Proces se Slánským

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rudolf Slánský a justiční stráž, fotografie pořízena během procesu

Proces se Slánským, znám pod delším úředním názvem Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, byl vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský. Proces probíhal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952.[1]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. Stalin chtěl znemožnit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byla výstraha co nejsilnější, byli vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika zaujala proarabské stanovisko a byla zahájena antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

Vlna zatýkání a proces[editovat | editovat zdroj]

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim 1949. V říjnu 1950 následoval brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Zatýkání pokračovalo v roce 1951, v lednu byl zatčen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London, v únoru Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

11. listopadu 1951 přijel do Prahy inkognito Stalinův blízký spolupracovník Anastáz Mikojan s návrhem od Stalina, aby byl Slánský zatčen.[2] Klement Gottwald, pod sovětskou hrozbou, že sám bude do spiknutí vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ.

Sovětští poradci s pomocí Státní bezpečnosti zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka, a nakonec i Slánského, který byl jistou dobu za přípravu procesů zodpovědný.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci.[3] Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi bez židovských kořenů.[4] Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.[3] Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu.[3] O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu.[3] Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.[5][3]

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.[3] Teprve až v roce 1968 byla československá veřejnost o těchto skutečnostech podrobněji informována.

Slogan „Psovi psí smrt!“[editovat | editovat zdroj]

Ve zprávě z osmého (závěrečného) dne procesu byl patrně poprvé použitý básníkem Ivanem Skálou slogan „Psovi psí smrt!“.[6] Podle dostupné literatury je autorství mylně připisováno i jiným umělcům (Ivanu Olbrachtovi, Marii Pujmanové[7][8]). Olbrachtovi nejspíše proto, že ze soudního líčení psal rovněž reportáže do Rudého práva, autorství Pujmanové nelze doložit. („Psovi psí smrt“, rusky собаке собачья смерть, je jinak staré ruské pořekadlo, zmiňované v literatuře už roku 1833;[9] tento výrok údajně vyslovil též car Mikuláš I., když se roku 1841 dověděl o smrti básníka Lermontova.)[10]

Obžalovaní[editovat | editovat zdroj]

Obžalovány byly následující osoby:[11]

  • Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
  • Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
  • Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
  • Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
  • Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
  • Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
  • Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
  • Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
  • Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
  • Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
  • Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
  • André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
  • Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
  • Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Vyznamenaní[editovat | editovat zdroj]

Prezident Ludvík Svoboda udělil 30. dubna 1968 některým odsouzeným řád či vyznamenání:[12]

Nález filmového záznamu procesu[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 bylo oznámeno, že insolvenčním správcem bylo v zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Podle zběžného prohlédnutí se jedná o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po Sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv.[13][14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Proces Slánský Národní archiv ČR, Politické procesy 50. let
  2. Zpackaná operace Velký metař. Novinky.cz [online]. 20. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. a b c d e f Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Argo, Praha 2007
  4. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 20. listopadu 1952, s. 6. Dostupné online. 
  5. Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003
  6. SKÁLA, Ivan. Tři lavice. Rudé právo [online]. 1952-11-28 [cit. 2013-08-28]. Roč. 33 (Právo lidu 54), s. 4. Dostupné online. 
  7. Vyznání Marie Pujmanové. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-04-04]. (česky) 
  8. Archivovaná kopie. www.hostyn.cz [online]. [cit. 2013-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-04. 
  9. Viz heslo собаке собачья смерть v ruském Wikislovníku
  10. Вяземский П. П. Из воспоминаний // М. Ю. Лермонтов в воспоминаниях современников. — М.: Худож. лит., 1989. — С. 342. Dostupné online.
  11. Ministerstvo spravedlnosti, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudollfem Slánským, Orbis Praha 1953
  12. Rudé Právo, 30. 4. 1968
  13. ČTK. Unikátní archivní objev. Stará továrna ukrývala ztracené filmy z procesu se Slánským. iRozhlas.cz [online]. 2018-03-20 [cit. 2018-03-21]. Dostupné online. 
  14. VETEŠKOVÁ, Michaela. 'Běžel mi mráz po zádech,' říká žena, která objevila desítky let ztracené záběry procesu se Slánským. iRozhlas.cz [online]. 2018-03-22 [cit. 2018-03-22]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Německé vydání, Praha 1953
  • Karel Kaplan, Zamyšlení nad politickými procesy, Nová mysl 6, 7 a 8, 1968
  • Karel Kaplan: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Mladá fronta, Praha 1992, ISBN 80-204-0269-1
  • Karel Kaplan a Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Praha a Litomyšl 2004, ISBN 80-7185-616-9
  • Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století, Praha 1999, ISBN 80-7185-248-1
  • Josefa Slánská: Zpráva o mém muži, Nakladatelství Svoboda, Praha 1990, ISBN 80-205-0165-7
  • Margoliová-Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003, ISBN 80-200-1134-X
  • Margoliová-Kovályová, Heda a Třeštíková, Helena: Hitler, Stalin a já: Ústní historie 20. století, Mladá fronta, Praha, 2015 ISBN 978-80-204-3625-2
  • Margolius, Ivan: Reflections of Prague: Journeys through the 20th Century, Wiley. Chichester 2006, ISBN 0-470-02219-1
    Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Argo, Praha 2007, ISBN 978-80-7203-947-0
  • Artur a Lise London: L'aveu, dans l'engrenage du proces de Prague, Gallimard, Paříž 1968
    Doznání, Stráž, Vimperk 1969
    The Confession, angl. překlad Alastair Hamilton, Morrow, New York, 1970
    a překlady do dalších jazyků
  • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online. 
  • Zakázaný dokument, Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68, Europa-Verlag Wien, 1970 (reprint původní zprávy, úvod a závěr Jiří Pelikán)
  • URVÁLEK, Josef. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1951-11-20, roč. 33, čís. 310, s. 3-6. Dostupné online [cit. 2011-11-20]. 
  • Rudé právo 28. listopadu 1952

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]