Ivo Andrić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivo Andrić
Narození 10. října 1892
Dolac
Úmrtí 13. března 1975 (ve věku 82 let)
Bělehrad
Povolání spisovatel, romanopisec, diplomat a básník
Národnost Srbové a Chorvat
Alma mater Faculty of Humanities and Social Sciences, University of Zagreb (od 1912)
Vídeňská univerzita (od 1913)
Filozofická fakulta Jagelonské univerzity (od 1914)
Univerzita Štýrský Hradec (od 1924)
Významná díla The Bridge on the Drina
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ16084412
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ16098237
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ824338
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ1249456
… více na Wikidatech
Ocenění Nobelova cena za literaturu (1961)
Řád hrdiny socialistické práce (1972)
Manžel(ka) Milica Babić-Jovanović (19581968)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ivo Andrić
Socha Ivo Andriće v Bělehradě

Ivo Andrić, cyrilicí Иво Андрић (9. října 1892 Dolac, Bosna a Hercegovina13. března 1975 Bělehrad, Srbsko) byl jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat, původem z chorvatské rodiny z Bosny a Hercegoviny. Většinu svých děl psal v srbštině v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Dětství a rané mládí prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu[1] a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. V Sarajevu i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna.[2] Mezi lety 1912 a 1914 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni a Karakově. Do literatury vstoupil roku 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (Chorvatská mladá lyrika). Během svého pobytu v Záhřebu se setkal i s A. G. Matošem.[2]

Ve válečných letech 191489 byl několikrát vězněn rakouskými úřady, přičemž jeho vina spočívala v aktivní podpoře jihoslovanského nacionalismu.[2] Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto. Po ní následovali Nemiri (Neklid, 1920). V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu; až do roku 1941 pracoval v jugoslávských diplomatických službách.[1] V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Štýrském Hradci, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia.[1] Diplomovou práci předložil na téma Die Entwicklung des geistigen Lebens in Bosnien unter der Einwirkung der türkischen Herrschaft (Rozvoj duchovního života v Bosně a Hercegovině pod tureckou nadvládou). V roce 1926 byl přijat do Srbské akademie věd a umění (SANU). Publikoval několik kratších prozaických děl: povídky Mara milosnica (Mara milostnice 1926), Čudo u Olovu (Div v Olovu, 1926), Most na Žepi (Most přes Žepu, 1928), Olujaci (Vichřice, 1928), Anikina vremena (Za časů Aniky, 1930), Smrt u Sinanovoj tekiji (Smrt v Sinanově tekiji, 1932) a další.

Mezitím byl v roce 1928 jmenován vicekonzulem ve španělském Madridu. O čtyři roky později se vrátil do Bělehradu, kde obsadil místo poradce na Ministerstvu zahraničních věcí Království Jugoslávie. V roce 1939 se stal konzulem v Berlíně, kde setrval až do roku 1941. V době německé invaze do Jugoslávie odmítl nabídku emigrovat do Švýcarska a vrátil se do okupovaného Bělehradu. Tam setrval v dobrovolné izolaci až do konce války. Většinu volného času věnoval psaní dnes už světoznámých děl Travnička hronika (Travnická kronika, 1941/42) a Na Drini ćuprija (Most na Drině, 1944). V roce 1945 mu vyšel román Gospođica (Slečna).

V poválečné Jugoslávii[editovat | editovat zdroj]

Krátce po válce se stal předsedou Svazu spisovatelů Jugoslávie.[2] Zastával čestné politické funkce v Bosně a Hercegovine i v jugoslávském ústředí v Bělehradě. Vydal celou řadu povídek a novel: Priča o vezirovom slonu (Povídka o vezírově slonovi, 1947), Prokleta avlija (Prokletý dvůr, 1954) a další. V roce 1961 získal za celoživotní dílo Nobelovu cenu za literaturu. Finanční odměnu spojenou s tímto oceněním věnoval Knižnímu fondu Bosny a Hercegoviny a na dobročinné účely. Jeho díla se začala okamžitě překládat do všech světových jazyků.

Do své smrti v roce 1975 vystupoval jako čestný občan Jugoslávie, který reprezentoval svou zemi v zahraničí. Posmrtně mu vyšla sbírka úvah Znakovi pored puta (Znamení u cesty, 1976) a nedokončený román Omerpaša Latas (Omerpaša Latas) (1976).[3]

V roce 1991 se jeho portrét objevil na jugoslávské bankovce v hodnotě 5 000 dinárů. Po zavedení bosenskohercegovské marky roku 1998 měl být vyobrazen na jednomarkové bankovce Republiky Srbské, kvůli chybě v přepisu jména ale bankovka nebyla nikdy dána do oběhu. Až roce 2002 se objevil na dvousetmarkové bankovce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1109. (srbochorvatština)  
  2. a b c d JELČIĆ, Dubravko. Povijest hrvatske književnosti. Záhřeb : Naklada P.I.P Pavičić, 2004. S. 241. (chorvatština)  
  3. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Ivo Andrić, s. 1110. (srbochorvatština)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]