Vasyl Stus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vasyl Semenovyč Stus
Narození6. ledna 1938
Rachnivka
Úmrtí4. září 1985 (ve věku 47 let)
Perm-36
Místo pohřbeníBajkovův hřbitov
Alma materDoněcká národní univerzita Vasyla Stuse
Povolánínovinář, básník, lidskoprávní aktivista, překladatel, spisovatel a literární kritik
OceněníAntonovyčova cena
Řád státu
ChoťValentyna Vasylivna Poleljuchová
DětiDmytro Vasylovyč Stus
PodpisVasyl Semenovyč Stus – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vasyl Semenovyč Stus (ukrajinsky Васи́ль Семе́нович Стус; 6. ledna 1938, Rachnivka, Vinnycká oblast – 4. září 1985, Perm 36 (Kučino), Rusko) byl ukrajinský básník, překladatel, literární kritik, disident a člen Ukrajinské Helsinské skupiny. Je považován za jednoho z předních ukrajinských básníků. Pro své politické názory byl odsouzen celkem k 15 letům v pracovních táborech, z nichž si odpykal 13 let, a následnému vyhnanství. Zemřel v září roku 1985 na samotce v pracovním táboře Perm 36 (Kučino) během protestní hladovky.[p 1]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Vasyl Stus se narodil jako čtvrté dítě v rolnické rodině Semena a Yriny Stus ve vesnici Rachnivka (Vinnycká oblast).[1] Během represí proti "kulakům", otec našel zaměstnání v chemické továrně v Doněcku (tehdy Stalino) a celá rodina se za ním roku 1940 přestěhovala. Vasyl zde v letech 1944-1954 absolvoval základní a střední školu. Poté studoval historii a filologii na zdejším Pedagogickém institutu. Pracoval v knihovně a stal se členem místního literárního sdružení Обрій (Obzor). Školu ukončil s vyznamenáním roku 1959 a nastoupil jako učitel ve vesnici Таужне (Kirovohradská oblast) a poté do roku 1961 vykonával dvouletou vojenskou službu na Urale.

Již během studií a vojenské služby začal psát básně. Přeložil kolem 100 děl Goetha a Rilkeho, ale překlady mu byly roku 1959 zabaveny. V letech 1961-1963 učil literaturu a ukrajinštinu na střední škole v Horlivce a v březnu 1963 krátce pracoval jako horník v Doněcku. Byl editorem časopisu "Socialistický Donbas". Roku 1963 se přestěhoval do Kyjeva a na Literárním institutu Ukrajinské akademie věd začal studovat postgraduálně teorii literatury. 5. září 1965 se v kyjevském kině zúčastnil promítání filmu Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků a protestní akce proti diskriminaci ukrajinské inteligence a krátce nato byl vyloučen ze studií. Pracoval pak jako stavební dělník a topič.[1]

1. prosince 1965 se oženil s Valentinou Popeljuch (1938-2022) a následujícího roku se narodil jejich syn Dmytro. Vasyl Stus pracoval od ledna 1966 jako vědecký pracovník v Centrálním státním historickém archivu USSR a od září 1966 v technickém informačním oddělení Ministerstva stavebních materiálů v Kyjevě. Roku 1965 dokončil svou první sbírku básní "Maelstrom", ale vytištění bylo zamítnuto, stejně jako u druhé sbírky "Zimní stromy", která pak vyšla v samizdatu a roku 1970 v exilovém nakladatelství OUN v Belgii. Roku 1968 byl jedním ze 139 signatářů dopisu ukrajinských intelektuálů Brežněvovi, ve kterém žádali ukončení politických procesů. Odeslal také několik otevřených dopisů, ve kterých se zastával V. Čornovila a I. Dziuby. Roku 1970 vydal jako samizdat sbírku "Veselý hřbitov".[2] Navázal kontakty s ochránci lidských práv (“Public Committee in defence of Nina Strokata”) a psal protestní dopisy Svazu spisovatelů, Ukrajinskému parlamentu i ÚV USSR.

V lednu 1972 byl zatčen a ve vazbě napsal sbírku "Čas kreativity". Jeho básně posuzoval literární kritik a spolupracovník KGB Arsen Kaspruk, který je označil za ideologicky dekadentní. Hlavním cílem vyšetřovatelů byl prokázat styky domácí opozice s ukrajinskými "nacionalisty" v zahraničí.[3] V září 1972 byl Vasyl Stus odsouzen za "pomlouvání státu" a "antisovětskou propagandu" k 5 letům vězení a 3 rokům vyhnanství. Trest vykonával v pracovním táboře ZhKh-385/3, Baraševo v Mordovii. Disidenti se ani v pracovním táboře nedali zlomit. Z iniciativy Stuse, Čornovila a Zynovie Antoňuka byl roku 1974 v táborech zaveden 30. říjen jako Den politického vězně, kdy hromadně drželi jednodenní hladovku.[4]

Roku 1975 málem zemřel po prasknutí žaludečního vředu[5] a od ledna 1975 do února 1976 byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici v Leningradě, kde se podrobil operaci žaludku. Roku 1975 z tábora propašoval svůj článek "Obviňuji", ve kterém obviňuje KGB ze šovinismu a systematické likvidace celé generace ukrajinské inteligence. Roku 1976 mu byly zabaveny rukopisy jeho vlastních básní i překlady Goetheho, Rilka, Baudelaira a Kiplinga, celkem asi 600 básní.[2] Odeslal dopis Nejvyššímu sovětu USSR, ve kterém se vzdává sovětského občanství pro hrubé porušování svých občanských práv.[5] Od března 1977 do srpna 1979 žil ve vyhnanství v obci Matrosov na Magadanu a pracoval jako učedník a operátor důlního kombajnu v zlatých dolech. Utrpěl zde zlomeninu nohy a než se po dvou měsících vrátil z nemocnice, ztratila se část jeho knih i rukopisů.[3] Roku 1977 vyšla v zahraničí jeho sbírka "Svíčka a zrcadlo".[2] Roku 1978 byl přijat do PEN klubu.[1]

Po návratu do Kyjeva se v říjnu 1979 stal členem Ukrajinské Helsinské skupiny a byl pod stálým dohledem KGB. Do svého dalšího zatčení (14.5.1980) pracoval jako modelář ve slévárně a poté u výrobního pásu v továrně vyrábějící sportovní obuv. V září 1980 byl jako "obzvláště nebezpečný recidivista" odsouzen k 10 letům v pracovním táboře a 5 letům vyhnanství. Andrej Sacharov odeslal roku 1980 dopis na obranu Vasyla Stuse Madridské konferenci o implemetaci Helsinských dohod.[3] Trest vykonával v pracovním táboře s přísným režimem VS-389/36 u obce Kučino v Permském regionu. Napsal zde kolem 250 básní, které spolu s 250 překlady tvořily knihu "Pták duše". Texty mu byly zabaveny a zničeny. Přestože byl vážně nemocný, musel dále pracovat v nelidských podmínkách. Rok 1983 strávil na samotce.[5] Jeho útlak se zvýšil poté, co se dostal na Západ jeho text "Z táborového zápisníku "[3] a Heinrich Böll ho navrhl na Nobelovu cenu za literaturu.[5] Zemřel v noci ze 3. na 4. září 1985 během protestní hladovky na samotce.[1]

Jeho manželka Valentyna Popeljuch zemřela v 84 letech poblíž Kyjeva roku 2022 po zahájení Ruské invaze na Ukrajinu.[6]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Vasyl Stus byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu pro rok 1986. Roku 1989 byla těla Stuse, Tycheho a Lytvyna převezena z Kučina a pohřbena v Kyjevě. Pohřbu se zúčastnilo 30 000 lidí. Roku 1989 zřídila Ukrajinská asociace nezávislé inteligence neoficiální cenu Vasyla Stuse (Vasyl Stus Freedom to Write Award), udělovanou za talent a odvahu.

Roku 1990 zrušil Nejvyšší soud Ukrajiny obvinění proti Vasylu Stusovi, za která byl odsouzen, jako bezdůvodná. Jeho přiděleným obhájcem v procesu byl Viktor Medvedčuk. Stus ho považoval za oddaného Komsomolce, který nemá zájem ho obhajovat. Odmítl ho a požadoval konzultaci s právníkem Amnesty International nebo PEN klubu.[7]

Během věznění napsal Vasyl Stus několik dalších sbírek, které vyšly až posmrtně: Palimpsesty (1986), Návrat (1990, samizdat), Cesta bolesti (1990), Okna do záhrobí (1992), Zlatovlasá kráska (1992).[2]

Roku 1993 byla Stusovi posmrtně udělena Státní cena Tarase Ševčenka za literaturu. Dne 26. listopadu 2005 udělil ukrajinský prezident Viktor Juščenko Vasylu Stusovi in memoriam nejvyšší státní vyznamenání: Hrdina Ukrajiny.[8] Od roku 1996 existovalo v Horlivce Historické a literární muzeum Vasyla Stuse, které zaniklo pro nepřízeň místních úřadů roku 2011.[9]

Roku 2015 byl po Vasylu Stusovi za přítomnosti jeho ženy, sestry a vnučky pojmenován park ve Svjatošinské čtvrti v Kyjevě.[10] Další náměstí nebo ulice, které nesou jméno Vasyla Stuse jsou ve Varšavě, Oděse, Lvově, Ivano-frankivsku, Vinnitsii, Lutsku, Rivne, Kramatorsku, Termopilu, Chersonu a jinde. Na mnoha místech byly instalovány pamětní desky nebo sochy.

  • Pamětní deska v Kyjevě
    Pamětní deska v Kyjevě
  • Památník V. Stuse, Kyjev
    Památník V. Stuse, Kyjev
  • Náhrobní kámen, Kyjev
    Náhrobní kámen, Kyjev
  • Busta V. Stuse, divadlo v Dnipru
    Busta V. Stuse, divadlo v Dnipru
  • Jubilejní medaile V. Stuse
    Jubilejní medaile V. Stuse

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • V. Stus, Під тягарем хреста (Under the burden of the cross), Lviv: Kamenyar, 1991.— 160 p.
  • V. Stus, Поезії (Poetry), Afterword by the manager M. Kotsyubynska, K.: Soviet Writer, 1990. - 224 p.
  • V. Stus, Золотокоса красуня. Златокудрая красавица (Golden-haired beauty), Kharkiv: Oko, 1995.— 128 p.
  • V. Stus, Твори (Works in 6 vols. 9 books). Lviv: Prosvita, 1994-99.
  • V. Stus, Вечір. Зламана віть. Вибране (Evening. A branch is broken. selected) - K.: Spirit and Letter, Zadruga, 1999. - Editing: Oksana Dvorko, Dmtytro Stus. Foreword: Kostyantyn Moskalets. - 284 p.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d Biografické informace V. Stuse
  2. ↑ a b c d Svitlana Kobets: Vasyl Stus, Zimovy Dereva, in: Derek Jones (ed.), Censorship: A World Encyclopedia, Routledge 2001, p. 2340
  3. ↑ a b c d STUS Vasyl Semenovych, biography
  4. ↑ Volodymyr Vjatrovyč, Ukrajinské 20. století, 2022, s. 630-631
  5. ↑ a b c d Virtual museum. Dissident Movement in Ukraine: STUS, Vasyl Semenovych
  6. ↑ Valentina Popelyukh, the widow of Vasyl Stus, died near Kyiv, 22.3.2022
  7. ↑ Stus without chance to defend - a bear service by Medvedchuk, pravda.com.ua, 2016
  8. ↑ Výnos č. 1652/2005 ze dne 2005-11-26, Pro присвоєння В. Стусу звання Герой України. [cit. 2018-04-07]. Dostupné online.
  9. ↑ Lina Kush, The Stus Museum in Donetsk region may disappear, BBC News Ukraina, 2011
  10. ↑ A park named after Vasyl Stus was opened in Kyiv, Kyiv Today, 26.5.2015

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Gulag Perm-36 byl později přestavěn na Muzeum politických represí.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dmytro Stus: Vasyl Stus - Life in Creativity, 388 p., Ukrainian Voices, Vol. 23, 2021, ISBN 9783838276311
  • The case of Vasyl Stus. A collection of documents from the archive of the former KGB of the Ukrainian SSR, comp. V. KIPIANI, H. (Vivat), 2019, 688 p.; fig. — (Series "History and Politics")
  • Dmytro Stus: Vasyl Stus // 100 most famous Ukrainians.— 3rd edition. - K., 2005. - pp. 625-633
  • Vasyl Ovsienko. The light of people. Memoirs-essays about Vasyl Stus, Yuri Lytvyn, Oksana Meshko. Library of the URP "Republika" magazine. Series: political portraits, #4. K., 1996
  • Drach I., Vasyl Stus is a poet of tragic fate // Stus D. The road of pain, 214 p., — K.: Rad. writer, 1990
  • Vasyl Stus in life, work, memories and assessments of contemporaries, 463 p., Baltimore-Toronto: Smoloskip, 1987

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vasyl_Stus&oldid=23839137“