Gulag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vězni Gulagu budují Bělomořský kanál

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy hrůzovlády.

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce. Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.

Princip gulagu[editovat | editovat zdroj]

Ubikace vězňů, 1936 či 1937

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[1] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál).

Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytovala) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem - zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo nějaký krvelačný sadista. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[2]

Počet lidí v Gulagu[editovat | editovat zdroj]

Stavba bělomořského kanálu, 1932

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Známí lidé v Gulagu[editovat | editovat zdroj]

Cizinci v Gulagu[editovat | editovat zdroj]

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích, okupovaných Ruskem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě a tak se stali cílem častých represí.[3] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[4][5] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[6]

Povědomí o gulagu[editovat | editovat zdroj]

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

Významné tábory[editovat | editovat zdroj]

Díla inspirovaná Gulagy[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v Gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.] : BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608. (česky)  – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
  • POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava : Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512. (česky) 
  • KUPKA, Jiří S.. Krvavé jahody. [s.l.] : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205. (česky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
  2. Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
  3. Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru, [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5, [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  5. WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8, [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20, [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu