Koncentrační tábor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Podvyživená búrská dívka v britském koncentračním táboře
Židovské děti určené k lékařským pokusům krátce po osvobození tábora Auschwitz Rudou armádou

Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák nebo lágr (z něm. Lager = tábor), je místo sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo v 19. století (např. ve Spojených státech pro indiány,[1][2] v jižní Africe v průběhu druhé búrské války). Později byly jako „koncentrační“ označeny tábory, v nichž německý nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Poté, co byly nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. Různá vězeňská a internační zařízení však jsou právě proto často popisována jako koncentrační tábory lidmi, kteří kritizují jejich existenci a způsob činnosti.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Termín koncentrační tábor byl pro internační tábor poprvé použit v roce 1896, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau „koncentrovat“ (tedy soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů.

Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 18991902 v Jižní Africe (30 000 až 40 000 obětí).

Americká armáda v letech 18991902 při Filipínsko-americké válce také poprvé systematicky užila koncentrační tábory k internaci filipínského civilního obyvatelstva (přes 200 tisíc obětí).[3][4][5]

Německá armáda v letech 19041909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 000 až 70 000 obětí).[zdroj?]

Od roku 1918 byly zřizovány koncentrační tábory[6] v Sovětském Rusku, později SSSR s názvem Gulag. Tábory prošlo 18 milionů lidí[7], 1,6 milionu v nich zemřelo[7], z toho 25 000 Čechoslováků.[8]

Nacistické Německo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust a Vyhlazovací tábory nacistického Německa.
Mrtvoly lidí – koncentrační tábor Buchenwald

Mezi lety 19331945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí.[9] Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně k hromadnému vraždění lidí.

Pouhé dva měsíce vlády stačily Hitlerově NSDAP ke zřízení prvního koncentračního tábora, v Dachau (22. března 1933). V prvních letech nacistické vlády byly koncentrační tábory určeny především pro politické odpůrce režimu (podle NSDAP „nepřátele státu“), zejména komunisty a sociální demokraty, ale také pro homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy (a další „asociální živly“); mezi vězněnými bylo samozřejmě nemalé procento Židů.[10]

Od roku 1935, kdy byla uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa (Norimberské zákony), byli do koncentračních táborů posíláni také Židé.

Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno do Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Masové zatýkání Židů probíhalo také po Křišťálové noci (96 Židů bylo zavražděno během ní, asi 30 000 posláno do koncentračních táborů)[11] v listopadu 1938.

Po rozpoutání 2. světové války v září 1939 počet koncentračních (pracovních) táborů a jejich poboček rychle rostl. Statisíce občanů okupovaných zemí tu umíraly vyčerpáním, hladem či týráním (v některých byly na vězních prováděny pseudolékařské pokusy). Od roku 1941 bylo nutné zvýšit počet táborů pro válečné zajatce. Některé tábory byly postaveny v již existujících táborových komplexech v Polsku (např. Osvětim). Tisíce sovětských zajatců byly např. zastřeleny či zplynovány v nově založeném táboře v Lublinu, později známém pod jménem Majdanek.

Židé (a Romové) z okupovaných zemí byly nejprve deportováni do shromažďovacích a průchozích táborů – ghett (např. Varšava, Lodž ad. v Polsku, Westerbork v Nizozemí, Drancy ve Francii, Terezín v Protektorátu Čechy a Morava). Ghetta byla „přestupními stanicemi“ na cestě do „stanic konečných“ – vyhlazovacích táborů (či „táborů smrti“) na území Polska. Vyhlazovací tábory měly zefektivnit masové vyhlazování židovského obyvatelstva (viz holokaust).

Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chełmno (něm. Kulmhof), založeno v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech (tzv. dušegubkách).[12] Další vyhlazovací tábory vznikly v r. 1942 v Belžci, Sobiboru, Treblince a Březince (=něm. Birkenau – pobočný tábor v táborovém komplexu Osvětim). Vězni byli vražděni v plynových komorách a těla spalována v krematoriích. V Březince v době nejintenzivnějších deportací bylo denně plynováno až 8000 osob.[13][14]

V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS, byly vězněny a zavražděny milióny lidí. „Postupně koncentrační tábory přecházely do výlučné správy SS a jejich ostrahu převzaly strážní oddíly SS (SS-Totenkopfverbände). Na podzim 1939 byl do čela samostatného inspektorátu koncentračních táborů jmenován SS-Brigadeführer Richard Glücks, v roce 1942 inspektorát začleněn do Hlavního úřadu hospodářství a správy SS (WVHA) jako skupina D.“[15]

Chorvatsko[editovat | editovat zdroj]

Během druhé světové války se koncentrační tábor nacházel i v Chorvatsku (tehdy Nezávislý stát Chorvatsko) – koncentrační tábor Jasenovac měl pět částí, také dokonce oddělení pro děti. Dle svědectví jednoho německého vojáka/důstojníka (zdroje se liší) se při pohledu na způsoby zacházení s vězni v Jasenovci zvedal žaludek i Němcům. Byli v něm uvězněni lidé především srbského původu, kteří vyznávali pravoslaví (oproti katolickým Chorvatům), Židé, Romové a lidé nesouhlasící s touto politikou. Paradoxně muslimští Bosňáci nebyli Chorvaty nijak perzekvováni a napomáhali Chorvatům v boji proti jejich nepřátelům. Tento fakt jen podtrhuje absurdnost jejich počínání, ze kterého později v 90. letech někteří chorvatští politici i vojáci během války ještě čerpali „inspiraci“ pro své zločiny.

Přenesené označení[editovat | editovat zdroj]

I po druhé světové válce jako „koncentrační tábory“ označovali a označují jejich kritici i další zařízení určená k internaci a věznění lidí, v nichž podle jejich názoru dochází k závažnému porušování lidských práv, třebaže tato zařízení oficiálně nesou jiný název. Například to byly či jsou:

České země[editovat | editovat zdroj]

První a druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv už za Rakouska-Uherska existovaly donucovací pracovny, kam mohly úřady uvěznit „nepřizpůsobivé“ občany i bez soudního rozhodnutí a rovněž na konci 20. let byly schválen zákon o vzniku nucených pracovních kolonií pro potulné cikány, zařízení vzhledem a povahou blízká německým koncentrančním táborům vznikla teprve za druhé republiky.[24] Tak zvané kárné pracovní tábory (například Lety, Hodonín) byly původně také určeny pro „nepřizpůsobivé“ skupiny obyvatel, ale brzy do nich byly posíláni také političtí odpůrci, například španělští interbrigadisté, kteří se vrátili do republiky.[25]

Za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Za nacistické okupace v Českých zemích existovaly především pobočky velkých koncentračních táborů. Někdy byla pro umístění vězňů využita již existující táborová zařízení různých typů, například ubytovací dělnické tábory u velkých staveb, vojenská kasárna (Brno – Pod Kaštany), kárné pracovní tábory (Lety), ale i uprchlické tábory (Svatobořice). Většinou však byly postaveny tábory nové. Podle zjištění historiků na území dnešní ČR v průběhu 2. sv. války existovalo více než 600 táborů různého typu.[26]

Některé koncentrační tábory a jejich pobočky, jak německy, tak česky vedené: Bílá Voda, Bílý Kostel nad Nisou, Božičany, Brněnec, Bruntál, Bukovany, Bystřice u Benešova, Dětřichov u Moravské Třebové, Hanušovice, Hodonínek u Kunštátu, Holýšov, Hradištko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Jedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Lety u Písku, Litoměřice, Lovosice, Mirošov, Most, Nové Město pod Smrkem, Nová Role, Olbramovice, Ostrov nad Ohří, Poříčí u Trutnova, Prameny Vltavy, Rabštejn, Richard u Litoměřic, Rtyně nad Bílinou, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Skrochovice, Svatava, Teplice, Terezín, Vrchotovy Janovice

Tábory pro Němce po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Internační tábory pro Němce byly vytvářeny bezprostředně po druhé světové válce jednak k internaci německých vojáků, jednak k internaci obyvatel německé národnosti.

Některé z táborů vznikly prostou výměnou vězněných v bývalých německých koncentračních táborech (např. v Terezíně, Hodoníně u Kunštátu, Bystřici poblíž Benešova). V některých táborech se věznitelé v zacházení s vězněnými lidmi mohli poměřovat se svými nacistickými předchůdci.[27]

Komunistické tábory[editovat | editovat zdroj]

Věž smrti – bývalá třídička uranové rudy (Jáchymov)

V 50. letech 20. století komunistický režim v Československu své odpůrce trestal mimo jiné v táborech zřízených při těžbě uranové rudy; v dikci tehdejšího totalitního režimu šlo o tzv. tábory nucené práce (TNP) a nápravně pracovní tábory (NPT) zřizované v oblastech Horní Slavkov, Jáchymov a Příbram. Dále existovaly tzv. soustřeďovací kláštery, v nichž bylo v roce 1950 bez jakéhokoliv zákonného podkladu postupně vězněno přes 2300 kněží a řeholníků a asi 8000 řeholnic[28] nebo vojenské „Pomocné technické prapory“ (PTP) a věznice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DICKERSON, James L. Inside America's Concentration Camps: Two Centuries of Internment and Torture. 1. vyd. Chicago: Chicago Review Press, 2010. 312 s. Dostupné online. ISBN 9781556528064. (anglicky) 
  2. JAIMES, M. Annette. The State of Native America: Genocide, Colonization, and Resistance. 1. vyd. Boston: South End Press, 1992. 460 s. Dostupné online. ISBN 9780896084247. (anglicky) 
  3. Philippine-American War | Facts, History, & Significance. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-01-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Filipínsko-americká válka. Valka.cz [online]. [cit. 2021-01-28]. Dostupné online. 
  5. Milestones: 1899–1913 - Office of the Historian. history.state.gov [online]. [cit. 2021-01-28]. Dostupné online. 
  6. http://www.totalita.cz/vysvetlivky/gulag.php
  7. a b http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096911352-objektiv/8106-zapisky-z-cest/26576-sibir-patrani-po-taborech-gulagu/
  8. https://echo24.cz/a/i98Fw/nova-data-koncentraky-gulagu-proslo-na-25-tisic-cechoslovaku
  9. http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005144, staženo: 4. 7. 2007
  10. http://www1.yadvashem.org/about_holocaust/chronology/1933-1938/1933/chronology_1933_6.html, staženo: 4. 7. 2007
  11. Téma: Holocaust: informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Naps. Vojtěch BLODIG, Otomar KREJČA, Helena KREJČOVÁ, Jan MUNK, Petr LHOTKA a Leo PAVLÁT. Praha: MŠMT, Ústav pro informace ve vzdělávání v nakl. Tauris, 2005, s. 11. ISBN 80-211-0364-7.
  12. Lagus, Karel, Polák, Josef: Město za mřížemi, Naše vojsko, Praha, 1964
  13. Auschwitz 1940–1945. Węzłowe zagadnienia z dziejów obozu, red. W. Długoborski, F. Piper, T. III (Wydawnictwo PMAB) Oświęcim 1995, s. 132.
  14. Hoess, R.: Wspomnienia Rudolfa Hössa komendanta obozu oświęcimskiego, Warszawa 1956, str. 210.
  15. Téma: Holocaust: informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Naps. Vojtěch BLODIG, Otomar KREJČA, Helena KREJČOVÁ, Jan MUNK, Petr LHOTKA a Leo PAVLÁT. Praha: MŠMT, Ústav pro informace ve vzdělávání v nakl. Tauris, 2005, s. 46. ISBN 80-211-0364-7.
  16. Human Rights Watch. Ve "filtračních táborech" jsou zadržovány stovky Čečenců. [[1]] [online]. 22. 2. 2000. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-06. 
  17. Jiří G. Müller: Guantanámo - americký gulag naší doby Archivováno 8. 11. 2007 na Wayback Machine
  18. Tomáš Linhart: Koncentrační tábor dnešních dnů
  19. Obama vrací úder: Existence Guantánama nás ohrožuje
  20. HAWK, David. The Hidden Gulag: The Lives and Voices of “Those Who are Sent to the Mountains”. 2. vyd. Washington, D.C.: U.S. Committee for Human Rights in North Korea, 2012. 229 s. Dostupné online. ISBN 0615623670. (anglicky) 
  21. 2009 Human Rights Report: Democratic People's Republic of Korea [online]. U.S. Department of State, 2010-05-04 [cit. 2018-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-19. (anglicky) 
  22. Reeducation Through Labor in China [online]. Human Rights Watch, 1998 [cit. 2018-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-13. (anglicky) 
  23. I was sentenced to life in a Chinese labour camp. This is my story. The Independent [online]. 2009-09-19. Dostupné online. (anglicky) 
  24. BALOUN, Pavel; STROBACH, Vít. Za národ a zisk. Nový prostor [online]. 2013 [cit. 2014-07-28]. Čís. 424. Dostupné online. ISSN 1213-1911. 
  25. ROKOSKÝ, Jaroslav. Rudolf Beran a jeho doba : vzestup a pád agrární strany. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. ISBN 978-80-87211-47-2. S. 394. 
  26. HONZA M. Němečtí zajatci po válce v Československu [online]. Fronta.cz, 21. 2. 2013 [cit. 2014-07-28]. Dostupné online. 
  27. Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157–159; doc. MUDr. Karel Raška a prof. MUDr. František Patočka, kteří likvidovali epidemii skvrnitého tyfu v Terezíně, sepsali protest proti poměrům táboře a společně s podrobnou zprávou o dění, kterého byli svědky, jej odeslali na Úřad předsednictva vlády. Mimo jiné v něm tábor výslovně označili za „koncentrační tábor po německém způsobu“.
  28. Václav Vaško: Přehled a charakteristika církevních procesů padesátých let in Sborník příspěvků z konferenci „Církevní procesy 50. let“, str. 19, vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002 ISBN 80-7192-797-X

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÜBL, Dušan. Zápisky vězněné Němky z internačních táborů a poválečné Prahy. Deník Margarete Schellové. In: Český rozhlas. Režie Tomáš Jirman. 20. červen 2021.
  • SCHELL, Margarete; HÜBL, Dušan, ed. a NOVOTNÝ, Jiří, ed. Deník z Prahy 1945–1946. Překlad Michaela Škultéty. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 660 s., 56 nečísl. s. obr. příloh. Paměť, sv. 106. ISBN 978-80-200-2949-2.
  • STANĚK, Tomáš. Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945–1950: (nástin vybraných problémů). 1. vyd. Opava: Slezské zemské muzeum, 2011. 212 s. ISBN 978-80-86224-89-3.
  • STANĚK, Tomáš. Perzekuce 1945: perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996. 231 s. ISBN 80-85241-99-4.
  • STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích: 1945–1955. 1. vyd. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002. 248 s. ISBN 80-86224-33-3.
  • STANĚK, Tomáš. Tábory v českých zemích 1945–1948. 1. vyd. Šenov u Ostravy: Tilia, 1996. 263 s. ISBN 80-902075-3-7.
  • Téma: Holocaust: informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Naps. Vojtěch BLODIG, Otomar KREJČA, Helena KREJČOVÁ, Jan MUNK, Petr LHOTKA a Leo PAVLÁT. Praha: MŠMT, Ústav pro informace ve vzdělávání v nakl. Tauris, 2005. 51 s. ISBN 80-211-0364-7.
  • ZÁMEČNÍK, Stanislav. To bylo Dachau. 1. vyd. Praha: Paseka, 2003. 402 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7185-536-7.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]