Nikolaj Nikolajevič Polikarpov

Nikolaj Nikolajevič Polikarpov
Nikolaj Nikolajevič Polikarpov
Narození	28. květnajul. / 9. června 1892greg.; Orel
Úmrtí	30. července 1944 (ve věku 52 let); Moskva
Příčina úmrtí	rakovina žaludku
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Alma mater	Petrohradská státní polytechnická univerzita (od 1911); Orelský teologický seminář; Lyceum S. N. Bulgakovova
Povolání	letecký inženýr, politik, pilot a konstruktér
Zaměstnavatelé	Russo-Balt (od 1916); Dux (od 1918); CKB–39 (od 1929); CSKB-Progress (1939–1940); Moskevský letecký závod č. 39; Nižněnovgorodský letecký závod Sokol; Polikarpov; Taškentský mechanický závod; Moskevský letecký institut
Ocenění	Leninův řád (1935); Řád rudé hvězdy (1937); medaile Srp a kladivo (1940); Hrdina socialistické práce (1940); Leninův řád (1940); … více na Wikidatech
Rodiče	Nikolaj Polikarpov
Funkce	poslanec Nejvyššího sovětu SSSR
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaj Nikolajevič Polikarpov (rusky Николай Николаевич Поликарпов; 8. června 1892, vesnice Georgijevskoje, Orlovská gubernie – 30. července 1944, Moskva)^[1] byl sovětský letecký konstruktér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Nikolaj Nikolajevič Polikarpov zemřel v roce 1944 na následky rakoviny žaludku.

Po absolvování gymnázia ve městě Orel studoval v Petrohradě na Polytechnickém institutu mechaniku, konstrukci lodí a letadel. Po získání diplomu v roce 1916 nastoupil do místní továrny zabývající se stavbou lodí a letadel.

V březnu 1918 přešel do Moskvy na centrální správu vojenského letectva, kde byl zodpovědný za zavádění letadel do sériové výroby a výstavbu nových továren k jejich výrobě.

Od srpna toho roku přešel do továrny Dux, která byla v té době největší sovětskou společností vyrábějící letadla. Zde zodpovídal za konstrukci a zkoušky materiálů. Koncem roku byl letoun Dux R-1 (přestavba stroje De Havilland D.H.4) připraven k létání, avšak chyběly ještě motory.

Polikarpov se v roce 1919 stal členem Technické Komise vojenského letectva a pracoval zde v několika výborech. V lednu převzal Polikarpov konstrukční kancelář vytvořenou z bývalých pracovníků zrušené firmy Dux. Vyvíjela se tu menší verze letounu Dux R-1 vybavená motory Liberty 12. První vlastní konstrukcí byla stíhačka Polikarpov I-1, samonosný jednoplošník. Protože Polikarpov nebyl členem komunistické strany, byl za krátký čas této vedoucí funkce zbaven.

V říjnu 1929 byl Polikarpov uvězněn^[1] a odsouzen k trestu smrti. Po dvou letech čekání na vykonání rozsudku byl přemístěn do speciální konstrukční kanceláře OGPU (známé jako šaraška) ve věznici Butyrka a rozsudek byl změněn na 10 let nucených prací. V červnu 1931 byl na základě amnestie společně s dalšími odsouzenými propuštěn.^[1] V Butyrce společně s Dmitrijem P. Grigorovičem pracoval na vývoji letounu Polikarpov I-5. V dalších letech pracoval i v konstrukční kanceláři Andreje Tupoleva.

Rehabilitován byl v roce 1956.^[1]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Polikarpov obdržel četná sovětská vyznamenání a ocenění včetně Stalinovy ceny (1941, 1943) a titulu Hrdina socialistické práce (1940). Dvakrát získal i Leninův řád.
Ve městě Orel mu byl postaven památník, pamětní desky jsou umístěny na místech, kde žil.
Po N. N. Polikarpovovi je pojmenován štít na Pamiru a náměstí a ulice v různých ruských městech.

Letadla N. N. Polikarpova[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějšími typy Polikarpovových strojů jsou Polikarpov Po-2 (1927), I-15 a Polikarpov I-16 (1933), první moderní stíhač se zatahovacím podvozkem. Polikarpov se podílel na vývoji téměř 70 různých typů letadel. V roce 1943 se stal profesorem na Centrálním aerodynamickém institutu.