Patriotismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Obrana vlasti je u patriotismu samozřejmostí: Socha na nádvoří École polytechnique v Paříži oslavující zapojení studentů k obraně Francie proti invazi koalice v roce 1814

Patriotismus je společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k 'otčině' (latinsky patriařecky patrida, πατρίδα). 'Otčinou' (či 'domovinou') může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národní stát nebo vlast, patriotismus pak lze ztotožňovat s českým výrazem vlastenectví.

Termín patriotismus je často definován jako oddanost domovské zemi, která má své specifické projevy dle jednotlivých zemí.[1]

Patriotismus na rozdíl od šovinismu nevylučuje úctu k jiným zemím a národům.

Rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem[editovat | editovat zdroj]

Z perspektivy politických psychologů jsou patriotismus a nacionalismus dva odlišné, konkrétnější projevy národní identity. Národní identita označuje subjektivní významnost vlastní příslušnosti k danému národu. Je považována za součást vlastní sociální identity.[2]

Nacionalismus je charakterizovaný jako rigidní, bezvýhradná náklonnost k vlastnímu národu, která je charakterizovaná jeho nekriticky pozitivním hodnocením[3]. Je spojen s pocitem nadřazenosti vlastního národu v porovnání s ostatními. Vysoká úroveň nacionalismu dále souvisí s nekritickým přijímáním národních a politických autorit, s idealizací vlastního národu a jeho historie a s tendencí ke vnímání vlastního národu jako homogenní skupiny. Lidé s vysokou úrovní nacionalismu mají sklon k negativnímu postoji k minoritám a obecně skupinám, které ti lidé nevnímají jako součást vlastního národa. Jako synonymum nacionalismu lze považovat termín "slepý patriotismus"[2].

Patriotismus je definován jako citová vazba k národu, která je typická podporou konstruktivní kritiky současných národních pořádků, která může vést ke změně národa k lepšímu.[3] Patriotismus bývá také popisován láska k vlastnímu národu, která ale není spojená se snižujícím hodnocením ostatních národů. Podle Mummendey, Klinka a Brownové[4] je patriotismus založen na odlišném typu porovnávání než nacionalismus. "Nacionalista" při hodnocení vlastního národa porovnává jeho různé aspekty spíše s ostatními národy, ale "patriot" s jakousi ideální představou vlastního národa. Vysoká úroveň patriotismu je oproti nacionalismu spjatá s odmítáním nekritického přijímání národních autorit a s pozitivnějším hodnocením minoritních komunit[2].

Historie[editovat | editovat zdroj]

První prameny zaznamenávající anglický termín „patriot“ pocházejí z 16. století. V 18. století, v době osvícenství, se zrodil klasický patriotismus, kterým jeho zastánci vyjadřovali oddanost státu, raději než církvi. Stál tedy u zrodu sekularismu. Jedním z hlavních zastánců tohoto klasického pojetí byl Jean-Jacques Rousseau.[5]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Profesor filosofie na americké Northeastern University Stephen Nathanson stanovil čtyři základní charakteristiky patriotismu:

  1. zvláštní náklonnost k vlastní zemi,
  2. pocit osobní identifikace se zemí,
  3. zvláštní zájem o blaho země a
  4. ochota obětovat se pro dobro země.[6]

Pojem patriotismus je často zaměňován s termínem nacionalismus, avšak již v 19. století Lord Acton poukázal na nutnost tyto dva pojmy odlišovat. Nacionalitu chápal jako fyzické či psychické spojení s určitým etnikem a patriotismus jako morální povinnost k dané politické společnosti.[7] Britská historička a profesorka politologie na London School of Economics Elie Kedourie naopak později popsala nacionalismus jako ucelenou politickou doktrínu, skrze kterou mohou jedinci či skupiny dojít ke svobodě a naplnění v rámci určitého národa, a patriotismus jako sentimentální náklonnost pro domovskou zemi.[8] Spisovatel George Orwell tyto termíny dělil dle míry agrese projevu. Nacionalismus považoval za agresivní, protože nacionalistům jde o moc a prestiž pro svůj národ, zatímco patriotismus chápal defensivně, jako oddanost místu a způsobu života, který jedinec sice považuje za nejlepší, ale nevnucuje ho okolí.[9][1]

Patrioté věří, že patriotismus je přirozené vyjádření vděčnosti své zemi, za zákony, způsob života či kulturu. Považují ho za nedílnou součást lidské identity. Radikálnější zastánci dokonce tvrdí, že jde o morální povinnost každého člověka. Filozofové však morálku chápou jako univerzální a nestrannou, tedy vylučující lokální vymanění se, ti poté označují patriotismus za skupinový egoismus. Také může vést k negativním jevům, víra v nadřazenost některého státu může vést k většímu militarismu a nenávisti k jiným zemím. I proto je patriotismus často kritizován, známým odpůrcem byl i ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, který ho považoval za nemorální a hloupý.[1]

Typy patriotismu[editovat | editovat zdroj]

Následující typy patriotismu definoval profesor Igor Primoratz BA, PhD.[1]

  • Extrémní patriotismus – Toto pojetí zastává názor, že zájmy země mají stát nad morálními zábranami či otázkou spravedlnosti. Zájmy státu jsou mírou všeho. Takové myšlenky jsou například obsaženy v učení Machiavelliho. Je však třeba dodat, že Machiavelliho učení stojí nad morálkou a spravedlností, ale pouze pokud je zájem pro dobro celé společnosti.
  • Silný patriotismus – Tento typ staví na myšlenkách komunitarismu, kdy konsensus komunity vytváří morální hodnoty, a tím popírá univerzální morálku. Silný patriotismus není nekritickým, automaticky nepřijímá všechny vlády, ale pouze takové, které jsou prospěšné zájmům země. Obecně ho formuloval Alasdair MacIntyre.
  • Umírněný patriotismus – Zakládá se na rozdělení úrovní chápání morálky, kdy některé zájmy (ve prospěch komunity či státu) jsou chápány individuálně a jiné, obecnější, univerzálně. Tento typ se snaží fungovat v rámci liberální morálky, a proto je také někdy nazýván liberálním patriotismem. Tento typ obhajuje profesorka Marcia Baron či již zmíněný Stephen Nathanson. Hlavní rozdíl je ve faktu, že tito patrioté již neprosazují své zájmy nad rámec morálky. Například požadavek obětovat se za svou zemi zůstává pouze v rámci války. Tento typ není exkluzivní, nekritický či bezpodmínečný. Například umožňuje obdiv i jiných zemí než vlastní.
  • Usazený patriotismus – Zvláštní typ patriotismu zakládající se na pocitu vděčnosti vůči své zemi („otčině“). Vděčnost poté má vytvořit speciální vztah mezi občany a státem. Občanství se bere jako morální čest, ne pouze jako úřední status. Stejně jako patriotismus umírněný akceptuje rámec liberální morálky. O tomto pojetí psali profesoři politické vědy Richard Dagger a Robert E. Goodin.
  • Morální patriotismus – Zásadním prvkem tohoto typu je morálka. Tito patrioté nesledují úspěch národních zájmů, ale dohlížejí, aby jejich stát a spoluobčané prosazovali jen morální zájmy a ustanovení. Základem je humanita a solidarita, a to bez ohledu na státní hranice. Jde tedy o snahu ukázat svou vlast jako morálně čistou entitu. Často se vrací do historie a staví na humánní etapě historického vývoje státu, avšak nepotlačují špatné kapitoly z dějin, ale snaží se z nich poučit. Takoví patrioté tedy prosazují spravedlivé zákony a lidské svobody a práva. Jejich vlastenectví je ztotožňováno s mírou morálního kreditu vlasti.

Vlastenectví podle zemí[editovat | editovat zdroj]

Průzkum provedený World Values Survey se snažil zjistit jaké jsou vlastenecké nálady v různých zemí u vysoko příjmových občanů. Občané svoji zemi přiřazovali buď 4 (velmi hrdý) anebo 1 (ne hrdý).

První průzkum 1990-1992
Země Skóre
Severní Korea KLDR 4,00
USA USA 3,74
Irsko Irsko 3,73
Indie Indie 3,67
Jihoafrická republika Jižní Afrika 3,55
Kanada Kanada 3,53
Španělsko Španělsko 3,46
Dánsko Dánsko 3,27
Itálie Itálie 3,25
Švédsko Švédsko 3,22
Francie Francie 3,18
Finsko Finsko 3,17
Belgie Belgie 3,07
Nizozemsko Nizozemsko 2,93
Německo Německo 2,75
Průměr 3,26
Druhý průzkum: 1995-1997
Země Skóre
Severní Korea KLDR 4,00
USA USA 3,92
Venezuela Venezuela 3,73
Jihoafrická republika Jižní Afrika 3,72
Indie Indie 3,70
Peru Peru 3,68
Slovinsko Slovinsko 3,64
Polsko Polsko 3,55
Austrálie Austrálie 3,54
Španělsko Španělsko 3,38
Argentina Argentina 3,29
Švédsko Švédsko 3,13
Moldavsko Moldavsko 2,98
Japonsko Japonsko 2,85
Rusko Rusko 2,69
Švýcarsko Švýcarsko 2,59
Litva Litva 2,47
Lotyšsko Lotyšsko 2,10
Německo Německo 1,37
Slovensko Slovensko 1,05
Průměr 3,12

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Patriotism na anglické Wikipedii.

  1. a b c d PRIMORATZ, Igor. Patriotism [online]. Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2009-06-01 [cit. 2012-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c BLANK, Thomas; SCHMIDT, Peter. National Identity in a United Germany: Nationalism or Patriotism? An Empirical Test With Representative Data. Political Psychology. 2003-6, roč. 24, čís. 2, s. 289–312. Dostupné online [cit. 2019-02-21]. ISSN 0162-895X. DOI:10.1111/0162-895X.00329. (anglicky) 
  3. a b SCHATZ, Robert T.; STAUB, Ervin; LAVINE, Howard. On the Varieties of National Attachment: Blind Versus Constructive Patriotism. Political Psychology. 1999-3, roč. 20, čís. 1, s. 151–174. Dostupné online [cit. 2019-02-21]. ISSN 0162-895X. DOI:10.1111/0162-895X.00140. (anglicky) 
  4. MUMMENDEY, Amélie; KLINK, Andreas; BROWN, Rupert. Nationalism and patriotism: National identification and out-group rejection. British Journal of Social Psychology. 2001-6, roč. 40, čís. 2, s. 159–172. Dostupné online [cit. 2019-02-21]. DOI:10.1348/014466601164740. (anglicky) 
  5. CHISICK, Harvey. Historical Dictionary of the Enlightenment [online]. Scarecrow Press [cit. 2012-10-16]. Dostupné online. (Anglicky) 
  6. NATHANSON, Stephen. Patriotism, Morality, and Peace. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 1993. 220 s. ISBN 978-0847678006. S. 34-35. (Anglicky) 
  7. ACTON, Lord. Essays on Freedom and Power. Gloucester: Peter Smith, 1972. Dostupné online. Kapitola “Nationality”, s. 141-170. (Anglicky) 
  8. KEDOURIE, Elie. Nationalism. Londýn: Hutchinson, 1985. S. 73-74. (Anglicky) 
  9. ORWELL, George. Collected Essays, Journalism and Letters vol. 3. Londýn: Secker & Warburg, 1968. Kapitola “Notes on Nationalism,”, s. 361–380. (Anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Kutnar: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, Karolinum, Praha 2003, ISBN 80-7184-833-6
  • Kristina Kaiserová, Doubravka Olšáková a kolektiv: Patriotismus – nacionalismus – národovectví v českých zemích, Ústav slovansko-germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2012, ISBN 978-80-7414-495-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]