Peru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Peruánská republika
República del Perú
vlajka Peru
vlajka
znak Peru
znak
Hymna: Somos libres, seámoslo siempre
Geografie

Peru (orthographic projection).svg Poloha Peru

Hlavní město: Lima
Rozloha: 1 285 220 km² (19. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Nevado Huascarán (6768 m n. m.)
Časové pásmo: −5
Poloha: 9°24′ j. š., 76° z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 32 512 704 (41. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 22 ob. / km² (185. na světě)
HDI: 0,734 (vysoký) (84. na světě, 2014)
Jazyk: španělština (úřední), kečuánština (úřední), ajmarština (úřední)
Náboženství: římští katolíci 90 %, jiní 10 %
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 28. července 1821 (nezávislost na Španělsku)
Prezident: Martín Vizcarra
Předseda vlády: César Villanueva
Měna: Sol (PEN)
HDP/obyv. (PPP): 12 529[1] USD (89. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 604 PER PE
MPZ: PE
Telefonní předvolba: +51
Národní TLD: .pe
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Peru (ve španělštině Perú, kečuánsky Piruw), oficiálním názvem Peruánská republika, je stát nacházející se na severozápadě Jižní Ameriky. Jeho sousedy jsou Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie a Ekvádor. Hlavním městem je Lima.

Na území Peru sídlila jedna z nejstarších světových kultur Norte Chico (32. století před naším letopočtem) a později incká říše, největší stát předkolumbovské Ameriky. Říše Inků měla centrum v dnešním Peru, ale táhla se i dál na jih a sever. Potomci Inků nadále žijí v Andách tradičním způsobem života a tvoří polovinu peruánské populace. Incké území bylo podrobeno v 16. století Španělskem a následně na něm vzniklo místokrálovství Peru, pod které patřila většina španělských jihoamerických kolonií. Nezávislost na Evropě země vyhlásila v roce 1821, reálně ji získala roku 1824, po vojenských kampaních José de San Martína a Simóna Bolívara, zvláště pak po rozhodující bitvě u Ayacucha. Poté prošlo Peru obdobími politických nepokojů, finančních krizí, válkou s Chile, jakož i fázemi stability a hospodářského růstu. Klíčovou postavou ekonomického vzmachu na konci 20. století byl prezident Alberto Fujimori, který si zároveň poradil s maoistickými teroristy z hnutí Světlá stezka. Na druhou stranu byl obviněn z porušování lidských práv a násilného potlačování opozice.

Peru je republika se zastupitelskou demokracií, rozdělená do 25 regionů. Vyznačuje se vysokou biologickou diverzitou, neboť geografie země se mění od vyprahlých planin u tichomořského pobřeží, přes hory And až po amazonský deštný prales.

Je to rozvojová země se středním indexem lidského rozvoje a mírou chudoby kolem 19 procent, nicméně má jeden z nejrychlejších průmyslových růstů na světě, v průměru 9,6 % ročně. Mezi hlavní hospodářské činnosti patří tradičně zemědělství, rybolov, důlní průmysl a výroba textilu, nově rozvíjejícími se obory jsou telekomunikace a biotechnologie. Země je součástí Asijsko-pacifického hospodářského společenství a Transpacifického partnerství.

V Peru žije přibližně 32 milionů obyvatel různých národností, včetně původních obyvatel Peru, Evropanů, Afričanů a Asiatů.[2] Ačkoli je španělština hlavním jazykem, hodně Peruánců používá ajmarštinu a kečuánštinu, která je vedle španělštiny také úředním jazykem. Tato směs kulturních tradic má za důsledek velkou rozmanitost v oblastech umění, literatury, hudby a kuchyně. Hlavním náboženstvím je křesťanství.

Původ vlajky[editovat | editovat zdroj]

Vlajka se rozděluje na tři svislé pruhy. Pravý pruh a levý pruh je červený, prostřední pruh je zářivě bílý. Červená barva která je na obou stranách vlajky, symbolizuje krev bojovníků prolitou v boji za svobodu a bílá symbolizuje právo a spravedlnost.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Peru.

Nejstarší důkazy lidské činnosti na tomto území se datují přibližně do roku 11 000 př. n. l.[3] Nejstarší známá peruánská kultura, Norte Chico, vzkvétala v letech 3 000 až 1 800 př. n. l. podél Tichého oceánu.[4] Jako další se rozvíjely kultury Chavínská, Paracaská, Močická, Nasca, Vari a Čimú. V 15. století se Inkové seskupili do silného státu a během století vytvořili největší říši v předkolumbovské Americe.[5] Incká říše si postupně podrobila všechny ostatní andské národy např. roku 1475 říši Čimú.[6] Andské kultury byly zemědělské a využívaly zavlažování a terasy; důležitý byl rybolov a hospodaření s velbloudovitými. Jelikož tyto kultury neměly pojem o trhu nebo penězích, jejich spolupráce se spoléhala na oboustrannost a přerozdělování.[7]

Na počátku 16. století Inckou říši oslabila epidemie neštovic a občanská válka mezi bratry Huáscarem a Atahualpou a roku 1532 si Inky podrobili španělští conquistadoři pod vedením Francisca Pizarra. Bylo vytvořeno španělské Místokrálovství Peru. V roce 1780 rozpoutal Túpac Amaru II. indiánské povstání proti Španělům, které si vyžádalo životy 100 tisíc indiánů a 30 tisíc bělochů.[8] Během okupace Španělska Napoleonem vypuklo další povstání, tentokrát vedené kreoly, a peruánská válka za nezávislost vyvrcholila v roce 1821, kdy generál José de San Martín vyhlásil nezávislost Peru.

V letech 1879–1883 proběhla druhá tichomořská válka, která skončila porážkou Peru a ztrátou peruánských provincií Arica a Tacna, kterých se zmocnilo Chile. V 80. letech 20. století zuřila krvavá občanská válka mezi peruánskou armádou a maoistickou organizací Světlá stezka, která si vyžádala na 70 000 obětí. Tehdejší prezident Alberto Fujimori byl později zatčen a v roce 2009 byl odsouzen k 25 letům vězení za korupci a porušování lidských práv.[9] Fujimoriovci, sdružení ve straně Fuerza Popular, vedené dcerou prezidenta Keiko Fujimoriovou, však sehrávají v peruánské politickém systému stále zásadní roli.

Poslední prezidentské a parlamentní volby se konaly v dubnu 2016. Do druhého kola postoupila Fujimoriová a Pedro Pablo Kuczynski ze strany Peruanos Por el Kambio (PPK). Parlamentní většinu získali fujimoriovci, prezidentem se stal Kuczynski.[10] V rámci snahy o smír v zemi propustil z vězení Alberta Fujimoriho.[11] Brzy začalo vyšetřování korupčního skandálu spojeného s brazilskou stavební firmou Odebrecht, které zasáhlo i samotného prezidenta. Plán na obnovu ekonomiky dostal tvrdý úder i poté, co na jaře 2017 zasáhl Peru extrémní klimatický jev El Niňo.[12] O domov přišlo přes 15 000 lidí, těžce byla zasažena infrastruktura i zemědělství. Keiko Fujimoriová se pokusila v březnu 2018 prezidenta sesadit. Den před hlasováním Kuczynski sám rezignoval.[13] Do prezidentského úřadu nastoupil dosavadní viceprezident Martín Vizcarra.[14]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Peru.
Nejvyšší hora Peru - Huascarán

Peru je třetí největší stát jihoamerického kontinentu. Je rozděleno na tři oblasti, které se táhnou ve směru sever-jih. Na západě je poušť Sechura, nejširší na severu, kde je mnoho velkých písečných dun. Dále na jih je pobřeží převážně skalnaté se souvislým pásmem hor. Z peruánských And protéká pouští asi 50 řek. Andy se zvedají směrem do vnitrozemí až do výšky přes 5000 metrů. Nejvyšší horou je Huascarán (6768 m n. m.). Hlavní dvě horská pásma Kordiller, které mají dosud činné sopky a seismickou aktivitu, jsou rozdělena vysoko položenou náhorní planinou, na níž se nachází jezero Titicaca (6900 km²).

Na východní straně And se vrcholky pozvolna svažují do amazonské nížiny, která zabírá 62 % území státu. Peru má zhruba dvakrát více obyvatel než ČR, avšak hustota obyvatelstva (počet obyvatel na 1 km²) je nízká. Většina obyvatel žije na úzkém pruhu země při pobřeží Tichého oceánu. Peruánské národní parky (v roce 2014 celkem 13 parků) a další chráněná území pokrývají necelých 17 % rozlohy státu.

Hlavní město Peru je Lima. Limu založil v roce 1535 španělský conquistador Francisco Pizarro. Počet obyvatel hlavního města rychle vzrostl na 6,5 milionů lidí, kteří sem přišli při putování za prací. Bohatí bydlí v nových obytných domech nebo vilách na předměstí, chudí obývají calampas, rozlehlé přelidněné čtvrtě chatrčí vyrostlých na periferii města.

Jezero Titicaca[editovat | editovat zdroj]

Jezero Titicaca se rozkládá ve výšce 3812 m n. m., takže je nejvýše položenou vodní nádrží s pravidelnou lodní dopravou na světě, a přes hranici zasahuje do Bolívie. V jeho vodách odnepaměti lovili místní Indiáni ryby. Indiánští Uruové žijí na jezeře v obydlích postavených na několika desítkách umělých „rákosových“ ostrůvků z rostliny totora (botanicky skřípinec). Jejich tradiční obživou je pěstování brambor, jedné z mála užitkových rostlin plodících v této výšce, rybaření a lov ptáků žijících na jezeře a jeho březích. V současné době se převážná část z asi 1200 obyvatel žijících na ostrovech živí turismem a prodejem ručně vyráběných předmětů.

Klimatické podmínky[editovat | editovat zdroj]

Pásmo And dělí celou zemi do několika klimatických oblastí. Na pouštích při pobřeží Tichého oceánu je podnebí chladné a suché díky vlivu Humboldtova proudu, na severním pobřeží se díky vlivu jevu El Niño občas (jednou za pět či šest let) objevují období horká a vlhká. Podnebí And je vysokohorské a rozdílné podle nadmořské výšky. V severovýchodní části země, která spadá do Amazonské nížiny, je po celý rok horké a suché klima. Hlavní město Lima ležící nedaleko pobřeží Tichého oceánu má lednovou průměrnou teplotu 23 °C a červencovou teplotu 16 °C. Ročně zde spadne pouze 50 mm srážek.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Parlament v Limě
Den vlajky připomínající válku mezi Chile a koalicí Peru a Bolívie o bohatá ložiska ledku v poušti Atacama.

Peru je podle ústavy z roku 1979 republika s prezidentským systémem. V roce 1992 rozpustil prezident Alberto Fujimori dvoukomorový parlament. Nová ústava, která byla přijata v roce 1993 v referendu, zavedla jednokomorový parlament a posílila moc prezidenta. Podle současné ústavy je prezident hlavou státu a vlády. Je volen na pět let lidovým hlasováním a nemůže sloužit dvě po sobě jdoucí období. Prezident ovšem sám vládě nepředsedá, ale jmenuje předsedu vlády a na jeho radu ministry. Hovoří se tak někdy o poloprezidentském systému. Parlament, zvaný Kongres republiky, je jednokomorový a má 130 členů volených na pět let. Hlasování do parlamentu je povinné, pro všechny občany ve věku 18 až 70 let.

Světlá stezka[editovat | editovat zdroj]

80. letech v Peru probíhala teroristická kampaň partyzánských skupin hnutí zvané Sendero luminoso (Světlá stezka), při které zemřelo několik desítek tisíc lidí. Extrémisté chtěli nastolit komunistický maoistický režim a ovládnout zemi prostřednictvím teroru. Vraždili odpůrce a zastrašovali je bombovými atentáty ve městech. V roce 1992 byl jejich vůdce Abimael Guzmán zajat a uvězněn.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Peru je zapojeno do několika projektů a organizací na poli latinskoamerické integrace. Je členským státem např. organizací Společenství latinskoamerických a karibských států, Unie jihoamerických národů, Pacifická aliance, Latinskoamerický hospodářský systém, Latinskoamerické integrační sdružení, Andské společenství a přidruženým státem Mercosuru.

Napjaté jsou tradičně vztahy s Chile, s níž proběhlo v minulosti několik válek. V roce 2005 Peru znovu zpochybnilo své námořní hranice s Chile v Tichém oceánu.[15] Za Fujimoriho vlády se zhoršily vztahy se Spojenými státy a Evropou.

Peruánec Javier Pérez de Cuéllar byl v letech 1981-1991 generálním tajemníkem OSN.

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Peru a Seznam měst v Peru.
Administrativní dělení Peru

Území Peru je od 18. listopadu 2002 spravováno 25 regionálními vládami. Každá regionální vláda spravuje jeden departement (počet 24) a konstituční provincii Callao. Departementy se dále dělí na provincie, které jsou tvořeny distrikty. Celkem je celé území rozděleno do 195 provincií a 1838 okresů. Provincie Lima nespadá pod žádnou regionální vládu.

Departamenty/regiony:

Provincie:

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Peru.
San Isidro, finanční čtvrť Limy

Peruánská hospodářská politika zažila ve 20. století velké proměny. Vláda Juana Velasca Alvarada v letech 1968-1975 vyvlastnila zahraniční společnosti, zavedla plánovanou ekonomiku a vytvořila velký státní sektor. Tato opatření ovšem nedokázala dosáhnout kýžených cílů lépe přerozdělit bohatství a ukončit ekonomickou závislost na rozvinutých zemích. Navzdory tomu nebyla zrušena až do 90. let, kdy vláda Alberta Fujimoriho začala ekonomiku prudce deregulovat a liberalizovat. Fujimoriho reformy způsobily trvalý hospodářský růst od roku 1993, s výjimkou poklesu po asijské finanční krizi v roce 1997.

Dnes je ekonomika Peru 48. největším na světě (HDP v paritě kupní síly). Od roku 2011 je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik planety. Od reforem v 90. letech 20. století velmi posílil index lidského rozvoje, přesto stále zůstává podstatně nižší než v případě souseda (a tradičního rivala) Chile, které má tento index v Jižní Americe nejvyšší (Peru šestý až sedmý nejvyšší).[16] Hospodářství je již postindustriální - služby představují 53% hrubého domácího produktu-

Hospodářský rozvoj je ovšem nerovnoměrný. Polovina hrubého domácího produktu vzniká v metropolitní oblasti Limy, zbytek země slouží především k zemědělství a těžbě surovin. Problémem peruánské ekonomiky je, že stále stojí na exportu primárních, nezpracovaných surovin. Poptávka po peruánských nerostných surovinách (měď, zinek, zlato) roste zejména ze strany Čínské lidové republiky. K dalším problémům patří korupce, nedostatečná infrastruktura a „šedá ekonomika", která zaměstnává 73 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a způsobuje nízký výběr daní. Na druhou stranu k tradičním zbraním peruánské ekonomiky patří nízké zadlužení (34 % HDP) a devizové rezervy, jež svým svým poměrem k HDP (29 procent) patří dlouhodobě k nejvyšším v Latinské Americe i na světě. Díky tomu je i velmi stabilní místní měna sol. Na rozdíl od jiných jihoamerických zemí není platba americkými dolary v maloobchodní síti běžná.[17] Silná domácí měna je důležitá vzhledem k závislosti na dovozu. Naopak ale komplikuje život exportérům.

Hlavními obchodními partnery (k roku 2017) jsou Čína (26 % exportu a 22 % importu) a Spojené státy americké (16 % vývozu a 20 % dovozu).[18] Export v roce 2017 byl tvořen mědí (30,7 %), zlatem (16,3 %), ovocem a zeleninou (8,1 %), ropou a ropnými deriváty (5,6 %).

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Zemědělské terasy v Pisacu

Ačkoliv Peru má pouze 3 % orné půdy, 36 % ekonomicky aktivních obyvatel pracuje na farmách. 21 % půdy se využívá pro pastevectví. Hlavními oblastmi pěstování plodin jsou území podél řek protékajících pouští. Cukrová třtina a bavlník jsou hlavními obchodními plodinami, pro obživu se pěstuje rýže. Vinná réva, olivy, tabák, pomeranče a banány se pěstují v Andách, ve vyšších polohách pak obiloviny, fazole, a brambory. Na východních svazích se využívá půda pro chov ovcí, lam a alpak. V zemi se pěstuje i koka.

Rybolov[editovat | editovat zdroj]

Chladný Humboldtův proud přináší obrovské množství planktonu, což je výborná potrava pro ryby. Peru je jedním z největších producentů ryb s průměrným ročním úlovkem 45 milionů tun. Hlavními druhy ryb jsou sardele, tuňák, makrelovité ryby a sardinky. Každý 9. nebo 10. rok však teplý mořský proud El Niño naruší rovnováhu organického života a ryby odplují za potravou jinam. To samozřejmě těžce postihuje rybářský průmysl.

Lesnictví[editovat | editovat zdroj]

Obrovské lesní plochy ve vnitrozemí jsou těžko přístupné a využitelné. K přepravě některých produktů se využívají řeky a přístav ve městě Iquitos.

Těžba[editovat | editovat zdroj]

Peru má bohatá naleziště různých nerostů, zejména mědi, stříbra, železa a zlata a také ropy a uhlí. Peru je druhé na světě v produkci stříbra, páté na světě v produkci zlata (8,2 % světové produkce[19]), v Latinské Americe první v produkci olova a druhé, co se týče mědi. Centrum těžby železné rudy je Marcona na jižním pobřeží, ropa se těží v Amazonské nížině.

Energie a průmysl[editovat | editovat zdroj]

Mnohá průmyslová odvětví souvisí se zpracováním nerostů a jsou umístěna v oblasti And. Průmysl se rozvíjí ve městech na pobřeží. V mnohých přístavech je důležitá výroba rybí moučky, hojně rozšířený je průmysl potravinářský a textilní. K dalším odvětvím patří výroba cementu, oceli, stavba lodí, montáž aut aj. Hlavní průmyslovou oblastí je Lima Callao, neboť je zde soustředěno 70 % veškerého průmyslu. 57 % elektrické energie dodávají hydroelektrárny.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Pouště při pobřeží, zalesněné vnitrozemí a pohoří And působí problémy v dopravě. Důležitá je doprava letecká, ačkoliv většina Peruánců na ni nemá prostředky. Jedna z nejobdivuhodnějších železnic (transandská) světa vede z Limy do vnitrozemí do La Oroya. Měří 170 km a překonává výšku 4816 metrů nad mořem. Silnice v Peru sčítájí kolem 137000 km, které tvoří tři velké skupiny: dálnice, vnitřní silnice a spojovací sítě. To všechno spojuje okresy a hlavní města provincii. To zase dovoluje všem občanům cestovat svým autem nebo autobusem mnoha linek.Z 20000 km má pevný povrch. Důležitou dopravní spojnicí je Panamerická dálnice (3337 km).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Señor de los Milagros, Lima
Související informace naleznete také ve článku Obyvatelstvo Peru.

Peruánský statistický úřad odhadl v roce 2018 počet obyvatel na 32 162 184. Průměrný populační přírůstek pak na 1,07 %.[17]

Třetina všech obyvatel žije v metropolitní oblast LimaCallao (10 milionů lidí). V hlavním městě Lima je to asi čtvrtina. Více než polovina obyvatel země je soustředěná na pobřeží. Naproti tomu rozsáhlé oblasti Amazonie na východě jsou osídleny jen velmi řídce. Ve městech žije 76,9 % obyvatelstva. Mezi největší města v Andách patří Arequipa, Cuzco a Huancayo. Další důležitá města jsou pří pobřeží – Callao, Trujillo, Chiclayo, Piura a Chimbote. Iquitos je největší amazonský přístav v zemi.

98 % obyvatelstva má peruánské občanství, v pohraničních oblastech žijí skupiny Ekvádorců, Bolivijců a Brazilců bez občanství. V Peru žije téměř milion etnických Číňanů a asi 100 tisíc Japonců, kteří sem přišli koncem 19. století. V roce 2018 do země přišla migrační vlna Venezuelců prchajících kvůli rozkladu své země pod vládou chávezistů. Podle peruánského imigračního úřadu jich je 190 tisíc.

45 % obyvatelstva Peru jsou potomci původních Indiánů, především kmenů Kečua a Aymará. 37 % jsou míšenci původního obyvatelstva a bělochů (mestici), 15 % jsou běloši (převážně španělského původu), 3 % ostatní. Ve východní Amazonii žije 333 tisíc domorodých indiánů rozdělených do 32 etnických skupin, mezi kterými jsou největší Asháninkaové, jejichž populace se odhaduje na 51 tisíc. V pralese žije i několik civilizací nekontaktovaných indiánských kmenů.[20] .

Úřední jazyky jsou dva, španělština a kečuánština. Mluví se však též více než padesáti domorodými jazyky, největší z nich je ajmarština, následují jazyky aguaruna, asháninka, shipibo-conibo, chayahuita ad.

Podle sčítání lidu z roku 2005 se 81,3% Peruánců hlásí k římskokatolickému náboženství, 12,5% k protestantismu. Do křesťanství mnoha lidí se ovšem prolínají i staroindiánské elementy.

V Limě je nejstarší univerzita v Latinské Americe, založená roku 1551.[21]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Umění[editovat | editovat zdroj]

Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa obdržel v roce 2010 Nobelovu cenu za literaturu, jako první Peruánec v historii.[22] V roce 1994 získal rovněž Cervantesovu cenu, nejprestižnější literární ocenění španělsky mluvícího světa, opět jako první Peruánec a dosud jediný (k roku 2018). K oceňovaným autorům patřil i básník César Vallejo, který byl členem skupiny peruánských intelektuálů zvaných Severní skupina (Grupo Norte). Otcem zakladatelem peruánské literatury byl kronikář Inca Garcilaso de la Vega, první jihoamerický autor, který se prosadil v Evropě. Novinář a filozof José Carlos Mariátegui byl představitelem marxismu a měl silný vliv na vývoj celé jihoamerické levice. Spisovatel a antropolog José María Arguedas zachytil ve svých románech život peruánských indiánů.

Slavnou zpěvačkou byla Yma Sumacová, operním tenorem Juan Diego Flórez. Jako ilustrátor fantasy knih proslul Boris Vallejo. Režisérka Claudia Llosaová získala v roce 2009 se svým filmem Mléko žalu Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně.[23]

Památky[editovat | editovat zdroj]

Peru má po Brazílii druhý největší počet památek na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO v Jižní Americe, zejména díky ohromnému množství pozůstatků indiánských kultur. Na seznam byla zapsána předkolumbovská města Cuzco, Machu Picchu, Chan Chan, Caral-Supe a Chavín de Huántar, geoglyfy na planině Nazca a Pampas de Jumana, historické centrum Limy a klášter San Francisco de Lima, historické centrum města Arequipa a andský systém cest Qhapaq Ñan.[24]

Vysoko v horách And vystavěné Machu Picchu bylo v 15. a 16. století významným inckým městem. Opevněné sídlo uniklo pozornosti španělských dobyvatelů, kteří sem vtrhli v roce 1532, a zůstalo zapomenuto až do roku 1911, kdy je objevil americký archeolog Hiram Bingham. Díky tomu je nejzachovalejší inckou památkou. Zachovaly se zbytky kultovních objektů a 143 obytných domů.[25]

Geoglyfy na náhorní plošině Nazca tvoří více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny.[26]

Hlavní centrum Incké říše Cuzco leželo na východních svazích And ve výšce 3 400 metrů. Když inckou metropoli spatřili španělští kronikáři v 16. století, napsali, že žádné město ve staré Evropě se ní nemůže srovnávat.[27] Hlavní inckou památkou je pevnost Sacsayhuamán. Roku 1536 se stala základnou povstání Manco Cápaca II. proti Španělům, poté byla pobořena. Na ruinách inckého Cuzca vystavěly Španělé město nové. Nejvýznamnější křesťanskou památkou je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Peru se zúčastňuje olympijských her od roku 1936 (ačkoli již roku 1900 soutěžil Peruánec Carlos de Candamo). Dosud získala jednu zlatou medaili (k roku 2018). Z londýnských her ji roku 1948 přivezl sportovní střelec Edwin Vásquez. Také dvě ze tří stříbrných medailí byly střelecké (Francisco Boza, Juan Giha). Tu třetí vybojovala ženská volejbalová reprezentace na olympijských hrách v Soulu roku 1988.

Peruánská fotbalová reprezentace dvakrát vyhrála turnaj Copa América, v letech 1939 a 1975. Peruánský tenista Alex Olmedo vyhrál roku 1959 Wimledon i Australian Open, reprezentoval ovšem Spojené státy. Roku 1987 byl uveden do mezinárodní tenisové Síně slávy.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. El Perú tiene una población de 31 millones 488 mil 625 habitantes. www.inei.gob.pe [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  3. Tom Dillehay et al, "The first settlers", s. 20.
  4. Jonathan Haas et al, "Dating the Late Archaic occupation of the Norte Chico region in Peru", s. 1021.
  5. Terence D'Altroy, The Incas, s. 2–3.
  6. V Peru našli rituální obřadiště, kde v jednom dni obětovali 140 dětí. Novinky. 27. dubna 2018.
  7. Enrique Mayer, The articulated peasant, s. 47–68.
  8. Rebel a mýtus Túpac Amaru. Respekt. 10. srpna 1998.
  9. Exprezident Fujimori odsouzen jako vrah. 25 let. Týden. 7. dubna 2009.
  10. Fujimoriová přiznala porážku. Novým prezidentem Peru bude ekonom Kuczynski. iROZHLAS [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  11. Peruánský prezident Kuczynski omilostnil svého předchůdce Fujimoriho. www.echo24.cz [online]. 2017-12-25 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  12. Peru zažívá nejhorší záplavy za posledních dvacet let. ČT24 - Česká televize [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  13. Peruánský prezident Kuczynski oznámil rezignaci. Novinky. 21. března 2018.
  14. Novým prezidentem Peru je Martín Vizcarra. Novinky.cz [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  15. Peru-Chile border row escalates. news.bbc.co.uk. 2005-11-04. Dostupné online [cit. 2018-12-08]. (anglicky) 
  16. South America : HDI - Human Development Index by country - 2016. en.actualitix.com [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  17. a b Peru: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  18. Peru: Zahraniční obchod a investice. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  19. DEYL, Daniel. Dědicové krále Midase. Týden. Leden 2009, čís. 2/2009, s. 34-39. 
  20. "Z pralesů Amazonie se vynořil neznámý kmen indiánů. Žádají o pomoc". iDNES.cz. 3. srpna 2014.
  21. Opatrný zeměpis (9. díl): Peru. Český rozhlas Plus [online]. 2008-11-12 [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  22. Nobelovu cenu za literaturu získal Peruánec Mario Vargas Llosa. Novinky.cz [online]. [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 
  23. Překvapení na Berlinale: Vyhrál film mladé peruánské režisérky. iDNES.cz [online]. 2009-02-14 [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 
  24. Peru - dědictví UNESCO. www.mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 
  25. 100 let od objevení Machu Picchu. Novinky.cz [online]. [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 
  26. Nazca je jedno z nejtajemnějších míst světa. Poznejte její ohromující obrazce. Novinky.cz [online]. [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 
  27. Cuzco – incký klenot, se kterým se evropská města nemohla srovnávat. Novinky.cz [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 
  28. International Tennis Hall of Fame: Alex Olmedo. www.tennisfame.com [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-839-6. 
  • ROEDL, Bohumír. Peru. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-205-8. 
  • SLAVICKÝ, Stanislav. Scénické tradice Latinské Ameriky. Praha : KANT - Karel Kerlický, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7437-117-2.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]