Pravé neštovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Variola. Možná hledáte: Variola (rod), rod ryb z čeledi kanicovití.
Pravé neštovice
Vakcína proti pravým neštovicím.
Vakcína proti pravým neštovicím.
Základní údaje
PůvodceVariola major, Variola minor (šíření mezi lidmi)[1][2]
Inkubační doba1 až 3 týdny[3]
LéčbaSymptomatická léčba
Očkovánívakcína na pravé neštovice
Statistické údaje
Smrtnost ve světě30 %[3]

Pravé neštovice, také černé neštovice (lat. Variola nebo Variola vera) je prudce nakažlivá akutní choroba, způsobená virem z čeledi Poxviridae. Představuje jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily 300–500 miliónů lidí a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely.[4] Díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.[5][6]

Po ukončení vakcinačního programu ovšem již nová generace není vůči chorobě imunní a virus sám pravděpodobně stále existuje v některých laboratořích, proto se o něm uvažuje jako o možném nástroji bioterorismu.

Původce[editovat | editovat zdroj]

Patologickým agens, které vyvolává pravé neštovice, je virus pravých neštovic, velký, obalený DNA virus příbuzný dalším virům, které vyvolávají neštovice u zvířat. Vzhledem k vysoké virulenci viru stačí k vyvolání onemocnění u člověka pouze 10–100 virionů. Je hostitelsky specifický, způsobuje onemocnění pouze u člověka – proto také nemá žádný přirozený rezervoár a to umožnilo jeho vymýcení.

Klinický obraz[editovat | editovat zdroj]

Pravé neštovice
Rozmístění lézí typických pro pravé neštovice

Pravé neštovice se klinicky vyskytují ve dvou základních formách, které se nazývají variola major a variola minor. Kožní léze, tedy typické neštovičné změny, jsou podobné, liší se smrtností: variola minor, alastrim, má mírnější průběh a smrtnost je menší než 1 %, v případě variola major však dosahuje až 30 %[7]. Kromě toho se u variola major vyskytují také další dvě, vzácné formy – hemoragická a maligní. Hemoragická forma, purpura variolosa, se objeví asi u 3 % pacientů[8] a je téměř stoprocentně smrtelná a maligní forma, rovněž s vysokou smrtností.

Vstupní branou viru je sliznice dýchacích cest, inkubační doba se pohybuje kolem 12–14 dnů. V tomto období je pacient bez příznaků a není infekční, nevylučuje virus. Po uplynutí této doby se objevují příznaky podobné chřipce = horečka, malátnost, bolesti hlavy a zad, nemocný také může zvracet.

Po dvou až čtyřech dnech horečka klesne a začínají se objevovat typické neštovičné změny na kůži a sliznici nosu a úst. Nejprve se objevují na obličeji, rukou a předloktích, na trup přecházejí až po několika dnech. Na obličeji a končetinách je vyrážka mnohem výraznější než jinde na těle, toto rozmístění lézí je pro pravé neštovice typické. Neštovičné změny vznikají jako makuly (skvrny na kůži), postupně přechází přes papuly a vesikuly (malé puchýřky), které dále přecházejí v pustuly, hnisavé puchýřky, které se za dva týdny mění na krusty. Všechny vřídky pak přecházejí do dalšího stadia najednou. Jejich sekret obsahuje velké množství viru, pacient je infekční po celou dobu výskytu vyrážky.

Po čtyřech až sedmi dnech trvání vyrážky při opětovném nástupu horečky řada nemocných umírá v důsledku oběhového selhání nebo komplikací, při uzdravení se kožní léze hojí vpadlou, depigmentovanou jizvou.

Hemoragická forma probíhá odlišně, už během prvního stadia nemoci se objevuje krvácení do podkoží, na kůži se objeví tmavě červené až fialové skvrny a pacient umírá kvůli masivní ztrátě krve do podkoží a do vnitřních orgánů. Smrt nastává ještě před vytvořením neštovičných změn. Při maligní formě se kožní léze nezhnisávají v pustuly.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Aztékové nakaženi neštovicemi, 16. století

První známý popis pravých neštovic pochází ze sedmého století našeho letopočtu od Árona z Alexandrie, ale rozeznat pravé neštovice od spalniček dokázal až Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází v devátém století našeho letopočtu, který také ve svém díle Árona cituje.

Pravé neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na americký kontinent přivlekli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o 90 %, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Pro porovnání např. černá smrt o několik století dříve způsobila úmrtí „pouze“ 30–60 % obyvatel Evropy. Evropané se chopili příležitosti a minimálně v jednom případě použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně (v roce 1763 britský velitel obležené pevnosti Fort Pitt daroval indiánským spojencům Francouzů infikované přikrývky). Neštovice se přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem Evropanů na americký kontinent zde byly chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější, nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací.[9]

Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300–500 milionů lidí. O povinném očkování dětí byl v roce 1919 v Československu vydán zákon. Ještě v roce 1967 onemocnělo celosvětově 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1978, kdy se jí nakazily Janet Parkerová, medicínská fotografka oddělení anatomie na University of Birmingham Medical School, a skrze ni i její matka. Janet Parkerová navzdory veškeré snaze lékařů zemřela 11. září 1978, měsíc po propuknutí choroby, jako poslední známá oběť této choroby.[10] Ještě před její smrtí spáchal sebevraždu prof. Henry Bedson, z jehož laboratoře, umístěné o patro níže přímo pod laboratoří Janet Parkerové, virus nejspíše unikl.[11]

Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy Světová zdravotnická organizace prohlásila pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích – jedna v USA (jsou přechovávány v CDC v Atlantě) a jedna v SSSR (Rusko). Podle svědectví Kanatžana Alibekova však SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy s cílem ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a měl vyrobit značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi.

Očkování a variolizace[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doložená metoda ochrany proti pravým neštovicím pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičných strupů, obsahujících především neaktivní viriony. Tato metoda se nazývá variolizace a v kontrastu s pozdějším očkováním proti pravým neštovicím obsahovala původce pravých neštovic.[12] V Anglii v roce 1721 zavedla první variolizaci proti neštovicím Mary Wortley Montagu. Použila přitom metodu již dříve užívanou v Turecku. Očkování spočívalo v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Neštovice jsou však velice virulentní a tak i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál.

Edward Jenner, objevitel vakcinace proti variole

Dalším historickým krokem byl objev britského vesnického lékaře Edwarda Jennera z Berkeley v hrabství Gloucestershire. Povšiml si, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli neštovicemi pravými. 14. května 1796 se rozhodl učinit pokus a záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval dávkou pravých neštovic; podle předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci.

Jenner poté použil tuto metodu ještě mnohokrát a v roce 1798 o svých výsledcích publikoval článek, ve kterém nazval svoji metodu vakcinací (z latinského slova vacca, česky kráva) a rovněž zavedl pro původce nákazy termín virus. V následujících dvou letech vydal ještě 2 články.

Ve Spojeném království byla roku 1840 variolace zakázána a od roku 1853 byla vakcinace dětí povinná.[13]

Akce Světové zdravotní organizace k celosvětovému vymýcení neštovic[editovat | editovat zdroj]

Jen ve 20. století zabily pravé neštovice až 500 milionů lidí, což je více než čtyřnásobek počtu obětí druhé světové války.[14]

Počátkem 60. let 20. století proto připravila Světová zdravotnická organizace (WHO) největší zdravotnickou akci všech dob – pokus o totální vymýcení pravých neštovic, který předpokládal vymýcení neštovic do 31. prosince 1974.[6] Účinnou a originální koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška (v letech 1963 až 1970 ředitel oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě): místo nákladného plošného očkování navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam zasáhnout s maximální důsledností. Do akce se zapojilo dalších dvacet českých odborníků, riskujících přitom nejen zdraví, ale mnohdy i život v politicky nestabilních oblastech.

Po počátečních úspěších programu došlo od r. 1973 opět ke zhoršení situace (zdvojnásobení počtu případů z roku 1972) a další více než zdvojnásobení v roce 1974. V této době se neštovice vyskytovaly již jen ve čtyřech zemích světa – Indii, Pákistánu, Bangladéši a Etiopii – a původně stanovený termín se tak nepodařilo dodržet.[6]

Neštovice vymizely nejdříve v Latinské Americe (1971), po značných potížích pak v Indii (1975). Nakonec zůstala Afrika a v ní pak Etiopie a Somálsko, které ovšem spolu v letech 1977–1978 vedly válku, jíž padlo za oběť i několik dobrovolníků WHO.

Posledním člověkem, který onemocněl variolou přirozenou cestou, byl v Somálsku dne 26. října 1977 kuchař Ali Maow Maalin,[6] který v Somálsku převážel nakažené a pravděpodobně se očkování vyhnul.[15] Dne 17. dubna 1978 obdržel ředitel celé vymycovací akce telegram: „Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známým případem neštovic na světě.“ Později téhož roku dne 11. srpna 1978 se ještě nakazila ještě Janet Parkerová, vědecká fotografka na University of Birmingham Medical School, která zemřela 2. září téhož roku. Její pracoviště totiž sousedilo s tamní virologickou laboratoří, která byla později identifikována jako zdroj nákazy. Onemocnění její matky proběhlo naštěstí jen mírně. Žádný další člověk se již přirozenou cestou neštovicemi nenakazil, a tak po více než dvou letech ověřování mohla WHO dne 8. května 1980 slavnostně vyhlásit dosažení světové eradikace pravých neštovic.[6] Celkové náklady vymýcení nemoci tehdy WHO odhadla na 300 milionů dolarů. Do kampaně se zapojilo přes 200 tisíc lidí ve více než 70 zemích světa.[14]

Podle oficiálních údajů byl virus v 90. letech 20. století přechováván pouze na dvou místech – v CDC (Center for Diseases Control) v Atlantě v USA a v Ústavu virových preparátů v Moskvě. WHO doporučila zlikvidovat i tyto poslední zbytky viru do 30. června 1995, avšak k tomu nedošlo. Hlavními argumenty pro definitivní likvidaci jsou obavy z možnosti úniku viru a opakování tragédie podobné neštěstí v Birminghamu, případně možnost zneužití viru jako biologické zbraně nebo jako akt terorismu.[6]

Britská The Royal Society of Medicine epidemiologa Karla Rašku za jeho zásluhy v eradikaci pravých neštovic vyznamenala dne 8. listopadu 1984 Jennerovou medailí.[6]

Ukončení očkování[editovat | editovat zdroj]

Celosvětové ukončení očkování obyvatelstva ke dni 31. prosince 1980[16] souvisí se změnou chápání rizika při očkování. Zatímco dříve jednoznačně převažovaly přínosy nad riziky, v nové situaci prakticky nulového rizika nákazy začalo být zbytečné podstupovat byť malá rizika, které vakcinace vyplývaly.[6] Většina očkovaných měla jen mírnou celkovou i místní reakci, ale u několika procent se objevovaly závažné komplikace. Relativně často totiž docházelo ke kontaminaci chrániček hnisavými bakteriemi, virus mohl být zanesen z místa očkování do jiných oblastí kůže nebo sliznic, přičemž například infekce oka mohla mít za následek až oslepnutí. Vážnou až smrtelnou komplikací byla vakcinia gangrenóza, kdy se kolem místa očkování vyvinula rozsáhlá hluboká nekróza progresivně se šířící do okolí, spojená s metastatickým postižením dalších orgánů. Tyto komplikace podobně jako obávaný postvakcinační zánět mozku (encefalitida) byly velmi těžké a nezřídka i smrtelné. Významným argumentem pro ukončení vakcinace byly rovněž značné finanční náklady na očkování a tak od počátku 80. let 20. století bylo postupně očkování proti neštovicím ve všech zemích světa zrušeno.[6]

Slavné oběti neštovic[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti, které onemocnění přežily[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. What is Smallpox? [online]. 7 June 2016 [cit. 2017-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Sherris Medical Microbiology. Redakce Ryan KJ, Ray CG. 4th. vyd. [s.l.]: McGraw Hill, 2004. ISBN 978-0-8385-8529-0. S. 525–28. (anglicky) 
  3. a b Signs and Symptoms [online]. 7 June 2016 [cit. 2017-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. WHO Factsheet
  5. Smallpox eradication: destruction of variola virus stocks. ftp.who.int [online]. [cit. 2007-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-09-23. 
  6. a b c d e f g h i HAVLÍK, Jiří; MACHALA, Ladislav. 200 let očkování proti pravým neštovicím. Vesmir.cz [online]. 1996-11-05 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  7. Pravé neštovice: je opravdu minulost minulostí?
  8. Office of epidemiology: Smallpox (Variola)
  9. "Válka světů a mikrobů. Aztékové, Cortés a evropské infekce". Vesmír 83, 554, 2004/10
  10. https://is.muni.cz/el/med/jaro2016/VLOZ0241p/um/Eradikacni_programy.pdf
  11. RIMMER, Monica. How smallpox claimed its final victim. BBC News [online]. BBC, 2018-08-10 [cit. 2019-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. FENNER, Frank. Smallpox and its eradicatio. Ženeva: World Health Organization, 1988. ISBN 92-4-156110-6. Kapitola 6. 
  13. https://medicalxpress.com/news/2020-12-track-smallpox-epidemics-centuries.html - Researchers track and analyze smallpox epidemics over three centuries
  14. a b Hnisavé puchýře a vysoká smrtnost pravých neštovic trápily lidstvo po tisíciletí. Před 40 lety byla nemoc vymýcena. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-05-08 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  15. KAŠPÁREK, Jan. Jak svět porazil neštovice. Historický příběh pro čekání na covidovou vakcínu. Deník Referendum [online]. 2021-04-17 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 
  16. Ze života vakcín: Úspěchy očkování [online]. SÚKL, 2021-02-24 [cit. 2022-05-22]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.