Pavel Florenskij
| Pavel Florenskij | |
|---|---|
 | |
| Narození | 9.jul. / 21. ledna 1882greg. Jevlach |
| Úmrtí | 8. prosince 1937 (ve věku 55 let) Leningradská oblast |
| Místo pohřbení | Levashovo Memorial Cemetery |
| Povolání | matematik, vynálezce, fyzik, filozof, vysokoškolský učitel, inženýr, kněz, spisovatel a básník |
| Alma mater | Fakulta fyziky a matematiky Imperátorské moskevské univerzity (do 1904) |
| Témata | filozofie |
| Děti | Kirill Florensky |
| Rodiče | Alexander Ivanovich Florensky |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pavel Alexandrovič Florenskij, rusky Павел Александрович Флоренский (21. ledna 1882 – 8. prosince 1937) byl ruský teolog, filozof, matematik a elektroinženýr, někdy nazývaný „ruský Leonardo da Vinci“.[1][2][3]
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Pavel Alexandrovič Florenskij se narodil v rodině železničáře - inženýra ve městě Jevlach, které se v současnosti nachází v západním Ázerbájdžánu. Jeho otec pocházel z rodiny ruského ortodoxního kněze a matka z arménské šlechty.[4][5] Po ukončení gymnázia v Tbilisi nastoupil na fakultu matematiky na Moskevské státní univerzitě, současně se věnoval studiu filozofie.
Po úspěšném ukončení studií v roce 1904 Florenskij odmítl nabídnuté učitelské místo na univerzitě. Místo toho se rozhodl zahájit studium teologie. V r. 1904 postupuje do Moskevské duchovní akademii v Sergejevem Posadu. Spolu s dalšími studenty založil společnost Союз Христинской Борьбы zaměřenou na revoluční přestavbu ruské společnosti v souladu s idejemi a myšlenkami Vladimíra Solovjova. Kvůli členství v této společnosti byl v roce 1906 uvězněn. Později se již v radikálních křesťanských hnutích neangažoval.
Během studií teologie jeho zájmy zahrnovaly filozofii, náboženství, umění, folklór. Stal se prominentním členem ruského symbolistického hnutí, spřátelil se s Andrejem Bělým, publikoval své práce v magazínu Nová cesta (Новый Путь) a Váhy (Весы). Začal také pracovat na svém hlavním filozofickém díle Sloup a opora pravdy (Столп и утверждение истины). Kniha byla publikována až v roce 1924, protože váhal s jejím zveřejněním, přestože větší část měl hotovou již kolem roku 1908. Vydavatelství Princeton University Press o ní napsalo: Jde o sérii dvanácti listů svému "bratrovi", případně "příteli", který může být symbolicky chápán jako Kristus. Ústředním tématem Florenského práce je zkoumání různých významů křesťanské lásky, kterou vidí jako kombinaci Philie (přátelství) a Agape (univerzální láska). Popisuje prastaré křesťanské obřady jako adelphopoiesis - obřady sbratření se mezi věřícími, spojuje mužské přátelství cudným poutem lásky. Navíc je jedním z prvních myslitelů ve dvacátém století, pro které je důležitá idea Božské Sofie.[6]
Podle vydavatelství Refugium se jedná o: „Jedno z nejznamenitějších náboženských děl v intelektuálním ruském prostředí, jak po stránce spekulativní - teologicky či filozoficky - tak i ve smyslu osobního svědectví. Grandiózní eseje jsou záměrně prokládané různými mezioborových exkurzemi do matematiky, teorie umění, patristiky... Nadčasové originální vize ruského kněze, který záhadně zahynul v sovětském vězení, představují nepochybně velmi závažnou inspiraci.“[7]
Po ukončení studií teologie vyučoval filozofii a žil v Trojitsko-Pečorské lavře do roku 1919. V roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V roce 1914 napsal svou disertační práci O duchovní pravdě. Publikoval své příspěvky z oblastí filozofie, teologie, teorie umění, matematiky, elektrodynamiky. Mezi lety 1911 a 1917 byl hlavním editorem jednoho z nejváženějších teologických periodik ortodoxní církve toho času Bohoslovecký věstník. Byl také duchovním učitelem jednoho z nejkontroverznějších spisovatelů předrevoluční epochy Vasilije Rozanova, kterého se snažil smířit s pravoslavnou církví.
Po uzavření klášterů, v nichž působil jako kněz, byl přesunut do Moskvy kvůli práci na elektrifikaci Ruska - plán GOELRO - na doporučení Lva Trockého, který věřil ve Florenského schopnost pomoci nové sovětské vládě při elektrifikaci Ruska.
V roce 1924 publikoval velkou monografii o dielektrikách, a také Sloup a opora pravdy. Současně publikoval práce o starém ruském umění. Byl jedním z organizátorů záchrany relikvií svatého Sergeje Radoněžského, jejichž zničení bylo nařízeno vládou.
V druhé polovině 20. let pracoval hlavně na fyzice a elektrodynamice, publikoval svou hlavní vědeckou práci Imaginární čísla v geometrii pojednávající o geometrické interpretaci teorie relativity.
V roce 1928 odešel do exilu ve městě Nižnij Novgorod. Po intervenci manželky Maxima Gorkého Jekatěriny mu byl povolen návrat do Moskvy. V roce 1933 byl zatčen a odsouzen na 10 let do pracovního tábora (paragraf 58 trestního zákona, bod 10 a 11 - protisovětská agitace a publikování protisovětskych materiálů). Protisovětské agitace měly být v jeho monografii Imaginární čísla v geometrii.
Ze začátku byl v táboře pracujícím na BAM, od roku 1934 v Solovkách (bývalý klášterní komplex na Soloveckých ostrovech v Bílém moři), kde řídil výzkum produkce jódu a agaru z řas v okolí ostrova. V roce 1937 byl převezen do Leningradu, kde byl odsouzen „trojkou NKVD“ (obvykle to byl regionální náčelník NKVD, první tajemník strany v dané oblasti a zástupce prokuratury nebo místní vlády. Společně měli právo vynášet rozsudky nad vězni v jejich nepřítomnosti, bez jakéhokoliv soudce, bez poroty, právníků či soudu) k trestu smrti. Podle legendy byl odsouzen kvůli tomu, že nechtěl prozradit místo, kde byly ukryty ostatky svatého Sergeje Radoněžského (mělo jít o jeho hlavu).
Podle oficiálních informací Florenskij zemřel 8. prosince 1943 někde na Sibiři, ale studium archivů NKVD odhalilo, že toto datum je falešné. Poslední záznam z vyšetřování pochází ze dne 25. listopadu 1937.[8] Florenskij byl okamžitě po odsouzení „trojkou“ zastřelen, v prosinci 1937. Pravděpodobně byl popraven nedaleko Leningradu, v blízkosti Toksova (20 kilometrů severovýchodně od Leningradu) a byl pohřben v tajném hrobě spolu s dalšími oběťmi NKVD.[9]
Československá vláda požádala Sovětský svaz v roce 1935 o propuštění do emigrace pro několik ruských intelektuálů, mezi nimi i Florenského. Odpověď sovětské strany zněla: ... pop, příživník, nepřítel sovětského lidu si zaslouží pouze spravedlivý trest.[8]
Bibliografie[editovat | editovat zdroj]
České překlady[editovat | editovat zdroj]
- Ikonostas. Chomutov: Luboš Marek, 2000 ISBN 80-86263-13-4
- Sloup a opora pravdy. Olomouc: Refugium, 2003 ISBN 80-86715-10-8
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Alexandrovič Florenskij na slovenské Wikipedii.
- ↑ archive.sptimes.ru [online]. [cit. 2014-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-28.
- ↑ Archivovaná kopie. www.tyzden.sk [online]. [cit. 2014-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-22.
- ↑ Losskij, s. 275–277.
- ↑ http://zhurnal.lib.ru/k/kolesnikow_o/mflorensk00.shtml
- ↑ http://nasledie-rus.ru/podshivka/7312.php
- ↑ http://press.princeton.edu/titles/6223.html
- ↑ http://www.refugium.cz/?id=kniha&vyber=118
- ↑ a b Pavel Florenskij. Sloup a opora pravdy. Olomouc: Refugium, 2003. 80-86715-10-8. S. 35. (anglicky)
- ↑ Antonio Maccioni, "Pavel Aleksandrovič Florenskij. Note in margine all'ultima ricezione italiana", eSamizdat, 2007, V (1-2), pp. 471-478 [1] Archivováno 5. 6. 2016 na Wayback Machine.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
LOSSKIJ, Nikolaj, 2004. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, Centrum Aletti Velehrad-Roma. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola 14 „Otec Pavel Florenskij“, s. 275–299. Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Florenskij na Wikimedia Commons 
Osoba Pavel Florenskij ve Wikicitátech- Článek "Otec Pavel Alexandrovič Florenskij" na stránce www.mpe.orthodox.sk
- Heslo v encyklopedii Britannica
