Incký systém cest

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Qhapaq Ñan, andský systém cest
Světové dědictví UNESCO
páteřní cesta Qhapaq Ñan
páteřní cesta Qhapaq Ñan
Smluvní stát BolívieBolívie Bolívie
Souřadnice
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iii, iv, vi
Odkaz 1459 (anglicky)
Oblast Latinská Amerika a Karibik
Zařazení do seznamu
Zařazení 2014 (38. zasedání)
další státy: ArgentinaArgentina ArgentinaEkvádorEkvádor EkvádorChileChile Chile, KolumbieKolumbie Kolumbie a PeruPeru Peru 

Incký systém cest (kečuánsky Qhapaq Ñan) je název pro unikátní síť komunikací v Andách, kterou rozvinuli a využívali Inkové, přičemž některé její úseky pocházejí z období před vznikem Incké říše (především od kultur Wari a Tiwanaku). Rozsah původních inckých stezek je dnes odhadován v rozsahu od 23 000 km až do 30 000 km.[1][2]

Název Qhapaq Ñan se vztahuje jak na celou síť v plném rozsahu, tak i v užším pojetí na tzv. „Královskou cestu“ - páteřní cestu v délce 5 200 km mezi Quitem, Cuzcem a Tucumánem.[3] Cesty výrazně ulehčovaly komunikaci mezi jednotlivými sídelními celky a byly efektivním prostředkem politické, sociální, ekonomické a kulturní integrace podrobených kultur v rámci expanzivní Incké říše. Qhapaq Ñan využili i španělští conquistadoři při dobývání nových území v Jižní Americe.[4] Pavučina stezek se rozkládala od území jižní Kolumbie po údolí řeky Maule v centrálním Chile,[4] což odpovídá teritoriálnímu rozsahu incké říše v době příchodu Španělů v roce 1521. Výchozím bodem a hlavním uzlem bylo incké hlavní město Cuzco.[4] Z něj vycházely čtyři primární silnice do čtyř hlavních oblastí (tzv. „suyos“ - Antisuyo, Chinchaysuyo, Contisuyo a Collasuyo), ze kterých se Incká říše skládala. Cesty spojovaly pouštní oblasti na pacifickém pobřeží, horské regiony i tropické pralesy Amazonie.

Rozsáhlé stavební práce na pozemních komunikacích odstartovaly za vlády Inky Pachacúteca (vládl 14381471), který cítil nutnost výstavby cest, aby mohl pohotově vysílat vládní úředníky, vojska a loajální obyvatelstvo pro anexi a osídlení dobytých území. V jeho podpoře dopravní sítě pokračovali i jeho nástupci.

Incký systém cest sestával ze tří základních prvků: vydlážděná cesta, mosty a doprovodné skladovací a ubytovací budovy. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali „chasquis“.[5] Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných „tambos“, které byly postaveny ve vzdálenostech přibližně 20 km. Vzdálenost mezi Cuzcem a Quitem byli schopni překonat za 1 týden.[5] Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, protože je vůbec neznali. Používali jedině lamy, nebo chodili pěšky. Jsou známy mosty sestávajích z kamených opěr a dřevěné mostovky, mosty zavěšené (lana z vláken agáve),[6] ale např. na řece Desaguadero existoval most z řady rákosových pontonů.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Qhapaq Ñan- Sistema Vial Andino, itinerario cultural de la UNESCO [online]. mendoza.edu.ar [cit. 2015-02-13]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. Qhapaq Ñan, Sistema Vial Andino es incluido en la Lista de Patrimonio Mundial de la Unesco [online]. Consejo de Monumentos nacionales de Chile [cit. 2015-02-13]. Dostupné online. (španělsky) 
  3. Inca road system [online]. PERU TRAVEL GUIDE [cit. 2015-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c En San Pedro de Atacama especialistas de Sudamérica compartirán en inédito taller sobre el Sistema Vial Incaico [online]. Universidad Arturo Prat del Estado Chile [cit. 2015-03-15]. Dostupné online. (španělsky) 
  5. a b Sistema Vial en el Tahuantinsuyo [online]. Historia del Perú [cit. 2015-02-13]. Dostupné online. (španělsky) 
  6. Los puentes inkaicos [online]. Congreso de la República de Perú [cit. 0205-02-13]. Dostupné online. (španělsky)