Štěstí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Štěstí (rozcestník).

Štěstí a šťastný se používá ve dvou odlišných významech či souvislostech:

  1. jako vnější příznivá událost nebo okolnost, často nahodilá a nezasloužená: „mít štěstí“, „udělat štěstí“;
  2. jako blaženost, vnitřní pocit radostného a více méně trvalého vyplnění: „být šťastný“, „mít šťastnou povahu“.

Je třeba říct, že v této věci nejspíš čeština nepřidělila podstatě věcí správná jména, například v angličtině ono první štěstí=luck a druhé štěstí=happiness, věci podstatou odlišné, musejí dostat i jiná jména. Štěstí (happiness) musí souviset s ryzí libostí, tedy libostí bez útrap (viz Platon - ryzí libost nebývá množstvím větší než libosti smíšené, ale je slastnější, pravdivější a krásnější). Člověk, který má v něčem dostatek a něčím se trápí, jistě nebude šťastný.

Opačný význam mají slova neštěstí, nešťastný. Opakem slova štěstí v prvním z uvedených významů jsou též výrazy smůla či nezdar; opakem pro druhý význam slova trápení, strast. (K této opačnosti v češtině je třeba podotknout, že štěstí, svojí podstatou trvalé, je spíše opakem k trvalým útrapám než ke slovu neštěstí jako takovému, které je jednorázové a má velkou spojitost s oním prvním štěstím (luck), respektive neštěstí jakožto pro nepřítomnost štěstí způsobené trápení. [zdroj?])

Původ slova[editovat | editovat zdroj]

Obdobná slova se vyskytují ve všech slovanských jazycích. Podle V. Machka se skládají z indoevropské předpony su-, dobrý, nejlepší, a slovanského časť, díl, úděl.[1] Výše naznačené rozlišení dvojího významu štěstí a blaženosti se vyskytuje i v mnoha jiných jazycích: v řečtině eutychia a eudaimonia, v latině fortuna a beatitudo, ve francouzštině bonne chance a bonheur, v angličtině luck a happiness.

Štěstí ve filosofii[editovat | editovat zdroj]

Sókratés v dialogu „Gorgias" polemizuje s Kalliklem, pro něhož štěstí je blahobyt a nezkrocená svoboda.[2] Aristotelés v „Etice Nikomachově" vysvětluje, že člověk nemůže dosáhnout skutečného štěstí (eudaimonia) ani sám, ani pouze v rodině, ale jen v obci svobodných. Štěstí není nahodilý pocit, nýbrž výsledek rozumně vedeného dobrého života. Po rozpadu řecké polis však i filosofové hledají individuální štěstí, a to buď jako rozumové ovládání vášní a odolnost proti vnějším dojmům a vlivům (kynismus, stoicismus - ataraxia), anebo jako vyhledávání a užívání příjemností života (epikureismus).

Kautilja vyvozuje, že štěstí (sukham) je výsledkem sebeovládání (džitátmá, doslova vítězství nad sebou, tj. touhami po hmotném požitku).[3]

Štěstí jako soustavné vyhýbání se utrpení a potlačování žízně je jednou z vůdčích myšlenek buddhismu.

V křesťanství se sice objevuje i stoické dědictví ukázněného života, ale cílem života je spása, takže štěstí zde nehraje velkou roli. V této tradici je nejisté a nespolehlivé štěstí spíše iluzí také pro Kanta nebo Schopenhauera. Naproti tomu angličtí autoři (Jeremy Bentham, John Stuart Mill, utilitarismus) začínají uvažovat o objektivním a měřitelném „štěstí“ v podobě blahobytu.

Nejlepší jednání je to, které obstará největší štěstí pro největší počet.
— Francis Hutcheson[4]

V moderních masových společnostech přibývá lidí, kteří po štěstí touží, zároveň však ztratili naději, že by ho mohli dosáhnout. Protože si štěstí zároveň představují jako něco, co by měli dostat zvenčí, propadají často hráčské vášni a snaží se štěstí nějak vynutit.[5] Toho rovněž masově využívají různé sázky, loterie a hazardní hry, které zdánlivě nabízejí „štěstí“ v podobě velké výhry.

Novější myšlení sice uznává nečekanou a nezaslouženou povahu štěstí, varuje však před představou, že by se dalo vynutit:

Štěstí je odměna těch, kdo žádnou nehledali.
— Alain[6]
Skutečné štěstí je vždycky tam, kde je nehledáme. Přichází vždy jako dar a nedá se na životě vybojovat ani vyvzdorovat.
— Nicolai Hartmann[7]

Francouzský spisovatel André Gide si v „Deníku"[8] poznamenal, že:

Štěstí člověka neplyne ze svobody, ale z přijetí úkolu.

Štěstí jako předmět vědeckého zkoumání[editovat | editovat zdroj]

Vědecký výzkum štěstí se vede zejména ve dvou liniích:

  1. Srovnávací psychologické výzkumy pocitu štěstí a hledání korelací s jinými veličinami.
  2. Neurobiologický výzkum fyziologických příčin a podmínek štěstí.

Jakkoli výsledky nejsou zatím zdaleka jednoznačné, aspoň některé z nich ukazují vysokou korelaci štěstí s náboženskou vírou (zejména v USA), kdežto podle neurobiologických zkoumání je šance na štěstí z poloviny vrozená, asi z 15 % vysvětlitelná vnějšími okolnostmi (zdraví, blahobyt atd.) a zbytek je silně individuální.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
  1. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1970, heslo „štěstí“.
  2. Gorgias 492c.
  3. Nítisútra 1-11
  4. Inquiry concerning moral good and evil, 3. 1725
  5. Srv. F. M. Dostojevskij, Hráč.
  6. Émile Chartier (Alain), Propos sur le bonheur. 87. Victoires, 18. 3. 1911.
  7. N. Hartmann, Ethik, 1926. S. 87.
  8. A. Gide, Journal, 8. 2. 1932.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]