompenzovat alespoň příznivým působením a podporou pravého potenciálu a zdravého vývoje a rozvoje jedince ze strany širší rodiny, kolektivu přátel, učitelů a vychovatelů, terapeutů, partnera, známých, kolegů, nadřízených nebo jiných důležitých osob v životě jedince až do jeho smrti. Případně co nejsou schopny vykompenzovat přímo přítomné vztahové osoby v životě jedince, lze kompenzovat vlastním úsilím o seberozvoj nebo např. biblioterapií, muzikoterapií, arteterapií apod.

Znázornění (v angličtině) na jedné straně extrémní idealizace (sebe a/nebo objektu) (já nebo objekt je výhradně dobrý) u osob s narcistickou poruchou (vlevo) a na druhé straně extrémní devalvace (sebe a/nebo objektu) (já nebo objekt je výhradně zlý) u osob postižených narcistickou poruchou (vpravo) prostřednictvím obranných mechanismů projekce a štěpení, což v prvním případě vede k naprosto nekritickému obdivu sebe a/nebo objektu, ve druhém případě k totálnímu podceňování, znehodnocování až pronásledování sebe/a nebo objektu, což může vyústit v totální nenávist k objektu (jako projev nenáviděné (odštěpené) části sebe sama projektované na druhé), což může případně být i určitá společenská skupina, např. nějaká menšina apod.. Ve skupinách (např. na počátku skupinové psychoterapie) tento projev narcistické poruchy zpravidla vyústí tak, že postižená osoba další osoby ve skupině rychle rozdělí na přátele a nepřátele, přičemž přátele si nekriticky idealizuje, nepřátele, které vidí jako méněcenné, podceňuje až pronásleduje nebo se sama cítí pronásledována osobami, které vnímá jako své nepřátele, přičemž pocit přátelství a nepřátelství, stejně jako rozdělování výhradně na přátele nebo nepřátele se může dynamicky různě měnit podle aktuální situace, narcismem postižená osoba není schopna sebe ani druhého vnímat kontinuálně, spíše na základě posledního setkání a aktuálních pocitů.

Podle Jana Poněšického tato porucha může z vývojově-psychologického hlediska propuknout vlivem následujících 3 faktorů:

Typickými projevy této poruchy pozorovatelnými zvenčí jsou z hlediska chování postiženého jedince zejména vměšování, přivlastňování[4], všudypřítomná manipulace[5] a podceňování nebo naopak nekritická idealizace sebe nebo druhých, dále egoismus, individualismus a povrchnost. V komunikaci osoby s narcismem (a obecně osoby s poruchou osobnosti) často používají podmiňovací způsob a sloveso muset (v psychiatrické hantýrce "bychy" a musy").[6] Dalším komunikačním projevem osob s narcistickou i poruchou osobnosti obecně je tvrzení, po kterém následuje tvrzení, které je v rozporu z tvrzením původním (narcisté i osoby s jinou poruchou osobnosti často používají spojku "ale" namísto "a").

Narcismus je velmi často spojen s duševními poruchami. Jeden z příkladů je třeba mentální anorexie. Lidé obecně trpící duševními poruchami, ale hlavně tedy mentální anorexií mají velmi často sklony právě k narcismu, a i když narcismem přímo netrpí, chovají se tak, jak je pro narcismus charakteristické. Nemají tedy k narcismu nebo k jeho sklonům daleko. Tomu se potom říká tzv. "narcistní nerovnováha". Problémem však je, že jedinci s těmito poruchami si zvláštnost svého chování často neuvědomují.

Znázornění dvou (střídajících se) extrémů u narcistické poruchy (v angličtině) 1. velmi malá sebejistota a sebedůvěra, pocit podřadnosti, neschopnosti (vlevo) 2. pocit nadřazenosti, arogance a všemohoucnosti neboli odborně omnipotence (vpravo) v kontrastu s osobností bez patologie (uprostřed)

Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvěma chováními. Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jakoby byli k ničemu a jako úplné nuly. Jedinci trpící touto poruchou jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří pořádně nedokážou vnímat ani sami sebe, odtud pramení, že se obtížně porovnávají s druhými - buď se vidí "nad někým" (jsem lepší než on) nebo "pod někým" (jsem horší než on), mají problém s viděním sebe i druhého jako rovnocenných partnerů. Mají sklony idealizovat nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a okolí. V poslední době se velmi spekuluje o tom, zda může být narcismus brán jako životní styl. Životní styl a psychická porucha se navzájem nevylučují. Ale lidé, kteří jsou prostě jen egocentričtí, povyšují se nad ostatními a chovají se arogantně dokážou odhadnout jakousi hranici. Tu pokud překročí, budou tím trpět oni sami, ale hlavně lidé v jejich okolí. Lidé, kteří mají diagnostikovanou narcistickou poruchu si svoje chování neuvědomují, takovou hranici nevidí a nejsou ji schopni ani najít.

Podle transakční analýzy v podání amerického psychiatra Thomase A. Harrise narcisté i osoby s poruchou osobnosti obecně balancují mezi pozicemi "já jsem OK, ty nejsi OK" (vnímání sebe jako nadřazeného) nebo "já nejsem OK, ty jsi OK" (vnímaní sebe jako podřadného) a sami nejsou schopni dospět k vývojovém kroku "já jsem OK, ty jsi OK" (vnímání sebe i druhého jako sobě rovných, ačkoliv je každý jiný)[7]. Alespoň částečně napravit pozici "já jsem OK, ty nejsi OK" nebo "já nejsem OK, ty jsi OK" je pak úkolem psychoterapie, pokud ji postižený nebo jeho okolí vyhledá, nebo terapie svépomocí, případně podporou okolí. Zatímco pozice "já jsem OK, ty nejsi OK" a "já nejsem OK, ty jsi OK" jsou podle Harrise nevědomé, jsou založeny na emocích nebo dojmech a nejsou upraveny pomocí vnějších informací, pozice "já jsem OK, ty jsi OK" je založena na myšlence, víře a odvaze k činům a je výsledkem vědomého verbálního rozhodnutí, může zahrnovat nejen znatelně větší množství informací o člověku a jeho okolí, ale také dosud neuskutečněné alternativy, které existují v abstraktních myšlenkách náboženství a filosofie. Zdravě se vyvíjející dítě k pozici "já jsem OK, ty jsi OK" (tedy reciprokému mezilidskému vztahu) podle Harrise dospívá po 3. roce věku. Zatímco pozice "já nejsem OK, ty jsi OK" nebo "já jsem OK, ty nejsi OK" mají co do činění s "proč", pozice "já jsem OK, ty jsi OK" s "proč ne?", nastupuje tedy tehdy, kdy naše chápání OK není vázáno pouze na naši osobní zkušenost, protože ji můžeme přetransformovat do abstrakce mající smysl pro všechny lidi. Úkolem psychoterapie nebo podpory okolí vůči osobám, které dospěly pouze do pozice "já nejsem OK, ty jsi OK" nebo "já jsem OK, ty nejsi OK" je opakovaně je vystavovat situacím, ve kterých si mohou dokázat, že mají cenu samy pro sebe i pro ostatní (aby měly přiměřený pocit sebehodnoty a zažívali pocity kompetence) i bez vyvyšování se nad nebo podřazování se pod ostatní a neustálého vyžadování potvrzování své hodnoty od okolí. Další pozice, ke které dítě může během prvních 3 let vývoje dospět a kterou si může zafixovat až do dospělosti, je pozice "já nejsem OK, ty nejsi OK", typická pro autismus. Zatímco pozice "já jsem OK, ty nejsi OK" může v extrémních případech vést až ke zničení objektu (např. ve formě vraždy (včetně vraždy a vyvražďování masového jako např. za holocaustu nebo při pronásledování křesťanů) nebo rituální oběti v podobě obětního beránka), pozice "já nejsem OK, ty jsi OK" ke zničení sebe (např. ve formě sebepoškozování nebo sebevraždy), pozice "já nejsem OK, ty nejsi OK" ke zničení sebe i objektu (např. ve formě hromadné sebevraždy, jak se to stává např. u různých sekt), pozice "já jsem OK, ty jsi OK" vede ke vzájemné spolupráci subjektu a objektu.[8]

Houbová, Praško, Preiss a Herman rozlišují podle výše uvedených extrémních projevů narcismu dva polární typy narcistické poruchy osobnosti:

  • ostažitý typ (tenkokožec) (podle Harrise typ "já nejsem OK, ty jsi OK")
    • je vysoce senzitivní vůči reakcím druhých
    • je inhibován, stydlivý a často nenápadný
    • věnuje více pozornosti okolí než sobě
    • vyhýbá se pozornosti druhých
    • pozorně naslouchá a hledá náznaky kritiky a opovržení od druhých
    • snadno zranitelný, náchylný k pocitům studu a ponížení
  • netečný typ (tlustokožec) (podle Harrise typ "já jsem OK, ty nejsi OK")
    • není si vědom reakcí druhých
    • je arogantní a agresivní
    • je zaujat sám sebou
    • potřebuje být středem pozornosti
    • má „vysílač“, nikoliv však „přijímač.“
    • je zcela odolný vůči zranění od ostatních[9]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Název je odvozen od řecké báje, podle níž krásný mladík Narkissos (Narcissus) odmítl lásku nymfy Echo a její sestry ho proklely. Zamiloval se do své vlastní krásy a prohlížel si ji ve studánce, až do ní spadl a utopil se; bohové ho pak proměnili v květinu (narcis). Klasické zpracování této báje pochází od latinského básníka Ovidia (43 př. n. l. – 18 n. l.) ve sbírce Proměny (Metamorfózy).

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

Psychologie Sigmunda Freuda rozlišila dvojí význam pojmu narcismus:

  • Primární narcismus jako normální stádium dětského vývoje, dokud dítě nezačne rozlišovat mezi sebou a svým okolím a všechno samozřejmě vztahuje samo k sobě. Primární narcismus není klinická diagnóza, ale spíše výkladový pojem.
  • Sekundární narcismus je naproti tomu vážná porucha osobnosti, často způsobená vnitřními pochybnostmi o sobě, které pak pacient kompenzuje přehnaně sebevědomým a arogantním vystupováním, přehnanými nároky a touhou po veřejném úspěchu a moci. Podle Ericha Fromma je opakem skutečné lásky, kterou pacient nemůže pochopit.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Velký lékařský slovník definuje narcismus jako sebelásku. Narcistická porucha osobnosti se dle něj projevuje přehnanými představami jedince o vlastní důležitosti a privilegovanosti, a to i bez ohledu na skutečné výsledky jednání. Častým projevem je i arogantní chování a nedostatek empatie.[10]Není to ale zamilovanost do sebe, to je špatné chápaní, ti lidé se spíše nenávidí a chtějí dosáhnout svého nedostižného ideálu, kterého se však nikdy nedočkají.

Lidé trpící narcistickou poruchou osobnosti se primárně snaží svému okolí dát najevo svou nadřazenost a myšlenou dokonalost. Daný jedinec věnuje sobě více pozornosti než světu, a to pak má negativní dopad na jeho vztahy a život. K tomu využívají falešných citů či přetvářky. Hlavním tématem jejich hovorů jsou oni sami a jejich údajně přínosné činnosti. Na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem. Ve vztazích vyžadují bezmezný obdiv od partnera, o jeho city se však nestarají. Nemají dostatek empatie.

Je však pro ně těžké mezilidské vztahy vůbec navodit. Běžně jsou tito lidé uzavřeni citům. Ačkoliv vyhledávají kontakt s opačným pohlavím, často se bojí závazků, kvůli možnosti zklamání či selhání. V započatém vztahu však milují bezpodmínečně, problémem je, že si nepřipouští, že by mohl partner milovat i je, protože to ze své dětské zkušenosti považují za nemožné. Přesto právě oni potřebují cítit, že jsou milováni. Myslí si, že toho nejlépe dosáhnou právě skrze své výsledky, které z toho důvodu nadnášejí.[11]

Diagnóza[editovat | editovat zdroj]

Americká příručka pro diagnózu duševních chorob DSM určuje narcismus devíti příznaky, přičemž skutečná porucha nastává, pokud je splněno aspoň pět z nich:

  1. Přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a vyžaduje, aby je tak hodnotili i ostatní.
  2. Ve fantazii se zabývá nekonečnými vlastními úspěchy, mocí, krásou a podobně.
  3. Je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti, takže jen výjimeční lidé ho mohou pochopit a jen s takovými se může stýkat.
  4. Vyžaduje nepřiměřený obdiv ostatních.
  5. Nárokuje si výjimečné zacházení nebo automatické plnění svých přání a představ.
  6. Využívá druhých jen k dosahování vlastních cílů.
  7. Není schopen rozeznat potřeby a city druhých.
  8. Často závidí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu.
  9. Chová se arogantně a přezíravě.[12]

Narcistické obrany[editovat | editovat zdroj]

Termínem narcistické obrany (srov. též obecnější pojem obranné mechanismy) jsou označovány charakteristické procesy, jejichž prostřednictvím jsou ve vědomí narcistů udržovány idealizované aspekty já zatímco veškerá omezení já jsou popírána.[13] Narcistické obrany jsou obvykle velmi rigidní a totalistické.[14] Často jsou poháněny vědomými nebo nevědomými pocity studu a viny.[15]

Příčiny vzniku a léčba[editovat | editovat zdroj]

Lehká míra narcismu je přirozená u všech lidí a také zdravá; pokud překročí únosnou mez, jedná se o poruchu osobnosti. Příčinou poruchy může být opakované selhání v dětství, kdy si poté jedinec vytvoří zidealizovanou představu o vlastním Já. Tito lidé jsou poté neschopni sebeironie, tj. dělat si legraci sami ze sebe.

Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina vzniku poruchy není dodnes zcela známa. Ví se jen, že vzniká v útlém dětství a příčina vzniku problému je v rodině. Pokud je dítě neustále chváleno a přechvalováno, jedinec si v sobě vytvoří nadřazenost nad ostatními a vytvoří si v sobě jakousi iluzi, že je nejlepší a nejhodnější. Děti svým rodičům věří, když jim říkají, že jsou nejlepší a nejhodnější. Takové dítě pak předpokládá, že ho takového bude brát i kolektiv a lidé v jeho okolí. Takoví jedinci pak na sebemenší chybu nebo kritiku reagují hystericky, vidí v ní osobní motivy a spiknutí. Problém je v tom, že děti pak těžce navazují kontakty a vztahy a v tom horším případě to nepovažují ani za potřebné.

Narcismus se paradoxně může vyvinout i v jiném směru a to v případě, že je jedinec v dětství deptán, ponižován a je mu dopřáváno málo lásky a pozornosti. Dítě si pak vytvoří jakýsi svůj vlastní svět, ve kterém se považuje za dokonalého a všichni kolem něj mu chtějí jen ublížit. Bezohlednost a myšlenky, že si jedinec vystačí sám jsou typickými znaky pro takto nemocné lidi. Jedinec si vytvoří obranu proti světu a nedokáže si připustit, že ho muže mít někdo rád nebo milovat. Nemusí přitom jít vůbec o zanedbání péče rodiči, ale jen o nenaplnění představ dítěte o podobě péče. Častěji tato porucha potkává chlapce.[11]

Léčbou může být terapie či psychoanalýza. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil a postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii. Navíc narcisové zcela jen ve výjimečných případech vyhledávají lékaře. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem. Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít naopak i negativní dopad, mnohem závažnější a to v podobě vzniku dalších, více závažných psychických poruch.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Narzissmus na německé Wikipedii.

  1. PONĚŠICKÝ, Jan. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie: hlubinně-psychologický pohled na strukturu a dynamiku psychogenních poruch. Praha: Triton, 1999. ISBN 80-7254-050-5.
  2. CLEESE, John a A. C. Robin SKYNNER. Rodina a jak v ní zůstat na živu. Přeložil Kristina ČERNÁ, přeložil Jan ČERNÝ. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-281-5.
  3. PONĚŠICKÝ, Jan. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie: hlubinně-psychologický pohled na strukturu a dynamiku psychogenních poruch. Praha: Triton, 1999. ISBN 80-7254-050-5, s. 119-120
  4. FAIMBERG, Haydée. Narcistický rodič a střet generací. Přeložil Barbora MAHLEROVÁ. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2001. Psychoanalýza. ISBN 80-86123-17-0.
  5. NAZARE-AGA, Isabelle. Manipulativní rodiče: jak se s nimi vyrovnat. Přeložil Šárka BELISOVÁ. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1018-4.
  6. PRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-737-X.
  7. HARRIS, Thomas A. a Dana BURIANOVÁ. Já jsem OK, ty jsi OK. Praha: Pragma, 1997. ISBN 80-7205-508-9.
  8. HARRIS, Thomas A. a Dana BURIANOVÁ. Já jsem OK, ty jsi OK. Praha: Pragma, 1997. ISBN 80-7205-508-9, s. 70-71.
  9. Houbová, P., Ján Praško, Marek Preiss, Erik Herman. Narcistická porucha osobnosti - diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005, vol. 9, no. 1, p. 18-25. Dostupné z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf.
  10. Velký lékařský slovník, heslo Narcisismus (narcismus) [online]. Maxdorf, 2002 [cit. 2012-07-27]. Dostupné online. (česky) 
  11. a b GREJTÁK, Peter. Narcisové mezi námi [online]. Psychologie.cz, 2012-03-28 [cit. 2012-07-27]. Dostupné online. (česky) 
  12. Narcissism v DSN-IV-TR
  13. Shaw, J.A. Sexual Aggression, Washington, American Psychiatric Publishing 1999.
  14. Alper, Gerald Self Defence in a Narcissistic World Oxford, University Press of America 2003.
  15. Casement, Patrick Further Learning from the Patient Routledge 1990.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]