Bolívie
.svg)
.svg)
Bolívie,[pozn. 2] plným názvem Bolívijský mnohonárodnostní stát,[4] [pozn. 3] je vnitrozemský stát ležící ve střední části Jižní Ameriky. Na severu a východě hraničí s Brazílií, na jihovýchodě s Paraguayí, na jihu s Argentinou, na jihozápadě s Chile a na západě s Peru. Země se vyznačuje rozmanitou geografií, jihozápad tvoří náhorní plošina Altiplano, východně od ní jsou hřebeny And, sever a východ vyplňují nížiny Amazonie, na úplný západ zasahuje Pantanal, největší mokřad na světě. Podnebí Bolívie se výrazně liší, od tropického podnebí ve východních llanos až po polární na západě And. Země se dělí do devíti departementů, na ploše 1,1 mil. km² žije 11,4 milionu obyvatel;[1] je pátou největší zemí Jižní Ameriky a spolu s Paraguayí je jednou ze dvou vnitrozemských zemí Ameriky. Sídlem vlády je La Paz, kde se nachází výkonná, zákonodárná a volební složka vlády, zatímco ústavním hlavním městem je Sucre, sídlo soudní moci. Největším městem Bolívie a hlavním průmyslovým centrem je Santa Cruz de la Sierra, další velké město je El Alto. Mestici, míšenci, tvoří asi dvě třetiny obyvatel, indiáni 20 %.[5] Úředním a převládajícím jazykem je španělština, oficiální status má také 36 dalších jazyků. Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Několik století před španělskou kolonizací byla většina území, které se později stalo Bolívií, součástí státu Tiwanaku, který se rozpadl kolem roku 1000 n. l. Válka mezi Colly a Inky v 40. letech 15. století znamenala začátek vlády Inků v západní Bolívii. Východní a severní nížiny Bolívie byly obývány nezávislými neandskými amazonskými kmeny a Guaraníi. Španělští dobyvatelé, kteří přišli z Cuzca v Peru, v 16. století násilím převzali kontrolu nad touto oblastí. Během následujícího španělského koloniálního období byla Bolívie spravována Audiencií Charcas. Španělsko vybudovalo svou říši z velké části na stříbře, které se těžilo v Cerro Rico v Potosí. Po neúspěšném povstání v Sucre 25. května 1809 následovalo šestnáct let bojů, než byla v roce 1825 založena republika pojmenovaná po Simónu Bolívarovi.[6] V průběhu 19. a na počátku 20. století ztratila Bolívie kontrolu nad několika okrajovými územími ve prospěch sousedních zemí, jako například brazilské území Acre, a v Tichomořské válce (1879) Chile zabralo pobřežní oblast země u Tichého oceánu.
Ve 20. století se v Bolívii vystřídala několik vojenských a civilních vlád, až Hugo Banzer v roce 1971 vedl s podporou USA státní převrat, který nahradil socialistickou vládu Juana José Torrese vojenskou diktaturou. Banzerův režim tvrdě zakročil proti levicovým a socialistickým opozičním stranám a dalším formám nesouhlasu, což vedlo k mučení a vraždám nesčetných bolivijských občanů. Banzer byl svržen v roce 1978 a o dvacet let později se vrátil jako demokraticky zvolený prezident Bolívie (1997–2001). Za prezidentství Eva Moralese v letech 2006–2019 zaznamenala země významný ekonomický růst a politickou stabilitu, ale byla také obviněna z eroze demokracie[7][8] a byla popsána jako konkurenceschopný autoritářský režim.[9][10][11] Organizace Freedom House klasifikuje Bolívii k roku 2025 jako částečně svobodnou demokracii s hodnocením 65/100.[12]
Bolívijský mnohonárodnostní stát je unitární prezidentskou republikou, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorové zákonodárné shromáždění. Bolívie zůstává rozvojovou zemí a druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky, i když výrazně snížila míru chudoby a nyní má jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na kontinentu. V indexu lidského rozvoje se umístila na 108. místě. Mezi její hlavní ekonomické zdroje patří zemědělství, lesnictví, rybolov, těžba nerostných surovin a výroba textilu a oděvů, zpracování kovů a rafinované ropy. Bolívie je geologicky velmi bohatá, s doly produkujícími cín, stříbro, lithium a měď. Země je také známá produkcí koky a rafinovaného kokainu. Bolívie je členem Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace amerických států, Organizace smlouvy o spolupráci v Amazonii, Banky Jihu, Bolívarovského svazu pro lid naší Ameriky, Unie jihoamerických národů a jihoamerického sdružení volného obchodu Mercosur.
Název
[editovat | editovat zdroj]Bolívie je pojmenována po Simónu Bolívarovi, venezuelském vůdci ve španělsko-amerických válkách za nezávislost.[13] Vůdce Venezuely, Antonio José de Sucre, dostal od Bolívara na výběr, zda sjednotí Charcas (dnešní Bolívie) s nově vzniklou Peruánskou republikou nebo se spojí se Spojenými provinciemi La Plata a nebo formálně vyhlásí nezávislost na Španělsku jako zcela nezávislý stát. Sucre se rozhodl vytvořit zcela nový stát a 6. srpna 1825 jej s podporou místních obyvatel pojmenoval na počest Simóna Bolívara.[6]
Původní název byl Republika Bolívar. O několik dní později kongresman Manuel Martín Cruz navrhl: „Pokud od Romula Řím, pak od Bolívara Bolívie“ (španělsky: Si de Rómulo, Roma; de Bolívar, Bolivia). Nová republika oficiálně přijala tento název 3. října 1825. V roce 2009 byla přijata nová ústava, která změnila oficiální název země na „Bolívijský mnohonárodnostní stát“ (Estado Plurinacional de Bolivia), aby odrážela multietnickou povahu země a posílená práva domorodých obyvatel Bolívie podle nové ústavy.[14][15]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Dějiny do získání nezávislosti
[editovat | editovat zdroj]
Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. Území Bolivíe tvořilo v koloniálním období královskou audiencii Charcas (později se začal používat název „Horní Peru“), ve východní části Bolívie založili v 17. století jezuité své redukce na území Chiquitos. V letech 1780–1782 došlo k indiánskému povstání pod vedením Tupaka Katariho, které si vyžádalo přes 100 000 obětí a při kterém byli hromadně zabíjeni běloši a míšenci.[16] V roce 1809 vypuklo povstání kreolů proti španělské nadvládě okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antoniem José de Sucrem španělské vojsko v bitvě u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.
Nezávislost
[editovat | editovat zdroj]
Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie součástí Peruánsko-bolivijské konfederace. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 probíhala tichomořská válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila departement Litoral, svůj jediný přístup k moři a největší naleziště ledku čilského na světě.
Současnost
[editovat | editovat zdroj]V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie s Paraguayí válku o Gran Chaco. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Bolivijská vlajka je tvořena třemi vodorovnými pruhy: červeným, žlutým a zeleným. Na státní vlajce je ve středu žlutého pruhu umístěn státní znak.
Znak
[editovat | editovat zdroj]Bolivijský státní znak je tvořen oválem s krajinou a horou Potosí v přirozených barvách. Hora je zezadu osvícená sluncem, před ní je jihoamerická lama, snop pšenice a palma (dříve chlebovník). Ovál má úzký zlatý lem a širší modrý lem se zlatým nápisem BOLIVIA v horní části a deseti zlatými, pěticípými hvězdami v dolní části. Za oválem jsou dvě zkřížené dělové hlavně, dvě trojice bolivijských vlajek, dva páry pušek, frygická čapka a incká válečná sekyra. Na ovále sedí před vavřínovými větvemi kondor.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Bolívie se nachází ve středozápadní části Jižní Ameriky, mezi 57°26' až 69°38' západní délky a 9°38' až 22°53' jižní šířky. S rozlohou 1 098 581 km² je 28. největší zemí světa a pátou největší zemí Jižní Ameriky.[5] Rozloha odpovídá přibližně dvojnásobku rozlohy Španělska. Země má hranice o celkové délce 6 743 km s pěti zeměmi. Na severovýchodě hraničí s Brazílií (délka hranic 3 400 km), na jihovýchodě s Paraguayí (750 km), na jihu s Argentinou (832 km), na jihozápadě s Chile (861 km) a na severozápadě s Peru (900 km). Bolívie se rozkládá od centrálních And přes část Gran Chaco, Pantanal až po Amazonii. Geografickým středem země je takzvaný Puerto Estrella („Hvězdný přístav“) na řece Río Grande v provincii Ñuflo de Chávez v departementu Santa Cruz.
Geografie země vykazuje velkou rozmanitost terénu a podnebí. Bolívie má vysokou úroveň biologické rozmanitosti,[17] považovanou za jednu z nejvyšších na světě, a také několik ekoregionů s ekologickými podjednotkami, jako je Altiplano, tropické deštné pralesy (včetně amazonského deštného pralesa), suchá údolí a Chiquitania, která je tropickou savanou.[18][19] Tyto oblasti se vyznačují obrovskými výškovými rozdíly, od nadmořské výšky 90 m podél řeky Paraguay až po 6 542 m na Sajamě až po 90 m podél řeky. Ačkoli je Bolívie zemí s velkou geografickou rozmanitostí, od války v Pacifiku zůstala vnitrozemským státem. Lesy pokrývají přibližně 47 % celkové rozlohy Bolívie, což v roce 2020 odpovídalo 508 337 km² lesů, což je pokles oproti 578 047 km² v roce 1990. V roce 2020 pokrývaly přirozeně se obnovující lesy 507 711 km² a vysazené lesy 626 km².[20][21]
Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná (Paraguay).
Bolívie se dá rozdělit do tří fyzickogeografických regionů:
- Andská oblast na jihozápadě zabírá 28 % území státu a rozkládá se na ploše 308 000 km². Tato oblast se nachází v nadmořské výšce nad 3 000 metrů a leží mezi dvěma velkými andskými pohořími, Západní Kordillera („Západní hřeben“) a Cordillera Central („Střední pohoří“), jejichž výška dosahuje přes 6 500 m (Sajama 6 542 m, Illimani 6 439 m). Mezi nimi leží centrální náhorní plošina Altiplano s výškou 3 000 až 4 000 m. Tato oblast, která sahá daleko do sousedního Peru a na jihu zahrnuje severozápad Argentiny, je skutečným jádrem země, kde žije přibližně 60 procent všech Bolivijců, ačkoli tvoří pouze asi třetinu rozlohy Bolívie. Uprostřed Altiplana leží Salar de Uyuni, který je s rozlohou 12 000 km² největší solná pláň na světě a významný zdroj lithia, a jezero Titicaca, nejvýše položené komerčně splavné jezero na světě, jehož středem prochází hranice se sousedním Peru.
- Subandská oblast ve středu a na jihu země je přechodnou oblastí mezi Altiplanem a východními llanos (plání; tato oblast zahrnuje 13 % území Bolívie, rozkládá se na ploše 143 000 km² a zahrnuje bolivijská údolí a oblast Yunga. Vyznačuje se zemědělskou činností a mírným podnebím.
- Region Llanos na severovýchodě zabírá 59 % území a má rozlohu 648 000 km². Nachází se severně od Cordillera Central a rozprostírá se od podhůří And až k řece Paraguay. Jedná se o region rovinné krajiny a malých náhorních plošin, které jsou pokryty rozsáhlými deštnými pralesy s velkými řekami a obrovskou biologickou rozmanitostí. Region leží pod 400 metry nad mořem. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 22 a 25°C. Oblast je mimo velkoměsto Santa Cruz velmi řídce osídlena. Region se dělí na suché savany Gran Chaco na jihu a tropické deštné pralesy Amazonie na severu.
Zvláštností jsou také úrodná údolí na východních svazích And na jihu země v nadmořské výšce 1 500 až 2 500 m n. m. Ve Valle Central de Tarija a u Camarga se intenzivně pěstuje víno.
Geologie
[editovat | editovat zdroj]Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, sopka Nevado Sajama s 6542 m) a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Severně od La Pazu se nachází horské pásmo Cordillera Real se známými vrcholy Illimani a Huayna Potosí. Dále k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaco. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.
Podnebí
[editovat | editovat zdroj]Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí v Yunze je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.
Biodiverzita
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Bolívie, s obrovskou rozmanitostí organismů a ekosystémů, je součástí skupiny „megadiverzních zemí“ (zemí velkou biologickou rozmanitostí).[22]
Rozmanité nadmořské výšky Bolívie, které se pohybují od 90 do 6 542 metrů nad mořem, umožňují obrovskou biologickou rozmanitost. Území Bolívie zahrnuje čtyři typy biomů, 32 ekologických regionů a 199 ekosystémů. V této geografické oblasti se nachází několik přírodních parků a rezervací, jako je například národní park Noel Kempff Mercado, národní park Madidi, národní park Tunari, národní rezervace andské fauny Eduardo Avaroa a národní park Kaa-Iya del Gran Chaco a integrovaná přírodní oblast, mezi jinými.
Bolívie se pyšní více než 17 000 druhy semenných rostlin, včetně více než 1 200 druhů kapradin, 1 500 druhů mechorostů a mechů a nejméně 800 druhů hub. Kromě toho se zde vyskytuje více než 3 000 druhů léčivých rostlin. Bolívie je považována za místo původu druhů, jako jsou papriky a chilli papričky, arašídy, fazole obecné, juka a několik druhů palem. Bolívie také přirozeně produkuje více než 4 000 druhů brambor. V roce 2018 dosáhla země v indexu integrity lesní krajiny průměrného skóre 8,47/10, což ji řadí na 21. místo ze 172 zemí světa.[23]
V Bolívii žije více než 2 900 druhů zvířat, včetně 398 savců, přes 1 400 ptáků (asi 14 % ptáků známých na světě, což z ní činí šestou nejrozmanitější zemi z hlediska druhů ptáků),[24] 204 druhů obojživelníků, 277 druhů plazů a 635 druhů ryb, všechny sladkovodní, protože Bolívie je vnitrozemská země. Kromě toho zde žije více než 3 000 druhů motýlů a více než 60 druhů domácích zvířat.
Environmentální politika
[editovat | editovat zdroj]
V roce 2006 bylo po zvolení Eva Moralese vytvořeno ministerstvo životního prostředí a vodního hospodářství, které zrušilo privatizaci vodárenského sektoru provedenou v 90. letech prezidentem Gonzalem Sánchezem de Lozadou. Nová ústava, schválená referendem v roce 2009, stanoví přístup k vodě jako základní právo. V červenci 2010 přijalo Organizace spojených národů na podnět Bolívie rezoluci, která uznává „právo na bezpečnou a čistou pitnou vodu“ jako „základní“.[25]
V roce 2013 byl přijat zákon o právech Matky Země, který přiznává přírodě stejná práva jako lidem.[26] Zákon definuje Matku Zemi jako „kolektivní subjekt veřejného zájmu“ a prohlašuje Matku Zemi i životní systémy (které kombinují lidské společenství a ekosystémy) za nositele přirozených práv stanovených v zákoně.[27] Krátký zákon sice vyhlásil vytvoření Defensoría de la Madre Tierra, protějšku úřadu ombudsmana pro lidská práva známého jako Defensoría del Pueblo, ale jeho strukturu a vytvoření ponechává na budoucí legislativě.[28]
Politika
[editovat | editovat zdroj]
Politika Bolívie se odehrává v rámci prezidentské zastupitelské demokratické republiky, v níž je prezident hlavou státu, vlády a různorodého systému více politických stran. Výkonnou moc vykonává vláda. Zákonodárná moc je svěřena jak vládě, tak oběma komorám parlamentu. Soudní moc i volební orgán jsou nezávislé na výkonné a zákonodárné moci.
Výkonnou moc vede prezident a viceprezident a tvoří ji proměnlivý počet (v současné době 20) vládních ministerstev. Prezident je volen na pětileté funkční období v přímých volbách a vládne z prezidentského paláce (lidově nazývaného Spálený palác, Palacio Quemado) v La Paz. V případě, že žádný kandidát nezíská absolutní většinu hlasů voličů nebo více než 40 % hlasů s náskokem více než 10 % před kandidátem na druhém místě, koná se druhé kolo voleb mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem hlasů.[29]
Asamblea Legislativa Plurinacional (Všenárodní zákonodárné shromáždění nebo Národní kongres) má dvě komory. Cámara de Diputados (Sněmovna poslanců) má 130 členů volených na pětileté funkční období, z toho 63 z jednomandátových volebních obvodů (circunscripciones), 60 podle poměrného zastoupení a sedm z menšinových domorodých obyvatel sedmi departementů. Cámara de Senadores (Senát) má 36 členů (čtyři za každý departement). Členové shromáždění jsou voleni na pětileté funkční období. Orgán má sídlo na náměstí Plaza Murillo v La Paz, ale pořádá také čestná zasedání jinde v Bolívii. Viceprezident je formálním předsedou společného shromáždění.
Administrativní členění
[editovat | editovat zdroj]
Bolívie se člení na devět departementů/departamentos (v závorce uvedeno hlavní město):
- Departement Beni (Trinidad)
- Departement Chuquisaca (Sucre)
- Departement Cochabamba (Cochabamba)
- Departement La Paz (La Paz)
- Departement Oruro (Oruro)
- Departement Pando (Cobija)
- Departement Potosí (Potosí)
- Departement Santa Cruz (Santa Cruz de la Sierra)
- Departement Tarija (Tarija)
Departementy se dále dělí do 112 provincií (provincias), provincie se ještě člení do mnoha kantonů (cantones) a obcí (municipalidades).
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím, včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.
Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 měl být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.[30]
V roce 2019 byla země osmým největším výrobcem stříbra na světě; čtvrtým největším světovým producentem bóru; pátým světovým producentem antimonu; pátým největším producentem cínu; šestým producentem wolframu[31]; sedmým největším těžařem zinku a osmým největším těžařem olova.[32]
Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skotu, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku. Nejvýznamnější položkou exportu je zemní plyn, zinek a jeho rudy.[33]
V roce 2018 produkovala Bolívie 9,6 milionu tun cukrové třtiny, 2,9 milionu tun sóji, 1,2 milionu tun kukuřice, 1,1 milionu tun brambor, 1 milion tun čiroku, 700 tisíc tun banánů, 541 tisíc tun rýže a 301 tisíc tun pšenice, v menším množství mandarinky, pomeranče, fazole a bavlnu.[34]
Hlavními obchodními partnery pro dovoz zboží jsou Čína, Brazílie, Chile, Peru a Argentina. Dováží se hlavně petrolejářské výrobky, auta, pesticidy a surové železo.[35] Vyváží se především ropný plyn, zlato, zinková ruda, sójová moučka. Hlavními obchodními partnery pro vývoz zboží jsou Indie, Brazílie, Argentina, Kolumbie a Japonsko.
Dopravní síť – silniční i železniční – je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz byla v minulosti využivána železnice La Paz – Arica v Chile, ta byla delší dobu mimo provoz a v roce 2021 obnovena, zatím jen pro nákladní dopravu. Rozvíjí se cestovní ruch (1 000 000 turistů ročně – 2018)[35]nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1500 | 900 000 | — |
| 1600 | 800 000 | −0,12 % |
| 1800 | 887 000 | +0,05 % |
| 1826 | 997 427 | +0,45 % |
| 1831 | 1 088 768 | +1,77 % |
| 1835 | 1 060 777 | −0,65 % |
| 1845 | 1 378 896 | +2,66 % |
| 1854 | 2 326 126 | +5,98 % |
| 1882 | 1 172 156 | −2,42 % |
| 1900 | 1 555 818 | +1,59 % |
| 1950 | 2 704 165 | +1,11 % |
| 1976 | 4 613 486 | +2,08 % |
| 1992 | 6 420 792 | +2,09 % |
| 2001 | 8 274 325 | +2,86 % |
| 2012 | 10 027 254 | +1,76 % |
| 2024 | 11 365 333 | +1,05 % |
| Zdroj: 1500–1800,[36] 1826,[37] 1831–2001,[38] 2012[39]2024[1] | ||
Podle posledních dvou sčítání lidu provedených Bolivijským národním statistickým úřadem (Instituto Nacional de Estadística) se počet obyvatel zvýšil z 8 274 325 v roce 2001 na 11 365 333 v roce 2024.
Za posledních šedesát let se bolivijská populace ztrojnásobila a dosáhla míry populačního růstu 2,25 %. Růst populace v mezisčítacích obdobích (1950–1976 a 1976–1992) činil přibližně 2 %, zatímco v období 1992–2001 dosáhl 2,86 % ročně, v nejnovějším období 2012 a 2024 dosáhla růstu 1,05 % ročně.[1]
Přibližně dvě třetiny Bolivijců žije v městských oblastech, zatímco zbývající jedna třetina žije ve venkovských oblastech. Většina obyvatelstva (70 %) je soustředěna v departementech La Paz, Santa Cruz a Cochabamba. V andské oblasti Altiplano mají největší podíl na populaci departementy La Paz a Oruro, v údolní oblasti departementy Cochabamba a Chuquisaca a v oblasti Llanos departementy Santa Cruz a Beni. Na celostátní úrovni je hustota obyvatelstva 10 obyvatel na km2, s výraznými rozdíly mezi 0,8 (department Pando) a 26,2 (department Cochabamba).
Etnografie
[editovat | editovat zdroj]Bolívie je specifická tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (59 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Aymarové (25 %). Ostatní lidé (30 %) jsou převážně smíšeného (mesticové) či bílého původu (10 %).
Jazyky
[editovat | editovat zdroj]Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaranština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré[40], nejvíce se však používá španělština.
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Bolívie je ústavně sekulární stát, který zaručuje svobodu náboženského vyznání a nezávislost vlády na náboženství. Podle výzkumu společnosti Latinobarómetro z roku 2025 se 63 % obyvatel hlásí ke katolictvím 20 % k protestanství, 9 % je bez vyznání a 8 % vyznává jiné náboženství.[1]
Velká část domorodého obyvatelstva vyznává různé tradiční víry, které jsou poznamenány inkulturací nebo synkretismem s křesťanstvím. Pozoruhodný je kult Pačamamy[41] neboli „Matky Země“. Důležitou součástí křesťanských poutí je také uctívání Panny Marie z Copacabany, Panny Marie z Urkupiña a Panny Marie ze Socavónu. V blízkosti jezera Titicaca se také nacházejí významné ajmarské komunity, které se silně věnují uctívání apoštola Jakuba.[42] Mezi božstva uctívaná v Bolívii patří Ekeko, ajmarský bůh hojnosti a prosperity, jehož svátek se slaví každoročně 24. ledna, a Tupá, bůh kmene Guaraníů.
Kultura
[editovat | editovat zdroj]
Bolivijská kultura byla silně ovlivněna Španěly, Aymarami a Kečuánci, stejně jako populárními kulturami celé Latinské Ameriky.
Kulturní vývoj lze rozdělit do tří odlišných období: předkolumbovské, koloniální a republikánské. Z několika významných předkolumbovských kultur se dochovaly důležité archeologické ruiny, zlaté a stříbrné ozdoby, kamenné památky, keramika a tkaniny. Mezi hlavní ruiny patří Tiwanaku, pevnost Samaipata, Inkallaqta a Iskanwaya. V zemi se nachází mnoho dalších lokalit, které jsou obtížně dostupné a dosud nebyly archeologicky prozkoumány.[43]
Španělé přinesli svou vlastní tradici náboženského umění, která se v rukou místních domorodých, mestizských a některých kreolských stavitelů a řemeslníků vyvinula v bohatý a osobitý styl architektury, malířství a sochařství známý jako andské baroko. Koloniální období přineslo nejen malby Péreze de Holguína, Florese, Bittiho a dalších, ale také díla zručných, avšak neznámých kameníků, řezbářů, zlatníků a stříbrníků. Byla obnovena významná sbírka domorodé barokní duchovní hudby z koloniálního období, která je od roku 1994 s velkým ohlasem uváděna na mezinárodní scéně.[43]
Mezi významné bolivijské umělce 20. století patří María Luisa Pacheco, Roberto Mamani Mamani, Alejandro Mario Yllanes, Alfredo Da Silva a Marina Núñez del Prado.
Bolívie má bohatý folklór. Její regionální lidová hudba je charakteristická a rozmanitá. „Ďábelské tance“ na každoročním karnevalu v Oruro jsou jednou z nejvýznamnějších folklórních událostí Jižní Ameriky, stejně jako méně známý karneval v Tarabuco.[43]
Bolivijská kuchyně vychází z tradic kuchyně Ajmarů a Inků, mimo jiné i z andských a amazonských skupin. Pozdější vlivy pocházejí od Španělů, Němců, Italů, Francouzů a Arabů v důsledku příchodu dobyvatelů a přistěhovalců z těchto zemí. Tradičními základními surovinami bolivijské kuchyně jsou kukuřice, brambory, merlík chilský[44] a fazole. Tyto ingredience byly kombinovány s řadou základních surovin přivezených Španěly, jako je rýže, pšenice, hovězí a vepřové maso. Bolivijská kuchyně se liší podle geografické polohy. V západní Bolívii na Altiplanu se kvůli vysokému a chladnému podnebí v kuchyni často používají koření, zatímco v nížinách Bolívie v amazonských oblastech se jídla skládají z produktů, které jsou v této oblasti hojné: tropické ovoce, zelenina, ryby a maniok.[45]
Sport
[editovat | editovat zdroj]
Nejpopulárnějším sportem v Bolívii je fotbal. Bolivijská fotbalová reprezentace se třikrát zúčastnila mistrovství světa (1930, 1950, 1994). Jejím největším úspěchem je vítězství na turnaji Copa América v roce 1963.[46] Roku 1997 Bolívijci na tomto kontinentálním mistrovství vybojovali stříbro.[47] K hvězdám vítězného týmu z roku 1963 patřil především Víctor Ugarte, který dal dvě branky ve finále proti Brazílii. K dalším známým fotbalistům patří Marcelo Martins Moreno, který se Šachťarem Doněck získal Pohár UEFA. Domácím stánkem reprezentace a největším stadionem v zemi je Stadion Hernanda Silese (Estadio Hernando Siles) v La Pazu, který má kapacitu 41 tisíc diváků. Leží v nadmořské výšce 3637 metrů nad mořem.
Druhým nejpopulárnějším sportem v zemi je raketbal.
Bolívijská ženská basketbalová reprezentace získala stříbro na mistrovství Jižní Ameriky roku 1978.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Sucre je hlavní město dle ústavy, La Paz je sídlo vlády
- ↑ španělsky
Bolivia, kečuánsky Puliwya, ajmarsky Wuliwya, guaransky Volívia
- ↑ španělsky Estado Plurinacional de Bolivia, kečuánsky Puliwya Achka Aylluska Mamallaqta, ajmarsky Wuliwya Walja Suyunakana Marka, guaransky Tetã Hetãvoregua Mborívia
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bolivia na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e Principales resultados - Censo 2024 [online]. Instituto Nacional de Estadística, 2025 [cit. 2025-08-31]. Dostupné online. (Spanish)
- ↑ Informe Latinobarómetro 2024: La Democracia Resiliente [online]. Corporación Latinobarómetro, 2025-01-05 [cit. 2025-09-29]. S. 113-114. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ World Economic Outlook Database, April 2025 (Bolivia) [online]. International Monetary Fund, 22 April 2025 [cit. 2025-04-22]. Dostupné online.
- ↑ Bolívie - Velvyslanectví Bolivijského mnohonárodnostního státu. www.mzv.cz [online]. [cit. 2023-01-07]. Dostupné online.
- ↑ a b Bolivia. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b 6 de Agosto: Independencia de Bolivia [online]. [cit. 2013-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 August 2011. (španělsky)
- ↑ VELASCO GUACHALLA, V. Ximena; HUMMEL, Calla; HANDLIN, Sam; SMITH, Amy Erica. Latin America Erupts: When Does Competitive Authoritarianism Take Root?. Journal of Democracy. 2021, s. 63–77. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2022. ISSN 1086-3214. doi:10.1353/jod.2021.0034. S2CID 242488702.
- ↑ WEYLAND, Kurt. Latin America's Authoritarian Drift: The Threat from the Populist Left. Journal of Democracy. 2013, s. 18–32. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2022. ISSN 1086-3214. doi:10.1353/jod.2013.0045. S2CID 154433853.
- ↑ CAMERON, Maxwell A. Making Sense of Competitive Authoritarianism: Lessons from the Andes. Latin American Politics and Society. 2018, s. 1–22. ISSN 1531-426X. doi:10.1017/lap.2018.3.
- ↑ LEVITSKY, Steven; LOXTON, James. Populism and competitive authoritarianism in the Andes. Democratization. 2013, s. 107–136. Dostupné online. ISSN 1351-0347. doi:10.1080/13510347.2013.738864. S2CID 145185278.
- ↑ SÁNCHEZ-SIBONY, Omar. Competitive Authoritarianism in Morales's Bolivia: Skewing Arenas of Competition. Latin American Politics and Society. 2021, s. 118–144. ISSN 1531-426X. doi:10.1017/lap.2020.35.
- ↑ Bolivia: Freedom in the World 2025 Country Report. Freedom House [online]. [cit. 2025-09-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Simón Bolívar [online]. Salem Press [cit. 2014-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 August 2013.
- ↑ KAPOOR, Ilan. Universal Politics. [s.l.]: Oxford University Press, 2021. Dostupné online. ISBN 978-0-19-760761-9. S. 164.
- ↑ TOVAR-RESTREPO, Marcela. Transbordering Latin Americas: Liminal Places, Cultures, and Powers (T)Here. Redakce Irazábal Clara. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-135-02239-6. Kapitola Nations within Nations: Transnationalism and Indigenous Citizenship in Latin America, s. 150.
- ↑ Nicholas A. Robins, Adam Jones (2009). "Genocides by the Oppressed: Subaltern Genocide in Theory and Practice". Indiana University Press. s.1. ISBN 0-253-22077-7
- ↑ The top 10 most biodiverse countries [online]. 21 May 2016 [cit. 2021-02-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 February 2021.
- ↑ ECORREGIONES [online]. Dostupné online.
- ↑ Sabanas Abiertas Bien Drenadas de la Chiquitanía y el Beni [online]. 2025. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ Terms and Definitions FRA 2025 Forest Resources Assessment, Working Paper 194. [s.l.]: Food and Agriculture Organization of the United Nations, 2023. Dostupné online.
- ↑ Global Forest Resources Assessment 2020, Bolivia [online]. Dostupné online.
- ↑ Like Minded Megadiverse Countries [online]. [cit. 2014-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2014.
- ↑ GRANTHAM, H. S.; DUNCAN, A.; EVANS, T. D.; JONES, K. R.; BEYER, H. L.; SCHUSTER, R.; WALSTON, J. Anthropogenic modification of forests means only 40% of remaining forests have high ecosystem integrity – Supplementary Material. Nature Communications. 2020, s. 5978. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/s41467-020-19493-3. PMID 33293507. Bibcode 2020NatCo..11.5978G.
- ↑ Bolivia es el Sexto País con la Mayor Cantidad de Especies de Aves en el Mundo [online]. Bolivia.com, 10 June 2009 [cit. 2014-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2014. (španělsky)
- ↑ Bolivia's melting glaciers [online]. 1 August 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 January 2023.
- ↑ SOLON, Olivia. Bolivia Grants Nature Same Rights as Humans. Wired. 11 April 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2013.
- ↑ Ley (Corta) de Derechos de Madre Tierra, December 2010, article 5.
- ↑ Ley (Corta) de Derechos de Madre Tierra, December 2010, article 10.
- ↑ Political Constitution of the State, First Part, Title I, Chapter One: Model of State [online]. [cit. 2013-07-14]. S. 4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 June 2009.
- ↑ -rs-. Indiánský monopol na baterky. Týden. Únor 2009, čís. 8/2009, s. 53.
- ↑ USGS Tungsten Production Statistics. pubs.usgs.gov [online]. [cit. 2024-03-06]. Dostupné online.
- ↑ USGS Lead Production Statistic [online]. [cit. 2024-03-06]. Dostupné online.
- ↑ Perfil nacional económico - Bolivia (Estado Plurinacional de) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik [cit. 2022-09-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2024-03-06]. Dostupné online.
- ↑ a b Bolivia (BOL) Exports, Imports, and Trade Partners. The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2024-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Our World in Data, Bolivia [online]. Our World in Data [cit. 2024-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Hitos En La Producción Estadística [online]. National Institute of Statistics of Bolivia, 2 November 2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2014. (španělsky)
- ↑ Censo en Bolivia se Inició en 1831. La Opinión. 18 November 2012. Dostupné online [cit. 19 January 2014]. (španělsky)
- ↑ National Institute of Statistics of Bolivia 2012, s. 4
- ↑ Archivovaná kopie. www.derechoteca.com [online]. [cit. 2008-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-14.
- ↑ Pachamama y los Dioses Incaicos [online]. Catamarcaguia.com.ar [cit. 2013-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 January 2013.
- ↑ El Tata Santiago, un santo en Guaqui con vena de general [online]. Bolivia.com [cit. 2012-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 February 2012.
- ↑ a b c Background Note: Bolivia [online]. United States Department of State [cit. 2006-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2019.
- ↑ STANKIEWICZ, Marius. Quinoa: Harvesting Bolivia’s ‘superfood’ [online]. [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ A Guide to Bolivia's Most Mouthwatering Foods [online]. [cit. 2017-10-06]. Dostupné online.
- ↑ Historia de la Copa América (1963): cuando Bolivia rompió los prejuicios y ganó su único título. OneFootball [online]. 2025-08-30 [cit. 2025-08-30]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ CARROLL, Jack. Ronaldo, nightclubs and my summer at the 1997 Copa América. The Guardian. 2017-06-14. Dostupné online [cit. 2025-08-30]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-839-6.
- BUBEN, Radek; SOMOGYI, Petr. Bolívie. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-423-4.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bolívie na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Bolívie ve Wikislovníku- (španělsky) Oficiální vládní portál Bolívie
- CIA. Bolivia - The World Factbook [online]. Dostupné online. (anglicky)
- CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Bolívie (souhrnná teritoriální informace) [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online.
- Bolivia [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)
- Human rights in Bolivia [online]. Amnesty Internationa. Dostupné online. (anglicky)
- Bolivia: Country Profile [online]. Freedom House. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|