Egon Bondy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Egon Bondy
Narození 20. leden 1930
Praha
Úmrtí 9. duben 2007 (77 let)
Bratislava
Povolání spisovatel, básník, překladatel a filosof
Citát
epitaf: „Na život a smrt se vyser,
tady leží Zbyněk Fišer.“[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, (20. ledna 1930, Praha9. dubna 2007, Bratislava[2]) byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru.

Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil.[3]

Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s. 61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi.

Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Honzou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. S Honzou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohatnutí, a žil na hraně zákona.[zdroj?]

Ve svém životě na okraji společnosti se nakrátko dostal do vězení[zdroj?] a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažil kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabídl provedení atentátu na sovětské vedení. „Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme dvě krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa… a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze.

Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957, ve věku 27 let, odmaturoval na Gymnáziu v Hellichově ulici, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo...“ (tamtéž, s. 88).

Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. Mezi roky 1962–1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začal publikovat ve vědeckých časopisech (Dějiny a současnost, Filozofický časopis aj.). V roce 1967 mu vyšly pod vlastním jménem první knihy, a to Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie. Za tyto filozofické práce obdržel v roce 1967 akademický titul doktor filozofie (PhDr.) a vědeckou hodnost kandidát věd (CSc.).[4] Od stejného roku byl v invalidním důchodu.

V 70. letech se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila část jeho textů. V 80. letech ovlivnil ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského.[zdroj?]

Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952–1955, 1961–1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973–1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985–1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností.[5]

Psal udání na svou bývalou družku Janu Krejcarovou (roz. Jesenskou), jejího muže, sociologa Miloše Černého (na základě Bondyho udání vyloučen ze studia), filosofy Jana Patočku, Ivana Dubského, Jiřího Němce nebo mladé začínající spisovatele. Až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace a po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kontrarozvědné, a dokonce rozvědné informace.[6][7][8]

Velké výhrady měl k politické situaci po sametové revoluci v roce 1989. Angažoval se v ultralevicových politických formacích (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

V roce 1981 obdržel Cenu Egona Hostovského.[9]

V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v devadesátých letech přesídlil do Bratislavy, jakožto formy protestu proti rozdělení Československa,[10] kde v letech 1993–1995 vyučoval na tamější Univerzitě Komenského filozofii. V posledním období života působil také jako zpěvák ve skupině Požoň sentimental, hrající hospodské folklórní písně.

Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 1959), příležitostného básníka (sbírka Lesbický sen (1993)). Životní družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková (19201994).

V roce 1981 napsal paměti Prvních deset let, zachycující jeho bouřlivé období přibližně v období 1947–1957. Původně měly vyjít padesát let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumil Hrabala Morytáty a legendy, Něžný barbar (zfilmováno v roce 1989) a některým dalším. On a jeho paměti Prvních deset let inspirovali film 3 sezóny v pekle.

Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin třetího stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.[11]

Básnické dílo[editovat | editovat zdroj]

Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivo Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950-1953/1955) , v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christanem Morgensternem.

Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti.

Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení

(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“. Ze sbírky Dvě léta 1991)

Po smrti své družky Julie v roce 1994 poezii psát přestal. Nakladatelství Pražská imaginace vydalo v letech 19891993 soubor jeho básnického díla z let 19501987. Řadu básní zhudebnila skupina Plastic People of the Universe.

Dílo prozaické, dramatické a překladatelské[editovat | editovat zdroj]

Po pokusech z počátku 50. let (např. román 2000 z r. 1950) začíná Bondy s prózou až počátkem 70. let. Prvním dílem je Sklepní práce (samizdat 1973, knižně Toronto 1988, Olomouc 1997), v němž se prolíná rovina groteskní současnosti s linií filozofických úvah a nadpřirozena. Následuje celá řada dalších próz, v níž dává autor najevo znechucení reálným socialismem, ať už v podobě anti-utopie Invalidní sourozenci (psáno 1974), nebo epicky zpracovaná Cesta Českem našich otců (1983). Oblibu si získaly historické jinotajné povídky Mníšek (1975) a Šaman (1976), originální téma představuje satirická sci-fi z daleké budoucnosti, Nepovídka (1983), kde jsou artificiální inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, žijícího v rezervaci. Nepovídka je už zrcadlem nikoliv jen reálného socialismu, ale celého moderního lidstva. Podobné teze najdeme též v divadelní hře Ministryně výživy 1970.

V dílech nezřídka vystupují reálné postavy, nepřímo velmi často Bondy a jeho družka Julie, někdy ale celá řada dalších osobností – nejzřetelněji v hravé próze 677 (1977), kde čtenář narazí na jména, občas mírně pozměněná, jako Petr Uhl, Václav Havel nebo Karel Kosík.

Po roce 1989 se jeho próza staví jednoznačně kriticky k současné situaci. Bondy píše cyberpunkový román Cybercomics (1997), některé další texty mají meditativní charakter, jsou plné skepse: Hatto (1994), Severin (1996), Údolí (1998). Novelu Epizóda 96 (1997) napsal slovensky. Celkem čítá Bondyho bibliografie asi dvacítku próz.

Kromě již zmiňované Ministryně výživy je Bondy autorem několika (12–14) dalších her. Projevil se rovněž jako překladatel, nejznámější je asi překlad Šibeničních písní od Christiana Morgensterna. Dále Bondy přeložil některé texty filozofické, v rukopise dosud zůstává do češtiny přebásněná poezie Mao Ce-tunga.

Dílo filozofické[editovat | editovat zdroj]

Bondy je jedním z nejoriginálnějších, ovšem také nejkontroverznějších českých filozofů. Vědecké články publikoval od 60. let, první knihy vyšly rovněž díky přičinění filozofa Milana Machovce, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Jeho syn Martin Machovec se stal později editorem Bondyho díla.

Nejvýznamnějším filozofickým dílem je Útěcha z ontologie (1968), kde se autor vyrovnává s různými modely bytí a dospívá k modelu ateistickému – nesubstančnímu. Předkládá zde mnoho nových názorů. Uveďme například, že se vznikem světa se vyrovnává tezí o samovzniku bytí v absenci bytí, přičemž samovzniku nemůže předcházet ani jeho možnost, neboť i posibilita je „něco“, která by vyžadovala vysvětlení svého vlastního vzniku. Bondy zavedl dále kategorii „ontologického pole“, které umožňuje plnohodnotnou existenci informací v realitě, v knize se setkáme s otázkami po smyslu lidské existence, Bondy dokazuje, že k uchopení ontologické reality není třeba boha, protože touto kategorií se vysvětlování univerza vůbec nezjednodušuje.

V 70. letech rozpracoval etickou analýzu smyslu lidské existence v souvislosti s možným vytvořením artificiálních a na biotické existenci nezávislých bytostí (Juliiny otázky, 1971; populárně pak próza Nepovídka, 1983).

V 70. a 80. letech významně přispívá k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím. Původcem celého projektu byl Milan Machovec, mezi účastníky nalezneme např. Milana Balabána.

Zájem o orientální filozofii a vědomí dobových nedostatků ve zpracování tématu u nás ho přivedly k sepsání dějin filozofie. Na třinácti samizdatových svazcích pracoval v letech 19771989. Poznámky k dějinám filozofie vyšly později v šesti svazcích. Zůstaly ovšem torzem a zejména oddíl o antice zaznamenal z vědeckých kruhů nepříznivou kritiku. Více ceněny jsou oddíly o orientální filosofii indické, čínské, arabské a židovské. V roce 1993 připravil s Marií Čarnogurskou překlad Tao te ťingu.

Bondy nadále píše filozofické eseje, ve kterých rozpracovává myšlenky nesubstanční ontologie a provádí syntézu „západních“, buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti. Souhrn těchto dosud nevydaných poznámek a esejů nese provizorní název „Příběh o příběhu“.

Byl autorem románové triloogie, která je zařazena i mezi díla sci-fi literatury - Invalidní sourozenci, Afghanistan a Bezejmenná.

V letech normalizace i po roce 1989 se věnoval také politologickým analýzám, v nichž vždy zůstával věrný svému nedogmaticky marxistickému světonázoru.

…co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu.“ (Sklepní práce, s. 160)

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Pražský život – Poezie mimo domov, Mnichov 1985 (psáno 1952)
  • Nesmrtelná dívka – Poezie mimo domov, Mnichov 1989 (Mladá Fronta 1992) (psáno 1952)
  • Básnické dílo sv. 1 (epické básně z padesátých let) – Pražská imaginace, Praha 1989
  • Básnické dílo sv. 2 (básnické sbírky z let 1950–1953) – Pražská imaginace, Praha 1989
  • Básnické dílo sv. 3 (básnické sbírky z let 1954–1963) – Pražská imaginace, Praha 1990
  • Básně 1988 aneb Čas spíše chmurný + Odplouvání – Inverze, Praha 1990
  • Básnické dílo sv. 4 (Naivita) – Pražská imaginace, Praha 1991
  • Básnické dílo sv. 5 (Kádrový dotazník + básnické sbírky z let 1963–1971) – Pražská imaginace, Praha 1991
  • Básnické dílo sv. 6 (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho) – Pražská imaginace, Praha 1991
  • Dvě léta (Básně 1989 a 1990) – Inverze 1991
  • Básnické dílo sv. 7 (básnické sbírky z let 1971–1974) – Pražská imaginace, Praha 1992
  • Básnické dílo sv. 8 (básnické sbírky z let 1974–1976, Příšerné příběhy) – Pražská imaginace, Praha 1992
  • Básnické dílo sv. 9 (básnické sbírky z let 1977–1987) – Pražská imaginace, Praha 1993
  • Ples upírů – Obrys-Kontur / Poezie mimo domov, Mnichov 1995
  • Zbytky eposu – F. R. And G., Bratislava 1998 (psáno 1955)
  • Velká kniha – Maťa, Praha 2000 (psáno 1952)
  • Sbírečka – Maťa, Praha 2000 (psáno 1974)
  • Deník dívky, která hledá Egona Bondyho – PT, Bratislava 2001 (psáno 1971)
  • To jsou zbytečné verše – Maťa, Praha 2003 (psáno 1975)

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Invalidní sourozenci – 68 Publishers, Toronto 1981 (Archa, Praha 1991) (psáno 1974)
  • Sklepní práce – 68 Publishers, Toronto 1988 (Votobia, Olomouc 1997) (psáno 1973)
  • Afghánistán – (součást souboru Orwelliáda) Delta, Praha 1990 (psáno 1980)
  • 3x Egon Bondy – Šaman, Mníšek, Nový věk – Panorama, Praha 1990 (psáno 1975, 1974 a 1982)
  • Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov – Zvláštní vydání, Brno 1991 (psáno 1988)
  • Cesta Českem našich otců – Česká expedice, Praha 1991 (psáno 1983)
  • Nepovídka – Zvláštní vydání, Brno 1994 (psáno 1983)
  • Leden na vsi – Torst, Praha 1995 (psáno 1977)
  • Hatto – Zvláštní vydání, Brno 1995
  • Příšerné příběhy 1975–1986 – Maťa, Praha 1995
  • Severin – Votobia, Olomouc 1996
  • Cybercomics – Zvláštní vydání, Brno 1997
  • Agónie – Epizóda 96 – PT, Bratislava 1997
  • Týden v tichém městě – PT, Bratislava 1998
  • Údolí – PT, Bratislava 1998
  • Bezejmenná – Zvláštní vydání, Maťa, Brno-Praha 2001 (psáno 1987)
  • 677 – Zvláštní vydání, Brno 2001 (psáno 1977)
  • Máša a Běta – Akropolis, Praha 2006 (psáno 1978)
  • Šaman – Akropolis, Praha 2006 (psáno 1975) (první samostatné vydání)
  • Bratři Ramazovi – Akropolis, Praha 2007 (psáno 1985)

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Ministryně výživy – Arkýř, Mnchov 1989 (Dilia, Praha 1991) – divadelní hra (psáno 1970)
  • Prvních deset let – Maťa, Praha 2003 – autobiografie (psáno 1981)
  • Hry – Akropolis, Praha 2007 – soubor her z let 1968-1970

Filosofické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Otázky bytí a existence. Svobodné slovo, Praha 1967 (psáno 1961).
  • Útěcha z ontologie. Academia, Praha 1967.
  • Buddha. Orbis, Praha 1968.
  • Filozofické eseje, sv. 1 (Útěcha z ontologie). DharmaGaia, Praha 1999.
  • Filosofické eseje, sv. 2 (Juliiny otázky, Doslov). DharmaGaia, Praha 1993.
  • Filozofické eseje, sv. 3. DharmaGaia, Praha 1994.
  • Filozofické eseje, sv. 4. DharmaGaia, Praha 1995.
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 1 (Indická filozofie). Vokno, Praha 1991
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 2 (Čínská filozofie). Vokno, Praha 1993.
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 3 (Antická filozofie). Vokno, Praha 1994.
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 4 (Filozofie sklonku antiky a křesťanského středověku). Vokno, Praha 1993.
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 5 (Středověká islámská filozofie, reformace). Vokno, Praha 1995.
  • Poznámky k dějinám filozofie sv. 6 (Evropská filozofie XVII. a XVIII. století). Vokno, Praha 1996.

Politologické eseje[editovat | editovat zdroj]

  • Neuspořádaná samomluva. L. Marek, Brno 2002 (psáno 1984)
  • O globalizaci. L. Marek, Brno 2005

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Erich Fromm: Budete jako bohové – Lidové noviny, Praha 1993. (psáno 1969)
  • Lao-c': O ceste Tao a jej tvorivej energii te. – Hevi, Bratislava 1993 (s Marínou Čarnogurskou)
  • Christian Morgenstern: Morgenstern v Čechách – Vida Vida, Praha 1996. (podíl Bondyho: 13 překladů ze 179) (psáno 1951)
  • Lawrence Ferlinghetti: I Am Waiting. – Silberman, Bratislava 1998.
  • Christian Morgenstern: Šibeniční písně / Galgenlieder – Labyrint, Praha 2000 (psáno 1951)
  • Lao-c: Tao Te ťing: kánon o Tao a Te. Podľa Wang Piho kópie originálu preložili Marina Čarnogurská a Egon Bondy; doslov Egon Bondy - Bratislava: Agentúra Fischer Pezinok Formát, 2005.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Egon Bondy: Invalidní sourozenci, str. 21; Zvláštní vydání Brno 2002, dílo z roku 1974
  2. Tomáš Havlín: Zemřel básník a filozof Egon Bondy, iDnes.cz, 10. duben 2007
  3. Fenomén Underground - Předci a paralely: Egon Bondy
  4. Viz heslo „Egon Bondy" ve Slovníku české literatury po roce 1945; dostupné online
  5. Archiv bezpečnostních složek
  6. Mirek Vodrážka, Revolver revue 19.11.2015
  7. www.advojka.cz [online]. www.advojka.cz, [cit. 2016-05-28]. Dostupné online.  
  8. VODRÁŽKA, Miroslav. www.minulost.cz [online]. www.minulost.cz, 2015-11-05, [cit. 2016-05-28]. Dostupné online. (česky) 
  9. Ivan Adamovič. Slovník Českých SF autorů. Ikarie. únor 1991, čís. 2, s. 59. ISSN 1210-6798.  
  10. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. JArošov nad Nežárkou : Pejdlova Rosička. ISBN 978-80-905720-3-4.  
  11. http://www.plus7dni.sk/plus7dni/zaujalo-nas/dokazal-to.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRABEC, Jiří a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980. Praha: SPN, 1991.
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 57–58.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 51.  
  • MAINX, Oskar: Poezie jako mýtus, svědectví a hra: kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho. Ostrava: Protimluv, 2007.
  • MOTAL, J.: Etický význam nesubstanční ontologie Egona Bondyho. Rkp. (viz externí odkaz)
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 62.  
  • PEČÍNKA, Pavel: Pod rudou vlajkou proti KSČ: osudy radikální levice v Československu. Brno: Doplněk, 1999.
  • PILAŘ, Martin: Underground: (kapitoly o českém literárním undergroundu). Vyd. 2. Brno: Host, 2002.
  • Slovník českých spisovatelů. Zpracoval kolektiv autorů pod vedením Věry Menclové a Václava Vaňka. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Libri, 2005.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 116.  
  • ZANDOVÁ, Gertraude: Totální realismus a trapná poezie: česká neoficiální literatura 1948-1953.Překl. Zuzana Adamová. Brno: Host, 2002.

Netištěné dokumenty[editovat | editovat zdroj]

  • Egon Bondy - My žijeme v Praze. CD+DVD. CD (zvuk): 50 Egonem Bondym čtených básní + Dopis občanu Lopatkovi + 1x bonus. DVD (obraz): Klukovice (v roce 1974 natočil Jan Ságl); Židovský hřbitov (v roce 1984 natočil Tomáš Mazal); My žijeme v Praze…. (v letech 1984/85 natočili Tomáš Mazal & Pablo de Sax). Guerilla records, 2007.
  • Fišer alias Bondy televizní dokument ČT, 2000.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]