Filipíny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Filipínská republika
Repúbliká ng̃ Pilipinas
vlajka Filipín
vlajka
znak Filipín
znak
Hymna
Filipínská hymna
Motto
Maka-Diyos, Maka-Tao, Makakalikasan, at Makabansa
(„Pro Boha, lid, přírodu a stát“)
Geografie

Poloha FilipínPoloha Filipín

Hlavní město Manila
Rozloha 300 000[1] km² (72. na světě)
z toho 0,61 % vodní plochy
Nejvyšší bod Apo (2 954 m n. m.)
Časové pásmo +8
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 106 512 000[2] (13. na světě, 2017)
Hustota zalidnění 355,04 ob. / km² (40. na světě)
HDI 0,682 (střední) (116. na světě, 2016)
Jazyk filipínština a angličtina (úřední), tagalština, bikolština, cebuánština a (ostatní)[3]
Náboženství 83 % římští katolíci, 10 % ostatní křesťané - IFI a další, 5 % muslimové, zbytek menšiny a vyznání nezjištěno
Státní útvar
Státní zřízení unitární prezidentská republika
Vznik 12. června 1898 (nezávislost na Španělsku)
Prezident Rodrigo Duterte
Měna filipínské peso (₱) (PHP)
HDP/obyv. (PPP) 9 538[4] USD (118. na světě, 2019)
Giniho koeficient 45,8[5] (2006)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 608 PHL PH
MPZ RP
Telefonní předvolba +63
Národní TLD .ph
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Filipíny, oficiálně známé jako Filipínská republika, jsou ostrovní státjihovýchodní Asii, jehož hlavním městem je Manila. Rozkládají se na 7641 ostrovech v západním Tichém oceánu. S žádným státem nesdílejí pozemní hranici. Mořské úžiny je dělí od Tchaj-wanu na severu, od Malajsie (Sabah) na jihozápadě a Indonésie (Sulawesi) na jihu.

Filipíny jsou dvanáctou nejlidnatější zemí na světě se 104 miliony obyvateli (2017).[6] Filipínská ekonomika je 47. největší na světě a její hrubý domácí produkt (HDP) činil v roce 2017 nominálně 313 miliard amerických dolarů.[5] Dle posledních analýz mají Filipíny do roku 2050 přeskočit celou řadu vyspělých zemí včetně ČR a posunout se na 16. místo ve velikosti ekonomiky.[7] Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců.

Filipíny jsou nejstarší demokracií v regionu jihovýchodní Asie. Dříve španělská a posléze americká kolonie (pak autonomní území) je jednou ze dvou převážně katolických zemí v Asii - asi 81 % obyvatel (druhou je Východní Timor). Asi 10 % obyvatel se hlásí k dalším křesťanským církvím a také zde existuje množství menšinových náboženských skupin vyznávajících islám (asi 5%), buddhismus, hinduismus a další víry. Na filipínských ostrovech lze nalézt četná etnika a kultury.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Filipín.

Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré.[8][9] Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 4000 př. n. l. Okolo roku 100 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií. Oblast na Malajském poloostrově byla tehdy pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas.[10] V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali dato). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).

Španělská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Zabití Fernão de Magalhãese domorodci

V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Fernão de Magalhães (portugalský velitel ve španělských službách). Přestože díky Zaragozské smlouvě z r. 1529 území náleželo do sféry vlivu Portugalska, nechal španělský král Filip II. toto souostroví kolonizovat a definitivně jej získal pro Španělsko, přičemž právě po něm bylo pojemenováno názvem Filipíny. V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem. Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale dohody obou zemí ji vrátily do španělských rukou. Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná. Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů. A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti. První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Roku 1896 se nacionální síly odhodlaly k další konfrontaci. Známý básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily. Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina. (mj. si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. To byl první, nejen český, ale i světový filipinista[11]).

Americká nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Povstání zvítězilo a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii. Američané však nakonec území anektovali po a filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických. Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů.[12] Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel.[12] V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia (Philippine Commonwealth, statut podobný dnešnímu Portoriku) které ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci. Na Filipínách nechali vyhlásit republiku a do jejího čela postavili José P. Laurela. Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Na konci války díky němu Japonci kontrolovali jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů. Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand Marcos vládl Filipínám 21 let (1965-1986)

Roku 1946 získala země nezávislost. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma. Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok - reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.

V letech 19661986 zde diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy. Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno. Marcosův politický konec začal roku 1983. Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml. Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu. Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech.

Po Marcosově svržení jsou voleni prezidenti jako držitelé výkonné moci. Již dvakrát to byly ženy (Corazon Aquinová a Gloria Macapagal-Arroyová). Násilné střety na druhém největším filipínském ostrově Mindanao mezi vládními jednotkami a muslimskými povstalci z Fronty islámského osvobození Morů (MILF) však nikdo nedokázal zastavit. Od 70. let vyžádaly přibližně 150 tisíc lidských životů.[13]

V roce 2016 prezident Rodrigo Duterte rozpoutal válku proti drogám, při které bylo zabito více než 12 000 údajných pašeráků a uživatelů drog.[14]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Filipíny jsou souostroví skládající se ze 7641 ostrovů na celkové ploše 343 tisíc km2. Nacházejí se mezi 116. a 126. stupněm východní délky a 4. a 21. stupněm severní šířky a z východu je ohraničuje Filipínské moře, ze západu Jihočínské moře a z jihu Celebeské moře. Několik set kilometrů jihozápadně se nachází ostrov Borneo a severně od Filipín se nachází Tchaj-wan. Jiho-jihozápadně se nacházejí ostrovy Moluky a Celebes a východně se nachází Palau.

Hora Talinis na ostrově Negros

Filipíny se dělí do tří ostrovních skupin: Luzon, Visayas a Mindanao. Přístav Manila v části Luzon je hlavním a druhým největším městem země.

Většina hornatých ostrovů je vulkanického původu a jsou pokryty tropickým deštným pralesem. Nejvyšší hora Apo, která se nachází v části Mindao, měří 2954  m. Je zde mnoho aktivních sopek, jako například Mayon, Pinatubo či Taal. Ostrovy se nachází v tajfunovém pásmu západního tichomoří a každý rok zde udeří na devatenáct tajfunů.

Filipíny se nacházejí v severozápadním vnějším okraji pacifického ohnivého kruhu a jsou tak častým místem seismické a vulkanické aktivity. Každý den proběhne na 20 zemětřesení, z nichž většina je natolik slabá, že je není možné pocítit. Poslední velké zemětřesení proběhlo v roce 1990.

Nejdelší filipínskou řekou je Mindanao (551 km). To znamená, že řeky v zemi jsou krátké, mají ale rychlý spád. I přes tento dobrý předpoklad nejsou příliš často využívané k zisku elektrické energie, je vybudováno pouze několik vodních elektráren.

Pláž na ostrově Samar
Rýžové terasy ve vnitrozemí ostrova Luzon

Flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]

Celkem 36 % rozlohy země zaujímají původní lesy. Roste v nich například filipínský mahagon a jiné vzácné stromy. Ve vyšších oblastech převládají borové lesy, na pobřeží rostou mangrovy. Typickým zástupcem živočišné říše jsou opice, ty někdy dokonce vyhledávají blízkost lidí.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Filipíny leží v horkém a vlhkém tropickém podnebném pásu. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 26,5 °C. Na Filipínách existují tři roční období: „Tag-init“ či „Tag-araw“ (teplé období nebo léto od března do května), „Tag-ulan“ (období dešťů od června do listopadu) a „Tag-lamig“ (chladné období od prosince do února). Podnebí ovlivňuje také východoasijské monzunové proudění. Jihozápadní monzun (od května do října) je známý jako „Habagat“ a suché větry severovýchodního monzunu (od listopadu do dubna) jsou známé jako „Amihan.“[15] Nejchladnějším měsícem je leden a nejteplejším květen. Teplota a vlhkost dosahují maxima v dubnu a květnu. Manila a většina nížinatých oblastí jsou od března do května prašná s velmi teplým počasím. V tomto období teplota zřídkakdy klesne pod 37 °C a teplota u moře jen vzácně klesne pod 27 °C. Roční úhrn srážek dosahuje v hornatých oblastech východního pobřeží 5000 mm, zatímco v některých údolích se jedná o hodnoty pod 1000 mm. Velké nebezpečí představují tajfuny, které jsou zde poměrně časté.

Tajfuny[editovat | editovat zdroj]

Na Filipínách jsou označovány jako baguio (psáno také bagio, vaguio, bagyo) podle města Baguio, kde během bouře v roce 1911 napadlo za jeden den 116,8 cm srážek.[16] Ve dvacátém století zasáhla Filipíny řada tropických bouří, které pokaždé způsobily velké ztráty na životech a materiální škody. V říjnu 1970 se územím přehnal tajfun Sening, který zničil řadu měst, přičemž rychlost větru dosahovala až 275 km/h, což bylo nejvíc v zaznamenané historii.[17] Na podzim 1991 zasáhla Filipíny tropická bouře Uring, která přes relativní slabost (rychlost větru 95 km/h) způsobila rozsáhlé záplavy a počtem obětí (odhadem až 8 tisíc) překonala všechny dosavadní bouře.[17] Začátkem listopadu 2013 zasáhl pobřežní město Basey v provincii Samar tajfun Haiyan, který si vyžádal přes 5000 životů. Na místě ihned zasáhly mezinárodní organizace, za Českou republiku přispěly pomocí, financemi a prostředky ze sbírek humanitární organizace ADRA, Charita, Červený kříž či Člověk v tísni, který zatím shromáždil přes 17 milionů korun.[18] Mezi zničenými městy byl Tacloban či Guiuan v provincii Leyte, problémem zůstává i bezpečnost.[19]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Filipínský prezident Rodrigo Duterte

Filipíny jsou unitární stát, s výjimkou autonomního regionu Bangsamoro. Jsou zastupitelskou demokracií, vůbec nejstarší demokracií v oblasti Jihovýchodní Asie. Jsou prezidentskou republikou. Prezident je hlava státu i hlava vlády a vrchní velitel, je volen přímou volbou na 6 let. Bikamerální Kongres se skládá z horní komory, Senátu Filipín, do něhož jsou senátoři voleni na šest let, a komory dolní, Sněmovny reprezentantů Filipín, která je volena na 3 roky.

Na vrcholu soudní moci je Nejvyšší soud, který je složen z předsedy soudu a čtrnácti soudců, již jsou jmenováni prezidentem.

Filipínec Carlos Peña Romulo, mj. zakladatel filipínského skautingu, byl předsedou Valného shromáždění OSN.

Filipíny podporovaly Spojené státy během studené války a války proti terorismu. Byly tradičně jejich hlavním spojencem mimo NATO. Avšak po roce 2016, s nástupem prezidenta Rodrigo Duterteho, došlo k zásadnímu zhoršení vztahů a k nástupu nové zahraničněpolitické orientace Filipín na Čínskou lidovou republiku a Rusko.[20] Duterte je nicméně radikálním bojovníkem proti levicovým partyzánům v zemi. Historicky komplikované vztahy s Japonskem se v posledních desetiletích zlepšily a Duterte tento trend udržuje. Duterteho represe v oblasti drogové politiky, při nichž jsou zabíjeni často drobní překupníci a distributoři, vyvolala v roce 2017 diplomatický konflikt s Evropskou unií a silné ochlazení vztahů.[21] Země se účastní mírových misí, zejména ve Východním Timoru.

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Hlavní město Manila

Geograficky se 7 tisíc filipínských ostrovů dělí do 3 skupin ostrovů: Luzon, Visayas a Mindanao. Ty se dále dělí na 17 regionů (z toho jeden autonomní), 81 provincií, 146 měst, 1488 obcí a 42046 malých obcí zvaných barangay (stav v březnu 2020).[22]

Dne 24. července 2006 oznámila tehdejší filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo návrh na vytvoření pěti ekonomických superregionů, zaměřených na hospodářské přednosti jednotlivých oblastí.[23]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

500 pesos

Po roce 2011 začaly Filipíny prožívat éru mimořádného ekonomického rozvoje. HDP roste mimořádným tempem: 6,7 procenta v roce 2012, 7,1 v roce 2013 a v dalších letech to byly podobné přírůstky bohatství: 6,1 %, 5,8 %, 7,1 % a 6,5 procenta v roce 2017. To je jedno z nejvyšších temp růstu na světě. Ve stejné době došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu. Na tyto ukazatele zareagovaly i ratingové agentury či Světové ekonomické fórum, které ve svém žebříčku konkurenceschopnosti posunulo Filipíny ze 75. místa v roce 2011 na 57. místo v roce 2017.[24]

Za problém a brzdu rozvoje však většina mezinárodních organizací považuje rozbujelou byrokracii a korupci. K problémům Filipín patří redistribuce rostoucího bohatství. Země má největší rozdíl mezi bohatými a chudými v regionu. Giniho koeficient, jež tento rozdíl měří, činí 42,98, tedy zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku či České republice. To má dopady i na politickou sféru. Chudá část filipínské populace nemá pocit, že by se jí objektivní růst bohatství dotkl. Tento jev podrazil nohy prozápadním liberálním politikům (jako byl Noynoy Aquino) a otevřel brány prezidentovi Rodrigo Dutertemu, s jeho protiamerickou a pročínskou politikou. Nová Duterteho daňová reforma má právě redistribuovat prostředky k méně privilegovaným.

Filipínský export však stále míří především do Japonska a Spojených států, dovozu naopak dominuje Čína.[25] Export do Japonska byl umožněn japonsko-filipínskou smlouvou o ekonomickém partnerství z listopadu 2008. Ta vytvořila pravidla velmi se blížící zóně volného obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To byl mimořádný stimul pro filipínskou ekonomiku. Exportní potenciál země se zvýšil také roku 2015, když se stala součástí společného trhu ASEAN.

Zahraniční investice na Filipínách rostou (v roce 2017 například enormně vzrostly investice z Nizozemska), avšak jsou limitovány zákonným ustanovením, že domácí firmy mohou mít podíl zahraničního vlastnictví nejvýše 40 %.

Jako v některých jiných rozvojových zemích hrají velký stimulační efekt pro domácí poptávku tzv. remitence, tedy příspěvky, jež posílají rodinám Filipínci pracující v zahraničí. Filipíny mají jeden z největších kontingentů lidí pracujících za hranicemi - odhaduje se 10 milionů lidí. Počtem osob pracujících v cizině (z hlediska velikosti HDP) se Filipíny řadí na 3. místo za Indonésii a Thajsko.

Předkoloniální éra[editovat | editovat zdroj]

Hospodářská historie filipínských ostrovů sahá až do předkoloniálních časů. Země, která se tehdy skládala z různých království a thalasokracií, nabízela vhodné podmínky pro velké množství obchodníků, kteří na ostrovy přicházeli obchodovat. Tato království vítala indické, arabské, čínské a japonské obchodníky, kteří se většinou nacházeli u břehů řek, pobřežních přístavů a v ​​centrálních pláních. Obchodníci obchodovali se zbožím jako je zlato, rýže, hrnce a další výrobky. V té době byl zaveden barterový systém a předkoloniální lidé si užívali života naplněného dováženým zbožím, který se podepsal i na jejich módu a životní styl.

Od 12. století byl na severu Filipín založen obrovský průmysl soustředěný na výrobu a obchod s hliněnými nádobami Burnay, které se používaly pro skladování čaje a dalšího zboží podléhajícího rychlému kažení. Obchod probíhal s japonskými a okinawskými obchodníky. Tyto hrnce byly v japonštině známé jako „Ruson-Tsukuri“ (vyráběné v Luzonu) a byly považovány za nejlepší skladovací nádoby používané k uchování čerstvých čajových lístků a rýžového vína. Proto byly hrnce „Ruson-Tsukuri“ v severovýchodní Asii vyhledávané. Každá filipínská pec měla svou vlastní značku, umístěnou na spodní straně dna hrnce.

Lidé byli také skvělými zemědělci a na ostrovech, konkrétně v Luzonu, bylo velké množství rýže, drůbeže, vína a také mnoho jelenů, divočáků a koz. Kromě toho tam bylo také velké množství bavlny, vosku, medu a datlí vypěstovaných domorodci. Stát Caboloan v Pangasinanu často vyvážel jelení kůže do Japonska a na Okinawu.

Na počátku šestnáctého století vytvořily dvě největší občanská společenství Maynila a Tondo, společný monopol na obchod s čínským zbožím pro zbytek filipínského souostroví.[26]

Španělská éra[editovat | editovat zdroj]

Nové Španělsko (1565–1815)

Domorodé kmeny byly navzájem mezi sebou zotročovány, jako například kmen Lapu- Lapu, který nutil ostatní ostrovy platit daně. Příchod Španělů tento otrokářský systém zrušil. Miguel Lopez de Legazpi s Tlaxcalanci z Mexika dobyli a sjednotili ostrovy. Dobytí bylo provedeno díky objevu Augustina Urdaneta při cestě zpátky k mexickému pobřeží. Státní správa Filipín byla provedena prostřednictvím ,,Capitania Genereal“ a závisela na hlavním městě Španělska, což vytvořilo ,, the New Spain Viceroyalty“ tedy nové místokrálovství Španělska. Ekonomika Filipín dále rostla, když španělská vláda zahájila obchodní systém ,, Manila Galleon“. Obchodní lodě, osadníci a vojenské posily uskutečňovaly plavby jednou nebo dvakrát ročně přes Tichý oceán z přístavu Acapulco v Mexiku do Manily na Filipínách. Obě města byla součástí tehdejší provincií Nového Španělska.

Díky tomuto obchodu se Manila stala jedním z hlavních světových měst, což v následujících letech zlepšilo růst filipínské ekonomiky. Obchod také představil potraviny jako kukuřice, rajčata, brambory, chilli papričky, čokoládu a ananasy z Mexika a Peru. Tabák, prvně domestikovaný v Latinské Americe, poté představen na Filipínách, se stal pro Filipínce významnou tržní plodinou. Filipíny se také staly distribučním centrem stříbra těženého v Americe, které bylo v té době v Asii velmi žádané. Výměnou za toto stříbro Manila shromažďovala indonéské koření, čínské hedvábí a indické drahokamy, které byly vyváženy  do Mexika.

„Manila Galleon“ systém fungoval do roku 1815, kdy získalo Mexiko svou nezávislost, což ale neovlivnilo ekonomiku ostrovů. 10. března 1785, král Karel III. Španělský potvrdil založení Královské filipínské společnosti se smlouvou na 25 let. V Baskicku byl udělen monopol na dovoz čínského a indického zboží na Filipíny a také na přepravu zboží přímo do Španělska přes mys Dobré naděje.

Španělská východní Indie (1815–98)

Po tom, co Španělsko ztratilo území Mexika, bylo Nové Španělsko rozpuštěno. Filipíny pak s dalšími tichomořskými ostrovy vytvořily Španělskou východní Indii. To mělo za následek, že Filipíny byly řízeny přímo španělským králem a generálním kapitánem Filipín, zatímco tichomořské ostrovy Severní Mariany, Guam, Mikronésie a Palau byly řízeny tzv. Real Audiencia, tedy skutečnou audiencí v Manile a byly součástí filipínské územní správy.

To způsobilo, že ekonomika Filipín dále rostla, protože lidé viděli nárůst příležitostí. Zemědělství zůstalo největším přispěvatelem do ekonomiky a bylo největším producentem kávy v Asii, stejně jako velkou produkcí tabáku.

V Evropě se průmyslová revoluce rozšířila z Velké Británie v období známém jako viktoriánský věk. Industrializace Evropy vytvořila velké nároky na suroviny z kolonií, což s sebou přineslo investice a bohatství, i když to bylo velmi nerovnoměrně rozděleno. Generální guvernér Basco tomuto obchodu otevřel Filipíny. Dříve byly Filipíny vnímány jako obchodní místo pro mezinárodní obchod, ale v devatenáctém století se staly zdrojem surovin a jako trh pro zpracované zboží. Ekonomika na Filipínách rychle rostla a její místní průmysl se rozvíjel tak, aby uspokojil rostoucí požadavky industrializující se Evropy. Malý příliv evropských přistěhovalců přišel s otevřením Suezského průplavu, který zkrátil dobu cesty mezi Evropou a Filipínami o polovinu. Nové představy o vládě a společnosti, které mniši a koloniální úřady považovali za nebezpečné, se rychle dostaly na Filipíny, zejména prostřednictvím svobodných zednářů, kteří spolu s dalšími šířili ideály americké, francouzské a další revoluce, včetně španělského liberalismu.

V roce 1834 byla Filipínská královská společnost zrušena a formálně byl uznán volný obchod. Díky svému vynikajícímu přístavu se Manila stala otevřeným přístavem pro asijské, evropské a severoamerické obchodníky. Evropští obchodníci spolu s čínskými přistěhovalci otevřeli obchody prodávající zboží ze všech částí světa. El Banco Español Filipino de Isabel II (nyní Bank of the Philippine Islands) byla první banka otevřená na Filipínách v roce 1851.

V roce 1873 byly otevřeny další přístavy pro zahraniční obchod a na konci devatenáctého století dominovaly filipínskému vývozu tři plodiny - tabák, abaka a cukr.

Filipínská první republika (1899-1901)[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika Filipín se během prvních let Filipínské první republiky výrazně neměnila, k náhlé stagnaci došlo po vypuknutí filipínsko-americké války. Přesto je odhad HDP na obyvatele Filipín v roce 1900 1135,00 dolarů, což činí Filipíny v této době druhé nejbohatší místo v Asii v těsném závěsu za Japonskem a se značným náskokem oproti Číně (652,00 dolarů) nebo Indii (625,00 dolarů).

Americká nadvláda (1901-40)[editovat | editovat zdroj]

Příchod Američanů se v ekonomice projevil smíšeně. Díky zotavení se z války se Španělskem a s USA a investicím do zemědělství se prvotní fáze vykázala vysokým růstem po roce 1910. Filipíny zpočátku rychle předběhly sousedící státy. Tento nárůst nevydržel a během pár let se začal zpomalovat. Od pozdních 20. letech dochází k ekonomické stagnaci způsobené hlavně restrikcí na amerických trzích představením protekcionistických kvót a fiskálních omezení, které zabránili jakémukoliv dalšímu pokroku v zemědělství.

Období ekonomického růstu se dá připsat výsledkům programu modernizace zemědělství, která probíhala během let 1910-1920. K tomu se přistoupilo z důvodu zaznamenání narůstajícího deficitu v nabídce rýže. Filipíny kdysi vyvážející rýži se nyní staly jejím dovozcem v důsledku válek se Španěly a později s Američany a v důsledku realokace pracovní síly do exportu plodin.

30. léta značí konec tohoto období relativní ekonomické prosperity. Roku 1934 byl uzavřen vývoz cukru z Filipín do USA na 921,000 tun ročně. Výdaje na veřejnou infrastrukturu na zemědělství byly sníženy, vlákno abaka nyní stálo proti nově vynalezenému nylonu. Přestože obsah plochy využívané k zemědělství narůstal, nárůst byl jen 1 % ročně.

Největší následky tohoto období měl plán navázaného směnného kurzu mezi pesem a dolarem. Ten byl pevně zákonem stanoven až do roku 1975. Došlo tak k zajištění monetární stability pro zahraniční investory, což do roku 1938 převedlo 40 % celého investovaného kapitálu do výroby a komerčních podniků vlastněných zahraničními subjekty. Na druhou stranu nadhodnocení pesa znevýhodnilo v oblasti zahraničního obchodu zbytek Asie.

Druhá světová válka (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Při japonské invazi na Filipíny byla neoficiálně založena druhá filipínská republika, ekonomický růst se pozastavil, což zapříčinilo pokles zásob jídla. Tehdy jmenovaný President Jose Laurel zorganizoval systém na přidělování rýže. Většina této rýže byla však zabavována japonským vojskem. Hlavní město Filipín Manila, bylo jedno z mnoha měst v zemi, které trpěly nedostatkem potravin. Bylo to především zbůsobeno silným tajfunem, který zemi zasáhl v listopadu roku 1943. Filipíňané tak byli nuceni pěstovat jídlo na svých soukromých pozemcích, které produkovali pouze okopaniny. Japonci se následně snažili zvýšit produkci rýže na Filipínách a tak z Taiwanu přivezli rýži horai, která dozrávala podstatně rychleji než rýže obyčejná. Doufali, že tato rýže Filipínám pomůže z krize, ale kvůli dešťům v roce 1942 k tomu nedošlo.[27]

Dále japonská vláda, která zemi okupovala, zavedla novou měnu v minimálních hodnotách. Tato měna měla za důsledek velkou inflaci. V roce 1945 Japonci dokonce zavedli bankovku 1000 pesos. Této nové měně se začalo říkat peníze Mickeyho Mouse, kvůli jejich nízké hodnotě způsobé tak silnou inflací. V roce 1944 krabička zápalek stála více než 100 pesos Mickeyho Mouse. [28] Tato inflace sužovala zemi devalvací japonských peněz. Svědčí o tom 60% inflace zaznamenaná v lednu 1944.[29]

Třetí Filipínská republika (1946–1965)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 byl obnoven Commonwealth, zemi zůstala zdevastovaná města a sužovala ji finanční a potravinová krize. O rok později, v roce 1946, byla vyhlášena nezávislost Filipíny na USA a došlo k založení Třetí Filipínské republiky.

Ve snaze vyřešit ohromné socio-ekonomické problémy, nově zvolený prezident Manuel Roxas zcela přebudoval vládu a představil rozsáhlý legislativní program. Mezi jeho počáteční závazky patřilo založení společnosti Rehabilitation Finance Corporation (ta byla roku 1958 přetvořena na Filipínskou rozvojovou banku), vytvoření ministerstva zahraničích věcí a organizace zahraničních služeb, listina práv pro filipínské veterány a revize daňových zákonů za účelem zvýšení vládních příjmů.[30]

Prezident Roxan se rozhodl požádat Filipínskou centrální banku, aby spravovala filipínský bankovní systém (zavedený republikovým zákonem č. 265) a tím posílit samostatnost země.

Vláda Roxana byla zcela bez peněz a tak se prezident rozhodl vést kampaň za paritní dodatek k ústavě z roku 1935. Tento dodatek, který byl požadován zákonem o obchodních vztazích na Filipínách, způsobil, že američtí občané a průmyslová odvětví mohli využívat filipínské přírodní zdroje výměnou za rehabilitační podporu ze strany USA. Se souhlasem kongresu prezident nechal národ rozhodnout o dodatku prostřednictvím referenda.

Roxanova administrativa se také zaměřila na zahraniční politiku. Filipínský více prezident Elpidio Quirino byl jmenován do pozice ministra zahraničních věcí. Generál Carlos P. Romulo, jako stálý zástupce Filipín u OSN, pomáhal reprezentovat zemi na mezinárodní úrovni v době obnovování mezinárodní diplomacie a vztahů. Během Roxanovi vlády navázaly Filipíny diplomatické mezinárodní styky a získaly členství v řadě mezinárodních organizacích jako je OSN General Assembly, UNESCO ( the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization), WHO (the World Health Organization) , ILO (the International Labor Organization) a další.

Poté co se prezidentem stal Carlos P. Garcia si jeho administrativa prosazovala politiku „Filipínci první“. Ústředním bodem této taktiky bylo znovuzískání ekonomické nezávislosti. Gaciova administrativa bojovala za podporu filipínských produktů, služeb a vykonaných dovozů a měny, která byla příznivá pro filipínský průmysl.

Prezident Macapagal se zaměřil na soběstačnost země a na podporu blahobytu všech občanů prostřednictvím spolupráce vlády a soukromého sektoru. Také se zaměřil na zmírnění chudoby a řešení nezaměstnanosti.

Období vlády Ferdinanda Marcose (1965-1986)[editovat | editovat zdroj]

Prezident Ferdinand E. Marcos vyhlásil stanné právo v důsledku rostoucího odporu studentského hnutí a stále většího počtu komunistických a socialistických skupin, které lobovaly za reformy v příslušných sektorech. Levice uspořádala shromáždění, aby vyjádřila své frustrace vůči vládě. Tyto nepokoje vyvrcholily vzbouřením First Quarter Storm, kdy aktivisté zaútočili na palác v Malacañangu. Filipínská policie vedla zásah na odvrácení tohoto útoku. Při této události zemřeli čtyři lidé a mnoho bylo zraněno po četných přestřelkách. Dne 21. září 1972, Marcos vydal Proklamaci č. 1081, která ukládala stanné právo na Filipínách. Jde o prohlášení, které omezilo občanská práva a uložilo vojenskou vládu v zemi. Během stanného práva na Filipínách vzrostlo HDP z 55 milionů na 193 milionů za osm let. Tento růst byl urychlen masivními půjčkami od komerčních bank, které představovaly asi 62% procent zahraničního dluhu.[31] Jako rozvojová země byl Filipíny během stanného práva jedním z největších vypůjčovatelů.

Tyto agresivní kroky považovali kritici za prostředek legitimizace stanného práva, údajně zvyšovalo šance země na globálním trhu. Velká část peněz byla použita na přečerpávání s cílem zlepšit infrastrukturu a podpořit cestovní ruch. Navzdory agresivní výpůjční a výdajové politice však Filipíny v tempu růstu HDP na obyvatele zaostávaly za svými protějšky v jihovýchodní Asii. Země v letech 1970–1980 zaznamenala pouze průměrný růst 5,73 procenta, zatímco její protějšky jako Thajsko, Malajsie, Singapur a Indonésie dosáhly průměrného růstu 7,97 procenta. Toto zaostávání, které se velmi jasně ukázalo na konci Marcosova režimu, lze připsat selhání ekonomického řízení způsobeného státem ovládanými monopoly, špatně řízeným směnným kursům, nerozvážnou měnovou politikou, a to vše podpořeno skrytou korupcí.

Období vlády Corazon Aquino (1986-1992)[editovat | editovat zdroj]

Aquino převzala ekonomiku, která prošla během revoluce People Power sociálně-politickými změnami. Došlo k finančnímu a komoditnímu kolapsu způsobenému celkovým spotřebitelským cynismem, dále také k sociálním a ekonomickým nepokojům vyplývajících z mnoha globálních nedostatků. Pořádaly se masivní protesty, které kritizovaly nedostatek transparentnosti vlády, spekulativní opozici a došlo k různým atentátům a neúspěšným převratům. V té době začal zemi tížit dluh způsobený vládou prezidenta Marcose.

Aquino se zaměřila na změnu špatné pověsti země a o splacení všech dluhů. To mělo za následek škrty v rozpočtu a dále zhoršilo situaci nižší třídy, protože pracovní místa, která jim nabízela vláda, nyní zmizela. V odlehlých provinciích, kde se betonové silnice změnily na asfalt, byly zastaveny projekty infrastruktury včetně oprav. Prioritou vlády Aquino byla privatizace mnoha vládních korporací a většiny stravovacích služeb, což vedlo k masivnímu propouštění a inflaci. Vláda Aquino vytrvale věřila, že problémy, které vznikly odstraněním předchozí správy, lze vyřešit decentralizací moci.

Růst země se začal projevovat v dalších letech. Od roku 1987 do roku 1991 došlo ke krátkodobému, nerovnoměrnému a nepravidelnému zotavení, protože politická situace se trochu stabilizovala. Tím se peso stalo konkurenceschopnějším, postupně se obnovila důvěra investorů, uskutečnily se obchodní směny a postupně se posílil regionální růst.

Ramosova nadvláda (1992-98)[editovat | editovat zdroj]

Období této správy se vyznačuje liberalizací kapitálových účtů, což zemi pomohlo na cestě k mezinárodnímu obchodu, investicemi a vztahy. Během tohoto Filipíny vstoupily do World Trade Organization a dalších asociací volného obchodu jako například APEC. Také došlo k poklesu dluhu a došlo k vydání jistých vládních dluhopisů nazývaných Brady Bonds roku 1992. Klíčová vyjednávání s protichůdnými silami v Mindanao byly v tomto období úspěšnější.

V době kdy Ramos úspěl v Corazon Aquino roku 1992 už byla filipínská ekonomika zatížená těžkým rozpočtovým deficitem. To bylo především důsledkem úsporných opatření vynucených standarním úvěrovým jednáním s International Monetary Fund a destrukcí způsobenou přírodními katastrofami jako například výbuch Mt. Pinatubo. Ramos se proto uchýlil k institucionálním změnám skrze strukturální reformu politiky.

Ekonomika během prvních let Ramosovy nadvlády trpěla mnoha nedostatky energie. K vyřešení tohoto problému byl do zákona zaveden Electric Power Crisis Act spolu s Build-Operate-Transfer Law. Došlo díky tomu k výstavbě dvaceti elektráren, čímž byla vláda schopna do prosince 1993 eliminovat nedostatek energie a udržela tak po nějakou dobu ekonomický růst.

Ekonomika se zdála být připravena na období dlouhodobého růstu, jak značí ekonomické ukazatele v letech 1994 až 1997. Nástup Asijské krize však začal kromě Thajska a Korey ovlivňovat i Filipíny. To vyústilo v potopení ekonomiky do plynulé devalvace a velmi riskantních akcí, které měly za následek krach nemovitostí a negativní růst sazeb. Pozoruhodný výkon nadvlády byl nicméně ten, že ekonomika byla schopna odolat nákaze Asijskou krizí lépe než jakýkoliv jiný přilehlý stát. Nejdůležitější součástí nadvlády bylo zdůraznění důležitých zásad reforem, které zahrnovaly také ekonomickou liberalizaci, silnějěí institucionální základy pro rozvoj, redistribuci a politické reformy.

Mezi některé z nejdůležitějších politik a průlomů této nadvlády patří Capital Account Liberation a následující závazky ke sdružením volného obchodu jako například APEC, AFTA, GATT a WTO. Liberalizace plně vyvrcholila roku 1992 plnou směnitelností pesa.

Estradova vláda (1998-2001)[editovat | editovat zdroj]

I přes to, že se Estradova administrativa musela vypořádávat s neustálými otřesy asijské krize, byla pro ni charakteristická špatná správa ekonomiky a tzv. „půlnoční kabinety“. Ekonomika na Filipínách se ubírala stále horším směrem. Cílené výnosy nebyly dosaženy, uskutečnění některých postupů se velmi zpomalila a fiskální úpravy nebyly efektivně konceptualizovány. Vše se ještě zhoršilo náhlým vstupem Jueteng. To vedlo k následným revolucím EDSA.

Mimo všechny tyto problémy, Estradova vláda zavedla i několik chvályhodných opatření v oblasti populační politiky. Pomohla manželským párům na jejich cestě k rodičovství, snížila nežádoucí plodnost a podpořila produkci antikoncepce. Dále poskytovala sociální služby, základní potřeby a pomáhala chudým rodinám. Vláda také přispívala k agrární reformě. Zavádějí program „ Udržitelná agrární reformní společenství- technická podpora pro agrární a venkovský rozvoj.“

Administrativa Macapagal-Arroyo  (2001–10)[editovat | editovat zdroj]

Administrativa společnosti Arroyo byla z ekonomického hlediska obdobím dobrých růstových rychlostí současně s USA, pravděpodobně kvůli vzniku zámořských filipínských pracovníků (OFW) a outsourcingu obchodního procesu (BPO). Vznik OFW a BPO zlepšil příspěvky převodů OFW a investic k růstu. V roce 2004 však fiskální deficity rostly a rostly s klesajícím výběrem daní, pravděpodobně kvůli nekontrolovatelnému a rozsáhlému vyhýbání se daňovým povinnostem a daňovým únikům. V obavě, že by se proroctví soudného dne představující [argentinské selhání] v roce 2002 mohlo uskutečnit, možná kvůli stejnému druhu fiskální krize, administrativa prosadila uzákonění 12% DPH a E-DPH za účelem zvýšení daňových příjmů a řešení velké fiskální deficity. To posílilo důvěru ve fiskální politiku a vrátilo ekonomiku zpět na správnou cestu.

Krátce nato politická nestabilita znovu postihla zemi a ekonomiku s tím, jak se hrůzy Abu Sayyaf zintenzivnily. Krize legitimity správy se také stala horkým problémem a hrozbou pro autoritu správy Arroyo. Kromě toho administrativa společnosti Arroyo si prošla mnoha obviněními kvůli některým kontroverzním dohodám, jako je NBN-ZTE Broadband Deal. Kvůli podpoře místních vůdců a většiny Sněmovny reprezentantů byla obnovena politická stabilita a hrozby pro vládu byly potlačeny a utlumeny. Ke konci správy začala vysoká míra inflace u rýže a ropy v roce 2008 znovu sužovat zemi, což vedlo k další fiskální krizi, která ve skutečnosti přišla s velkou recesí, kterou byly Spojené státy a zbytek světa skutečně zažívá.

Důležité politiky správy Arroyo zdůraznily význam regionálního rozvoje, cestovního ruchu a zahraničních investic do země. Kromě přijetí a zavedení politiky E-DPH k řešení zhoršujících se fiskálních deficitů administrativa prosazovala také studie regionálního rozvoje s cílem řešit určité regionální problémy, jako jsou rozdíly v regionálních příjmech na obyvatele a dopady komerčních komunit o růstu venkova. Správa rovněž prosazovala investice do zlepšení cestovního ruchu, zejména v jiných neprozkoumaných regionech, které ve skutečnosti také potřebují rozvojové dotyky. Pro další zlepšení cestovního ruchu zahájila správa politiku týkající se tzv. Holiday Economics, která zahrnuje změnu dnů, v nichž by se oslavovali určité svátky. Díky tomu se investice a cestovní ruch skutečně zlepšily. Pokud jde o investice, administrativa Arroyo často navštěvovala jiné země, aby podpořila zahraniční investice pro zlepšení filipínské ekonomiky a jejího rozvoje.

Období vlády Benigno Aquino (2010-2016)[editovat | editovat zdroj]

Filipíny jako jedna z nově průmyslově vyspělých zemí, která měla v posledních letech čistý zisk za vlády prezidentky Arroyo, vydávala měnu. Vláda spravovala zahraniční dluhy, které klesly z 58% v roce 2008 na 47% celkových vládních půjček.

Země v roce 2011 výrazně klesla na 3,6% HDP kvůli tomu, že vláda kladla menší důraz na export a méně investovala do infrastruktury. Toto narušení dovozu surovin ze zahraničí bylo způsobeno záplavami v Thajsku a tsunami v Japonsku.

Ekonomika zaznamenala nepřetržitý růst reálného HDP nejméně o 5% od roku 2012.

Rozdělení na sektory[editovat | editovat zdroj]

Nerostné bohatství[editovat | editovat zdroj]

Co se nerostného bohatství týče, jsou Filipíny velmi bohaté. Nachází se zde naleziště rud železa, mědi, zinku, olova, manganu, chromu, zlata, stříbra, rtuti a kobaltu. Jsou zde i ložiska dvou důležitých paliv, ropy a černého uhlí.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Rýžová pole v provincii Bataan

Zemědělstvím se živí asi 40 % obyvatel. Zemědělská půda zaujímá asi 34 % území státu. Nejvýznamnější plodinou je kokosová palma. Zpracováním dužiny jejich plodů (kokosové ořechy) se vyrábí tzv. kopra. Filipíny jsou v její výrobě a produkci první na světě. Ještě se zde pěstují ananasy, banány, batáty, cukrová třtina, kakao, kaučukovník, káva, kukuřice, mango, maniok, rýže a tabák. Zemědělství převládá nad průmyslem.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Filipíny patří k rozvojovým zemím. Donedávna zde převládala tradiční odvětví průmyslu – průmysl potravinářský, textilní, dřevařský a částečně chemický. Od 70. let 20. století začíná na významu nabírat strojírenství. Významnými odvětvími strojírenství se stala výroba videorekordérů, televizorů a radiomagnetofonů a montáž automobilů. Největším průmyslovým centrem země je hlavní město Manila, zde je soustředěno téměř 90% veškerého filipínského průmyslu.

Letecký a kosmický průmysl[editovat | editovat zdroj]

Produkty leteckého a kosmického průmyslu slouží hlavně pro export a zahrnují výrobu součástek pro letadla společností Boeing a Airbus. Moog je zde největší výrobce těchto produktů.

Automobilový průmysl[editovat | editovat zdroj]

ABS systémy používané v automobilech Mercedes-Benz, BMW a Volvo jsou vyráběny na Filipínách. Toyota, Mitsubishi, Nissan a Honda patří mezi nejvíce prominentní automobilky v zemi. Kia a Suzuki vyrábí v zemi malá auta. Isuzu produkuje SUV automobily. Honda a Suzuki produkují motocykly.

Stavba a opravy lodí[editovat | editovat zdroj]

Filipíny jsou významným hráčem ve světové výrobě lodí. Roku 2010 se staly čtvrtým největším národem ve výrobě lodí. Vzhledem k přímořsé poloze má země hojné množství hlubinných přístavů ideálních pro rozvoj výrobních, stavebních a opravných ploch.

Elektronika[editovat | editovat zdroj]

Již 20 let v Baguio funguje továrna Texas Instruments, jež je zároveň největším producentem DSP chipů na světě. V současnosti se filipínské továrny zaměřují na produkci hard-drive disků.

Turismus[editovat | editovat zdroj]

Turismus je pro ekonomiku Filipín důležitý sektor, neboť 7,8 % přispívá k tvorbě HDP (2014). Podle dat National Statistical Coordination Board turistický průmysl zaměstnává asi 3,8 milionů Filipínců. V roce 2014 příspíval sektor turismu 1,4 biliony pesy do ekonomiky země.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Mapa dominantních etnik podle provincií

Filipíny mají přes 104 milionů obyvatel a jenom mezi lety 1990 a 2008 vzrostl počet obyvatel Filipín o 28 milionů.[32] Roční populační přírůstek je 1,84 %.[24] Střední délka života mužů je asi 65,3 let, u žen asi 71,1 let. Filipíny mají rychle rostoucí mladou populaci a populační růst podporuje i katolická církev.[33] Obyvatelé mají svá sídla především v pobřežních nížinách. Po liberalizaci imigračních zákonů v USA po roce 1965 se několik milionů Filipínců přestěhovalo do Spojených států.

Drtivou většinu populace ostrovů tvoří Filipínci (96%), kteří mluví jazyky malajsko-polynéské jazykové skupiny (Tagalogové 28,1 %, Cebuanové 13,1 %, Ilokanové 9 %, Bisajové 7,6 %, Hiligajnon Ilongové 7,5 %, Bikolové 6 %, Warayové 3,4 %).[34] Zbytek tvoří nespočitatelné menšiny (1,5 procenta Číňanů ad.). Mezi původní obyvatele se řadí Negritové nebo horští Ifugaové, kteří byli až do počátku 20. století obávanými lovci lebek. V pobřežních oblastech žijí tzv. mořští cikáni.

Filípíny mají dva úřední jazyky: angličtinu a filipínštinu (tagalštinu). Třemi největšími jazyky jsou tagalština (či jazyk tagalo), jíž mluví asi 28 procent obyvatel, hlavně na ostrovech Luzon, Mindoro a Panay. Druhá nejrozšířenější je cebuánština (též jazyk cebuano nebo visaya), mateřský jazyk asi 13 procent Filipínců, jímž se mluví na ostrovech Cebu a Bohol, na jih Negrosu a ve východní části Mindanaa. Třetím největším jazykem souostroví je ilokánština (ilocano), jímž se mluví na severu hlavního ostrova Luzon. Třináct filipínských jazyků má více než milion rodilých mluvčí. Krom tří uvedených jsou to ještě Hiligaynon (Ilongo), Waray-Waray, Kapampangan, Bikol, Pangasinan, Maranao, Maguindanao, Kinaray-a a Tausug. Komise pro filipínský jazyk eviduje celkem 175 jazyků a řadu dalších dialektů, většinou malajsko-polynéské jazykové skupiny.[24]

Největší města[editovat | editovat zdroj]

  • Manila (hlavní město) - 11,5 mil. obyvatel (i s aglomeracemi)
  • Quezon - 2,2 mil. obyvatel
  • Caloocan – 1,2 mil. obyvatel
  • Davao – 1,2 mil. obyvatel
  • Cebu – 730 000 obyvatel
  • Zamboanga – 620 000 obyvatel
  • Bacolod – 430 000 obyvatel

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Katolické procesí v Manile

Spolu s Východním Timorem jsou Filipíny jednou ze dvou křesťanských zemí v Asii. K římskokatolické církvi se v současnosti hlásí asi 81 % Filipínců.[34] Na Filipínách žije asi 69 miliónů pokřtěných katolíků, po Mexiku a Brazílii jsou tedy zemí s třetím největším počtem katolíků na světě. Celkem 11,6 % obyvatel jsou věřící dalších křesťanských církví. Nejpočetnější je Nezávislá filipínská církev (IFI, má přes 6 milionů věřících, je to národní katolická církev nezávislá na Římu, je ve svátostném společenství jak s anglikány, tak i s Utrechtskou unií starokatolických církví). Další jsou: Filipínská episkopální církev (anglikáni), katolická apoštolská církev (sesterská církev brazilské ICAB - VIZ) a protestantské církve. Muslimští Morové obývají téměř výhradně oblasti na jihu země (Mindanao, Palawan, Suluské ostrovy. - muslimové celkem tvoří necelých 5 % obyvatel. A ostatní víry: hinduisté, buddhisté, též animisté a obyvatelé nezjištěného vyznání - celkem asi 2,5 %.

Na velikonoce se na Luzonu poblíž Manily nechávají domorodci dobrovolně zaživa ukřižovávat, někteří to absolvovali i několikrát.

Na Filipínách (a Guamu) působilo také celkem asi 20 jezuitů z českých zemí. Byli to nejspíše první Středoevropané, kteří se na Filipíny dostali. Např. 1) Antonín Malínský nebo 2) Vavřinec John - ten se dožil na svou dobu úctyhodných 80 let. Dále: 3) Augustin Strobach, který byl zabit domorodci na Guamu, jeho ostatky jsou dnes v Olomouci. Též 4) Pavel Klein, ten se sice narodil v německojazyčném Chebu, ale uměl velmi dobře česky - nejspíš pocházel ze smíšené rodiny. Byl velice vzdělaný a několik let byl jezuitským provinciálem na Filipínách. Mj.napsal knihu o využití léčivých rostlin, obsahující mnoho užitečných receptů, byla vydávána ještě v 19. stol. Zanechal i zápis o zatmění Měsíce a také překládal náboženské texty do místní tagalštiny, byl spoluautorem jejího prvního slovníku a dokonce v ní i psal básně.

Díky činnosti českých misionářů je na Filipínách velmi populární Pražské jezulátko (Bambino di Praga). Je tam ctěnou náboženskou ikonou známou jako Santo Niño.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Umění[editovat | editovat zdroj]

Klasikem filipínské literatury je José Rizal. Byl i národním buditelem a nejvýznamnější postavou filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven. Výročí jeho smrti se stalo filipínským státním svátkem. K Rizalovým blízkým spolupracovníkům patřil spisovatel a novinář Marcelo H. del Pilar. Nejvýznamnějším malířem podílejícím se na aktivitách obrozeneckého hnutí byl Juan Luna.

Filmový režisér Lav Diaz patří k nejúspěšnějším filmařům, jeho snímek si v roce 2016 odvezl Zlatého lva z Benátského filmového festivalu.[35] Zpěvačka Charice Pempengco nejprve uspěla na Youtube, poté v seriálu Glee a posléze na sebe upozornila svou přeměnou z ženy v muže.[36] Muzikálová zpěvačka Lea Salonga se stala první asijskou umělkyní, jež získala americkou divadelní cenu Tony. Také raper známý pod jménem Apl.de.ap se proslavil ve Spojených státech, především ve skupině The Black Eyed Peas.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Barokní kostel v Santa Maria

Na Seznam světového dědictví UNESCO byly společně zapsány čtyři filipínské barokní kostely: kostel svatého Augustina v Manile, kostel nanebevzetí Panny Marie v Santa Maria, kostel svatého Augustina v Paoay a kostel sv. Tomáše z Villanovy v Miagao.[37] Pocházejí z období španělské kolonizace Filipín. Všechny kostely jsou unikátní ukázkou evropského baroka, které bylo řemeslníky přizpůsobeno místnímu materiálu a technice.

Na seznam byly zapsány také rýžové terasy filipínských Kordiller. Soustava opěrných zdí z kamene a hlíny přesně kopíruje tvar kopce a má tedy nesymetrický půdorys, archeologické nálezy ukazují, že tato technika využití krajiny se v regionu používá již 2000 let bez zásadnějších změn.

Památkou UNESCO je také celé historické město Vigan. Jeho historické centrum je nejlépe zachovalým španělským koloniálním městem v Jihovýchodní Asii.[38]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Filipínská kuchyně.

Mezi oblíbené pokrmy filipínské kuchyně patří: lechón (pečený vepř vcelku), longaniza (filipínský salám), tapa (uzené hovězí maso), torta (omeleta), adobo (kuřecí nebo vepřové maso v česneku, octu, oleji a sójové omáčce), dinuguan (dušené maso ve vepřové krvi), kaldereta (maso v rajčatové omáčce), mechado (hovězí maso v sóji a rajčatové omáčce), puchero (hovězí maso v banánech s rajčatovou omáčkou), afritada (kuřecí nebo vepřové maso v rajčatové omáčce se zeleninou), kare-kare (dobytčí maso a zelenina vařená v arašídové omáčce), pinakbet (dýně, lilek, fazole, okra a krevetová pasta), sinigang (maso nebo mořské plody v kyselém vývaru), pancit (nudle) a lumpia (čerstvé nebo smažené jarní svitky).

Typickým rysem filipínské kuchyně je kombinace něčeho sladkého s něčím slaným: champorado (sladká kakaová rýžová kaše), která je spárována s tuyo (solené ryby sušené na slunci); dinuguan (pikantní guláš vyrobený z prasečí krve a vnitřností), spojený s puto (sladké, dušené rýžové koláče); nezralé ovoce, jako jsou zelené mango (které jsou jen mírně sladké, ale velmi kyselé), jsou konzumovány namočené ve slané nebo bagoongské půdě. Obvyklé je také použití sýra ve sladkých koláčích (jako je bibingka a puto), stejně jako ve zmrzlině. Filipínská kuchyně také kombinuje sladké (tamis) a kyselé (asim) potraviny.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Bojové umění eskrima (zvané též arnis) bylo roku 2009 zákonem uznáno za národní sport.

Filipínci se olympijských her zúčastňují od roku 1924, přesto se jim dosud (do roku 2018) nepodařilo vybojovat zlatou olympijskou medaili. Vzhledem k tradici bojových umění blízkých boxu, jež je typická pro celou oblast jihovýchodní Asie, jsou Filipínci na olympiádě nejúspěšnější právě v boxu. Z deseti olympijských cenných kovů, jež do roku 2010 získali, bylo pět právě z boxerského ringu, z toho dvě stříbra (Anthony Villanueva, Mansueto Velasco). Historické třetí stříbro získala na hrách v Riu roku 2016 vzpěračka Hidilyn Diazová, největší filipínská sportovní hvězda současnosti.[39] První medaili pro Filipíny vybojoval již roku 1928 plavec Teófilo Yldefonso. Dva bronzy brali Filipínci i v atletice, roku 1932 ho v Amsterdamu získal trojskokan Simeon Toribio a roku 1936 v Berlíně v běhu na 400 metrů překážek Miguel White. Filipíny jsou prvním tropickým státem, který se zúčastnil zimních olympijských her.

Profesionálními mistry světa byli boxeři Francisco Guilledo, Ceferino Garcia, Nonito Donaire či Manny Pacquiao. Filipínským rodákem byl úspěšný hráč amerického fotbalu Tim Tebow. Filipínští basketbalisté získali bronz na mistrovství světa v roce 1954.

Oblíbenou zábavou místních obyvatel jsou kohoutí zápasy, na Filipínách zvané sabong.[40] Jo jo je tradiční filipínskou hračkou a díky filipínskému podnikateli žijícímu v USA, Pedro Floresovi, se rozšířilo do celého světa a akrobacie s ním se stala i oblíbeným sportem.[41]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philippines na anglické Wikipedii.

  1. MOLDAVA, Tadeusz a kolektiv. Státy světa. 2. vyd. Praha: Fragment, 2002. ISBN 80-7200-669-X. S. 97. 
  2. Archivovaná kopie. esa.un.org [online]. [cit. 2018-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-19. 
  3. http://www.chanrobles.com/article14language.htm The 1987 Constitution of the Republic of the Philippines
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  5. a b Philippines [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2009-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Commission on Population. www.popcom.gov.ph [online]. [cit. 2018-12-05T07:08:12Z]. Dostupné online. 
  7. https://archive.is/20120707151349/http://business.blogs.cnn.com/2012/01/12/worlds-top-economies-in-2050-will-be/ HSBC Analysis - World’s top economies in 2050 will be...
  8. https://phys.org/news/2018-05-early-humans-philippines-years.html - New find shows early humans were in the Philippines 700,000 years ago
  9. BRUMM, Adam. Rhino fossil rewrites the earliest human history of the Philippines. The Conversation. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (anglicky) 
  10. Dějiny Filipín. Cestovní kancelář Chinatours [online]. [cit. 2019-08-16]. Dostupné online. (česky) 
  11. Blumentritt, Ferdinand - první znalec Filipín u nás. www.mzv.cz [online]. 2018-02-28 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  12. a b TUCKER, Spencer. The Encyclopedia of the Spanish-American and Philippine-American Wars: A Political, Social, and Military History. [s.l.]: ABC-CLIO, 2009. Dostupné online. ISBN 9781851099511. S. 478. (anglicky) 
  13. "Filipínští muslimové chtějí nezávislost. Kvůli bojům uprchlo na 16 tisíc lidí". Hospodářské noviny. 25. října 2010.
  14. Filipíny odcházejí od Mezinárodního trestního soudu. Dutertemu se nelíbí vyšetřování krvavého honu na drogový průmysl. Seznam Zprávy [online]. 15. března 2018. Dostupné online. 
  15. Climate of the Philippines [online]. PAGASA [cit. 2009-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  16. Baguio - AMS Glossary. glossary.ametsoc.org [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  17. a b www.typhoon2000.ph [online]. [cit. 22-05-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 22-05-2008. 
  18. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/filipiny
  19. Philippine typhoon death toll to rise as rescuers reach remote areas. Reuters. 2013-11-11. Dostupné online [cit. 2019-11-12]. (anglicky) 
  20. Filipínský prezident se v Číně rozešel s USA: S Čínou a Ruskem proti světu. Lidovky.cz [online]. 2016-10-20 [cit. 2018-12-05T08:56:51Z]. Dostupné online. (česky) 
  21. Duterte: Mám Čínu a Rusko, styky s Evropou klidně přeruším. TÝDEN.cz [online]. 2017-10-14 [cit. 2018-12-05T09:00:56Z]. Dostupné online. (česky) 
  22. PROVINCIAL SUMMARY: NUMBER OF PROVINCES, CITIES, MUNICIPALITIES AND BARANGAYS, BY REGION, As of 31 March 2020 [online]. Philippine Statistics Authority [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. State of the Nation Address of President Gloria Macapagal-Arroyo during the 3rd Regular Session of the 13th Congress of the Republic of the Philippines Gov.Ph. Accessed September 15, 2006
  24. a b c Filipíny: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T07:10:08Z]. Dostupné online. 
  25. Filipíny: Zahraniční obchod a investice. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T08:06:43Z]. Dostupné online. 
  26. DERY, LUIS CAMARA,. A history of the inarticulate : local history, prostitution, and other views from the bottom. Quezon City: [s.n.] xiii, 222 pages s. Dostupné online. ISBN 971-10-1069-0, ISBN 978-971-10-1069-0. OCLC 48711546 
  27. HOOLEY, Richard. American economic policy in the Philippines, 1902-1940: Exploring a dark age in colonial statistics. Journal of Asian Economics. 2005, roč. 16, čís. 3, s. 464–488. Dostupné online [cit. 2020-11-25]. (anglicky) 
  28. TOTANES, VERNON R. "History of the Filipino People" and Martial Law A Forgotten Chapter in the History of a History Book, 1960-2010. Philippine Studies. 2010, roč. 58, čís. 3, s. 313–348. Dostupné online [cit. 2020-11-25]. ISSN 0031-7837. 
  29. HARTENDORP, A. V. H. History of Industry and Trade of the Philippines. [s.l.]: American Chamber of Commerce of the Philippines 778 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: VjUQAAAAMAAJ. 
  30. Blue Book of the First Year of the Republic. Manila: Bureau of Printing, 1947. 27 s. 
  31. MAGNO, Cielo; GUZMAN, Ricardo Rafael S. Drug price sensitivity among physicians in a developing healthcare system: Evidence from the Philippine market for statins and beta blockers. Economic Analysis and Policy. 2019-06, roč. 62, s. 268–279. Dostupné online [cit. 2020-11-27]. ISSN 0313-5926. DOI:10.1016/j.eap.2019.04.005. 
  32. CO2 Emissions from Fuel Combustion Population 1971–2008 (pdf Archivováno 6. 1. 2012 na Wayback Machine page 86); strana 86, IEA (OECD/ World Bank) (original population ref OECD/ World Bank e.g. in IEA Key World Energy Statistics 2010 strana 57)
  33. "Církev hrozí prezidentovi Filipín exkomunikací kvůli antikoncepci[nedostupný zdroj]". Zdravotnictví a medicína: zdravi.e15.cz. 16. května 2011.
  34. a b "Filipíny: Národ ohnivých ostrovů". 100+1 zahraniční zajímavost. 16. dubna 2013.
  35. Zlatého lva získal v Benátkách filipínský film Žena, která odešla - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  36. Změna pohlaví! Z hvězdy seriálu Glee Charice Pempengco je Jake Zyrus!. Ocko.tv [online]. 2017-06-30 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. 
  37. Baroque Churches of the Philippines. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Filipíny - dědictví UNESCO: Můj průvodce. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  39. OH 2016: Šu-Čch' z Tajwanu zlatá v kategórii do 53 kg vo vzpieraní. TERAZ.sk. 1970-01-01. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (slovensky) 
  40. Kohoutí zápasy přitahují davy Filipínců. Poražený bojovník putuje do polévky. Deník.cz. 2018-10-03. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (česky) 
  41. Druhá nejstarší hračka na světě? Je to jo-jo. ExtraStory.cz. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]