Alexandr Solženicyn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alexandr Isajevič Solženicyn
Solženicyn v roce 1974
Solženicyn v roce 1974
Narození11. prosince 1918
Kislovodsk
Úmrtí3. srpna 2008
(ve věku 89 let)
Moskva, RuskoRusko Rusko
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníDonský hřbitov
Povoláníspisovatel
Národnostruská
StátSovětský svaz, Rusko
VzděláníRostovská univerzita
Alma materRostovská univerzita
Období1959–2008
Tématavěznění v Gulagu, život v SSSR
Významná dílaSouostroví Gulag
Jeden den Ivana Děnisoviče
RodičeIsaackly Semyonovich Solzhenitsyn[1] a Taisiya Zakharovna Shcerbak[1]
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alexandr Solženicyn v roce 1994, po návratu z dvacetiletého vyhnanství
Prezident Putin při setkání se Solženicynem

Alexandr Isajevič Solženicyn (rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын, 11. prosince 1918 Kislovodsk – 3. srpna 2008 Moskva) byl ruský spisovatel, disident, publicista a politický činitel. Roku 1970 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Zemřel 3. srpna 2008[2] v Moskvě na srdeční infarkt.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství.

  • Jeden den Ivana Děnisoviče, (Один день Ивана Денисовича, Odin děň Ivana Děnisoviča 1962) česky 1963, děj této novely nás zavádí do komunistického politického lágru a popisuje jeden den člověka odsouzeného na 10 let podle § 58 trestního zákona
  • V kruhu prvním, (В круге первом, V kruge pervom 1968 USA a ruský samizdat), psáno v letech 1955–1967, česky 1991
  • Rakovina, (Раковый корпус, Rakovyj korpus 1968 Německo a ruský samizdat, rozšířená verze 1978 USA a ruský samizdat), formou románu pojednává o léčebně rakoviny v postalinském období – tj. kolem roku 1956 (sám Solženicyn prodělal léčení z rakoviny roku 1954 v Taškentu). Hlavním hrdinou je člověk nemocný rakovinou, jedná se o vyhnance. Setkáváme se zde nejen s nedostatkem lůžek, ale i s láskou, a objevuje se tu i politika. Děj popisuje nestranná osoba, na pokoji a na chodbách s vyhnancem leží lidé různých povah a názorů, mezi nimi i komunisté.
  • Trkalo se tele s dubem, (Бодался телёнок с дубом, Bodalsja těljonok s dubom) vzpomínky, shrnutí jeho spolupráce s A. D. Tvardovským v Novém miru v 60. letech.
  • Případ na stanici Krečetovka či Případ na stanici Kočetovka, (Случай на станции Крeчетовка či Случай на станции Кочетовка, Slučaj na stancii Krečetovka či Kočetovka), česky 1963
  • Rudé kolo, (Красное колесо, Krasnoje koleso), románový cyklus. Jedná o pohled na vývoj Ruska od revoluce v roce 1905 přes první světovou válku až po říjnovou revoluci.
    • Část týkající se Lenina byla původně vydána samostatně jako Lenin v Curychu.
  • Souostroví GULAG I–III, (Архипелаг ГУЛАГ, Archipelag GULAG, 1973–1975 v zahraničí, ruský samizdat), česky v zahraničí od 1974; samizdat – nedatováno, oficiálně 1990. GULAG je akronym, označující hlavní správu táborů nápravných prací. Solženicyn sám sebe považuje za kronikáře Gulagu mezi roky 1918–1956. Sám uvádí, že knihu píše pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli, nebo byli neprávem zadržováni. Jedná se o dílo, které je založeno na vlastních zkušenostech, na vzpomínkách spoluvězňů atd.
  • Rusko v troskách, (Россия в обвале, Rossija v obvale), soubor úvah nad pozicí Ruska a vztahu k okolnímu světu.
  • 200 let pospolu, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795–1916 a v letech 1917–1995, které vyšly v roce 2001, v té době se po vydání díla musel autor bránit nařčení z antisemitismu[3], v letech 2002/2003 (některé zdroje uvádějí 2001/2002) bylo dílo přeloženo do německého a francouzského jazyka, ale řadu let nebylo přeloženo do anglického jazyka. V roce 2017 se objevují anglické verze knihy na internetu. Podkladem pro knihu byly autorovy materiály, které nashromáždil během padesáti let při práci na dějinách ruské revoluce, jehož část se rozhodl použít pro historickou studii o rusko-židovských vztazích v letech 1795–1995.
  • Meruňková zavařenina (česky 2012), soubor povídek z 90. let a počátku 21. století

Politická díla[editovat | editovat zdroj]

  • Nežít se lži (Жить не по лжи, Žiť ně po lži) Paříž 1974
  • Rozdělený svět

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ http://newsru.com přístup 4. 8. 2008
  3. ↑ nejslavnejsi-stalinsky-vezen-alexandr-solzenicyn-prosel-frontou-i-gulagem. https://echo24.cz [online]. 3.8.2018. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Nositelé Nobelovy ceny za literaturu

Pär Lagerkvist (1951) • François Mauriac (1952) • Winston Churchill (1953) • Ernest Hemingway (1954) • Halldór Laxness (1955) • Juan Ramón Jiménez (1956) • Albert Camus (1957) • Boris Pasternak (1958) • Salvatore Quasimodo (1959) • Saint-John Perse (1960) • Ivo Andrić (1961) • John Steinbeck (1962) • Jorgos Seferis (1963) • Jean-Paul Sartre (ocenění odmítnuto) (1964) • Michail Šolochov (1965) • Šmu'el Josef Agnon / Nelly Sachsová (1966) • Miguel Ángel Asturias (1967) • Jasunari Kawabata (1968) • Samuel Beckett (1969) • Alexandr Solženicyn (1970) • Pablo Neruda (1971) • Heinrich Böll (1972) • Patrick White (1973) • Eyvind Johnson / Harry Martinson (1974) • Eugenio Montale (1975)

1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost
Držitelé Templetonovy ceny
Matka Tereza (1973) • Roger Schütz (1974) • Sarvepalli Rádhakrišnan (1975) • Léon-Joseph Suenens (1976) • Chiara Lubichová (1977) • Thomas Torrance (1978) • Nikkjó Niwano (1979) • Ralph Wendell Burhoe (1980) • Cicely Saundersová (1981) • Billy Graham (1982) • Alexandr Solženicyn (1983) • Michael Bourdeaux (1984) • Alister Hardy (1985) • James McCord (1986) • Stanley Jaki (1987) • Inamullah Khan (1988) • Carl Friedrich von Weizsäcker, George MacLeod (1989) • Baba Amte, L. Charles Birch (1990) • Immanuel Jakobovits (1991) • Kjóngdžik Han (1992) • Charles Colson (1993) • Michael Novak (1994) • Paul Davies (1995) • Bill Bright (1996) • Pándurang Šástrí Áthavalé (1997) • Sigmund Sternberg (1998) • Ian Barbour (1999) • Freeman Dyson (2000) • Arthur Peacocke (2001) • John Polkinghorne (2002) • Holmes Rolston (2003) • George Ellis (2004) • Charles Hard Townes (2005) • John D. Barrow (2006) • Charles Taylor (2007) • Michał Heller (2008) • Bernard d'Espagnat (2009) • Francisco J. Ayala (2010) • Martin Rees (2011) • Tändzin Gjamccho (2012) • Desmond Tutu (2013) • Tomáš Halík (2014) • Jean Vanier (2015) • Jonathan Sacks (2016) • Alvin Plantinga (2017) • Abdalláh II. (2018) • Marcelo Gleiser (2019) • Francis Collins (2020)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexandr_Solženicyn&oldid=19856898“