Valentin Gluško

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Valentin Gluško
Narození 20. srpnajul. / 2. září 1908greg.
Oděsa
Úmrtí 10. ledna 1989 (ve věku 80 let)
Moskva
Místo odpočinku Novoděvičí hřbitov
Národnost Ukrajinec
Alma mater Petrohradská státní univerzita (od 1925)
Odessa National Music Academy
Zaměstnavatelé Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ3214453 (od 1929)
Žukovského vojenská letecká inženýrská akademie (19331934)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ4466787 (do 1940)
NPO Energomaš
RKK Eněrgija
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ4177218
Kazan State Technical University named after A. N. Tupolev
Ocenění Řád rudého praporu práce (1945)
medaile Srp a kladivo (1956)
Hrdina socialistické práce (1956)
Leninův řád (1956)
Leninova cena (1957)
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu (od 1956)
Manžel(ka) Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ4135771 (19271930)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valentin Petrovič Gluško (rusky Валентин Петрович Глушко, uk. [valentyn hluško], (20. srpnajul./ 2. září 1908greg. Oděsa, Ruské impérium, dnes Ukrajina10. ledna 1989, Moskva) byl ukrajinský sovětský vědec, konstruktér raketových motorů.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Už jako chlapec se velice zajímal o vesmír a kosmonautiku a založil kroužek mladých amatérů při Oděské astronomické observatoři. Od svých 15 let (tj. od roku 1923) si dopisoval s Ciolkovským a o rok později začal publikovat své první populárně vědecké a odborné práce. V letech 1919-1924 absolvoval v Oděse reálnou školu, kde vedl Kroužek společnosti přátel osvěty.

Praxe a další studium[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení školy pracoval v armaturce Elektrometall jako zámečník a soustružník. Napsal první knihu, články do novin a časopisů. Ve svých 17 letech (r.1925) se dostal na Leningradskou státní univerzitu. Kvůli nedostatku peněz si přivydělával na studium v dílnách vědeckého ústavu P. F. Lesgafta, pak jako zeměměřič Leningradské hlavní geodetické správy. Studium ukončil roku 1929.[1] O jeho závěrečnou diplomovou práci projevila zájem i armáda a také byla předána Výboru pro vynálezy.

Konstruktér[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1929 byl zaměstnán v Laboratoři dynamiky plynů (Gazodinamičeskija laboratorija GDL) jako vedoucí jednoho z útvarů. V roce 1930 zahájil výrobu prvního sovětského kapalinového raketového motoru ORM-1, zpracovával plány dalších, navrhoval různé druhy paliv, podal několik patentů, začal přednášet. V Leningradu se oženil se spisovatelkou Světlanou Georgijevskou, v roce 1933 se však rozešli.

Moskva a vězení[editovat | editovat zdroj]

V roce 1934 byl převelen do Moskvy, kde převzal místo náčelníka oddělení RNII (Reaktivnyj naučno-issledovatelskij institut) a zde i na vojenských školách vedl další série přednášek. Pokračoval v psaní odborných prací, ve vývoji motorů pro raketoplány a křídlaté rakety.

V roce 1938 byl v rámci stalinských čistek zatčen[1] Při mučení na NKVD on i další členové vedení RNII udali jako svého spolupachatele konstruktéra Sergeje Koroljova. Soudem byl odsouzen na 8 let do tábora nucených prací, nicméně jako vězeň dál pracoval na vědeckých úkolech v Tušinském závodu leteckých motorů, pak byl odeslán do Kazaně. Pokračoval ve vyvíjení série dalších raketových motorů. Jako potřebný odborník byl roku 1944 z vězení podmínečně propuštěn a téhož roku jmenován hlavním konstruktérem OKB-SD. Zcela rehabilitován byl až v roce 1956. V roce 1945 se stal přednostou katedry reaktivních motorů Kazaňského leteckého institutu a na podzim téhož roku povýšen do hodnosti podplukovníka.[2]

Poválečný život[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války byl vyslán spolu s Koroljovem a dalšími 20 inženýry z Kazaně jako člen komise do Německa zkoumat válečnou kořist německé raketové techniky[3]. V roce 1946 se stal hlavním raketovým konstruktérem OKB č.456 v Chimkách. Mimo vyvíjení dalších motorů pokračoval v přednáškové činnosti.

V roce 1953 byl zvolen členem-korespondentem Akademie věd SSSR a byl mu udělen titul doktora. O pět let později se stal akademikem. V letech 1965-1989 byl předsedou Vědecké rady pro problémy kapalných paliv, byl také šéfredaktorem encyklopedie Kosmonautika a vedoucím řady výborů.

Byl členem KSSS od roku 1956 a jako významný komunista byl zvolen delegátem XXI. až XXVII. sjezdu KSSS a od r. 1976 byl členem ÚV KSSS.

V roce 1974 byl jmenován generálním konstruktérem NPO Eněrgija a byl jím tři roky. Byl konstruktérem kapalinových motorů pro rakety Vostok, Kosmos a Proton. Byl iniciátorem raketového kosmického systému Eněrgija, který zahrnoval jak nosič a dopravu měsíční lodí LEK na Měsíc, tak vybudování základny kosmonautů na Měsíci. Plán byl nakonec vedením SSSR zamítnut pro velké náklady. Z jeho projektu se vyvinul systém Eněrgija–Buran[1] a později i orbitální stanice Mir.

Řídil projekty kosmických lodí Sojuz, Sojuz-T, Sojuz-TM a orbitální stanice Saljut.

Od roku 1976 byl i řádným členem Mezinárodní akademie astronautiky. Měl čtyři děti: dcery Eugenii (*1938) a Jelenu (*1948), syny Jurije (*1952) a Alexandra (*1972).

Zemřel ve svých 80 letech v roce 1989.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Gluško na ruské poštovní známce

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Portrét na ukrajinské známce
  • 1924 Problém využívání planet (první verze knihy)
  • 1929 Diplomová práce
    • Helioraketoplán
    • Kov jako výbušnina
  • 1935 Rakety a jejich vybavení a použití
  • 1936 Kapalné raketové palivo pro reaktivní motory
  • 1948 Základy stavby reaktivních motorů na kapalné palivo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 430.  
  2. Pacner, s. 431
  3. Pacner, s. 18

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]