Bedřich Reicin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bedřich Reicin
Narození 29. září 1911
Rakouské císařství Přerov, Moravské markrabství, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 3. prosince 1952 (ve věku 41 let)
Československo Praha, ČSSR
Vojenská kariéra
Hodnost divizní generál
Doba služby 1942 - 1951
Sloužil Československá armáda
Složka zpravodajství

Divizní generál Bedřich Reicin (29. září 1911 Přerov3. prosince 1952 Praha), původním jménem Friedrich Reinzinger, byl československý voják, generál, agent NKVD,[1] přednosta Obranného zpravodajství (OBZ) a jeden z popravených členů tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra.

Jako velitel založil těžiště práce OBZ na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky ČSLA. Osobně dával rozkazy k fyzickému a psychickému týrání obviněných.[2] Je spolutvůrce čistek elity armády např. justiční vraždy generála Heliodora Píky a vykonstruovaných procesů s generály Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem.[2]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Přerově, v rodině učitele židovské náboženské obce, kde v roce 1921 nastoupil na reálné gymnázium a poté na německou obchodní akademii. V roce 1927 mu zemřel otec (matka zahynula v koncentračním táboře) a koncem roku 1928 odešel ze studií a stal se placeným funkcionářem KSČ. Za svou politickou činnost byl vyšetřován a několikrát i krátkodobě vězněn.

V dubnu 1930 začal pracovat v redakci časopisu Mladá garda (časopis) a od roku 1938 v redakci Rudého práva.

Období nacistické okupace[editovat | editovat zdroj]

Po obsazení Československa nacistickým Německem v roce 1939 byl za svou komunistickou činnost dvakrát zatčen, ale následně propuštěn (zřejmě jako důsledek paktu o neútočení mezi SSSR a Německem).

V roce 1940, na základě rozhodnutí Ústředí pro vystěhování Židů vycestoval do Šanghaje, ale cestu přerušil již v Sovětském svazu.[2]

V SSSR[editovat | editovat zdroj]

V roce 1941 byl internován v táboře Oranki jako informátor NKVD; měl zjišťovat smýšlení a chování internovaných československých vojáků.

8. února 1942 byl zařazen jako branec do nově se formujícího československého pluku v Buzuluku. Zároveň v jednotce začal utajeně působit jako komunistický aktivista a informátor moskevského vedení KSČ. Po absolvování důstojnické školy (s velmi dobrým prospěchem) nastoupil do osvětového aparátu československé jednotky, který Sověti využívali pro komunistickou a prosovětskou agitaci mezi vojáky.

V hodnosti rotného se začátkem roku 1943 dostal s jednotkou poprvé na frontu; u Sokolova byl nešťastnou náhodu zraněn zbloudilou střelou – přímých bojů se neúčastnil. V květnu téhož roku byl povýšen na podporučíka a jmenován zástupcem osvětového důstojníka brigády.

V lednu 1945 byl jmenován přednostou Obranného zpravodajství (OBZ), vojenské kontrarozvědky vytvořené v rámci 1. československého armádního sboru v SSSR. Ve funkci přednosty se zaměřil na úsek vnitřní ochrany (vnější ochranu měl na starosti jeho zástupce Karel Vaš) v rámci níž se zabýval prověřováním příslušníků československé jednotky, ale i jejich povyšováním či jmenováním do funkcí.

V dubnu 1945 byl jmenován náčelníkem nově utvořené Hlavní správy obranného zpravodajství (HS OBZ) a 1. května 1945 povýšen do hodnosti št. kapitána.

Po osvobození[editovat | editovat zdroj]

1945–1948[editovat | editovat zdroj]

10. května 1945 byl povýšen na majora a 1. srpna téhož roku na podplukovníka. Ve funkci náčelníka HS OBZ se podílel na výsleších zadržených nacistů a příslušníků gestapa (vyslýchal např. K. H. Franka, který byl přinucen podepsat záznam o výslechu pouze v češtině)[3] a protokoly poté využíval k diskreditaci tzv. demokratického odboje. Jím řízená HS OBZ byla po celou dobu své existence poslušným mocenským nástrojem KSČ a on sám, coby vysoký funkcionář KSČ, společně s ministrem vnitra Václavem Noskem a ministrem národní obrany gen. Ludvíkem Svobodou veškerou svoji činnost ve funkci podřizoval snahám KSČ o ovládnutí armádních struktur. Rozhodnutím komunistické strany byl roku 1948 Reicin jmenován náměstkem pro kádrové záležitosti.[4][5] Podle knihy Zoe Klusákové-Svobodové s tímto jmenováním generál Svoboda nesouhlasil.[6]

1. dubna 1946 byla oficiálně zrušena HS OBZ. Její úkoly převzalo nově utvořené 5. oddělení Hlavního štábu. Stal se jeho přednostou. 1. října 1946 byl povýšen na plukovníka.

Jako náměstek ministra obrany gen. Ludvíka Svobody si vybudoval prakticky neomezenou moc; struktura OBZ na všech úrovních se vytvářela na jeho přímý rozkaz, shromažďoval řadu kompromitujících materiálů (ať již pravdivých či na jeho pokyn „vyrobených“).

Po únoru 1948[editovat | editovat zdroj]

Po únoru 1948 byl jmenován do funkce náměstka ministra obrany. I v této funkci se nadále podílel na čistkách v armádním důstojnickém sboru. Pilot generál František Peřina uvedl, že po hádce s ním byl do dvou dnů vyhozen z armády.[7]

Koncem roku 1948 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Po jmenování JUDr. Alexeje Čepičky ministrem národní obrany v roce 1950 došlo na Ministerstvu obrany k mocenským střetům, v rámci nichž se Čepička pokusil zlomit jeho osobní moc a vliv, který si zde předtím vybudoval. Proto nový ministr národní obrany využil řady stížností z okruhu armádních důstojníků na prostředky, kterými si OBZ pod jeho vedením vynucovalo přiznání vyšetřovaných (fyzické a psychické mučení) a falšování a výrobu důkazů. 8. února 1951 byl zatčen a uvězněn (při zatčení muselo být použito lsti a ze své vily byl vylákán, neboť byl střežen početnou ozbrojenou ochrankou a zatýkající orgány se obávaly krveprolití).[8] Ve vězení byl vystaven výslechovým metodám, které pomáhal zavádět. Paradoxně ale nebyl obviněn z porušování zákonů při výkonu svých funkcí, ale jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra. V rámci soudního přelíčení byl odsouzen k trestu smrti. 3. prosince 1952 brzo ráno byl v Praze popraven.

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1963 tzv. Kolderova komise doporučila jeho rehabilitaci. Dokument uváděl, že byl neprávem odsouzen jako člen „spikleneckého centra“ pro velezradu, vyzvědačství a vojenskou zradu. Současně byla potvrzena odpovědnost za nezákonné metody práce, kterých se dopouštěl, za něž však souzen nebyl a soudní odpovědnost po smrti již vyjádřit nelze. Komise jej tak navrhla plně soudně rehabilitovat, ale nedoporučila stranickou rehabilitaci.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Xenie Penížková, Světlana Ptáčníková: o archivních materiálech k tematice československých letců v RAF jako tzv. bývalých lidí v 1. a 3. oddělení ABS MV (1. část) in Sborník Archivu bezpečnostních složek 05/2007, Odbor ABS MV ČR, Praha 2007, 1. vyd., 392 s.
  2. a b c Eduard Vacek: Stručná charakteristika některých pracovníků Stb a 5. oddělení ministerstva národní obrany hlavního štábu, Historická penologie, č.5/2004 , str. 14, Vězeňská služba ČR
  3. AUGUST, František. Ve znamení temna. Praha : Votobia, 2001. ISBN 80-7220-110-7. S. 190.  
  4. Ústav pro studium totalitních režimů, Vojenské obranné zpravodajství (1945–1950)
  5. ČT24, Historický magazín, Démon zla: Bedřich Reicin
  6. Zoe Klusáková- Svobodová, Ludvík Svoboda: Životopis, s. 25
  7. http://www.historynet.com/world-war-ii-interview-with-czech-ace-frantisek-perina.htm/6
  8. AUGUST, František. Ve znamení temna. Praha : Votobia, 2001. ISBN 80-7220-110-7. S. 245.  
  9. Právo Magazín, 28. května 2011, M. Šiška: Přisluhovač politických procesů se stal jejich obětí, s. 37

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]