Bitva u Sokolova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Sokolova
Konflikt: Východní fronta, třetí bitva o Charkov
Československé vojsko v SSSR po bitvě u Sokolova. Vlevo je velitel praporu, Ludvík Svoboda.
Československé vojsko v SSSR po bitvě u Sokolova. Vlevo je velitel praporu, Ludvík Svoboda.
Trvání: 8. března13. března 1943
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: SSSR, Charkovská oblast
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Zastavení postupu německých jednotek.
Změny území: {{{Území}}}
Strany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
the Soviet Union 1923 SSSR
Nacistické Německo Třetí říše
Velitelé
Československo Ludvík Svoboda Nacistické Německo Walther von Hünersdorff[1]
Síla
Československo asi 350 mužů, 2 protitankové kanóny, 16 protitankových pušek
the Soviet Union 1923 Podpůrné dělostřelectvo
3 prapory pěchoty (asi 2400 mužů[2]), 40–60 tanků, 20 obrněných vozidel
Ztráty
86 vojáků padlých, 20 zajatých a nezvěstných, 114 raněných (viz Skončení bojů), 2 protitankové kanóny, 7 protitankových pušek, 5 těžkých kulometů, 16 lehkých kulometů, 5 minometů 300–400 vojáků, 19 tanků, 6 obrněných transportérů
{{{poznámky}}}

Koncem února 1943 po mohutných ofenzívách Rudé armády ve Velké vlastenecké válce došlo k zastavení jejího postupu. V prostoru ukrajinského Charkova neměli Sověti souvisle pokrytou frontu, čehož využili Němci a vrhli se do protiútoku. A právě zde se ve vesnici Sokolovo (v češtině vžitý ruský název, ukrajinsky Соколове – Sokolove) poblíž Zmijeva odehrála bitva 1. čs. samostatného praporu s jednotkami wehrmachtu.

Situace před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Vojáci 1. čs. samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujki, odkud vyrazili na 350kilometrový pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Pochodovalo se v noci, jelikož přes den hrozily nálety letadel Luftwaffe. Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března 1943. Zde si vojáci odpočinuli a 2. března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol – udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. A tak se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá, a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky. Velitel praporu Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty, nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvoraketomety, umístěné za řekou Mža, a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku. Od 6. března čs. průzkumné oddíly několikrát narazily na Němce a při přestřelkách jich několik zastřelily. Byla to předzvěst rozhodujícího útoku.

Vlastní bitva[editovat | editovat zdroj]

Mapka bitvy u Sokolova
Otakar Jaroš, hrdina bitvy u Sokolova, v níž padl.

Dne 8. března 1943 okolo půl druhé hodiny odpoledne zaútočilo čtrnáct německých tanků na Sokolovo. Palbou sovětských děl a raketometů byl však postup zastaven a tanky se obrátily na ústup. Před vesnicí zůstaly stát tři hořící tanky, což se však ukázalo jako lest, protože minimálně jeden z nich byl nepoškozený a vycházel z něj pouze dým z dýmovnice. Německá posádka zjistila postavení československých a sovětských zbraní a při druhém útoku, který začal o dvě hodiny později, již měli Němci sokolovskou obranu rozkrytou. Podařilo se jim zneškodnit jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet.

Rozhořel se krutý boj, při kterém se však čs. vojáci nezalekli postupujících tanků a snažili se je ničit protitankovými puškami a protitankovými granáty. Jelikož protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíře německých tanků, stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž a do prostoru motoru. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale německá přesila byla veliká. Kolem páté hodiny odpolední vojáci zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. Ludvík Svoboda se rozhodl, že vyšle do protiútoku sovětské tanky. Pod prvním z nich se při přejezdu přes řeku probořil led, takže v podpoře první roty nebylo možné pokračovat. Tato událost však byla dobrou zprávou pro bránící se československá a sovětská vojska – bylo jasné, že německá tanková vojska již nemohou z chodu překročit řeku, protože led v důsledku tání rychle rozmrzá. Ludvík Svoboda tedy kolem sedmé hodiny nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. V důsledku minometného ostřelování bylo přerušeno telefonní vedení, byla zničena i radiostanice. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal. Stejně tak se tam nepodařilo proniknout spojkám, které byly německými vojáky zlikvidovány. A tak u sokolovského kostela pokračoval hrdinný boj, ve kterém čs. vojáci dokazovali své kvality i svoji statečnost. Např. vojín Černý nejprve zlikvidoval granátem jeden německý tank, poté vhodil další protitankový granát dovnitř obrněného vozidla, kde zlikvidoval dvacet německých vojáků.[3] Padl i nadporučík Otakar Jaroš,[4] který dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý tank protitankový granát. Jiné zprávy hovoří o tom, že byl zraněný a přejel ho německý transportér. Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal celou noc. Čechoslováci tak splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu.

Skončení bojů[editovat | editovat zdroj]

Československý odboj

TarnopolCoulommiersLa Ferté sous JouarreBritánieŠibáaTobrúk (1)Tobrúk (2)Kostel svatých Cyrila a MetodějeSokolovoBitva o KyjevBílá CerekevŽaškovKartoffelernteBanská BystricaDuklaBělehradTetřevDunkerqueJasloZápadní KarpatyLiptovský MikulášOstravaPlzeňPrahaBitva o BřestBitva u Slivice

Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty. Dne 11. března zachytili čs. radisté německou zprávu, díky které byl odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo. Po opětném dobytí Charkova německými vojsky dne 15. března 1943 hrozilo 1. čs. samostatnému praporu obklíčení, a tak se vydal na taktický ústup. Tragicky skončil osud čs. zraněných a zajatých vojáků. Čeští vojáci totiž věděli, že jako občané protektorátu mohou být za údajnou „vlastizradu“ popraveni, a tak se do zajetí dostávali v drtivé většině jen z důvodu zranění či bezvědomí. Těžce ranění Čechoslováci, kteří byli hospitalizováni v nemocnici v Charkově, byli po obsazení města Němci nemilosrdně postříleni.[zdroj?] Z dvaceti zajatých jich pět Němci odvezli do protektorátu k propagandistickým účelům, poté byli patrně totálně nasazeni v Říši, jeden z nich byl po válce internován v sovětském pracovním táboře, gulagu.[5]

Odraz bitvy v politice a kultuře[editovat | editovat zdroj]

Mozaika zobrazující bitvu u Sokolova v bývalé stanici Sokolovská (dnes Florenc) pražského metra

V komunistickém Československu byla bitva využívána jako propagandistický nástroj. Probíhaly její velkolepé oslavy, přičemž se jednalo o komunistickou propagandu "věčného" a nerozborného přátelství Československa se Sovětským svazem; na konkrétní hrdiny však bylo zapomínáno.[3] Pouze jeden z nich, Otakar Jaroš, který byl in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec posmrtně vyznamenán titulem „Hrdina Sovětského svazu",[6] byl naopak zcela neoprávněně označován „mladý komunista“, i když tento prvorepublikový důstojník neměl s komunisty nic společného.[3]

V roce 1974 režisér Otakar Vávra natočil dvojdílný film Sokolovo, který je také silně poplatný době svého vzniku.[7]

Pro děti téma bitvy u Sokolova zpracoval z retrospektivy Miroslav Ivanov v příběhu Kluci od Uralu (kniha Všude čeká dobrodružství, Albatros : Praha, 1975).

Názory účastníků bitvy, které by narušily propagandistický obraz o bitvě, mohly být v Česku publikovány až po pádu komunismu. Artur Alter se vyjádřil takto: „V průběhu tří dnů padlo a bylo zraněno na 500 vojáků, většinou židovských. Plukovník Svoboda nás tehdy použil jako strategických pokusných králíků v boji proti Němcům.“[zdroj?] Ještě tvrději se vyjádřil Karel Hahn: „Považuji bitvu za velký debakl. Bylo to velmi neodpovědné, poslat lidi s obyčejnými puškami proti německým tankům a motorizovaným vojskům. Ruská podpora pozůstávala jen z několika děl, ale Rusové byli první, kteří z boje utekli. Morálka a celistvost naší jednotky udržoval více kapitán Lomský než Svoboda. To, co se o tom všem potom oficiálně psalo, to už byly vykonstruované legendy, kterých bylo třeba z propagačních důvodů.“[zdroj?]

Navzdory zpochybňování některých událostí či bagatelizování této historické bitvy se historikové na základě historických dokumentů ztotožňují s jejím oficiálním výkladem a Armáda České republiky se k odkazu této bitvy hrdě hlásí.[8][9]

V roce 2008 se při příležitosti 65. výročí udála rekonstrukce bitvy u Sokolova, kam se dostavili i veteráni kteří zde bojovali, především plukovnice v.v. Marie Ljalková. Na rok 2013 je plánována další. [10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav Hrbek, Vít Smetana, Vladimír Pilát a Petr Hofman:Draze zaplacená svoboda I, Paseka Praha 2009, s. 119.
  2. Jeden prapor pěchoty Wehrmachtu tvořilo asi 800 mužů viz.
  3. a b c Bitva dvakrát znásilněná
  4. Otakar Jaroš v databázi padlých příslušníků čs. vojenských jednotek ve 2. světové válce (VHA)
  5. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. Frýdek-Místek : Alpress, 2007. ISBN 978-80-7362-470-5. S. 261.  
  6. JEMELJANOV, J. N; ŠLJACHTIN, A. V. Rekordy sovětského systému vyznamenání [online]. Форум Фалеристика, 2011-10-30, [cit. 2012-09-24]. Dostupné online. (rusky) 
  7. Sokolovo na Kinoboxu.cz; Sokolovo na Filmové databázi
  8. Historie.cs. - Otakar Jaroš
  9. Sokolovo i Jaslo patří k největším bojovým vystoupením čs. jednotek za 2. světové války
  10. BORÁK, Mečislav. První deportace evropských Židů : Transporty do Niska nad Sanem (1939–1940). Šenov u Ostravy : Tilia, 2009. ISBN 978-80-86904-34-4. S. 223.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova : 1. čs. samostatný polní prapor. Praha : Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, 2006 (druhé vydání). 529 s. ISBN 80-7278-365-3.  
  • FIDLER, Jiří. Sokolovo 1943 : malý encyklopedický slovník. Praha : Naše vojsko, 2003. 119 s. ISBN 80-206-0716-1.  
  • FIDLER, Jiří. Sokolovo, odvrácená tvář legendy. O čem se 70 let příliš nemluvilo [online]. . Dostupné online.  
  • KULKA, Jiří. Židé v československé Svobodově armádě. Praha : Naše vojsko, 1990. 390 s. ISBN 80-206-0068-X.  
  • Sokolovo. Praha : Naše vojsko, 1973. 291 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]