Vladimir Sergejevič Solovjov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Sergejevič Solovjov
Narození16.jul. / 28. ledna 1853greg.
Moskva
Úmrtí31. červencejul. / 13. srpna 1900greg. (ve věku 47 let)
Uzkoje
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Povolánífilozof, básník, publicista, vysokoškolský učitel, literární kritik, spisovatel a teolog
Alma materHistoricko-filologická fakulta Moskevské univerzity
Tématafilozofie, teologie, poezie, publicistika a literární kritika
RodičeSergej Michajlovič Solovjov[1]
PříbuzníVsevolod Sergejevič Solovjov, Michail Sergejevič Solovjov a Polixena Sergejevna Solovjovová (sourozenci)
Sergej Michajlovič Solovjov (synovec)[2]
VlivyArthur Schopenhauer
Platón
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв, 16. lednajul./ 28. ledna 1853greg. Moskva – 31. červencejul./ 13. srpna 1900greg. Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filozof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filozofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval.

I. Kramskoj: V. Solovjov (1885)

Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filozofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy (Вестник Европы), ve kterém Solovjov publikoval.[3] V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Zemřel ve velké chudobě.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

V. Solovjov 1871 (Foto A. Eichenwald)

Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filozofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (Sofia) byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.

Solovjov se velmi intenzivně zabýval vztahem mezi mužem a ženou v kosmologické perspektivě a hledal hluboký smysl lásky.[4] Napsal knihu Smysl lásky, která se stala první ruskou filozofickou studií na téma erotické lásky.[5] Ve vztahu mezi mužem a ženou viděl Solovjov vztah dvou nedokonalých potencí a domníval se, že je opravdová láska procesem integrace lidské bytosti a obnovení Božího obrazu v ní.[4]

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Originální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století. Z jeho žáků vynikli Nikolaj Berďajev, Sergej Nikolajevič Bulgakov, Nikolaj Losskij, Pavel Florenskij a Semjon Frank. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

I. E. Repin: V. Solovjov (1891)

Jeho díla lze rozčlenit do tři období:

  • teosofické období (1873–1880);
  • teokratické období (1881–1889);
  • období syntéz (1889–1900).

Z díla:

Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • V. S. Solovjov, Čtení o boholidství. Refugium, Velehrad 2000
  • V. S. Solovjov, Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Filosofické základy komplexního vědění. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Idea nadčlověka. Olomouc 1997
  • V. S. Solovjov, Kritika abstraktních principů. Refugium, Velehrad 2003
  • V. S. Solovjov, Krize západní filosofie. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Legenda o Antikristu. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Ospravedlnění dobra. Refugium, Velehrad 2002
  • V. S. Solovjov, Teoretická filosofie. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci dějin; Legenda o Antikristu. Praha 1997, druhé vydání Červený Kostelec 2011.
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati I. Čína a Evropa. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati II. Mytologický proces. Pohanství. Refugium, Olomouc 2007

Slovenské překlady[editovat | editovat zdroj]

  • V. S. Solovjov, Rusko a univerzálna cirkev. Bratislava 2000

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Solovyov (philosopher) na anglické Wikipedii.

  1. Irina Bencionovna Rodňanská: Solovjov, Vl. S.. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  2. Leonid Natanovič Čertkov: Solovjov, S. M.. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  3. Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str. 964.
  4. a b SLÁDEK, Karel. Kosmické aspekty svátostí v pojetí Vladimíra Solovjova. Teologické texty. 2005, čís. 4. Dostupné online [cit. 2021-03-19]. 
  5. Dr. phil. Lenka Naldoniová (Katedra filozofie, Ostravská univerzita). Láska v kontextu ruské filozofie [online]. Brno: [cit. 2021-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-20. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]