Ekumenismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ekumenismus nebo přesněji ekumenické hnutí, z řeckého oikúmené, „celek obydleného světa“, je hnutí za sbližování, spolupráci, případně i sjednocování zejména křesťanských církví. Začalo mezi protestantskými církvemi už v 19. století, roku 1918 se české protestantské církve spojily v Českobratrskou církev evangelickou, roku 1948 vznikla Světová rada církví a nový impulz dal ekumenismu Druhý vatikánský koncil (1962–1965).

Původ a vznik[editovat | editovat zdroj]

Řecké slovo oikúmené (od oikein, sídlit) se objevuje u Hérodota a označuje celek obydleného světa, případně celé lidstvo. Od 4. století př.Kr. se rozsah tohoto pojmu zúžil; popisoval pouze řecky mluvící, helénizovaný svět, [1] později celek Římské říše, orbis Romanus. Tak se používá i v Novém zákoně, i když první křesťanská církev užívala spíše podobný pojem katholikos (od kath´holon, vcelku, po celém světě), což je dodnes označení jak římskokatolické církve, tak patriarchů ortodoxních (pravoslavných) církví. „Ekumenický“ byl potom titul pro instituce působící v celé říši, odtud také označení ekumenický koncil.

Po rozdělení západní a východní církve v 11. století a po reformaci 16. století se křesťanství rozdělilo na množství často národních církví, jež spolu jednak soutěžily, jednak se podílely na konfliktech jednotlivých evropských států. Z náboženských sporů vznikly náboženské války, zejména vlna občanských válek v západní a střední Evropě v 16. a 17. století. Teprve s oslabováním vlivu církví a křesťanství v 19. století si mnoho věřících začalo uvědomovat, že nepřátelství mezi jejich církvemi je selhání, v přímém rozporu se slovy Ježíše Krista o jednotě (např. Jan 17,11;22), a že u lidí snižuje věrohodnost křesťanského kázání.

Vznik ekumenického hnutí[editovat | editovat zdroj]

Moderní ekumenické hnutí začíná jako sbližování a spolupráce roztříštěných protestantských církví a skupin v polovině 19. století, zejména v Anglii. Prvními kroky bylo založení vzdělávacích organizací mládeže YMCA (1844) a YWCA (1855) v Londýně. Následovala Světová konference o misiích (1910 v Edinburgu, Světová konference církví, svolaná biskupem N. Söderblomem ve Stockholmu 1925 a po odkladech, způsobených válkami, byla roku 1948 v Amsterodamu založena Světová rada církví (SRC, anglicky WCC).

V Československu se už roku 1918 na společném sněmu v Praze spojily téměř všechny protestantské církve a vytvořily Českobratrskou církev evangelickou.[zdroj?]

Dlouho odmítavý postoj katolické církve změnil papež Jan XXIII. založením Sekretariátu pro jednotu křesťanů (1960), který pak začal vést různá jednání. Na Druhém vatikánském koncilu byly přijaty dokumenty o ekumenismu (1964) a o náboženské svobodě (1965). Katolická církev se sice nevzdala svého nároku být církví všeobecnou čili katolickou, zároveň však přestala označovat věřící jiných křesťanských církví jako heretiky, omluvila se za křivdy, které v souvislosti s rozdělením napáchali někteří její členové, a vyzvala k široké spolupráci. Papež Pavel VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorou zrušili roku 1965 vzájemné vyloučení z církve z roku 1054 a katolická církev se stala pozorovatelem ve Světové radě církví.[2] Roku 1999 se zástupci katolické církve a luterských církví dohodli na společném stanovisku v otázce ospravedlnění, která je kdysi rozdělila, a roku 2006 se k této dohodě připojily i metodistické církve.

Odpor proti ekumenismu[editovat | editovat zdroj]

Snahy o sbližování a spolupráci mezi křesťany vyvolávají mezi věřícími také obavy ze změn – jako byl ústup od latinské liturgie v katolické církvi, nové překlady Bible pro konzervativní protestanty nebo západní kalendář v pravoslavných církvích – z kompromisů a zejména ze ztráty identity, neboť v mnoha oblastech je náboženská odlišnost podstatným rysem národní identity.

Hierarchicky organizované církve, jako jsou pravoslavné, římskokatolická nebo anglikánská, postupují velmi opatrně, aby neporušily své tradice, a to často i ve zdánlivých maličkostech, které však zasahují do lidského života, jako je statut duchovních nebo pro pravoslavné církve kalendář. Naopak řada malých nezávislých a charismatických církví i jiných konzervativních skupin si na svém oddělení zakládá a v ekumenismu vidí ztrátu víry.

Výhledy[editovat | editovat zdroj]

Ekumenismus nemůže být jen věcí diplomatických nebo teologických jednání mezi vedoucími představiteli církví a nemůže si klást za cíl úplně sjednocení a splynutí všech křesťanských církví a společenství. Zkušenost ukázala, že může postupovat jen v malých krocích, jimiž se předně odstraňují vzájemné předsudky a historické bariéry, navazují konkrétní spolupráce a v nich také teprve ukazují skutečné rozdíly.[3] V našich zemích ekumenismu prospíval vnější útlak, kdežto ve svobodných poměrech mají některé církve opět tendenci uzavírat se spíše do sebe.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NEUNER, Peter. Ekumenická teologie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2001. 312 s. ISBN 80-7021-408-2. S. 17. (česky)  
  2. Wörterbuch der Kirchengeschichte, 1982:432.
  3. Rahner – Vorgrimmler 1996:79.
  4. Viz např. [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rahner – Vorgrimmler, Teologický slovník. Praha 1996
  • RGG Religion in Geschichte und Gegenwart I.–V. Tübingen 1961
  • Wörterbuch zur Kirchengeschichte. DTV München 1982
  • Neuner, Peter: Ekumenická teologie. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-408-2

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]