Alexandr Solženicyn

Alexandr Isajevič Solženicyn
Alexandr Isajevič Solženicyn
	Solženicyn v roce 1974
Narození	11. prosince 1918 ; Kislovodsk
Úmrtí	3. srpna 2008; (ve věku 89 let) ; Moskva, Rusko
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Donský hřbitov
Povolání	spisovatel
Národnost	ruská
Stát	Sovětský svaz, Rusko
Vzdělání	Rostovská univerzita
Alma mater	Rostovská univerzita
Období	1959–2008
Témata	věznění v Gulagu, život v SSSR
Významná díla	Souostroví Gulag; Jeden den Ivana Děnisoviče
Manžel(ka)	Natalya Reshetovskaya (1940–1948); Natalia Solzhenitsyna (1973–2008)
Děti	Ignat Solzhenitsyn
Rodiče	Isaackly Semyonovich Solzhenitsyn a Taisiya Zakharovna Shcerbak
Podpis
	oficiální stránka
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Isajevič Solženicyn (rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын, 11. prosince 1918 Kislovodsk – 3. srpna 2008 Moskva) byl ruský spisovatel, disident, publicista a politický činitel. Roku 1970 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 11. prosince 1918 v Kislovodsku na severním Kavkaze v bohaté rodině. Dědeček byl majitelem velké firmy. Jeho otec, Isaac Semenovič Solženicyn, byl důstojník carské armády, který zemřel před jeho narozením v roce 1918 na následky lovecké nehody. Jeho matka Taisija Zacharivna Ščerbak (Tomčak) byla Ukrajinka a vychovávala Aleksandra v pravoslavné víře. Ovšem jeho vzdělávání vážně ovlivnilo jeho rodinu, když začal sympatizovat s novým systémem a pronikat do marxistické ideologie.

V roce 1925 se přestěhoval se svou matkou do Rostova na Donu, kde v letech 1926 až 1936 studoval na střední škole, kde se začal zajímat o literaturu, psal poezii a různé eseje. V roce 1936 vstoupil do Komsomolu.

Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

SSSR[editovat | editovat zdroj]

V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil až v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Zemřel 3. srpna 2008^[2] v Moskvě na srdeční infarkt.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Protiruské názory[editovat | editovat zdroj]

Solženicyn byl kritizován za ostré rozpory mezi údaji o utlačovaných, které citoval, a archivními údaji, které se staly dostupnými během období perestrojky. Solženicynova „vězeňská“ díla byla ostře kritizována pro svou nevěrohodnost v té části, která pojednává o životě v táborech, úmrtnosti vězňů a jejich počtu. Kritiku ze strany komunistické strany podporovaly odkazy na výzkumy vědců, kteří pracovali v ruských archivech.^[3]

Solženicynův konflikt s protisovětskou emigrací a západními aktivisty studené války je zdůrazněn v jeho memoárech „Zrno mezi dvěma mlýny“. Solženicyn byl také aktivně kritizován „pravicí“ — především ostatními disidenty a emigranty, kteří popírali jeho křesťanské a antiliberální názory (disidentští nacionalisté naopak viděli přehnaný liberalismus). „Dopis vůdcům Sovětského svazu“ kritizoval A. D. Sacharov.^[3]

Protižidovské názory[editovat | editovat zdroj]

Jeho studie o historii vztahů mezi židovským a ruským národem v knize „Dvě stě let spolu“ vyvolala aktivní kritiku ze strany mnoha židovských publicistů i nacionalistického tisku. Tak například liberál Vladimir Vojnovič řekl: „Solženicynova kniha „Dvě stě let spolu“ je dlouhá, nudná a lživá“.

Protiukrajinské názory[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech svého života měl Solženicyn otevřeně protiukrajinské názory a věřil, že Ukrajinci na rozdíl od Rusů nemají právo na vytvoření samostatného státu. Solženicyn byl proti zničení SSSR z národních důvodů a byl proti nezávislosti Ukrajiny. V roce 2008, v posledním roce svého života, Solženicyn dokonce popřel, že by hladomor byl genocida sovětských úřadů na ukrajinském lidu v letech 1931–1933. Jeho tvrzení potvrzoval i jeho přítel a bývalý prezident Dmitrij Medvěděv.^[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství.

Jeden den Ivana Děnisoviče, (Один день Ивана Денисовича, Odin děň Ivana Děnisoviča 1962) česky 1963, děj této novely nás zavádí do komunistického politického lágru a popisuje jeden den člověka odsouzeného na 10 let podle § 58 trestního zákona
V kruhu prvním, (В круге первом, V kruge pervom 1968 USA a ruský samizdat), psáno v letech 1955–1967, česky 1991
Rakovina, (Раковый корпус, Rakovyj korpus 1968 Německo a ruský samizdat, rozšířená verze 1978 USA a ruský samizdat), formou románu pojednává o léčebně rakoviny v postalinském období – tj. kolem roku 1956 (sám Solženicyn prodělal léčení z rakoviny roku 1954 v Taškentu). Hlavním hrdinou je člověk nemocný rakovinou, jedná se o vyhnance. Setkáváme se zde nejen s nedostatkem lůžek, ale i s láskou, a objevuje se tu i politika. Děj popisuje nestranná osoba, na pokoji a na chodbách s vyhnancem leží lidé různých povah a názorů, mezi nimi i komunisté.
Trkalo se tele s dubem, (Бодался телёнок с дубом, Bodalsja těljonok s dubom) vzpomínky, shrnutí jeho spolupráce s A. D. Tvardovským v Novém miru v 60. letech.
Případ na stanici Krečetovka či Případ na stanici Kočetovka, (Случай на станции Крeчетовка či Случай на станции Кочетовка, Slučaj na stancii Krečetovka či Kočetovka), česky 1963
Rudé kolo, (Красное колесо, Krasnoje koleso), románový cyklus. Jedná o pohled na vývoj Ruska od revoluce v roce 1905 přes první světovou válku až po říjnovou revoluci.
- Část týkající se Lenina byla původně vydána samostatně jako Lenin v Curychu.
Souostroví GULAG I–III, (Архипелаг ГУЛАГ, Archipelag GULAG, 1973–1975 v zahraničí, ruský samizdat), česky v zahraničí od 1974; samizdat – nedatováno, oficiálně 1990. GULAG je akronym, označující hlavní správu táborů nápravných prací. Solženicyn sám sebe považuje za kronikáře Gulagu mezi roky 1918–1956. Sám uvádí, že knihu píše pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli, nebo byli neprávem zadržováni. Jedná se o dílo, které je založeno na vlastních zkušenostech, na vzpomínkách spoluvězňů atd.
Rusko v troskách, (Россия в обвале, Rossija v obvale; 1998), soubor úvah nad pozicí Ruska a vztahu k okolnímu světu.
200 let pospolu, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795–1916 a v letech 1917–1995, které vyšly v roce 2001, v té době se po vydání díla musel autor bránit nařčení z antisemitismu^[5], v letech 2002/2003 (některé zdroje uvádějí 2001/2002) bylo dílo přeloženo do německého a francouzského jazyka, ale řadu let nebylo přeloženo do anglického jazyka. V roce 2017 se objevují anglické verze knihy na internetu. Podkladem pro knihu byly autorovy materiály, které nashromáždil během padesáti let při práci na dějinách ruské revoluce, jehož část se rozhodl použít pro historickou studii o rusko-židovských vztazích v letech 1795–1995.
Meruňková zavařenina (česky 2012), soubor povídek z 90. let a počátku 21. století

Politická díla[editovat | editovat zdroj]

Nežít se lži (Жить не по лжи, Žiť ně po lži) Paříž 1974
Rozdělený svět (1978)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ ^a ^b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
↑ http://newsru.com přístup 4. 8. 2008
↑ ^a ^b http://www.zlev.ru/49_14.htm
↑ http://www.sem40.ru/interview/hot/9926/
↑ nejslavnejsi-stalinsky-vezen-alexandr-solzenicyn-prosel-frontou-i-gulagem. https://echo24.cz [online]. 3.8.2018. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Isajevič Solženicyn na Wikimedia Commons
Osoba Alexandr Isajevič Solženicyn ve Wikicitátech
Galerie Alexandr Isajevič Solženicyn na Wikimedia Commons
Alexandr Isajevič Solženicyn Archivováno 27. 5. 2009 na Wayback Machine. (Český rozhlas)
Zemřel Alexandr Solženicyn (Lidovky.cz)
Zemřel kritik sovětského režimu a gulagů Alexandr Solženicyn (iDnes.cz)
Alexandr Solženicyn: Zrno mezi žernovy (Radio Proglas)
Solženicyn – kritik Východu i Západu (ChristNet.cz)
Čí je to vina, když loď ztroskotá? (iHned)
PUTNA, Martin C. Duchovní Evropa. Alexandr Solženicyn versus patriarcha [online]. Český rozhlas Vltava, 2018-12-16 [cit. 2018-12-16]. Dostupné online.

[56296c22fda8ff0509f71ed7cc067bcbe11856ac-1] Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.

[2] ttp://newsru.com přístup 4. 8. 2008

[Nejmenovaný-1-vzi-1-3] ttp://www.zlev.ru/49_14.htm

[4] ttp://www.sem40.ru/interview/hot/9926/

[5] slavnejsi-stalinsky-vezen-alexandr-solzenicyn-prosel-frontou-i-gulagem. https://echo24.cz [online]. 3.8.2018. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

Držitelé Templetonovy ceny

1973–1990	Matka Tereza (1973) • Roger Schütz (1974) • Sarvepalli Rádhakrišnan (1975) • Léon-Joseph Suenens (1976) • Chiara Lubichová (1977) • Thomas Torrance (1978) • Nikkjó Niwano (1979) • Ralph Wendell Burhoe (1980) • Cicely Saundersová (1981) • Billy Graham (1982) • Alexandr Solženicyn (1983) • Michael Bourdeaux (1984) • Alister Hardy (1985) • James McCord (1986) • Stanley Jaki (1987) • Inamullah Khan (1988) • Carl Friedrich von Weizsäcker, George MacLeod (1989) • Baba Amte, L. Charles Birch (1990)

1991–2010	Immanuel Jakobovits (1991) • Han Kjong-džik (1992) • Charles Colson (1993) • Michael Novak (1994) • Paul Davies (1995) • Bill Bright (1996) • Pándurang Šástrí Áthavalé (1997) • Sigmund Sternberg (1998) • Ian Barbour (1999) • Freeman Dyson (2000) • Arthur Peacocke (2001) • John Polkinghorne (2002) • Holmes Rolston (2003) • George Ellis (2004) • Charles Hard Townes (2005) • John D. Barrow (2006) • Charles Taylor (2007) • Michał Heller (2008) • Bernard d'Espagnat (2009) • Francisco J. Ayala (2010)

2011–	Martin Rees (2011) • Tändzin Gjamccho (2012) • Desmond Tutu (2013) • Tomáš Halík (2014) • Jean Vanier (2015) • Jonathan Sacks (2016) • Alvin Plantinga (2017) • Abdalláh II. (2018) • Marcelo Gleiser (2019) • Francis Collins (2020) • Jane Goodallová (2021) • Frank Wilczek (2022) • Edna Adan Ismailová (2023)

Nositelé Nobelovy ceny za literaturu

Pär Lagerkvist (1951) • François Mauriac (1952) • Winston Churchill (1953) • Ernest Hemingway (1954) • Halldór Laxness (1955) • Juan Ramón Jiménez (1956) • Albert Camus (1957) • Boris Pasternak (1958) • Salvatore Quasimodo (1959) • Saint-John Perse (1960) • Ivo Andrić (1961) • John Steinbeck (1962) • Jorgos Seferis (1963) • Jean-Paul Sartre (ocenění odmítnuto) (1964) • Michail Šolochov (1965) • Šmu'el Josef Agnon / Nelly Sachsová (1966) • Miguel Ángel Asturias (1967) • Jasunari Kawabata (1968) • Samuel Beckett (1969) • Alexandr Solženicyn (1970) • Pablo Neruda (1971) • Heinrich Böll (1972) • Patrick White (1973) • Eyvind Johnson / Harry Martinson (1974) • Eugenio Montale (1975)

1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost