Pavel Florenskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel Florenskij
Pavel Florensky.jpg
Narození 9.jul. / 21. ledna 1882greg.
Jevlach
Úmrtí 8. prosince 1937 (ve věku 55 let)
Leningradská oblast
Povolání matematik, inženýr, fyzik, filosof a vysokoškolský učitel
Alma mater Lomonosovova univerzita
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Roku 1934

Pavel Alexandrovič Florenskij, rusky Павел Александрович Флоренский (21. ledna 1882 – prosinec 1937) byl ruský teolog, filozof, matematik a elektroinženýr, někdy nazývaný „ruský Leonardo da Vinci“.[1][2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pavel Alexandrovič Florenskij se narodil v rodině železničáře - inženýra ve městě Jevlach, které se v současnosti nachází v západním Ázerbájdžánu. Jeho otec pocházel z rodiny ruského ortodoxního kněze a matka z arménské šlechty.[3][4] Po ukončení gymnázia v Tbilisi nastoupil na fakultu matematiky na Moskevské státní univerzitě, současně se věnoval studiu filozofie.

Po úspěšném ukončení studií v roce 1904 Florenskij odmítl nabídnuté učitelské místo na univerzitě. Místo toho se rozhodl zahájit studium teologie. Spolu s dalšími studenty založil společnost Союз Христинской Борьбы zaměřenou na revoluční přestavbu ruské společnosti v souladu s idejemi a myšlenkami Vladimíra Solovjova. Kvůli členství v této společnosti byl v roce 1906 uvězněn. Později se již v radikálních křesťanských hnutích neangažoval.

Michail Nesterov: Pavel Florenskij a Sergej Bulgakov, 1917

Během studií teologie jeho zájmy zahrnovaly filozofii, náboženství, umění, folklór. Stal se prominentním členem ruského symbolistického hnutí, spřátelil se s Andrejem Belajem, publikoval své práce v magazínu Nová cesta (Новый Путь) a Váhy (Весы). Začal také pracovat na svém hlavním filozofickém díle Sloup a opora pravdy (Столп и утверждение истины). Kniha byla publikována až v roce 1924, protože váhal s jejím zveřejněním, přestože větší část měl hotovou již kolem roku 1908. Vydavatelství Princeton University Press o ní napsalo: Jde o sérii dvanácti listů svému "bratrovi", případně "příteli", který může být symbolicky chápán jako Kristus. Ústředním tématem Florenského práce je zkoumání různých významů křesťanské lásky, kterou vidí jako kombinaci Philie (přátelství) a Agape (univerzální láska). Popisuje prastaré křesťanské obřady jako adelphopoiesis - obřady sbratření se mezi věřícími, spojuje mužské přátelství cudným poutem lásky. Navíc je jedním z prvních myslitelů ve dvacátém století, pro které je důležitá idea Božské Sofie.[5]

Podle vydavatelství Refugium se jedná o: „Jedno z nejznamenitějších náboženských děl v intelektuálním ruském prostředí, jak po stránce spekulativní - teologicky či filozoficky - tak i ve smyslu osobního svědectví. Grandiózní eseje jsou záměrně prokládané různými mezioborových exkurzemi do matematiky, teorie umění, patristiky... Nadčasové originální vize ruského kněze, který záhadně zahynul v sovětském vězení, představují nepochybně velmi závažnou inspiraci.“[6]

Po ukončení studií teologie vyučoval filozofii a žil v Trojitsko-Pečorské lavře do roku 1919. V roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V roce 1914 napsal svou disertační práci O duchovní pravdě. Publikoval své příspěvky z oblastí filozofie, teologie, teorie umění, matematiky, elektrodynamiky. Mezi lety 1911 a 1917 byl hlavním editorem jednoho z nejváženějších teologických periodik ortodoxní církve toho času Bohoslovecký věstník. Byl také duchovním učitelem jednoho z nejkontroverznějších spisovatelů předrevoluční epochy Vasilije Rozanova, kterého se snažil smířit s pravoslavnou církví.

Po uzavření klášterů, v nichž působil jako kněz, byl přesunut do Moskvy kvůli práci na elektrifikaci Ruska - plán GOERLO - na doporučení Lva Trockého, který věřil ve Florenského schopnost pomoci nové sovětské vládě při elektrifikaci Ruska.

V roce 1924 publikoval velkou monografii o dielektrikách, a také Sloup a opora pravdy. Současně publikoval práce o starém ruském umění. Byl jedním z organizátorů záchrany relikvií svatého Sergeje Radoněžského, jejichž zničení bylo nařízeno vládou.

V druhé polovině 20. let pracoval hlavně na fyzice a elektrodynamice, publikoval svou hlavní vědeckou práci Imaginární čísla v geometrii pojednávající o geometrické interpretaci teorie relativity.

V roce 1928 odešel do exilu ve městě Nižnij Novgorod. Po intervenci manželky Maxima Gorkého Jekatěriny mu byl povolen návrat do Moskvy. V roce 1933 byl zatčen a odsouzen na 10 let do pracovního tábora (paragraf 58 trestního zákona, bod 10 a 11 - protisovětská agitace a publikování protisovětskych materiálů). Protisovětské agitace měly být v jeho monografii Imaginární čísla v geometrii.

Ze začátku byl v táboře pracujícím na BAM, od roku 1934 v Solovkách (bývalý klášterní komplex na Soloveckých ostrovech v Bílém moři), kde řídil výzkum produkce jódu a agaru z řas v okolí ostrova. V roce 1937 byl převezen do Leningradu, kde byl odsouzen „trojkou“ (obvykle to byl regionální náčelník NKVD, první tajemník strany v dané oblasti a zástupce prokuratury nebo místní vlády. Společně měli právo vynášet rozsudky nad vězni v jejich nepřítomnosti, bez jakéhokoliv soudce, bez poroty, právníků či soudu) k trestu smrti. Podle legendy byl odsouzen kvůli tomu, že nechtěl prozradit místo, kde byly ukryty ostatky svatého Sergeje Radoněžského (mělo jít o jeho hlavu).

Podle oficiálních informací Florenskij zemřel 8. prosince 1943 někde na Sibiři, ale studium archivů NKVD odhalilo, že toto datum je falešné. Poslední záznam z vyšetřování pochází ze dne 25. listopadu 1937.[7] Florenskij byl okamžitě po odsouzení „trojkou“ zastřelen, v prosinci 1937. Pravděpodobně byl popraven nedaleko Leningradu, v blízkosti Toksova (20 kilometrů severovýchodně od Leningradu) a byl pohřben v tajném hrobě spolu s dalšími oběťmi NKVD.[8]

Československá vláda požádala Sovětský svaz v roce 1935 o propuštění do emigrace pro několik ruských intelektuálů, mezi nimi i Florenského. Odpověď sovětské strany zněla: ... pop, příživník, nepřítel sovětského lidu si zaslouží pouze spravedlivý trest.[7]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Alexandrovič Florenskij na slovenské Wikipedii.

  1. http://archive.sptimes.ru/index.php?action_id=100&story_id=8228
  2. http://www.tyzden.sk/sk/spolocnost/rusko__ktore_hlada_odpovede.php
  3. http://zhurnal.lib.ru/k/kolesnikow_o/mflorensk00.shtml
  4. http://nasledie-rus.ru/podshivka/7312.php
  5. http://press.princeton.edu/titles/6223.html
  6. http://www.refugium.cz/?id=kniha&vyber=118
  7. a b Pavel Florenskij(2003). Sloup a opora pravdy. Olomouc: Refugium, 35. 80-86715-10-8. 
  8. Antonio Maccioni, "Pavel Aleksandrovič Florenskij. Note in margine all'ultima ricezione italiana", eSamizdat, 2007, V (1-2), pp. 471-478 [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]