Anna Barkovová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Anna Barkovová
Narození 16. července 1901
Ivanovo
Úmrtí 29. dubna 1976 (ve věku 74 let)
Moskva
Místo odpočinku Nikolo-Arachangelský hřbitov
Povolání básnířka, dramatička a novinářka
Stát Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Anna Alexandrovna Barkovová, rusky Анна Александровна Баркова (16. července 1901, Ivanovo, Ruské impérium29. dubna 1976, Moskva, Sovětský svaz) byla ruská sovětská básnířka, dramatička a novinářka, která strávila více téměř třicet let svého života v gulagu nebo ve vyhnanství.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako dcera školníka na gymnáziu a díky tomu mohla na této škole také studovat. Matka jí brzy zemřela. Od roku 1918 spolupracovala v rodném městě s novinami Рабочий край (Kraj dělníků) pod vedením Alexandra Voronského. Roku 1922 se na pozvání lidového komisaře pro vzdělávání Anatolije Lunačarskího odstěhovala do Moskvy a začala pracovat v jeho sekretariátu. V tom samém roce vydala v Petrohradě svou prvotinu, sbírku básní s názvem Женщина (Žena). Sbírka získala uznání Alexandra Bloka, Valerie Brjusova, Alexandra Voronského a především Anatolije Lunačarského, který ke sbírce napsal předmluvu a básnířce předpovídal velkou budoucnost. Roku 1923 vydala své další dílo, divadelní hru Настасья Костёр (Nastasja Oheň) odehrávající se v 17. století.[2]

V prostředí přepychově si žijící bolševické nomenklatury však Barkovová dlouho nevydržela. Po konfliktu vyvolaném jejími komentáři týkající se panského života kremelské smetánky se rozešla s Lunačarským. Leninova sestra Marie Uljanovová jí pak roku 1924 pomohla najít práci v komunistickém deníku Pravda, kde působila další tři roky, a pak pracovala v zemědělském nakladatelství Сельколхозгиз. Roku 1926 vydala fantastickou povídku Стальной муж (Ocelový muž). V první polovině dvacátých let 20. století tak byla plně uznávána ze strany sovětských orgánů a její básně z tohoto období se stávají všeobecně známými. Hovořilo se o ní jako o "proletářské Achmatovové" a o mluvčí ženské tváře ruské revoluce.[2]

Třikrát zatčena a odsouzena[editovat | editovat zdroj]

Odklon od základní sovětské komunistické linie byl však stále jasnější a v roce 1927 jí noviny přestávaly zveřejňovat příspěvky. Navíc se nikdy netajila svou lesbickou orientací[3]. V prosinci roku 1934 byla v souvislosti se stalinským terorem, vyvolaným vraždou Sergeje Kirova, poprvé zatčena. Důvodem byla její náhodně vyslovená věta Zabili prý nesprávnou osobu (Yбили, дескать, не того, кого надо)[2]. Byla odsouzena na čtyři roky, které v letech 1935-1939 strávila v pracovním táboře (gulagu) Karlag (Карагандинский исправительно-трудовой лагерь) v Karagandském kraji. Po vynesení rozsudku požádala lidového komisaře vnitra Jagodu o trest smrti, v čemž jí nebylo vyhověno. Napsala: Mám velmi chatrné zdraví – tuberkulózu plic, neustále zvýšenou teplotu, chudokrevnost a srdeční slabost. Vzhledem k¬mému zdravotnímu stavu a naprosté bezradnosti v praktickém životě bude pro mě trest ve formě vyhnanství (například) znamenat pomalou smrt. Žádám proto trest nejvyšší.[3]

Po propuštění žila pod policejním dohledem v různých městech, pracovala jako vrátná a druhou světovou válku přežila v Kaluze. Roku 1947 byla znovu zatčena a roku 1948 odsouzena za kontrarevoluční činnost (jako důkaz posloužily i její básně) k deseti letům vězení v pracovním táboře v Intě. Propuštěna byla v lednu roku 1956 díky amnestii. V době, kdy byla podruhé na svobodě, napsala především tři fantastické novely (všechny z roku 1957) Восемь глав безумия (Osm hlav šílenství), Как делается луна (Jak se dělá měsíc) a Освобождение Гынгуании (Osvobození Gynguany).[2]

Přes Chruščovovo odsouzení stalinismu byla roku 1957 znovu zatčena (důvodem byl na poště zachycený satirický příběh o vysokých sovětských funkcionářích) a jako recidivistka znovu odsouzena na deset let do sibiřského gulagu Ozerlag (Озёрный исправи́тельно-трудово́й ла́герь) poblíž Tajšetu. Roku 1965 jí byl zbytek trestu změněn na vyhnanství v Domě tělesně postižených ve vesnici Potma v Mordvinské autonomní sovětské socialistické republice. Roku 1967 jí bylo na přímluvu Alexandra Tvardovského a Konstantina Fedina umožněno vrátit se do Moskvy, kde obdržela místnost v komunálním bytě (коммунальная квартира) a dostala důchod 75 rublů.[2]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

V následujícíh letech psala i nadále verše, z nichž mnohé dosahují velké umělecké síly a patří k nejdůležitějším z tzv. "lágrové literatury" sovětského období. Již nikdy se nezbavila strachu z dalšího zatčení a kromě toho ji velice skličovalo, že její básně nemají šanci být zveřejněny. Učinila několik pokusů publikovat je a vždy byla odmítnuta, některé z nich však vyšly v samizdatu.[4] Zemřela 29. dubna roku 1976 na rakovinu hrdla. Teprve čtrnáct let po její smrti začaly být vydávány její knihy.[2]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Charakterisrika[editovat | editovat zdroj]

Její básně z prvního tvůrčího období jsou ještě plné revolučního nadšení, Vyznačují se abstraktní romantikou a jsou hluboce originální. Obratně a bohatě využívají poetickou techniku a plné a účinně vyjadřují vzpurné aspirace bojující ženy. Její pozdější literární dílo bylo nalezeno v archivech KGB, neboť sloužilo jako důkaz proti ní v politických procesech. Od konce dvacátých let patří mezi její hlavní témata hladomor a všeobjímající strach ze zatčení. Pozdější poezie psaná v gugalu a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivnější podoby. Obsahuje kritiku uniformity a lidské stádnosti a vyzdvihuje ideál absolutní individuální svobody. Zároveň se v něm projevují pocity naprosté nezakotvenosti, absurdity, vyvržení a prázdnoty. Je výpovědí o velkém pekle jejího života a o šíleném náporu zloby, kterému musela čelit, o utrpení ženy v otrokářském světě násilí, hladu a sexuálního ponižování.[1]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Женщина (1922, Žena), sbírka básní.
  • Настасья Костёр (1923, Nastasja Oheň), historická divadelní hra o silné, vzpurné ženě, vůdkyni loupežnické tlupy ze 17. století.
  • Русская поэзия ХХ века (1925, Ruská poezie 20. století), antologie uspořádaná I. S. Ježovem a J. I. Šamurinem obsahující sedm autorčiných básní.[5]
  • Стальной муж (1926, Ocelový muž), fantastická povídka o již starší ženě, která chce všechny své problémy vyřešit vytvořením umělého manžela.
  • Серое знамя (Šedý prapor), dosud nepublikovaná povídka z roku 1927.
  • Счастье статистика Плаксюткина (Štěstí statistika Plačkina), novela napsaná roku 1957 a vydaná až roku 1992 v knize Výbor. Z archivu gulagu, ve které je vylíčen typický sovětský zaměstnanec jako ztichlé a vyděšené stvoření.
  • Восемь глав безумия (Osm hlav šílenství), fantastická novela napsaná roku 1957 a vydaná až roku 1992 v knize Výbor. Z archivu gulagu. Jde o dialog ďábla s vypravěčkou, ve které jí ďábel ukazuje obrazy života v SSSR a v zahraničí a různé varianty budoucnosti. Ústřední otázkou dialogu je, kde se bere zlo ve světě.
  • Как делается луна (Jak se dělá měsíc), fantastická novela napsaná roku 1957 a vydaná až roku 1992 v knize Výbor. Z archivu gulagu, ve které autorka předpověděla dva budoucí kremelské převraty: odstavení Chruščova od moci roku 1964 a Gorbačovovu perestrojku osmdesátých let.
  • Освобождение Гынгуании (Osvobození Gynguany), fantastická novela napsaná roku 1957 a vydaná až roku 2009 v knize Osm hlav šílenství: Próza. Deníky.
  • Стюдень (Huspenina), satirická povídka napsaná roku 1963 a prvně vydaná až roku 2009 v knize Osm hlav šílenství: Próza. Deníky.
  • Стихотворения (1989, Poezie), výbor.
  • Возвращение (1990, Návrat), básnická sbírka.
  • Избранное. Из гулаговского архива (1992, Výbor. Z archivu gulagu), poezie, próza, deníky, zápisníky, eseje.
  • Избранные стихи (1998, Vybrané verše).
  • Вечно не та (2002, Navždy to není), výbor z díla.
  • Восемь глав безумия: Проза. Дневники (2009, Osm hlav šílenství: Próza. Deníky), výbor z díla.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Osm hlav šílenství, Praha: Prostor 2015, přeložili Radka Rubilina a Jakub Šedivý, výbor z díla obsahující autorčinu poezii, výběr z deníků a korespondence a prózy Ocelový muž, Štěstí statistika Plačkina, Huspenina a Osm hlav šílenství.

Что, скажите, мне в этом толку,
Что я женщина и поэт?
Я взираю тоскующим волком
В глубину пролетевших лет.

Řekněte sami, co já s tím,
že žena jsem a básník?
Jen vhlížím jak vlk tesklivý
do hloubky dob tak dávných.

(1935)

Film o autorce[editovat | editovat zdroj]

Osud Barkovové zachytila ve filmu pojmenovaném podle její povídky 8 hlav šílenství režisérka Marta Nováková, která jej dle vlastního scénáře natočila v letech 2012-2017. Hlavní roli hraje zpěvačka Aneta Langerová.[6][7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KASACK, Wolfgang. Slovník ruské literatury 20. století. 1. vyd. Praha : Votobia, 2000. 624 s. ISBN 80-7220-083-6. cnb000982151. S. 61.  
  2. a b c d e f Анна Баркова - Лаборатория Фантастики
  3. a b BEZR, Ondřej. Spisovatelka Anna Barkovová strávila třicet let v gulagu a vyhnanství. iDNES.cz [online]. 2015-07-05 [cit. 2017-11-08]. Dostupné online.  
  4. Журнал Вече - Антологиa самиздата
  5. Баркова Анна Александровна - Антология самиздата
  6. PETRŽELKOVÁ, Hedvika. Natáčení bylo skvělé, říká Langerová o své roli perzekvované básnířky. Lidovky.cz [online]. 2015-3-10. Dostupné online.  
  7. 8 hlav šílenství na webu ČSFD

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]