Přeskočit na obsah

Gulag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mapa pracovních táborů existujících na území SSSR v letech 1923 až 1961. Zdroj: Nezisková organizace Memorial

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD, ministerstva vnitra) Sovětského svazu řídící a spravující systém pracovních a koncentračních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.

Vězni tábora Vajgačlag těžící vzorky rud na ostrově Vajgač ve 30. letech

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Definice Gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Značka pro výrobky zhotovené v táborech Gulagu z roku 1939

V průběhu občanské války zůstával účel nově vytvářených internačních táborů nejasný. Zakladatel a vůdce Čeky Dzeržinskij uvedl, že tábory, měly využít práce těchto uvězněných osob; těch džentlmenů, kteří žijí bez zaměstnání; a těch kteří nejsou ochotni pracovat, pokud k tomu nejsou donuceni. Takový trest by se dal uplatnit na ty zaměstnance sovětských institucí, kteří projevují nesvědomitý vztah k práci, lenost atd... Tímto způsobem vytvoříme školy práce.[1]

Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[2]

Princip gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Fotografie údajné ubikace vězňů (1936 či 1937). Výrazně propagandistický a kašírovaný snímek

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[3] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.

Velitel gulagu Berman a organizátor prací v gulagu Frenkel v roce 1932

Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[4]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Fotografie válečných zajatců v táboře v Irkutsku

Zřízením internačních táborů určených k uvěznění nepřátel nového režimu se vůdci bolševiků v čele s Vladimirem Iljičem Leninem zabývali ještě před vypuknutím revoluce v závěru roku 1917.[5] Při vytváření systému využívajícího práce vězňů přitom navazovali na praxi carského Ruska, které oddíly nucené práce využívalo pro osídlování Sibiře od 17. do počátku 20. století.[6] V Rusku byl tento systém trestaneckých pracovních táborů znám pod pojmem katorga.

Pohled na klášter na Soloveckých ostrovech

Záhy po bolševickém převratu se Rusko propadlo do krvavých bojů občanské války. V zápase o udržení moci se bolševici uchýlili k teroru a sám Lenin již v létě 1918 vyzýval, aby byly nespolehlivé živly, jakými byli představitelé buržoazie, statkáři, průmyslníci, obchodníci, kontrarevoluční kněží a protisovětští důstojníci, izolovány v koncentračních táborech.[7] Nejprve přitom byly využity bývalé internační tábory po zajatcích z první světové války, kteří byli propuštěni po brestlitevském míru.[8] Správou těchto speciálních táborů pro politické vězně byla pověřena Čeka.[8] Jejich oficiální zakládání potvrdil dekret o vzniku táborů nucených prací, který po přijetí prezidiem Všeruského ústředního výkonného výboru, vstoupil v platnost 15. dubna 1919. Koncem téhož roku bylo v Rusku registrováno 21 internačních táborů, o rok později již 107.[1] Řadu lágrů zřídila Čeka v Archangelské gubernii na severu Ruska. V závěru května 1920 pak byl na Soloveckých ostrovech v areálu zdejšího kláštera zřízen Solovecký koncentrační tábor č. 3, který byl později přejmenován na Solovecký tábor zvláštního určení. Tento lágr se stal prvním modelovým táborem budoucího systému Gulag, kam byli internováni političtí vězni. V průběhu 20. let se tábor na Soloveckých ostrovech stal centrem systému táborů nacházejících se v severním Rusku. Tento táborový komplex pod správou GPU byl pojmenován jako Severní tábory zvláštního určení se zkratkou SLON.[9]

Stavba bělomořského kanálu, 1932

Rozmach zaznamenal systém sovětských vězeňských táborů po uchopení moci Stalinem, který prosazoval urychlení industrializace Sovětského svazu. A pro tento cíl měla být využita právě nucená práce uvězněných osob. Nově zřizované tábory zvlášního určení se zpravidla budovaly ve vzdálených oblastech, které sovětská vláda za pomoci práce vězňů kolonizovala.[10] Táborové komplexy tak byly zakládány v místech, kde Sověti naplánovali zahájit velké státní stavby – průplavy, elektrárny, železniční tratě a další obří hospodářské projekty. Vznikaly také tam, kde se nacházela ložiska rud či uhelné pánve a v odlehlých zalesněných oblastech, kde byla hlavním úkolem vězňů těžba a zpracování dřeva.[11] Za přelomový projekt je považován Bělomořsko-baltský kanál, na jehož stavbě, kterou nejvyšší sovětské politbyro schválilo 5. května 1930, plánovalo OGPU nasadit 120 000 pracujících vězňů.[12] V roce 1934 vznikla Hlavní správa táborů (Glavnoje upravlenije lagerej) podřízená Lidovému komisariátu vnitra SSSR, která převzala pod svou správu řízení všech sovětských vězeňských zařízení. Zkratka tohoto orgánu se posléze ujala pro všeobecné označení sovětských trestních táborů a slovo gulag začalo být užíváno i pro obecné pojmenování sovětského vězeňského systému.[6]

Velitelé velkých táborů gulagu Matvej Berman, Semjon Firin a další v květnu 1934

Během Stalinovy Velké čistky ve druhé polovině 30. let bylo v táborech gulagu uvězněno obrovské množství lidí. Mezi lety 1935 a 1938 se počet vězňů téměř zdvojnásobil, z 950 000 na 1 800 000 a další milion lidí poslali sovětské orgány do vyhnanství.[13] Vznikaly nové tábory, přesto se ale úmrtnost vězňů v přeplněných lágrech rychle zvyšovala. Dle oficiálních statistik se počet úmrtí v táborech gulagu od roku 1937 do roku 1938 zdvojnásobil.[14] V roce 1939 byla Rada lidových komisařů informována, že 60 % vězňů gulagu je postiženo pelagrou či jinými chorobami způsobenými podvýživou.[15]

Stavba mostu přes řeku Kolymu na cestě, které se začalo říkat Cesta kostí

Obětí čistek se na konci 30. let stali i mnozí velitelé táborů. V březnu 1938 byl popraven bývalý šéf NKVD Genrich Jagoda a odstraněni byli i náčelníci Gulagu Lazar Kogan, Matvej Berman, náčelník SLONu Fjodor Ejchmanns a mnoho dalších.[16] Za Stalinova Velkého teroru Sovětský svaz definitivně ukončil propagandu hovořící o gulazích jako o místech převýchovy uvězněných. Političtí vězni odsouzení dle paragrafu 58 trestního zákona označovaní jako tzv. kontras (kontrarevolucionáři) měli být jako nepřátelé lidu fyzicky eliminováni či definitivně vyloučeni ze společnosti.[17][18] Za druhé světové války donutily okolnosti sovětský režim přistoupit k rozsáhlým amnestiím pro zdravé a bojeschopné muže. Během tří let tak bylo z táborů propuštěno 975 000 vězňů.[19] Do táborů se ale současně dostávali političtí vězni ze sověty okupovaných území, váleční zajatci, uvěznění rudoarmějci i příslušníci etnických menšin. Počet lidí vězněných v sovětských lágerech se tak dle oficiálních statistik vyšplhal k 1. lednu 1950 na 2 561 351 osob.[20]

Budování železničního tunelu na ostrov Sachalin

Nucená práce milionů uvězněných přispěla k válečnému úsilí Sovětského svazu, který i díky ní dokázal zvítězit ve druhé světové válce. Po jejím skončení nařídil Stalin zahájení nových megalomanských projektů. Jednalo se například o výstavbu Volžsko-donského průplavu, budování nových elektráren (Kujbyševská vodní elektrárna), přehrad a komunikací, jakými byla kupříkladu železnice známá jako Mrtvá trať nebo tunel a železnice na ostrov Sachalin. Mnohé z těchto megalomanských a nerentabilních projektů byly zastaveny ihned po Stalinově smrti.[21] Období po smrti Stalina v roce 1953 bylo v SSSR známo jako tzv. Chruščovovské tání. Lavrentij Berija vyhlásil 27. března téhož roku amnestii, která se týkala propuštění vězňů s tresty do pěti let, vězněných těhotných žen a dětí do osmnácti let.[22] Tábory gulagu se ale i přesto šířila vlna nespokojenosti stávek a protestů, mezi něž patřilo i známé Kengirské povstání. Vůdci režimu si uvědomovali, že správa táborů není ekologicky výnosná.[23] V roce 1954 s nástupem Nikity Chruščova následovaly reformy vězeňského systému a ještě větší vlna propouštění. V roce 1954 se přezkoumávalo téměř čtyři miliony případů politických trestných činů. Systém gulagu byl zrušen v roce 1957, kdy zanikly i největší táborové komplexy Dalstroj a Norilsk.[24] V průběhu 60. let bylo množství táborů gulagu zrušeno. Sovětský režim ale i poté pronásledoval své oponenty. Političtí vězni a disidenti, jejichž počty výrazně poklesly,[25] byli drženi ve věznicích v Mordvinsku, Permu či Vladimiru nebo byli nuceně umísťováni do zvláštních psychiatrických léčeben.[26]

Počet vězňů a obětí gulagu

[editovat | editovat zdroj]

Historici zabývající se mapováním dějin sovětských pracovních táborů se k potřebným dokumentům umožňujícím přesněji odhadnout celkové počty obětí dostali teprve v 90. letech, kdy došlo k částečnému zpřístupnění sovětských archivů.[27]

Počet uvězněných v táborech a koloniích Gulagu k 1. lednu každého roku[28]
RokPočet vězňů
1930179 000
1931212 000
1932268 700
1933334 300
1934510 307
1935965 742
19361 296 494
19371 196 369
19381 881 570
19391 672 438
19401 659 992
19411 929 729
19421 777 043
19431 484 182
19441 179 810
19451 460 677
19461 703 095
19471 721 543
19482 199 535
19492 356 685
19502 561 351
19512 525 146
19522 504 514
19532 468 524
Oběti v táborech Gulagu dle hlášení NKVD[29]
RokPočet zemřelýchProcenta
19307 9804,2 %
19317 2832,9 %
193213 17974,81 %
193367 29715,3 %
193425 1874,28 %
193531 6362,75 %
193624 9932,11 %
193731 0562,42 %
1938108 6545,35 %
193944 7503,1 %
194041 2572,72 %
1941115 4846,1 %
1942352 56024,9 %
1943267 82622,4 %
1944114 4819,2 %
194581 9175,95 %
194630 7152,2 %
194766 8303,59 %
194850 6592,28 %
194929 3501,21 %
195024 5110,95 %
195122 4660,92 %
195220 6430,84 %
19539 6280,67 %

Čísla zachycující počty vězňů za jednotlivé roky sice vycházejí z údajů, které přímo v táborech obstarávali příslušníci NKVD, ale jsou pro stanovení celkových počtů zavádějící, protože nereflektují obrovskou fluktuaci vězňů.[30] Každoročně množství vězňů zemřelo, bylo propuštěno či uprchlo, avšak tyto ztráty v táborech průběžně nahrazovali nově příchozí.[30] Jen v období Stalinovy vlády mezi lety 1929 a 1953, prošlo tábory gulagu a trestními koloniemi 18 miliónů lidí.[30] Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství – minimálně 6 miliónů lidí.[31] Ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika Roberta Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě. Historička Anne Applebaumová odhaduje, že celkově vykonávalo nucenou práci v Sovětském svazu 28,7 milionu lidí.[31]

Obtížně se určují rovněž oběti gulagu. Historikové mohou vycházet z pravidelných hlášení NKVD a táborových velitelů, kteří však statistiky úmrtnosti v táborech často kvůli inspekcím a důtkám uměle snižovali.[32] Dle vzpomínek vězňů bylo například obvyklou praxí v táborech propouštění vězňů těsně před jejich smrtí, takže pak umírali ve vyhnanství a nezvyšovali ve statistikách přímo úmrtnost v lágrech.[32]

I z oficiálních čísel lze vyčíst vzrůst počtu úmrtí v roce 1933, který souvisel s celkovým nedostatkem potravin v Sovětském svazu během velkého hladomoru. Nárůst zemřelých v roce 1938 pak odrážel i hromadné popravy, které se během Velkého teroru konaly také v některých táborech. Nejvíce vězňů gulagu zahynulo během válečných let 1942 a 1943, kdy se SSSR v existenčním zápase s Nacistickým Německem potýkal s celkovým nedostatkem potravin.[32] Dle odhadů zahynulo v gulazích a ve vyhnanství mezi lety 1929 a 1953 necelých 2 750 000 lidí.[32] V tomto čísle ale nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli při transportech, při vyšetřování a při popravách. Odhaduje se, že jen v letech 1934 až 1953 zahynulo během poprav politických vězňů 786 098 lidí.[33]

Statistiky však nedokážou popsat dopad represí na životy dotčených rodin. V případě zastřelení otců a odeslání žen do táborů, vyrůstaly opuštěné děti v sirotčincích. Vzdálenější příbuzní a přátelé s nimi přerušovali veškeré vazby, aby rovněž nebyli odsouzeni. Docházelo tak k rozpadům celých rodin i komunit. Všichni přeživší byli navíc zasaženi všudypřítomným strachem.[34] Ve Stalinově SSSR byla téměř polovina rodin zasažena represí a perzekucí, což mělo na sovětskou společnost obrovský vliv.[35]

Známí vězni

[editovat | editovat zdroj]
Ruská básnířka, dramatička a novinářka Anna Barkovová prošla tábory Karlag, Intalag a Ozerlag
Ruský vědec a filosof Pavel Florenskij zatčený v roce 1933 prošel Soloveckým táborem a byl zastřelen v roce 1937
Polský novinář a spisovatel Gustaw Herling-Grudziński na vězeňské fotografii
Fotografie ruského básníka Osipa Mandelštama po zatčení NKVD v roce 1938. V témže roce zahynul v táboře nedaleko Vladivostoku
Komunistický politik Karl Radek odsouzený v roce 1937 k 10 letům práce v gulagu. V táboře zahynul o dva roky později.

Cizinci v Gulagu

[editovat | editovat zdroj]
Osobní průkaz Vandy Marx z Gdyni. Odvlečena KGB do gulagu, kde zemřela hladem a vyčerpáním 7. listopadu 1941.

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Záhy poté, co se moci v zemi chopili v roce 1918 bolševici, octlo se v sovětských věznicích množství západních komunistů, členů Kominterny, obchodníků z ciziny či zahraničních partnerů ruských občanů.[36]

Nová významná vlna zahraničních vězňů dorazila do táborů gulagu po roce 1939. Jednalo se o obyvatele Polska, baltských států a Besarábie, jejichž země byly násilně připojeny k Sovětskému svazu. Hned po rozdělení Polska mezi SSSR a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na východních územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Sovětský režim se odesíláním společenských elit těchto národů do gulagů snažil předejít očekávaným vzpourám na nově připojených územích. Dalším motivem pro zatýkání cizinců byla sovětizační politika. Do gulagů se dostávali příslušníci bývalých státních správ, bohatí průmyslníci, kupci či rolníci. Mezi zatčenými se objevovali rovněž uprchlíci před nacismem, včetně tisíců Židů.[37] Dle odhadů bylo z východního Polska do táborů Gulagu deportováno 108 000 lidí, dalších 320 000 bylo navíc odsunuto do vyhnaneckých kolonií. Sověti dále deportovali 36 000 Moldavanů a 160 000 lidí z okupovaných pobaltských států.[38] Během druhé světové války se pak Stalin zaměřil i na podezřelé a nespolehlivé příslušníky vlastních etnických menšin. Perzekuce a deportace tehdy postihly karelské Finy, Povolžské Němce, Japonce, Korejce, Řeky, Bulhary, Armény, krymské Tatary, Čečence, Inguše a mnohé další národy.[39]

Nákladní železniční vůz sloužící jako památník sovětských deportací v maďarském městě Pécsvárad

Nejvíce cizinců se do sovětských trestných táborů dostalo coby váleční zajatci. Dle oficiálních statistik zajal Sovětský svaz v letech 1941 až 1945 2 388 000 německých vojáků a přibližně 600 000 Japonců. Do sovětského zajetí ale padlo i dalších 1 097 000 mužů bojujících na straně Osy. Jednalo se především o Italy, Rumuny, Rakušany, Maďary, ale i Belgičany, Nizozemce a Francouze.[40] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů zajatých během zimní a pokračovací války se SSSR.[41] Další cizinci byli zatýkáni poté, co Rudá armáda obrátila vývoj války a zatlačila německé síly na západ. NKVD zatýkala cizince podezřelé ze špionáže, obviněné z válečných zločinů, ale i lidi, kteří se znelíbili sovětským tajným službám či mohli být protisovětsky naladěni. Když Rudá armáda obsadila Maďarsko, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do gulagů, kde již byla předtím internována řada válečných zajatců. Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[42] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech) András Toma, původně válečný zajatec z druhé světové války.[43][44] V závěru a krátce po válce probíhalo sovětské zatýkání i na území Československa. Sovětské orgány zde vyhledávali příslušníky Bílé emigrace a do gulagu byli tehdy odesláni i mnozí českoslovenští občané. Jednalo se například o generála Sergeje Vojcechovského, Bohumila Boreckého, Augustina Vološina, Jana Plovajka nebo Imricha Gablecha.

Povědomí o gulagu

[editovat | editovat zdroj]
První vydání Solženicynova díla Souotroví gulag, které vyšlo v nakladatelství YMCA Press v roce 1973

Bolševická propaganda nejprve existenci koncentračních táborů v Sovětském svazu bránila jako nezbytné a dočasné řešení. Obrat přišel po návštěvě spisovatele Maxima Gorkého na Soloveckých ostrovech v létě 1929. Jeho líčení poměrů v tamním táboře napomohlo režimu vykreslit gulag jako nápravné zařízení usilující o převýchovu vězňů. Sovětská veřejnost se pak i díky Gorkého textu smířila s rostoucí totalitární mocí státu a institucionalizované násilí gulagu začalo být vnímáno jako logická součást nového společenského řádu.[45]

První výstava věnovaná zločinům stalinismu nazvaná Týden svědomí se konala v listopadu 1988 v Moskvě

I na západě se politici a novináři o systému sovětských pracovních táborů oproti obecnému povědomí dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Články informující o katastrofálních podmínkách v sovětských věznicích vycházely dík dobrým kontaktům západních levicových stran na uvězněné ruské socialisty.[46] Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že množstí lágrů je rušeno. Ve skutečnosti ale počet táborů i vězňů dál strmě rostl. Od roku 1930 se v oficiálních sovětských dokumentech přestal užívat výraz koncentrační tábor konclager a místo toho dostaly tábory označení nápravně-pracovní tábory ispravitělno-trudovyje lagerja (ITL).[47]

Vladimir Putin během návštěvy památníku obětí tábora Norillag, 22. března 2002

Podrobnější informace o systému gulagu se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Do obecného povědomí se sovětské tábory dostaly ale až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna. Historie gulagu se v 60., 70. a 80. letech stala jedním z nejdůležitějších témat sovětského samizdatu.[48] Od konce 80. let v Rusku působilo sdružení neziskových organizací Memorial, které se mimo jiné zabývalo i dokumentací represí politických vězňů během sovětského režimu. Po nástupu Vladimira Putina k moci ale byly totalitní praktiky Sovětského svazu a oběti systému gulag v Rusku postupně vytlačovány z obecného povědomí. Osoba Stalina začala být znovu oslavována coby vítěz nad nacismusem, přičemž glorifikace sovětského diktátora v zemi ještě zesílila po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Hnutí Memorial mapující historii gulagů ruské soudy označily za extremistickou organizaci a v roce 2021 ji rozpustily a zakázály.[49]

V Česku se bádáním a mapováním sovětských koncentračních táborů zabývá organizace Gulag.cz. Spolek prezentující veřejnosti své výsledky skrze výstavy, přednášky a vzdělávací programy, uspořádal několik expedic k místům bývalých gulagů, zmapoval konkrétní příběhy Čechů, kteří prošli sovětským vězeňským systémem a rovněž podporuje současné politické vězně v Rusku.[50]

Významné tábory

[editovat | editovat zdroj]

Díla inspirovaná Gulagem

[editovat | editovat zdroj]
Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 Applebaum (2004), s. 40.
  2. ↑ Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
  3. ↑ APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. 608 s. ISBN 80-7306-152-X. S. 12. [Dále jen: Applebaum (2004)].
  4. ↑ Applebaum (2004), s. 29.
  5. ↑ Applebaum (2004), s. 36.
  6. 1 2 Applebaum (2004), s. 11.
  7. ↑ Applebaum (2004), s. 11 a 40.
  8. 1 2 Applebaum (2004), s. 39.
  9. ↑ Applebaum (2004), s. 49.
  10. ↑ CHLEVNJUK, Oleg Vital'jevič. Historie gulagu : od kolektivizace do "velkého teroru". Praha: BB/art, 2008. 477 s. ISBN 978-80-7381-462-5. S. 23.
  11. ↑ Applebaum (2004), s. 71–72.
  12. ↑ Chlevnjuk (2008), s. 40.
  13. ↑ Applebaum (2004), s. 122.
  14. ↑ Applebaum (2004), s. 115.
  15. ↑ Applebaum (2004), s. 119.
  16. ↑ Applebaum (2004), s. 108–109.
  17. ↑ Chlevnjuk (2008), s. 389–390.
  18. ↑ Applebaum (2004), s. 111–114.
  19. ↑ Applebaum (2004), s. 387.
  20. ↑ Applebaum (2004), s. 401.
  21. ↑ Applebaum (2004), s. 408.
  22. ↑ Applebaum (2004), s. 414.
  23. ↑ Applebaum (2004), s. 435.
  24. ↑ Applebaum (2004), s. 438.
  25. ↑ Applebaum (2004), s. 452.
  26. ↑ Applebaum (2004), s. 464–467.
  27. ↑ Applebaum (2004), s. 492.
  28. ↑ Applebaum (2004), s. 492–493.
  29. ↑ Applebaum (2004), s. 495–496.
  30. 1 2 3 Applebaum (2004), s. 493.
  31. 1 2 Applebaum (2004), s. 495.
  32. 1 2 3 4 Applebaum (2004), s. 496.
  33. ↑ Applebaum (2004), s. 496–497.
  34. ↑ Applebaum (2004), s. 497.
  35. ↑ Chlevnjuk (2008), s. 385–386.
  36. ↑ Applebaum (2004), s. 368.
  37. ↑ Applebaum (2004), s. 369.
  38. ↑ Applebaum (2004), s. 370.
  39. ↑ Applebaum (2004), s. 373–375.
  40. ↑ Applebaum (2004), s. 376–377.
  41. ↑ MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
  42. ↑ Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky)
  43. ↑ SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24.
  44. ↑ WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-11. (anglicky)
  45. ↑ Applebaum (2004), s. 67.
  46. ↑ Applebaum (2004), s. 78.
  47. ↑ Applebaum (2004), s. 80.
  48. ↑ Applebaum (2004), s. 458.
  49. ↑ MACHKOVÁ, Klára. Ruský nejvyšší soud zakázal Memorial jako extremistickou organizaci [online]. ceskatelevize.cz, 2026-04-09 [cit. 2026-09-19]. Dostupné online.
  50. ↑ Gulag.cz - Co děláme [online]. gulag.cz [cit. 2026-09-19]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608.  – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
  • BORÁK, Mečislav. České stopy v gulagu : z výzkumu perzekuce Čechů a občanů ČSR v Sovětském svazu. Opava: Slezské zemské muzeum, 2003. 167 s. ISBN 80-86224-41-4. 
  • BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla. Praha: Nakladatelství Academia, 2006. 747 s. ISBN 80-200-1482-9. 
  • HRADÍLEK, Adam; DVOŘÁK, Jan; CHLEBINA, Anna. Gulag a Československo. 3, Válka : perzekuce československých občanů a krajanů v Sovětském svazu. Praha: Academia : Ústav pro studium totalitních režimů, 2024. 180 s. ISBN 978-80-200-3615-5. 
  • CHLEVNJUK, Oleg Vital'jevič. Historie gulagu : od kolektivizace do "velkého teroru". Praha: BB/art, 2008. 477 s. ISBN 978-80-7381-462-5. 
  • JUŠČÁK, Peter. Odvlečení: osudy občanov Československa odvlečených do pracovných táborov GULAG v ZSSR. Bratislava: Kalligram, 2001. ISBN 978-80-8101-511-3. S. 328. (slovensky) 
  • KISELEV-GROMOV, Nikolaj Ignat'jevič; VORONOVSKÁ-MELICHAROVÁ, Ludmila. Tábory smrti v SSSR: zápisky bývalého pracovníka VČK-OGPU : Osm let náčelníkem tajného oddělení zplnomocněného představitelstva OGPU na Kavkaze. Tři roky v hodnosti zplnomocněnce inspekčního, informačního a vyšetřujícího oddělení správy severních táborů zvláštního určení spojené státní politické správy (OGPU) v S.S.S.R. Praha: Kiselev-Gromov, 1933. 290 s. Dostupné online. 
  • KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205. 
  • LYNNE, Viola. Neznámý Gulag : ztracený svět Stalinových zvláštních osad. Praha: Naše vojsko, 2012. ISBN 978-80-206-1257-1. S. 318. 
  • POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512. 
  • PROCHÁZKA, Zdeněk; ŠTĚTINA, Jaromír. Souostroví naděje : po stopách stalinských koncentračních táborů na Kolymě. Dolní Kounice: Ergo Brauner s.r.o., 2018. 123 s. ISBN 978-80-87864-90-6. 
  • ROSSI, Jacques. Encyklopedie GULAGu. Praha: Bystrov a synové, 1999. 180 s. ISBN 80-85980-16-9. 
  • SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Jeden den Ivana Děnisoviče. Praha: Rozmluvy, 2011. 166 s. ISBN 978-80-87440-32-2. 
  • SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič. Souostroví Gulag. 4.. vyd. Brno: Jiří Brauner - Kartuziánské nakladatelství, 2021. 1227 s. ISBN 978-80-88325-22-2. 
  • VINCENT, Mark. Criminal subculture in the gulag : prisoner society in the stalinist labour camps, 1924-53. London ; New York ; Oxford ; New Delhi ; Sydney: Bloomsbury Academic, 2020. 221 s. ISBN 978-1-7883-1189-2. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gulag&oldid=26247213“