Přeskočit na obsah

Proces se skupinou Milady Horákové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Proces se skupinou Milady Horákové, zvaný též proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové či proces s Miladou Horákovou a spol., byl největší a nejvýznamnější vykonstruovaný politický monstrproces v komunistickém Československu. Proces probíhal od 31. května do 8. června 1950.[1]

Vazební fotografie Milady Horákové (1949)

Proces je označován jako největší, protože na hlavní skupinu byly navázány desítky dalších následných procesů po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639. Všechny tyto procesy tvořily dohromady jeden celek.[2] Výsledkem hlavního procesu s Miladou Horákovou byly čtyři justiční vraždy. Včetně následných procesů však bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let.[3] Byl to jediný ze stovek politických procesů z doby po únoru 1948, ve kterém byla k smrti odsouzena a následně opravdu popravena žena.[4]

Již před procesem s Dr. Horákovou byly dne 5. listopadu 1949 vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949.[5][6][7] Tato poprava byla první hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu[8] a předznamenala, jak bude nastávající proces se skupinou Milady Horákové vypadat.

Byl to dále první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány předem připravené scénáře výpovědí a režijní knihy soudního přelíčení.[9]

Příprava

[editovat | editovat zdroj]

Vlna politických procesů, zahájených po sovětském vzoru v zemích východního bloku, se nemohla vyhnout ani Československu. Kreml a sovětští poradci v Praze žádali „vzorový proces“, jenž by patřičně odstrašil všechny potenciální odpůrce režimu. Z mnoha různých variant byla nakonec jako hlava vymyšleného spiknutí vybrána poslankyně národně socialistické strany Milada Horáková. Příprava procesu probíhala zcela pod vlivem sovětských poradců, kteří mimo jiné zavedli i tzv. otázkové protokoly, jež dosud čs. Bezpečnost neznala, a prosadili i speciální přípravu obžalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit.

Proces

[editovat | editovat zdroj]

Průběh

[editovat | editovat zdroj]

Před Státním soudem stanulo 31. května 1950 třináct obžalovaných – osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek)[10] a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé teroristické akce, a to v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a Jugoslávie.

Podle prokurátora měli obžalovaní kalkulovat s vypuknutím světové války a měli proto vědomě oslabovat obranu ČSR. Tato koncepce odpovídala Gottwaldovým slovům z listopadu 1948, podle nichž se „poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem“. Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných (Horáková, Přeučil, Buchal, Kleinerová) se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění. Proces probíhal devět dní; každý den po ukončení jednání se scházeli pracovníci Bezpečnosti s prokurátorem a hodnotili průběh procesu, přičemž se snažili odhadnout chování obviněných v dalších dnech i reakce veřejnosti na proces.

Dobová rezoluce občanů Prahy 14
Einsteinův telegram žádající omilostnění odsouzených k hrdelním trestům

Proces byl totiž výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: „Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.“ Občané této žádosti vyhověli (závodní výbory KSČ, výbory milicí KSČ, ale i některé uliční výbory). Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“. Prokurátor Josef Urválek při soudním líčení: Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev tohoto národa vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných, vyjadřují však i také… (viz zvukový záznam z procesu).[11] Do soudní síně tak vstoupil nový prvek – organizovaný hněv lidu. Komunisté měli v té době pevně v ruce veškerý tisk i sdělovací prostředky, nenávist byla šířena i ampliony obecního rozhlasu[zdroj?]. Záměrně zjitřené atmosféře pak odpovídaly i rozsudky, vynesené 8. června: čtyři obžalovaní – Horáková, Buchal, Pecl a Kalandra – byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři – Kleinerová, Nestával, Hejda a Přeučil – k doživotnímu vězení a zbylých pět k vězení od 15 do 28 let.

Ač se všichni odvolali, rozsudek byl potvrzen a neuspěla ani žádost o milost, kterou podali odsouzení k trestu smrti prezidentu Gottwaldovi. Sama Horáková podat žádost o milost odmítla, pokládala to za ponižující, souhlasila však, aby ji podal její advokát.[zdroj?] Přestože světová veřejnost včetně známých vědců (Albert Einstein, Bertrand Russell, John Desmond Bernal) a umělců protestovala, Gottwald milost neudělil a nechal tak popravit i ženu, matku šestnáctileté dcery. Rozsudek byl vykonán 27. června 1950. Krátce poté se konaly tzv. následné procesy, které probíhaly i v dalších městech ČSR; v 35 procesech bylo souzeno 639 osob a uděleno 10 trestů smrti a 48 doživotních trestů.

Všech devět odsouzených k dlouholetým trestům strávilo ve vězení nejméně deset let; v roce 1960 byli po amnestii propuštěni F. Zemínová, A. Kleinerová a Z. Peška, roku 1962 J. Hejda a o rok později byli podmíněně propuštěni J. Nestával, F. Přeučil, B. Hostička a J. Křížek. V. Dundr zemřel ve vězení r. 1957.

Obžalovaní a výše trestu

[editovat | editovat zdroj]
Buchalova skupina, ostravská „Sokolská revoluce“
  • JUDr. Milada Horáková (1901), úřednice, bývalá poslankyně strany československých národních socialistů (trest smrti)
  • Jan Buchal (1913), štábní strážmistr SNB (trest smrti)
  • Vojtěch Dundr (1879), pensista, bývalý ústřední tajemník československé sociálně demokratické strany (15 let)
  • JUDr. Jiří Hejda (1895), bývalý továrník (doživotí)
  • JUDr. Bedřich Hostička (1914), tajemník Československé strany lidové (28 let)
  • Záviš Kalandra (1902), novinář, marxistický kritik režimu (trest smrti)
  • Antonie Kleinerová (1901), důchodkyně, bývalá poslankyně strany československých národních socialistů (doživotí)
  • JUDr. Jiří Křížek (1895), advokát (22 let)
  • JUDr. Josef Nestával (1900), úředník (doživotí)
  • JUDr. Oldřich Pecl (1903), bývalý majitel dolů, právník (trest smrti)
  • prof. JUDr. Zdeněk Peška (1900), univerzitní profesor (25 let)
  • František Přeučil (1907), nakladatel (doživotí)
  • Františka Zemínová (1882), redaktorka, poslankyně Československé strany národně socialistické (20 let)

Soudci a prokurátoři

[editovat | editovat zdroj]

Záznamy procesu

[editovat | editovat zdroj]

Filmový záznam

[editovat | editovat zdroj]

Celý proces byl zaznamenán na filmové pásy a měl z něho vzniknout propagandistický film, k čemuž nakonec pro zcela zjevnou zfalšovanost procesu a statečnost obžalovaných – mimo jiné i Horákové – nedošlo. Promítán byl jen pečlivě vystříhaný materiál. Ignorovány byly projevy obhájců. Dodnes se podařilo objevit jen asi 9 hodin zvukového a 7 hodin filmového záznamu a stenografický přepis. O jeho rekonstrukci a prohlášení za národní kulturní památku usiluje filmový dokumentarista Martin Vadas.

Dochovaný fragment filmového záznamu byl promítán s průběžným komentářem historiků více než desetkrát.[12][13][14]

Zvukový záznam

[editovat | editovat zdroj]

Dění v soudní síni zaznamenával na magnetofonové pásy Československý rozhlas. Protože v roce 1950 ještě nevysílala televize, byly večerní rozhlasové reportáže (zkrácené a obsahově cenzurované) jedinou možností, jak proces sledovat. Podle dochovaných protokolů o tehdejším vysílání byly sestřihy zařazeny vždy kolem osmé hodiny večer po skončení Rozhlasových novin. V roce 2009 odvysílala dobové záznamy digitální stanice ČRo Leonardo.

Odraz v kultuře

[editovat | editovat zdroj]
Symbolický hrob Milady Horákové na Vyšehradském hřbitově
Související informace naleznete také v článku Seznam děl souvisejících s procesem se skupinou Milady Horákové.

Televizní, filmové a divadelní pořady (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Případ Dr. Horáková, Jan Mudra (ČSFR 1990), 80 minut.
  • Příběhy železné opony 32. Případ Horák, Ján Novák (ČR 2006). Česká televize 30. 10. 2006, 13 minut.
  • V zajetí železné opony 23. Sonety ze stínu šibenice (ČR 2007). Česká televize 18. 6. 2007, 12 minut. (Jiří Hejda)
  • Neznámí hrdinové. To vám přijde draho! Viktor Heller, Roman Vávra (ČR 2008). Česká televize 10. 3. 2008, 25 minut.
  • Zítra se bude... (divadlo, 2008). Opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila, sestavená z citací dobových dokumentů a textů Pavla Kohouta, Jana Vodňanského a Jana Zábrany.[15]
    • Do samoty v tanci, Olga Sommerová (TV film, 2008). Česká televize 9. 4. 2009, 56m (dokument o vzniku opery Zítra se bude...[16])
    • Zítra se bude... (film, 2010). Záznam opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila.[17]
  • Proces H, Martin Vadas (ČR 2007–2009). Česká televize 31. 5.–9. 6. 2009, 10 × 52 minut.
  • Dopisy z cely smrti, Marcel Petrov (ČR 2008). Česká televize 19. 6. 2009, 57 minut.
  • Milada, film o Miladě Horákové a jejím procesu

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Před šedesáti roky probíhalo v této zemi běsnění proti Miladě Horákové a spol. iDnes.cz, příloha Kavárna z 5. června 2010.
  2. ↑ Kaplan (1995), s. 194.
  3. ↑ Kaplan (1995), s. 172.
  4. ↑ KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno: Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 193. [Dále jen Kaplan (1995)]
  5. ↑ Archiv bezpečnostních složek f. Vyšetřovací spisy Správy vyšetřování StB (centrála), sign. V-6381/MV. Národní archiv f. Státní prokuratura Praha, sp. zn. Pst I 1206/49 f. Generální prokuratura Praha, sp. zn. f. Státní soud Praha, sp. zn. Or I 1036/49 f. Nejvyšší soud, sp. zn. To 151/49 f. Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis Vratislava Polesného.
  6. ↑ BABKA, Lukáš– VEBER, Václav (eds.): Za svobodu a demokracii III.: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové 2002.
  7. ↑ RADOSTA, Petr: Protikomunistický odboj: Historický nástin. Egem, Praha 1993.
  8. ↑ BABKA, Lukáš – VEBER, Václav (eds.): Za svobodu a demokracii III.: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové 2002.
  9. ↑ Kaplan (1995), s. 6.
  10. ↑ Zdechovský: Proces s Miladou Horákovou dopadl tvrdě i na lidovce. Info.cz [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  11. ↑ http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1950/6/4/1.png
  12. ↑ Vadas, Martin – Halla, Josef: Projekt zpřístupnění „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“. In: Secká, Milena – Křesťan, Jiří – Kahuda, Jan (připr.): České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů. Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympózia konaného ve dnech 27.–28. června 2006 v Českých Budějovicích v rámci 23. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění. Praha, Národní archiv 2007, s. 197–211.
  13. ↑ Martina Vacířová: Proces s Horákovou se dočká rekonstrukce Archivováno 13. 10. 2007 na Wayback Machine.
  14. ↑ Daniel Růžička: Martin Vadas, životopis. in Totalita.cz, 2006
  15. ↑ Anotace na webu ND Archivováno 4. 7. 2009 na Wayback Machine..
  16. ↑ Dostupné online na webu ČT
  17. ↑ Informace na ČSFD

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DVOŘÁK, Miroslav; ČERNÝ, Jaroslav. Žoldnéři války: soudní proces s dr. Horákovou a spol. Praha: Mír, 1950. 
  • FORMÁNKOVÁ, Pavlína; KOURA, Petr. Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol.. Praha: ÚSTR, 2008. 
  • KAPLAN, Karel. Druhý proces. Milada Horáková a spol. - rehabilitační řízení 1968-1990. Praha: Karolinum, 2008. S. 582. 
  • KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999. 
  • KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno: Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 350. 
  • KAPLAN, Karel; PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001. ISBN 978-80-7364-049-1. S. 253. 
  • Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Horáková a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950. 275 s. Dostupné online. 
  • RADOTÍNSKÝ, Jiří. Rozsudek, který otřásl světem. Praha: ČTK-Pressfoto, 1990. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Proces_se_skupinou_Milady_Horákové&oldid=23897076“