Oděsa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oděsa
Одеса / Одесса
Pomník Richelieu, Voroncovův maják, městské zahrady, Oděské divadlo, Potěmkinovy schody a náměstí de Richelieu
Pomník Richelieu, Voroncovův maják, městské zahrady, Oděské divadlo, Potěmkinovy schody a náměstí de Richelieu
Oděsa – znak
znak
Oděsa – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška ~40 m n. m.
Stát Ukrajina Ukrajina
oblast Flag of Odesa Oblast.svg Oděská oblast
Administrativní dělení 4 rajóny
Oděsa
Red pog.svg
Oděsa
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 236,9 km²
Počet obyvatel 1 015 000 (2014)
Hustota zalidnění 6141 obyv./km²
Etnické složení Ukrajinci (62 %), Rusové (29 %), Bulhaři, Židé, Rumuni a další
Náboženské složení převážně Pravoslavné křesťanství
Správa
Starosta Gennadi Truchanov
Oficiální web www.odessa.ua
Telefonní předvolba +380 48
PSČ 65000 — 65480
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oděsa (ukrajinsky Одеса; rusky Одесса [aďjessa]) je město na jižní Ukrajině, hlavní město Oděské oblasti se dvěma největšími ukrajinskými přístavy na pobřeží Černého moře, 440 km jižně od Kyjeva a 45 km východně od moldavských hranic. V roce 2011 zde žilo přes 1 000 000 obyvatel. Oděsa v minulosti byla ekonomickým, obchodním a kulturním centrem Ruského impéria a před říjnovou revolucí v roce 1917 byla 3. největším městem celého Ruska. Původní obyvatelstvo po tvořili většinou[1] Rusové, které později přečíslili Ukrajinci. Významnou menšinu Oděsy tvořili Židé, jejichž počet se po druhé světové válce výrazně snížil. Oděsa je rodištěm mnoha slavných židovských rodáků.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přístav s Potěmkinovými schody v roce 1850

Oděsa byla založena roku 1794 za vlády carevny Kateřiny II. Veliké. Zpočátku neslo město jméno Chadžibej, ale v roce 1795 se objevil jeho dnešní název „Oděsa“. Původ tohoto jména není zcela jasný. Předpokládá se, že pochází z názvu řecké kolonie Odessos, která se kdysi nacházela někde na pobřeží Černého moře (dnešní předpoklad je, že někde poblíž dnešní Varny). Město se hned po svém vzniku začalo dynamicky rozrůstat. Na vzniku města se podílela řada významných architektů a umělců. Obyvatelstvo tvořili především Rusové a Ukrajinci, později však ve městě žily i velké komunity Turků, Řeků, Židů, Bulharů či Albánců.

Na přelomu 18. a 19. století došlo k rozvoji přístavu, který se díky své strategické poloze stal velkým překladištěm nákladů. V roce 1850 mělo město 100 000 obyvatel a bylo tak třetím největším městem Ruska. Oděsa byla jedním z obchodních a průmyslových center země. Roku 1865 v ní byla otevřena Novoruská univerzita, která od roku 1945 nese název po ukrajinské vědci a nositeli Nobelovy ceny za medicínu Ilji Mečnikovovi. V roce 1899 bylo založeno Muzeum krásného umění. Během občanské války se ve městě vystřídalo hned několik vlád, až na počátku roku 1920 Oděsu definitivně získala pod svou kontrolu Rudá armáda. Tři roky bojů město poškodily.

Za 2. světové války byla Oděsa nejprve bombardována a i přes její obranu byla 16. října 1941, po ústupu sovětských vojsk na Krym, obsazena německou armádou. Rudá armáda pod vedením oděského rodáka Rodiona Malinovského město získala nazpět plně 10. dubna 1944. Roku 1945 získala Oděsa čestný titul Město-hrdina.

Po válce město zaznamenalo výrazný územní rozvoj.

Ukrajinská krize 2014[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Požár budovy odborů v Oděse a Proruské nepokoje na Ukrajině 2014.

Po protestech na Euromajdanu do února 2014, ke kterým se převážně ruskojazyčná Oděsa jen částečně připojila[2] a následném prudkém zhoršení vzájemných vztahů Ukrajiny s Ruskem, způsobených politickými změnami v zemi, vyhlásili neznámí aktivisté na internetu dne 16. dubna 2014 tzv. Oděskou lidovou republiku nezávislou na Ukrajině. Dne 2. května 2014 vypukly po relativním klidu ve městě nepokoje, při kterých zahynulo nejméně 46 lidí. Nejprve napadla skupina proruských ozbrojenců vyzbrojených střelnými zbraněmi, zápalnými lahvemi a holemi demonstraci za jednotnou Ukrajinu, které se zúčastnili fotbaloví fanoušci týmů Černomorec Oděsa a SK Metalist Charkov, jejichž zápas se toho dne konal. Po tomto střetu byli zjištěni 4 mrtví a desítky zraněných. Policie nezasáhla a podstatně větší proukrajinský dav čítající několik stovek lidí se pustil do odvety. Zapálili stany proruských aktivistů a zahnali je do Domu odborů, jehož okolí ovládali. Při následné střelbě a házení molotovových koktejlů bylo založeno několik požárů v domě a některé skupiny proruských aktivistů byly nešťastně odříznuty ohněm bez možnosti úniku. Nepomohla ani následná pomoc některých proukrajinských demonstrantů a ani několikanásobné volání hasičům, kteří přijeli až po hodině od nahlášení.[3] Jiní proukrainští aktivisté údajně nečinně přihlíželi či dokonce jásali, když se vrhali lidé z oken, aby unikli plamenům.[4] Konečná bilance incidentu byla 4 mrtví a desítky zraněných z prvotního napadení proukrajinské demonstrace proruskými ozbrojenci a 42 mrtvých a asi 130 zraněných proruských aktivistů na následky požáru anebo skoku z hořící budovy. Celková bilance těchto vážných nepokojů je asi 46 mrtvých a více než 200 zraněných na obou stranách. Mezi oběťmi bylo údajně 15 občanů Ruské federace a 5 občanů Podněsterské republiky.[5] Jak mramorová fasáda Domu odborů tak jeho vnitřní vybavení byly požárem velmi značně poškozeny.

Po této tragédii město Oděsa vyhlásilo třídenní smutek. Prozatímní ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov při této příležitosti znovu odsoudil ruskou agresi, rozdmýchávání situace a usilování o legitimizaci ruské invaze na východ Ukrajiny. Rusko naproti tomu vyzvalo Ukrajinu k přerušení protiteroristických operací vedených podle něho nacionalistickými radikály a prohlásilo ukrajinskou vládu za organizátora teroru.[6]

Koncem května 2015 sesadil ukrajinský prezident Petro Porošenko dosavadního guvernéra Oděské oblasti z jeho funkce a nahradil jej Michailem Saakašvilim, bývalým prezidentem Gruzie, nyní občanem Ukrajiny. Saakašvili měl mít za úkol mj. boj proti korupci.[7] Začátkem listopadu 2016 však z funkce guvernéra odstoupil, přičemž obvinil prezidenta Porošenka z korupce.[8]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v roce 2001 žilo ve městě 1 029 049 obyvatel a bylo tak čtvrtým největším ukrajinským městem po Kyjevě, Charkově a Dněpropetrovsku. Z desítek různých národností jsou nejvíce zastoupeni Ukrajinci (61,6 %), Rusové (29 %), Bulhaři (1,3 %), Moldavané (0,7 %) a Bělorusové (0,6 %). Dále jsou zde zastoupeni Řekové, Albánci, Němci, Arméni, Gruzíni, Tataři, Gagauzové, Arabové nebo Turci. Celkově je evidováno přes 130 národností. Jako mateřský jazyk uvedlo 65 % obyvatel ruštinu[9] Nezávislé studie uvedly, že ruštinu jako dorozumívací jazyk používá ještě více lidí. Podle údajů kyjevského institutu Analitik z roku 2005 v Oděské oblasti používá v denním životě 85 % obyvatel převážně ruštinu.[10] V samotném městě používá ruštinu v domácím prostředí 93 % obyvatel.[11]

Národnostní složení obyvatel se značně proměnilo v 19. století vlivem migrace do průmyslového centra a proměňovalo se i v souvislosti se stalinským terorem, sovětskou národnostní politikou a okupací během 2. světové války. Rusové a Židé bývali nejpočetnějšími skupinami obyvatel. V roce 1897 ve městě žilo 30,5 % Židů. 4,3 % hovořilo polsky, 2,5 % německy a 1,3 % řecky. Od 2. poloviny 20. století žije ve městě nejvíce Ukrajinců. Za 2. světové války bylo rumunskou správou během oděských masakrů v říjnu 1941 povražděno za městem kolem 25 000 Židů a přes 35 000 jich bylo deportováno. Po roce 1970 se mnoho Židů vystěhovalo do Izraele.

Obyvatelé města sami sebe nazývají Oděsité. Většina se jich hlásí k pravoslaví. Zastoupena je i Německá evangelická luteránská církev a v roce 2002 se Oděsa stala sídlem římskokatolické oděsko-simferopolské diecéze.

Podle některých zdrojů bylo v roce 2008 asi 10 % obyvatel HIV pozitivních, což by bylo nejvyšší procento v Evropě.[12]

Vývoj národnostního složení[editovat | editovat zdroj]

  1. Rusové: 198 233 obyvatel (49,09 %)
  2. Židé: 124 511 obyvatel (30,83 %)
  3. Ukrajinci: 37 925 obyvatel (9,39 %)
  4. Poláci: 17 395 obyvatel (4,31 %)
  5. Němci: 10 248 obyvatel (2,54 %)
  1. Rusové: 162 789 obyvatel (39,97 %)
  2. Židé: 153 243 obyvatel (36,69 %)
  3. Ukrajinci: 73 453 obyvatel (17,59 %)
  4. Poláci: 10 021 obyvatel (2,40 %)
  5. Němci: 5 522 obyvatel (1,32 %)
  1. Židé: 200 961 obyvatel (33,26 %)
  2. Rusové: 186 610 obyvatel (30,88 %)
  3. Ukrajinci: 178 878 obyvatel (29,60 %)
  4. Poláci: 8 829 obyvatel (1,46 %)
  5. Němci: 8,424 obyvatel (1,39%)
  1. Ukrajinci: 622 900 obyvatel (61,6 %)
  2. Rusové: 292 000 obyvatel (29,0 %)
  3. Bulhaři: 13 300 obyvatel (1,3 %)
  4. Židé: 12 400 obyvatel (1,2 %)
  5. Moldavané: 7 600 obyvatel (0,7%)

Česká komunita[editovat | editovat zdroj]

Ve městě od roku 2000 působí krajanský spolek Česká rodina. V Oděse žil 43 let hudební skladatel Josef Přibík a v roce 1874 zde pobýval Svatopluk Čech. Oba zde mají pamětní desky.[17]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Přístav v Oděse

Město Oděsa má dva významné přístavy. Jeden z nich, zvaný jako Oděský přístav, je přímo ve městě a slouží kromě přepravy zboží také pro osobní dopravu po Černém moři, mj. jako terminál pro velké výletní lodě. Druhý je přístav Južne na okraji města, který má význam pro nákladní dopravu, zvláště také pro dovoz nafty na Ukrajinu. Dalším významným přístavem v blízkosti Oděsy je Iljičivsk, nacházející se na jihozápad od města.

Oděsa má silniční a železniční spojení do okolních oblastí, do hlavního města Kyjeva a do Moldávie. Dějiny železnic v této části Ukrajiny jsou spojeny s podnikatelem a politikem Sergejem Wittem.

V roce 1941 byla vybudována první trolejbusová trať a zakoupeny vozy, ale vzhledem k vypuknutí 2. světové války byl provoz zahájen až 5. listopadu 1945. Provoz na 15 linkách zajišťuje 220 vozidel, převážně typu ZiU-9.

7 km jihozápadně od města je od roku 1961 mezinárodní letiště. V roce 2009 odbavilo 651 000 cestujících.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k atraktivitě města je Oděsa důležitým střediskem cestovního ruchu na Ukrajině.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Potěmkinovy schody[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Potěmkinovy schody.
Potěmkinovy schody

Schody vystavěl v letech 1837–1841 italský architekt Francesco Boffo. Dříve byly nazývány také Přímořské, Bulvárové nebo Gigantické. Původně se nazývaly Schody vévody de Richelieu a byly pojmenovány po Armandu-Emmanuelovi du Plessis de Richelieu (narozen 25. září 1766, zemřel 17. května 1822), kterého ruský car Alexandr I. Pavlovič jmenoval guvernérem Oděsy a Nového Ruska a který tuto funkci zastával v letech 1803–1814. Poté v letech následujících po restauraci Bourbonů ve Francii až do své smrti byl francouzským státníkem. Jeho pomník je hornímu konci schodiště. Schodiště dlouhé 142 metrů překonává výškový rozdíl 27 metrů, má celkem 192 stupňů (původně 200). Perspektiva schodiště je navržena tak, že vytváří iluzi mnohem delší stavby. První spodní schod je široký 21,7 metrů a poslední horní 12,5 metrů. Další optická iluze spočívá v tom, že pokud se pozorovatel dívá shora, vidí pouze podesty, pozorovatel stojící pod schodištěm vidí pouze stupně. Podél schodiště vede pozemní lanová dráha. Poblíž je osobní přístav s hotelem Oděsa z 90. let 20. století. Schodiště vede k náměstí, v jehož středu je socha věnovaná francouzskému státníkovi Richelieuovi.

Schody jsou známé především z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. Klíčová scéna filmu (ujíždějící kočárek po schodech během masakru) byla točena v roce 1925 na těchto schodech. Film popisoval zdejší události revoluce z roku 1905, ovšem skutečný masakr se odehrál v ulicích opodál. V roce 1955, při 50. výročí vzpoury, byly schody přejmenovány na Potěmkinovy.

Katakomby[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Oděské katakomby.

V bývalých vápencových dolech vznikl třípatrový, několikakilometrový labyrint katakomb. Zpočátku byly používán například ke skladování vína nebo jako skrýš pašeráků. Za druhé světové války sloužily jako tajný úkryt odbojových protiněmeckých skupin. Část katakomb je nyní součástí Muzea partyzánské slávy.[18]

Preobraženská katedrála[editovat | editovat zdroj]

Preobraženská katedrála (Chrám Proměnění Páně) je největší pravoslavný chrám v Oděse. Pojme několik tisíc věřících. Stavba původního chrámu v klasicistním stylu byla zahájena v roce 1794 a dostavěna včetně zvonice až v roce 1837. V roce 1919 byla katedrála vypleněna, 1932 uzavřena a 1936 na příkaz Stalina přes noc zničena. Během rumunské okupace za 2. světové války bylo uvažováno o její obnově, ale ta byla zahájena až v roce 1999 a 21. července 2010 moskevským patriarchou Kirillem vysvěcena. Elektronicky ovládané zvony hrají 99 melodií. Katedrála sloužila také jako vzor pro stavbu několika kostelů v regionu, např. Katedrály Kristova narození v Kišiněvě (1830).

Národní divadlo opery a baletu[editovat | editovat zdroj]

Národní akademické divadlo opery a baletu
Podrobnější informace naleznete v článku Oděské národní akademické divadlo opery a baletu.

Původní budova divadla byla otevřena v roce 1809, ta ovšem 2. ledna 1873 vyhořela. V letech 1883–1887 byla na jejím místě postavena druhá budova ve stylu vídeňského baroka. Navrhli ji rakouští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, mimo jiné autoři městského divadla v Karlových Varech a dnešního Mahenova divadla v Brně. Inspirací pro vznik nové budovy byla Semperova opera (Semperoper) v Drážďanech. Nad vchodem je sousoší múzy tragédie Melpomené. Vpravo dole je socha múzy tance Terpsichoré, vlevo dole Orfeus a Kentaur. Přímo po stranách vchodu jsou sochy komedie a tragédie. Uvnitř je strop s bohatým dvoutunovým lustrem a čtyřmi malbami na motivy děl Williama Shakespeara (Hamlet, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Zimní pohádka). Budova opery byla první stavba v Oděse, která dostala osvětlení elektrický světlem. Je známá také vynikající akustikou.

V roce 1925 došlo v budově k požáru, ale poškozené části byly brzy opraveny. V roce 1960 proběhla rekonstrukce divadla. Kvůli narušené statice bylo divadlo několik let uzavřeno a zprovozněno opět v roce 2007.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Rodion Jakovlevič Malinovskij (1898–1967), maršál Sovětského svazu, ministr obrany, osvoboditel města ve 2. světové válce a místní rodák
  • David Oistrach (1908–1974), ruský houslista, rodák z Oděsy
  • Josef Přibík (1855–1937), český hudební skladatel, dirigent, 43 let působil v Oděse
  • Avraham Šechterman (1910–1986), izraelský politik, rodák z Oděsy
  • Andrej Vyšinskij (1883–1954), sovětský politik, rodák z Oděsy
  • Svjatoslav Richter (1915–1997), sovětský klavírní virtuos
  • Ida Kamińska (1899–1980), polská herečka židovského původu hrající v jazyce jidiš, rodačka z Oděsy, nominována na Oskara za roli Rozálie Lautmannové v oskarovém filmu Obchod na korze

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. demoscope.ru [online].  [cit. 2017-06-04]. Dostupné online.  
  2. http://www.kyivpost.com/multimedia/photo/euromaidan-activists-confront-pro-russian-separatists-in-odessa-342091.html
  3. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/335276-tragicka-bilance-nestesti-v-odese-za-46-mrtvych-muze-rusko-hrimal-jacenuk.html
  4. Ann-Dorit Boy: "Niemand will schuld gewesen sein" (Nikdo nechce mít vinu), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 5. května 2014, strana 2 (německy).
  5. http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/akce-ukrajinske-armady-na-vychode-zeme-pokracuje-v-odese-vyhlasili-smutek-za-43-mrtvych--1346184
  6. http://zpravy.tiscali.cz/moskva-ma-jasno-kyjevska-vlada-je-organizatorem-teroru-237716
  7. BOY, Ann-Dorit: „Schokolade und Licht“ (Čokoláda a světlo), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. června 2015, s. 2.
  8. https://zpravy.aktualne.cz, 7. listopadu 2016.
  9. http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_no_uk.asp?#m5
  10. http://www.analitik.org.ua/researches/archives/3dee44d0/41ecef0cad01e/
  11. Ukrainian Municipal Survey [online]. International Republican Institute, 2015, [cit. 2017-01-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  12. V ukrajinské Oděse je AIDS stále tabu Zdravotnické noviny, 10. října 2008.
  13. Демоскоп Weekly – Приложение. Справочник статистических показателей. [online]. . [1]. (anglicky) 
  14. Данные Всесоюзной переписи населения 1926 года по регионам республик СССР [online]. Demoscope.ru, [cit. 2014-05-22]. [2]. (anglicky) 
  15. Всесоюзная перепись населения 1939 года. Национальный состав населения районов, городов и крупных сел союзных республик СССР [online]. Demoscope.ru, [cit. 2015-04-15]. [3]. (anglicky) 
  16. Всеукраїнський перепис населення 2001 - English version - Results - General results of the census - National composition of population - Odesa region: [online]. . [4]. (anglicky) 
  17. Krajanský spolek Česká rodina v Oděse na Ukrajině oslavil 12. června 10. výročí svého založení
  18. Oděsa: město kosmopolitních Oděsitů a voňavých bezdomovců, iDnes.cz, 26. října 2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]