Josef Urválek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Josef Urválek
Narození 28. dubna 1910
České Budějovice
Úmrtí 1979 (ve věku 68–69 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Urválek (28. dubna 1910 České Budějovice[1]1979 Praha) byl komunistický prokurátor Státního soudu a později soudce. Je známý jako prokurátor z vykonstruovaných procesů v dobách stalinismu v 50. letech, například s JUDr. Miladou Horákovou. Neblaze proslul jako jeden z nejkrutějších a nejbezohlednějších představitelů československé komunistické justice, spojených s politickými procesy 50. let. Nesl přímou zodpovědnost za několik desítek justičních vražd.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[2] jako syn strojvedoucího státních drah.[1] Roku 1929 maturoval na místním gymnáziu[2] a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesora Funka[3] s dobrým prospěchem,[4] přičemž vyznamenání dostal z práva a řízení trestního.[5]

V letech 1930-38 byl členem sociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty.[6] V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolku Všehrd. Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“,[7] nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.[8]

Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní Státní zastupitelství.[6] Během 2. světové války, zejména v letech 1940-41, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží,[9] ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví,[10] domácího násilí či podvodu.[11] V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.[6]

Po osvobození vstoupil do KSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém Státním zastupitelství jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 náměstek národního prokurátora.[6] V té době se jako žalobce účastnil retribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky),[12] představitelům protektorátního Vládního vojska gen. Janu Obručníkovi a Liboru Vítězovi (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky)[13][14] a bývalému ministru obrany Františku Machníkovi (u soudu osvobozen).[15]

Vrchol jeho kariéry nastal po Únoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením Státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele Krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván ke Státnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (M. Horáková a spol., R. Slánský a spol.).[6]

Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např. Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj. Ve funkci bývalého předsedy Nejvyššího soudu jako předseda senátu vedl hlavní líčení např. ve věci Marie Švermové.[6]

V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedou československého Nejvyššího soudu.[16] Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve vědeckém výzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.[6] (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů.)[17]

Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise[6] a poskytl také rozhovor Rudému právu.[18] Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejména Státní bezpečnost a prezidenta Klementa Gottwalda.[6] Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např. Zdeňka Mlynáře[19] a bývalého politického vězně Ivana Holého.[20]

Zemřel v roce 1979.[6]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SOA Třeboň, Matrika narozených České Budějovice (sv. Mikuláš) 40C, s. 153. Dostupné online.
  2. a b Slavní a budějičtí. Barbar!, květen 2017. Dostupné online.
  3. Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 9, Matrika doktorů Univerzity Karlovy IX., strana 3977. Dostupné online
  4. Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 54, Státovědecká státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7611. Dostupné online.
  5. Archiv Univerzity Karlovy, fond Právnická fakulta Univerzity Karlovy, část fondu Knihy zkušebních protokolů státních zkušebních komisí při PF UK, inventární číslo 35, Judiciální státní zkušební komise v Praze při Univerzitě Karlově, strana 7832. Dostupné online.
  6. a b c d e f g h i j BABKA, L. Vyjádření bývalého prokurátora J. Urválka k situaci v justici a soudnictví ve 40. a 50. letech (5. července 1968).. In: VOREL, J. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. Dostupné online. ISBN 80-86621-05-7. Svazek II.. S. 76-86.
  7. Jubilejní LXV. shromáždění „Všehrdu“ bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-11-28, roč. 51, čís. 326, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  8. Jubilejní LXV. shromáždění Všehrdu bylo opět svědkem krásného vítězství nacionalismu mladých právníků. Národní politika. 1933-12-05, roč. 51, čís. 333, s. 2. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  9. Mužové cechu řeznického. Lidové noviny. 1940-04-09, roč. 48, čís. 178, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  10. Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-24, roč. 3, čís. 59, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  11. Ze soudní síně. Jihočeská jednota. 1941-10-31, roč. 3, čís. 60, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  12. Rudé právo. 1947-05-04, roč. 27, čís. 104, s. 8. Dostupné online [cit. 2018-07-14].  (Online dostupné pouze v prostorách NK ČR; útržek se zobrazí po vyhledání výrazu "Urválek".)
  13. Rudé právo. 1947-01-23, roč. 27, čís. 19, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-07-14].  (Online dostupné pouze v prostorách NK ČR; útržek se zobrazí po vyhledání výrazu "Urválek".)
  14. MAREK, Jindřich. Protektorátní vládní vojsko: Poválečné odsudky. 100+1 zahraniční zajímavost. 2016-11-11. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  15. KOPECKÝ, Lukáš. „Tito důstojníci jsou dodnes zavázáni mu vděčností…“. Paměť a dějiny. 2014-04, s. 43-53. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  16. Krátce z domova. Rudé právo. 1953-10-02, roč. 34, čís. 274, s. 5. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  17. Národní shromáždění jednomyslně schválilo zákon o lidové kontrole a národohospodářské evidenci. Rudé právo. 1963-03-07, roč. 43, čís. 66, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  18. Jak to bylo s procesy. Rudé právo. 1968-04-14, roč. 48, čís. 104, s. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  19. MLYNÁŘ, Zdeněk. Dr. Urválek a ti druzí kolem procesů. Rudé právo. 1968-04-17, roč. 48, čís. 106, s. 3. Dostupné online [cit. 2018-07-14]. 
  20. HOLÝ, Ivan. Široké svědomí dr. Urválka. Rudé právo. 1968-04-26, roč. 48, čís. 115, s. 6. Dostupné online [cit. 2018-07-14].