Andrej Bělyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Andrej Bělyj
Andrei Bely in Brussels (1912).jpg
Rodné jméno Борис Николаевич Бугаев
Narození 14.jul. / 26. října 1880greg.
Moskva
Úmrtí 8. ledna 1934 (ve věku 53 let)
Moskva
Příčina úmrtí krvácení do mozku
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Pseudonym Андрей Белый
Povolání básník, spisovatel, autor autobiografie, dramatik, literární kritik, autor sci-fi a filozof
Alma mater Fakulta fyziky a matematiky Imperátorské moskevské univerzity
Rodiče Nikolaj Vasiljevič Bugajev[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Andrej Bělyj (1899)

Andrej Bělyj (rusky Андрей Белый; vlastním jménem Boris Nikolajevič Bugajev / Борис Николаевич Бугаев) (14.jul. / 26.greg. října 1880 Moskva8. ledna 1934 tamtéž) byl ruský spisovatel, básník, kritik, literární teoretik a myslitel, spolu s Alexandrem Blokem jeden z hlavních tvůrců druhého období ruského symbolismu. Jeho román Petrohrad je považován za jedno z nejvýznamnějších ruských literárních děl a bývá porovnáván s díly Proustovými či Joyceovými.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Bělyj pocházel ze vzdělané profesorské rodiny, jeho otec Nikolaj Bugajev byl významný ruský matematik. Studoval na Moskevské univerzitě nejprve přírodní vědy, později krátce filologii a filosofii. Intenzivně se zajímal o Kanta, Schopenhauera, Nietzsche, Ibsena a Dostojevského, stejně jako o východní filosofie. Roku 1903 navázal přátelství s Alexandrem Blokem, trvající do Blokovy smrti roku 1921; byl také nešťastně zamilován do jeho manželky. Bělyj je rovněž předobrazem románu Valerije Brjusova Ohnivý anděl, v němž je v druhém plánu děje popsán na svou dobu skandální milostný trojúhelník mezi Brjusovem, Bělým a Brjusovovou snoubenkou, literátkou Ninou Petrovskou. Posléze žil Bělyj s pravnučkou Ivana Sergejeviče Turgeněva Asjou Turgeněvou a roku 1931, tři roky před smrtí, se oženil s Klaudií Nikolajevnou Vasiljevou.

Bělyj žil od roku 1910 na cestách; podnikl cestu na Blízký východ, žil v Berlíně, Mnichově, Paříži, Bruselu, Skandinávii a Itálii; mezi lety 19121916 byl žákem anthroposofa Rudolfa Steinera v ve švýcarském Dornachu, kde se podílel na stavbě prvního Goetheanea.

Po sovětské revoluci patřil mezi literáty, kteří sice s jejími myšlenkami sympatizovali, ale z revolučních poměrů utíkali a své práce vydávali v ruských emigrantských centrech po Evropě.

Do Sovětského svazu se však v roce 1923 natrvalo vrací a až do své smrti se pokouší zapojit se do sovětské kultury v postupném popření vlastní individuality a tvůrčího naturelu.

Roku 1978 začal ruský samizdat udílet literární Cenu Andreje Bělého.

Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]

  • 4 básnické „symfonie“ z let 1902-1908 s podtituly Severní-hrdinská, Moskevská-dramatická, Návrat a Pohár metelic, znamenaly pro Bělého stupně abstrahování syžetu a syntaxe a definování vlastní prozodické techniky, kterou používal později i v nebásnických textech
  • Stříbrný holub (1909) – román o rozhraní historických změn v Rusku a osudu intelektuála v nich. Zároveň román o pozici Ruska ve světě; chvílemi psaný ještě impresionistickou technikou líčení krajiny a stavů do nichž se hlavní hrdina noří, chvílemi zabíhající do fantastické literatury přesným popisem halucinačních vizí člověka propadlého pravoslavné sektě. Ruský venkov v předvečer revoluce.
  • Kóťa Letajev (1914/22) – román reflektující Bělého rané dětství a spolu s ním i dětství každého lidského tvora. Spolu s Pokřtěným Číňanem nejextrémněji experimentální Bělého text na pomezí prózy a poezie. Bezpojmovost dětského světa je zachycována řetězci metafor a jevových klamů. Román byl navíc silně ovlivněn anthroposofickým učením. Tento text byl znám Jamesi Joycemu před vydáním Odyssea.
  • Petrohrad (1912/1922; vyšel v několika redakcích, v poslední, berlínské, zkrácen téměř o třetinu) – román v symbolizovaném prostředí Petrohradu za nezdařené revoluce roku 1905
  • Pokřtěný Číňan (1927), povídka navazující na Kóťu Letajeva, měla být druhou částí nedokončené trilogie Epopej
  • třídílné Paměti (30. léta)
  • nedokončený, v plánu čtyřdílný román Moskva, dokončeny byly první dva díly: Moskevský podivín a Moskva pod úderem (1926) a díl Masky (1932). Bělyj se zde pokoušel skloubit požadavky své výlučné prozaické techniky s požadavky a náměty stalinistické doby. Tento román bývá hodnocen jako umělecký neúspěch.
  • Gogolovo mistrovství (1934) – teoretická práce o Gogolovi.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyklopedický slovník Brockhaus-Efron. Petrohrad. 1907.
  2. http://imwerden.de/cat/modules.php?name=books&pa=showbook&pid=1126

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A. Bělyj, Bratr kentaur. Praha: Odeon 1988
  • A. Bělyj, Hvězda : Verše 1914-1922. Praha 1968
  • A. Bělyj, Koťa Lětajev. Praha: Odeon 1967
  • A. Bělyj, Petrohrad. Praha: Odeon 1980
  • A. Bělyj, První setkání. Praha: MF 1966
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Bělyj. Sv. 1, str. 538

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]