Valentin Gluško

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Valentin Gluško
Narození 2. září 1908
Oděsa
Úmrtí 10. ledna 1989 (ve věku 80 let)
Moskva
Místo odpočinku Novoděvičí hřbitov
Povolání letecký inženýr, inženýr a spisovatel
Ocenění Státní cena SSSR
Řád rudého praporu práce
Medal "Veteran of Labour"
Řád Říjnové revoluce
Leninův řád
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valentin Petrovič Gluško – rusky Валентин Петрович Глушко (2. září 1908, Oděsa, Ukrajina10. ledna 1989, Moskva) byl sovětský a ruský vědec, konstruktér raketových motorů.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Už jako chlapec se velice zajímal o vesmír a kosmonautiku a založil kroužek mladých amatérů při Oděské astronomické observatoři. Od svých 15 let (tj. od roku 1923) si dopisoval s Ciolkovským a o rok později začal publikovat své první populárně vědecké a odborné práce. V letech 1919-1924 absolvoval v Oděse reálnou školu, kde vedl Kroužek společnosti přátel osvěty.

Praxe a další studium[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení školy pracoval v armaturce Elektrometall jako zámečník a soustružník. Napsal první knihu, články do novin a časopisů. Ve svých 17 letech (r.1925) se dostal na Leningradskou státní univerzitu. Kvůli nedostatku peněz si přivydělával na studium v dílnách vědeckého ústavu P. F. Lesgafta, pak jako zeměměřič Leningradské hlavní geodetické správy. Studium ukončil roku 1929.[1] O jeho závěrečnou diplomovou práci projevila zájem i armáda a také byla předána Výboru pro vynálezy.

Konstruktér[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1929 byl zaměstnán v Laboratoři dynamiky plynů (Gazodinamičeskija laboratorija GDL) jako vedoucí jednoho z útvarů. V roce 1930 zahájil výrobu prvního sovětského kapalinového raketového motoru ORM-1, zpracovával plány dalších, navrhoval různé druhy paliv, podal několik patentů, začal přednášet. V Leningradu se oženil se spisovatelkou Světlanou Georgijevskou, v roce 1933 se však rozešli.

Moskva a vězení[editovat | editovat zdroj]

V roce 1934 byl převelen do Moskvy, kde převzal místo náčelníka oddělení RNII (Reaktivnyj naučno-issledovatelskij institut) a zde i na vojenských školách vedl další série přednášek. Pokračoval v psaní odborných prací, ve vývoji motorů pro raketoplány a křídlaté rakety.

V roce 1938 byl v rámci stalinských čistek zatčen[1] Při mučení na NKVD on i další členové vedení RNII udali jako svého spolupachatele konstruktéra Sergeje Koroljova. Soudem byl odsouzen na 8 let do tábora nucených prací, nicméně jako vězeň dál pracoval na vědeckých úkolech v Tušinském závodu leteckých motorů, pak byl odeslán do Kazaně. Pokračoval ve vyvíjení série dalších raketových motorů. Jako potřebný odborník byl roku 1944 z vězení podmínečně propuštěn a téhož roku jmenován hlavním konstruktérem OKB-SD. Zcela rehabilitován byl až v roce 1956. V roce 1945 se stal přednostou katedry reaktivních motorů Kazaňského leteckého institutu a na podzim téhož roku povýšen do hodnosti podplukovníka.[2]

Poválečný život[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války byl vyslán spolu s Koroljovem a dalšími 20 inženýry z Kazaně jako člen komise do Německa zkoumat válečnou kořist německé raketové techniky[3]. V roce 1946 se stal hlavním raketovým konstruktérem OKB č.456 v Chimkách. Mimo vyvíjení dalších motorů pokračoval v přednáškové činnosti.

V roce 1953 byl zvolen členem-korespondentem Akademie věd SSSR a byl mu udělen titul doktora. O pět let později se stal akademikem. V letech 1965-1989 byl předsedou Vědecké rady pro problémy kapalných paliv, byl také šéfredaktorem encyklopedie Kosmonautika a vedoucím řady výborů.

Byl členem KSSS od roku 1956 a jako významný komunista byl zvolen delegátem XXI. až XXVII. sjezdu KSSS a od r. 1976 byl členem ÚV KSSS.

V roce 1974 byl jmenován generálním konstruktérem NPO Eněrgija a byl jím tři roky. Byl konstruktérem kapalinových motorů pro rakety Vostok, Kosmos a Proton. Byl iniciátorem raketového kosmického systému Eněrgija, který zahrnoval jak nosič a dopravu měsíční lodí LEK na Měsíc, tak vybudování základny kosmonautů na Měsíci. Plán byl nakonec vedením SSSR zamítnut pro velké náklady. Z jeho projektu se vyvinul systém Eněrgija–Buran[1] a později i orbitální stanice Mir.

Řídil projekty kosmických lodí Sojuz, Sojuz-T, Sojuz-TM a orbitální stanice Saljut.

Od roku 1976 byl i řádným členem Mezinárodní akademie astronautiky. Měl čtyři děti: dcery Eugenii (*1938) a Jelenu (*1948), syny Jurije (*1952) a Alexandra (*1972).

Zemřel ve svých 80 letech v roce 1989.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Gluško na ruské poštovní známce

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Portrét na ukrajinské známce
  • 1924 Problém využívání planet (první verze knihy)
  • 1929 Diplomová práce
    • Helioraketoplán
    • Kov jako výbušnina
  • 1935 Rakety a jejich vybavení a použití
  • 1936 Kapalné raketové palivo pro reaktivní motory
  • 1948 Základy stavby reaktivních motorů na kapalné palivo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 430.  
  2. Pacner, s. 431
  3. Pacner, s. 18

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]